Slunečnice

Anna Gajdošová

Potichu jsem otevřel velké dveře knihovny. V místnosti bylo hrobové ticho. Bez toho, aniž bych vydal jakýkoliv zvuk jsem si do náruče vzal všechny knihy stejně jako minule, až na dvě, které jsem už dočetl.

Uviděl jsem ho, seděl úplně na stejném místě, ve stejné pozici, akorát s jinou knihou. Malinko jsem se nad tím usmál.

Sedl jsem si naproti němu a jemně položil knihy vedle sebe.

Matthew jen na chvíli zvedl svůj pohled, aby se podíval, kdo si k němu sedl, a pak pohled znovu urychleně sklopil ke knize.

Otevřel jsem si knihu. Snažil jsem se začíst, jenže to nějak nešlo. Přede mnou byla písmenka, ale já se na ně vůbec nemohl soustředit.

Vytáhl jsem ze svého batohu malou krabičku, kvůli které jsem musel jet takovou dálku a položil ji vedle sebe na stůl.

Modroočko po mně šlehl rychlým pohledem, aby zjistil, co dělám.

Otevřel jsem krabičku a dal si do pusy první kuličku.

Profiterolku jsem měl naposledy tak dávno, že už jsem skoro zapomněl, jak moc je to dobré. „Ehm, dáš si?“ zeptal jsem se a strčil mu krabičku až skoro pod nos. „Ne, díky,“ zašeptal potichu a znovu sklonil pohled.

Zamračil jsem se. „Proč ne?“ Matthew se na mě podíval, sjel mě celého pohledem a pak hlavou jemně kývl k ceduli za ním.

V knihovně je zakázáno jíst. „Netipoval bych tě na někoho, kdo se řídí, tím co ti druzí nařídí,“ pokrčil jsem rameny a vložil si do úst další kuličku.

2

Doufám, že si co nejdříve vezme, protože jinak mu to nejspíše za chvíli všechno sním. Je to opravdu dobré a já nejsem typ, co by se v tomhle dokázal udržet.

Matthew však pořád jen v klidu otáčel stránky knihy, jako bych tam snad ani nebyl. „Člověk nikdy nemůže dát na první pohled,“ zašeptal tu nejdelší větu, kterou jsem od něj slyšel. Své úžasně modré oči měl pořád zabodnuté do knihy jako by ji četl poprvé. I když tomu tak nebylo.

Věděl jsem, že má rád klid, napovídalo tomu snad úplně všechno, proto jsem spustil trochu vychytralou taktiku. „Víš o tom, že profiterolky jsou z Francie? Teda tyhle přímo ne, ty jsou z kavárny. Je až na druhé straně města, v takové hodně úzké uličce. Představ si, že jsem kvůli nim přišel pozdě,“ začal jsem mluvit nejrychleji, jak jsem dovedl, aby můj monolog byl ještě o něco otravnější.

Matthew zvedl ruku, čímž mě zastavil v mluvení. „Když si dám, přestaneš už mluvit?“ Taktika zabrala. „Zkusit to můžeš,“ pousmál jsem se a krabičku posunul o něco blíž k němu.

Jemně natáhnul ruku ke krabičce až se mu rukáv mikiny trochu odrhnul a on tak dal na obdiv zápěstí, na kterém byly červené obtisky dlaně nejspíš od toho, jak ho někdo silně držel.

Myšlenku na to, že bych se ho na to zeptal, jsem zahodil hned, jakmile jsem viděl jeho ostražitý a rychlý pohyb, který využil na to, aby si rukáv ihned srovnal.

Věděl jsem, že je ještě příliš brzy. A naprosto jsem ho chápal.

Vložil si profiterolku mezi rty a na rozdíl ode mě si ukousl sotva polovinu. Vychutnával si ten malý kousek odpalovaného těsta, jako by to bylo to nejlepší na světě.

3

Což pro něj asi bylo. „Díky,“ zašeptal a na malou chvíli mi věnoval pohled.

Užíval jsem si toho plnými doušky, protože své oči nedával tak často na obdiv, jak by si ostatní mohli myslet.

I se zbytkem profiterolky se posadil do své původní pozice a znovu se začetl do knížky. Několikrát jsem mu ještě připomněl, že si jich může vzít, kolik jen bude chtít.

A i když na to nic neříkal, když knihovna zavírala, krabička byla prázdná.

4