Skřítek Kompostík a jeho další dobrodružství

Miluška Štefanová

Skřítek Kompostík

a jeho další dobrodružství

JARNÍ PŘIVÍTÁNÍ Skřítek Kompostík se zavrtěl ve svém pohodlném úkrytu a s potěšením zjistil, že jeho bez přes zimu nabral sílu a celkově zkrásněl. Zhluboka se nadechl a uvědomil si, jak se mu v podzemí po zvířecích kamarádech stýskalo. Zvědavě si je prohlížel a oni si zase s obdivem prohlíželi jeho.

Vědka se chvíli ostýchala, ale potom se přímo zeptala: „Kompostíku, když ses s námi na podzim rozloučil a odešel do svého podzemního domova, během dlouhých večerů jsme si povídali a všechny nás nesmírně zajímalo, co jsi v tom podzemí vlastně dělal.“ „Ty jsi stále jen spal?“ zvědavě kvokla Popletka. „I co vás nemá, kamarádi. Copak jsem nějaký medvěd?

Já mám i přes zimu své úkoly.“ „A jaké?“ nedočkavě kvokla Klepka a mrkla na ostatní. „Především se starám o kořeny stromů. Kompost v tomto rohu zahrady je mou zásobárnou a v zimě, když jsou kořeny stromů a keřů někde odhalené, přikrývám jejich slabá místa touto výživnou hmotou. Určitě jste si všimli hospodáře s hospodyní, jak občas nosívají na tuto hromadu různé zbytky zeleniny a ovoce. Ty se postupně 2

rozkládají tlením a k tomu také napomáhají žížaly, stonožky a malé organismy, kterým se říká bakterie. Nejlepší je, když se kompost umístí na nějakém zastíněném místě, a hlavně na něm nesmí být moc vody. To by se ty organismy utopily.“ „Říkal jsi stonožky?“ pípla jedním dechem Baletka. „To mají opravdu sto nohou? V tom případě by mě zajímalo, jak si dokážou poradit při tanci a neplést jednu nohu přes druhou.“ „Sto nohou nemají,“ zasmál se Kompostík. „To se jen tak povídá, ale mají jich skutečně hodně.“ „Budu si muset na nějakou počkat,“ pokračovala Baletka. „Třeba mě naučí nějaké nové baletní kousky.“ „To nevím, jestli se ti takové setkání podaří,“ přidala se k hovoru Květka. „Určitě by se bála, že ji nakonec sezobneš.“ „Brr, tak na takový zákusek bych asi chuť neměla. Raději bych ze země vytáhla nějakou pěkně tlustou žížalu.“ „Holky, nechte toho tlachání,“ zasáhl do hovoru Miošek, „nebo se nedozvíme, co všechno Kompostík pod zemí dělá.“ Kompostík se skromně pousmál a řekl: „Jen si klidně povídejte. Nechci vás v tom nějak omezovat.“ „Ale my se na tvé vyprávění opravdu těšíme!“ zatřepaly slepice křídly a začaly kvokat jedna přes druhou. Tokan si přitom důležitě vykračoval a pohazoval hřebínkem ze strany na stranu. „Skončili jsme tedy u kompostu,“ pokračoval Kompostík. „Víme, že rostliny a stromy čerpají z půdy vodu a živi3

ny a to jim napomáhá v tom, aby se v ní udržely. Když silně fouká vítr, kořeny se odírají a mohly by odumřít. A proto provádím v podzemí obchůzky a dívám se, jestli nejsou kořeny moc slabé nebo vysušené. Stále s sebou nosím kyblíček s kompostem a vodou a tam, kde je to zapotřebí, kořeny přikrývám a zalévám.“ „Už to mám!“ mňoukla kočička Bílá. „Takže ty jsi vlastně podzemní zahradník a pan doktor v jednom!“ Kompostík se zasmál a mrkl svýma očima, které připomínaly lesní žaludy. „Mňáu,“ přerušil hovor Hubert a dlouze zívnul. „Nenecháme si další vyprávění na zítřek?“ A protože měli všichni plné hlavy novinek, které jim Kompostík sdělil, urychleně se rozloučili a šli spát.

4

KOMPOSTÍKŮV PLÁN Příští večer, když se opět všichni shromáždili pod bezem, si Kompostík všimnul malého beránka, kterého neznal. „Kdo jsi?“ zeptal se beránčí řečí. „Říkají mi Březínek. Můj tatínek se jmenuje Březík, protože se narodil v březnu, stejně jako já. Maminka Ovika mi slíbila, že když budu hodný, můžu se s tebou, skřítku, dnes večer potkat. Víš, já jsem byl pro všechny překvapením, protože maminka a tatínek o mně nikomu neřekli až do té chvíle, kdy jsem se narodil.“ „Pravda, pravda,“ kvokla slepice Klepka, „nevěděla jsem to ani já! A mně neunikne žádná novinka.“ „I pro mě to bylo velkým překvapením,“ štěkla Tynka. „A já mám docela přehled o tom, co se na statku děje.“ „Tak se stalo,“ pokračoval Březínek, „že mě jednou večer v Ovčím paláci na zemi u maminky a tatínka našel hospodář s hospodyní. Chtěli mě hladit a objímat, ale maminka mi naznačila, že musím nějaký čas počkat a přesvědčit se o jejich upřímnosti. Stále mě schovávala za sebou u zdi, aby na mě nikdo nedosáhl. Ale teď už se ničeho nebojím.“ 5

„A co ty, Katko, už ses úplně uzdravila?“ oslovil kočičku Kompostík. „Ano,“ tence mňoukla Katka. „Počkej, mňoukni ještě jednou, prosím tě,“ požádal ji Kompostík. A z Katčina hrdélka se ozvalo jen jakési sípání. „Tobě to mňoukání nějak nejde.“ Kompostík se zamyslel, chapadýlky si na chvíli zatahal za své neposedné dredíky a znovu se k ní obrátil. „Víš, Kompostíku,“ vzdychla Katka, „když jsem byla tehdy tak dlouho sama v lese, pořád jsem mňoukala o pomoc a asi jsem si nějak poškodila něco uvnitř krku. „Myslíš hlasivky?“ vpadla jí do řeči slepice Vědka. „Jó, s tím není žádná legrace! Kdybys byla třeba v ohrožení, neuměla bys zamňoukat o pomoc.“ V tu chvíli mrkl Kompostík na Tynku a něco jí zašeptal.

Ta hned vyskočila do výšky a zakývala hlavou. „My to chceme taky vědět!“ sborově kvokly slepice, zabečela Ovika s Březíkem a malý beránek Březínek jen zakoulel očima. „Dobrá,“ souhlasil Kompostík, „vím, že máte všichni Katku rádi, tak vám tajemství prozradím. Ale nejdříve se musím zeptat Katky. Chtěla by sis zlepšit své mňoukání?“ „Ano!“ sípla Katka. „Nuže,“ pokračoval Kompostík, „hluboko v lese, přesto nedaleko odtud, je mezi kořeny stromů pečlivě skrytá Lesní rychloškola nápravy hlasu, ve které vyučuje můj bratr Chordík. Tak jako se já starám o to, aby stromy, keře a rostliny prospívaly, on ve své škole učí zvířata, která mají 6

problémy s hlasovým projevem, jak ho co nejrychleji vylepšit. Nedávno k němu chodila do školy veverka Chichotalka, známá svým zvonivým smíchem. Jednou nedávala pozor a skákala z větve na větev tak dlouho, až se dostala příliš nízko nad zem. Netušila, že tam na ni číhá lstivá fenka Debora z údolí a doslova o vlásek unikla její chtivé tlamě.“ „Ó, to nechci ani domyslet!“ poděšeně kvokla slepice Smutka. „Ale no tak,“ napomenula ji Tretka. „Vždyť to dobře dopadlo a veverka už se zase směje, slýchávám ji na našem ořechu. Jen by si mohla občas upravit ten svůj rozcuchaný ocas, vždyť vypadá jako létající strašidlo.“ „Tady v zahradě jsou strašidla?“ bázlivě zabečel Březínek, který nedával pozor na celou rozpravu. „Neboj se,“ zabečela Ovika, „to si tety slepice jen tak kvokají.“ „Páni,“ pokračovala jednohlasně zvířátka. „Ten skřítek Chordík musí být asi hodně dobrý pan učitel.“ Celé povídání ukončil kohout Tokan ostrým zakokrháním a Kompostík jen dodal: „Musím dnes v noci o něčem popřemýšlet a zítra si povíme, co se bude dít dál.“

7

KATKA S TYNKOU SE VYDÁVAJÍ NA CESTU Následující podvečer zastihl Kompostík všechna zvířátka jako obvykle za plotem blízko bezu. Ovika s Březíkem a Březínkem dychtivě škubali trávu, aby se na nové zprávy důkladně posilnili, Tynka střídavě skákala do výšky a obíhala bez, Hubert s Mioškem se pomalu plížili po pěšině a slepice vzorně seděly v řadě, jako by mělo začít nějaké představení. Najednou něco v bezu luplo a skřítek se s úsměvem usadil na jedné z větví. „Tak kdepak je ta Katuška?“ hvízdl Kompostík. „Už běžím,“ ozvalo se tenounce kdesi za plotem. „A Tynka?“ „Tady jsem.“ „Výborně,“ zvolal spokojeně Kompostík. „Tak, kamarádi milí, domluvil jsem se pomocí kořenového telefonu se svým bratrem Chordíkem a ten už čeká ve škole na Katku.

Samozřejmě nepůjde sama, doprovodí ji Tynka, protože nejen že se o ni hezky starala v nemoci, jak si určitě vzpomínáte, ale také se vyzná v okolních lesích a poradí si v každé situaci.“ Tynka se při té chvále ošívala, nevěděla, jak ji přijmout, a tak poštěkávala a vrtěla ocasem. Kompostík 8

pokračoval: „I když je dnes docela jasná noc, přesto jsem poprosil výra Kurýra, aby vám svítil na cestu. Bude čekat na kraji lesa, a až vás uvidí, tichounce zahouká. Chápu, že je zvláštní jít do školy po setmění, ale sami víte, že na rozdíl od lidí se zvířata lépe orientují ve tmě, a dokonce více vnímají.“ „Katko, mám pro tebe malou svačinku,“ štěkla ještě Tynka. „Nechala jsem ti kousek masíčka, které mi dal hospodář.“ „Ale jak ho ponesu?“ nešťastně sípla Katka. „Jednoduše,“ ozvalo se tenounce někde nad bezem. „Jé, pavouk Pletík s Pletinkou!“ zaradovali se všichni. „Katko, my ti masíčko zamotáme do pavučiny a Pletinka ti ho pověsí na krk, aby při chůzi nepřekáželo. A až budeš mít ve škole hlad, tak si ho sníš.“ „Vy jste na mě všichni tak hodní,“ tence mňoukla Katka, ale v tu chvíli ji už Tynka vybízela, aby se vydaly na cestu.

Zvířátka šla za nimi až k plotu, za kterým se rozprostíral hluboký les. Na jednom ze stromů zasvítily oči a bylo slyšet tiché houkání. To výr Kurýr plnil své slovo a čekal, aby Katku s Tynkou doprovodil do Lesní rychloškoly k panu učiteli Chordíkovi.

Poté, co Tynka s Katkou zmizely v lese, se zvířátka loudavě vracela ke kompostu. Kočička Bílá, Miošek a Hubert se radovali, že se Katčino mňoukání spraví, ale slepice poplašeně kdákaly a nevěděly, co si o tom mají myslet.

Vědce zejména nešel do hlavy ten kořenový telefon. Jakmile dohopkala k bezu, nervózně spustila: 9

„Kompostíku, já vůbec nechápu, co je to ten kořenový telefon.“ „My také ne,“ přidali se ostatní. Jen krtek Sametík pokýval hlavou, protože se v podzemí vyznal a o dorozumívání mezi kořeny něco věděl. „Přátelé,“ spustil Kompostík, „říkal jsem vám, že kořeny rostlin a stromů jsou pevně ukotvené v zemi, aby zajistily jejich vzpřímený růst. Ale ne každý ví, že kořeny se dokážou dorozumívat i na velkou vzdálenost. A nejen to. Umí si třeba sdělovat, že některý z nich má málo vody nebo živin. Věřili byste, že si třeba předávají cukry?“ „Mňam,“ kvokla Květka. „To znám. Některé květy jsou také sladké.“ Ale na Popletku už těch informací bylo hodně: „No dobře,“ kvokla, „ale jak se pan učitel Chordík dozví, že tam Katka přijde?“ „Jednoduše,“ odvětil Kompostík. „Když zaleji kořeny pod zemí, začnou se radostí chvět, já zapískám svůj vzkaz a kořeny ho přenesou až k Chordíkovi.“ „No, až vykvokám svým známým na Březíkově, že existuje kořenový telefon, nebudou mi to věřit!“ pípla Klepka.

Bylo už dlouho po setmění, a tak se všichni s Kompostíkem rozloučili a odešli na kutě. Dokonce i Tokan byl tak plný dojmů, že úplně zapomněl zakokrhat na dobrou noc.

10