Siroq

„Každý má svůj hnací motor“

Ivo Makaj

PROLOG Písek skřípal pod nohama a suchý vítr roznášel jen pach prachu a zmaru. Psal se rok 2100 a Země umírala. Lidé už dočista vyčerpali veškeré přírodní zdroje a jako druhu jim nezbývalo nic jiného než čekat na nevyhnutelný konec. Vzpomínky na čerstvou, voňavou trávu nebo průzračnou vodu už dávno vybledly.

Lidská pýcha a honba za mocí dohnala lid do smyčky nekonečných válek, které si vybraly svou daň.

Vtom se ale obloha rozestoupila a přišla spása. Do prořídlé atmosféry vstoupil stín tak obrovský, že připomínal ty nejdivočejší výjevy ze starých sci-fi filmů. Masivní vesmírná loď, elegantní a zároveň děsivá, začala klesat přímo do středu pouště Atlantis – tam, kde kdysi hučely vlny Atlantského oceánu. Lidé ze širokého okolí, hnaní zoufalou nadějí, se k místu přistání urychleně sjížděli. Tísnili se v davu a se zatajeným dechem vyčkávali, až se s těžkým zaduněním otevře mohutná rampa.

Dav pod lodí dýchal jako jeden muž. Lidé si mysleli, že je na sklonku světa už nemůže nic překvapit, ale krutě se mýlili. Trvalo několik vyčerpávajících dní plných nejistoty, než těžké kovové pláty konečně zaskřípaly a obrovská rampa začala pomalu klesat k zemi. Vyhlíželi mimozemská monstra, chladné stroje nebo anděly, ale z mlžného oparu uvnitř lodi nakonec vystoupilo něco, co nepředvídal naprosto nikdo – člověk.

Davem to zahučelo. Náboženští fanatici padali do prachu na kolena, v očích slzy extáze. „Kristus! Tak přece jen nás přišel zachránit! Chvála mu!“ ozývalo se z jedné strany, zatímco z druhé znělo ohlušující: „Alláh! To snad ani není možné!“ Hysterický

1

křik a modlitby se nesly pustinou, dokud cizinec nesešel z rampy dost blízko na to, aby jeho hlas prořízl davové šílenství. „Slyšte mě!“ pronesl s mrazivou autoritou, která okamžitě umlčela všechny přítomné. „Mé jméno je Siroq a přicházím z místa, které vy nazýváte Jupiter. Vím o zkáze, která vaši planetu pohlcuje. Přiletěl jsem touto nákladní lodí, abych vaši rasu vytrhl ze spárů vyhynutí. Než jsem k vám vyrazil, přetvořil jsem atmosféru svého domova tak, aby se pro vás stala novým rájem.“ Prezident Ferredy, poslední muž nesoucí tíhu vůdcovství na umírající Zemi, to sledoval se sevřeným hrdlem. Jeho funkční období započalo v momentě, kdy se posledních pár stovek přeživších přesunulo do jižní Ameriky, aby uspořádali volby svého nového jediného vůdce. Věřili, že to bude příjemná změna oproti mnoha mocnostem, které dohnaly Zemi k šílenství.

Ferredy věděl, že vlastně nemá na výběr. Tváří v tvář jisté smrti nezbývalo než vsadit vše na jedinou kartu. Pevným krokem předstoupil před lid a vyzval občany, aby neznámému zachránci svěřili své životy a vydali se vstříc hvězdám ve jménu zachování lidské existence.

Dny na palubě se slévaly v jeden nekonečný, klaustrofobický sen. Prvotní vděk pomalu ustupoval plíživému strachu a tichému zoufalství. Rozlehlými, dvacet metrů širokými chodbami vesmírného korábu se čím dál častěji nesl nespokojený šepot. „Co když nám lhal? Co s námi proboha bude?“ ozývalo se z temných koutů. Napětí mezi přeživšími by se dalo krájet a důvěra v Siroqa visela na vlásku.

Prezident Ferredy věděl, že pokud nepřinese odpovědi, může na lodi vypuknout vzpoura. Vydal se proto k samotnému srdci korábu – k řídicí kajutě. Cestu mu přehradily masivní kovové dveře s ostře rudým nápisem NEVSTUPOVAT. Ferredy se

2

před nimi zastavil. Nápis v lidském jazyce naznačoval, že tento údajný zachránce měl již dlouho v plánu Zemi navštívit. Proč by si dal takovou práci s překladem? Srdce mu bušilo a ruka se mu nad ovládacím panelem na vteřinu zachvěla. Věděl, že překračuje hranici, z níž možná nebude návratu. Zodpovědnost za zbytky lidstva ho však pálila v hrudi víc než strach. Zhluboka se nadechl a stiskl tlačítko.

Dveře s tichým syčením odjely stranou a Ferredy strnul úžasem. Zatímco zbytek lodi se utápěl ve stínech a chladném šeru, tato místnost představovala naprostý kontrast. Oslepila ho zářivá, elegantní bělost, která pokrývala každý centimetr povrchu. Stěny zdobily fascinující obrazy neznámých planet a uprostřed místnosti se tyčil obrovský řídicí pult, který svou majestátností připomínal kormidlo starodávné lodi. Zel však prázdnotou – po Siroqovi tu nebyla ani stopa.

Ferredyho zrak brzy upoutalo něco mnohem bizarnějšího.

V rohu místnosti stála dlouhá, pečlivě seřazená řada skleněných zkumavek. Všechny byly naplněné zeleným roztokem, který vrhal na bezchybně bílé stěny přízračné stíny.

Z hypnotického úžasu Ferredyho vytrhly až tiché, téměř neslyšné kroky. Prudce se otočil. Ve dveřích stál Siroq. Jeho hlas, když promluvil, byl klidný, ale nesl v sobě zvláštní, neuchopitelný smutek. „Na planetě, kterou se vám chystám ukázat, žiju zcela sám,“ pronesl a pomalu vešel do oslnivě bílé místnosti. „Jsem jediný svého druhu. Vlastně si ani nevzpomínám, jak jsem se tam vůbec ocitl. Jednoho dne jsem prostě otevřel oči a jakýsi hluboký instinkt mi velel přetvořit onen pustý svět v ráj. Vesmír mě obdařil silou, o které se smrtelníkům ani nezdá. Stačí mi pouhá myšlenka a realita se podvolí mé vůli.“ Ferredy polkl, nedokázal z tajemného muže spustit zrak.

Siroq mezitím ležérně sáhl do záhybů svého oděvu a vytáhl zvláštní, do běla zbarvený předmět. Byla to zbraň.

3

„Vesmír je ale moudrý,“ pokračoval cizinec a dlouhými prsty hladil její hladkou hlaveň. „Dal mi sice nekonečnou moc, ale svázal mě jediným pravidlem: smím ji použít pouze k pomoci druhým. Bez vás by má existence postrádala jakýkoliv smysl.

Vy jste mé poslání.“ „Moc se vám omlouvám, Siroqu,“ vyhrkl Ferredy, jehož pohled nervózně těkal mezi zbraní a cizincovou tváří. „Nechtěl jsem slídit, ale moji lidé se bojí. Hledal jsem odpovědi. Proč zrovna my? Jak jste nás v té nekonečné prázdnotě vůbec našel?

A co s námi máte v plánu?“ Siroq pomalu zvedl zbraň a s tichým bzučením ji začal nabíjet. Ten zvuk se v utlumené místnosti rozléhal nebezpečně hlasitě. „Přivedla mě k vám hvězda Nemesis, která se po dlouhých věcích znovu objevila na vašem nebi. Je to hvězda smrti.

Její magnetismus neúprosně pohlcuje celé světy a zanechává za sebou jen prach. Přitahují ji zejména planety bez života a naděje – což vaše planeta v důsledku předchozích událostí splňuje dokonale.“ Odmlčel se a kývl hlavou k řadě zeleně světélkujících zkumavek. „Ale našel jsem vás i z jiného důvodu. Chci vám předat odkaz své krve. Z mé studie vyplývá, že pokud by se smísila s lidským organismem, získali byste moc rovnou té mojí, ovšem bez mých omezujících pravidel. Stali byste se prakticky bohy. Je v tom ale háček – vaše těla by tu sílu nemusela vydržet a během pár okamžiků by se mohla doslova rozpadnout v nicotu.“ „Co to proboha děláte?!“ vyhrkl Ferredy. Hlas mu přeskočil panikou, když viděl, jak Siroq plynulým, téměř mechanickým pohybem zvedl zbraň a přiložil si chladnou hlaveň ke spánku.

Cizincova tvář zůstala naprosto klidná. „Loď už je automaticky nasměrována na Jupiter. Veškeré mé zápisy a výzkumy naleznete v databázi pod řídicím pultem. Je jen na vás, jak s mou krví naložíte.“ Siroqův pohled se na okamžik zjemnil. „Velení je nyní vaše. Jste dobrý muž. Svůj lid povedete dobře.

4

Ale můj život už ztratil smysl. Nemesis pohltila všechno, co jsem ještě mohl zachránit. Sbohem. Bylo mi ctí.“ Místnost prořízl oslepující záblesk doprovázený ostrým zasyčením laseru. Ferredy ucukl a instinktivně si zakryl oči. Když je znovu otevřel, Siroqovo bezvládné tělo už leželo na dokonalé bílé podlaze.

Prezident lapal po dechu. Nohy se mu třásly. Všechno se to seběhlo neuvěřitelně rychle. Opatrně přistoupil k mrtvému tělu jejich zachránce a do ticha zašeptal: „Děkujeme ti…“ Zůstal stát obklopený zeleně světélkujícími zkumavkami.

Uvědomoval si váhu toho, co mu Siroq odkázal. Krev, která mohla z lidí udělat bohy. Ale Ferredy věděl, že lidstvo, ustrašené a plné chyb, na takovou moc prostě není připraveno. Kdyby si s ní lidé začali hrát, zničili by se navzájem rychleji, než to dokázala umírající Země.

Jeho rozhodnutí bylo rychlé a pragmatické. Prošel databázi, bleskově prostudoval plány výzkumu a následně je bez milosti smazal. Z dlouhé řady zkumavek si vybral jedinou. Tu pečlivě schoval do vnitřní kapsy svého obleku. Zbylé nádobky na místě roztříštil na kusy. Zelená tekutina se neškodně rozlila po podlaze.

Když se Ferredy vrátil ke svému lidu, jeho tvář byla nečitelnou maskou. Oznámil jim polopravdu: Siroq musel urychleně odletět záchranným modulem na pomoc jiné rase a velení celé expedice předal jemu.

Sotva to dořekl, podlahou lodi se rozlehlo hluboké zadunění a motory utichly. Nastalo hrobové ticho. Tisíce srdcí bušily v napjatém očekávání. Ozval se skřípot těžkého kovu a mohutná rampa začala pomalu klesat dolů. Když první sluneční paprsky dopadly do útrob lodi, lidé se váhavě vydali ven do neznáma. „Dá se tu dýchat!“ ozval se z davu první ohromený výkřik. „To není možné! Siroq měl pravdu!“ Ferredy, s rukou pevně svírající zkumavku v kapse, se usmál a hrdě vedl svůj lid vpřed, vstříc lepším zítřkům…

5

2 „Dobré ráno! Dnes je úterý, 15. září 2350. Věřím, že ses dobře vyspal a jsi připraven vykročit do dalšího dne pravou nohou!“ hlásil přehnaně nadšený umělý hlas elektronického budíku.

Z hromady zmačkaných peřin vystřelila ruka a naslepo po něm plácla. Pětadvacetiletý Xin Lee s tichým zavrčením rozlepil oči. Hlava mu třeštila. Neochotně se vyškrábal z postele a hned vzápětí se střetl se svým vlastním odrazem v obřím zrcadle, které zabíralo celou stěnu ložnice. „To zas vypadám… a zrovna dneska,“ zamumlal si pro sebe a znechuceně si prohrábl rozcuchané vlasy. Byl to nesmírně důležitý den a on do něj vstupoval s parádní kocovinou.

Cesta do koupelny vyžadovala taktické manévry. Musel se opatrně a potichu proplížit po špičkách, aby nevzbudil spící prostitutky, se kterými strávil včerejší divokou noc.

Ledová sprcha ho alespoň částečně vrátila do reality. Rychle do sebe hodil snídani, pečlivě si oblékl čisté šaty připravené na dnešní schůzku a zhluboka se nadechl. Byl s to vyrazit vstříc změně. Změně, která by mu mohla přinést nový smysl života a snad i trochu vykoupení.

Na kuchyňském pultu nechal dívkám načmáraný vzkaz, ať si z lednice vezmou, co hrdlo ráčí, a s tichým klapnutím dveří vyrazil z bytu ven do ulic Siroqu.

Sotva udělal pár kroků, do uší ho udeřil ohlušující ryk. Uprostřed hlavního náměstí se tísnil obrovský dav lidí. Xin se podíval na hodinky. Blížila se desátá, čas každoročního projevu starosty. Zvědavost – a možná i nechuť hned vyrazit do práce – ho přiměla zastavit.

6

Vyhnul se největší tlačenici, našel si klidnější místo na kraji náměstí a opřel se ramenem o chladný kov pouliční lampy.

S přimhouřenýma očima sledoval, jak se nad náměstím slétá tucet policejních dronů. Jejich lasery se propletly a na ranní obloze vykreslily obří, oslnivě zářící hologram holohlavého muže se slunečními brýlemi – starosty Johnnyho Feelyho. „Dobré ráno všem!“ zaduněl starostův pronikavý, hrubý hlas z amplionů tak silně, až to Xinovi nepříjemně rezonovalo v čelistech. „Jsem rád, že jsme se tu opět sešli v tak hojném počtu, abychom oslavili den, kdy nás opustil náš spasitel, po němž hrdě nese jméno naše úžasné město – Siroq!“ Dav pod ním explodoval nadšením. Okolní ulice už ožívaly slavnostním ruchem – trhovci narychlo stavěli stánky s předraženým občerstvením, cingrlátky pro děti a samozřejmě se zurgou, levným podomácku páleným alkoholem, ze kterého měl Xin teď takové bolehlavy. Fanatičtí příznivci divoce mávali transparenty s usmívající se tváří starosty. „Jelikož je to dnes přesně dvě stě padesát let, co od nás spasitel odletěl ke hvězdám,“ pokračoval obří hologram za ohlušujícího pískotu a potlesku, „nebudou letošní oslavy trvat jen tři dny jako obvykle. Budeme slavit celý týden! A co víc – dnes večer po dlouhé době opustím své sídlo a vyjdu mezi vás, abychom vám společně s mým bratrem, Robertem Feelym, představili vůbec prvního, plně funkčního androida!“ Xin si zamyšleně promnul kořen nosu. Zajímavé, blesklo mu hlavou. Je to sotva pár dní, co se o tom Robert Feely u Eleny v show teprve v náznacích bavil. A najednou mají hotový, plně funkční model? Tohle smrdí až na druhý konec města.

Odlepil se od lampy. Náměstí plné jásotu a fanatických výkřiků nechal za zády se zvláštním, plíživým pocitem nedůvěry.

Vydal se rovnou tam, kam měl celou dobu namířeno – k obří kovové rampě základny S. O. L., místní policejní jednotky.

7