SK R Z E Z ÁVOJ V ĚČNOST I
CH A R LES A NDR ES
ŠTĚSTÍ Štěstí jsem poznal až tehdy, když jsem se ti podíval do očí a zjistil, že i oceány mají dno. Že kapka, jež ti stéká po tváři, dokáže pojmout tíhu celého světa, i přes rozbouřené bouře. Vlasy ti vlají hrdě, rád poslouchám bílý šum vln, rád pozoruji, jak se mihotají, když mě dech v ústech tají. Skaliska jsou pevná – a ty, v té podobě ženy, do níž jsem se zamiloval, úsměvem dokazuješ existenci sluneční soustavy. Jsi jejím středem, záříš, byť kolem tebe se tříští molekuly na atomy. Kde svítí slunce, dálky se rozprostírají v krajiny. Kde svítíš ty, vzkvétá nový život jako luční louka v čase Vesny a Živy.
1
MEZI SRDCEM A DUŠÍ Mezi námi zůstává něco, co nedokážeme vyjádřit. Přitom se červenáme a naše srdce bijí ve stejném rytmu. Dlaně v dlaních proplétají život, čas se v nich sype a my stojíme, byť on nejde zastavit. Čas je s tebou drahocenný. Jsme šperkovnicí vzpomínek, žijeme, jak jen můžeme. Kdybys jen věděla, co všechno ve mně zůstalo. Za všechny naše společné chvíle se nebojím upustit ani trochu slz.
2
MOŘE JEJÍCH OČÍ Drželi jsme se tam a hleděli na rozlehlé moře, které mi připomínalo její oči. Bylo namodralé a nekonečné, jako ty perly po mém boku. Nic krásnějšího mé oči nikdy nespatřily. Viděl jsem toho tolik, ale nic mě nenadchlo tak jako ona. Taková byla jen ona nenahraditelná.
3
SRPNOV ÉHO LÉTA Zasněný pohled odráží srpnový měsíc, podél lící se třpytí hvězdný prach. Noc má barvu blankytu a hloubku hvozdu, a přesto na konci léta svítí silněji. Hluboká modř, v níž se ztrácím, mne zároveň oslepuje. V tom světle hvězdy blednou, ztrácejí svůj lesk – protože je jasnější. A přesto noc nemizí, zůstává živá v jejích očích. Kol stíny tančí svůj bál, a já, v čele jejího světla, beze stínu a beze strachu, se propadám tam, kde jen s ní nacházím klid. V mých očích přetrvává nepomíjivá. Ona není jen součástí té snové noci, ale převyšuje ji – jako maják světla v přicházejícím šeru konce léta.
4
ZÁVAN K V ĚTŮ Každý závan květů mi tě připomíná, a žádný z nich ti není podobný. Tvé oči jsou hlubiny, v nichž se ztrácím, a přesto mě vždy dovedou zpět ke klidu. Tvůj dotek umlčí všechen neklid, zastaví svět, i kdyby běžel dál – a mně stačí být jen tam, kde jsi ty. A tak, když vánek přivane vůni jara, vím, že ji neseš i ty, má milovaná. Nejsi snem, který zmizí po ránu, ale skutečnost, kterou mohu držet v náručí – a už nikdy nepustit.
5
JARO Ona tam tančí, stejně jako motýli, kteří objevují barevnost lučních květů. Vlasy jí vlají do rytmu větru a víří se jak rozfoukané pampelišky. Je samotným jarem, vtělený v její tvář. Každý její krok rozkvétá v nový květ, každý úsměv probouzí stromy ze sna. A i kdyby přišly podzimní stíny, v jejích očích zůstane věčné jaro.
7