Semínek si vzpomněl na situaci s veverkou. Řekl si, že nemá cenu bědovat nad svým osudem – musí urychleně jednat.
Snažil se sesednout z mravence, ale nešlo to. Jako by ho k němu nějaká síla přilepila.
Prošli kolem kaluže a Semínek doufal, že tam uvidí svého kamaráda Ropušáka – jistě by mu pomohl znovu. Možná by dokonce mravence sežral.
Ale kaluž byla tichá. Jen pár brouků křižovalo po hladině a větřík čeřil vodu.
Ropušák nikde. Pravděpodobně už dávno spal ve své temné díře.
„Pomoc! Pomozte mi někdo!“ křičel Semínek, ale vypadalo to, že to nikoho nezajímá.
Po chvíli se od kamenné zdi ozval podrážděný hlas:
„Nám taky nikdo nepomáhá, když nás zobou ptáci…“
Semínek se otočil za hlasem a spatřil tlustý kmen břečťanu, který rostl na kamenné zdi. V jeho kořenech se krčily černo-červené ploštice.
„Pomozte mi, prosím!“ zaúpěl Semínek.
Ploštice se ani nepohnuly.
„To víš, že jo,“ zasyčela jedna z nich, „budeme riskovat kvůli nějakému semínku…“
Druhá dodala:
„Víš, jak jsou mravenci protivní, když se rozzuří?“
A obě zalezly hlouběji pod kořeny popínavé rostliny, až po nich zůstalo jen tiché chvění listů.
Mravenec dál pochodoval. Každý jeho krok ho přibližoval
blíž k temné puklině ve zdi. Semínkovy snahy o přivolání pomoci ho nezajímaly – měl v hlavě svůj cíl a ten následoval.
Když už se Semínek začínal smiřovat s tím, že se stane pochoutkou mravenců, zvedl se vítr a vzduch naplnila vůně deště.
Nejdřív spadla jedna kapka. Pak druhá.
Za chvíli už pršelo naplno – nebylo slyšet nic jiného než stále hlasitější hřmění a silné bubnování kapek, jak dopadaly na zem, listy rostlin a kamennou zeď.
Jedna zasáhla mravence, který se pod její vahou zachvěl a vychýlil se z cesty.
Přidal do kroku – spěchal, aby se ukryl, protože déšť stále sílil.
Semínek cítil, jak se celý svět kolem mění v tanec vody.
Další kapka dopadla přímo na něj, rozprskla se a zakryla mu zrak průhlednou, mokrou clonou.
V tu chvíli jakoby pouto povolilo a on sjel po zádech mravence dolů.
Dopadl na zem a rychle se vymrštil nahoru, kde se zachytil o suchou větvičku staré rostliny.
Ta se pod jeho vahou prohnula, ale nepraskla.
Semínek se zhluboka nadechl, pustil větvičku a bez jediného ohlédnutí za mravencem běžel pryč, jak nejrychleji uměl.
Déšť mu prudce dopadal na hlavu, kapky ho šlehaly po zádech, ale on pokračoval dál.
Utíkal směrem ke stromům lískových ořechů, kde se v dálce rýsovalo něco, co mu připomínalo úkryt a klid.
Pod lískami nepršelo.
Jejich husté větve pokryté lístky se rozprostíraly nad zemí jako obrovský, nazelenale zlatavý deštník.
Pod jedním z kmenů se tyčila velká kupa větviček a listí. Místo, které na první pohled působilo jako obyčejná hromádka, však ukrývalo tajemství.
Když se Semínek přiblížil, všiml si mezi větvičkami úzkého otvoru, z něhož se linulo tlumené světlo a ozývaly se pobavené hlasy.
Nejdřív zaváhal. Nečekalo tam na něj jen další nebezpečí?
Co když tam žijí mravenci, pavouci nebo třeba myši?
Jeho zvědavost a potřeba ukrýt se před deštěm ale byly silnější než obavy.
Opatrně se protáhl dovnitř a to, co viděl, ho překvapilo.
Ocitl se na místě, které vypadalo neobyčejně útulně.
Podlaha byla měkká, ze suchého, udusaného sena. Stěny spletené z drobných větviček vytvářely malé výklenky, v nichž se dalo pohodlně sedět.
Celý prostor prozařovala teplá světélka světlušek, které poletovaly sem a tam jako malé živé lampičky.
A ty veselé hlasy?
Patřily ořechům všech druhů – lískovým, vlašským, a dokonce i několika kaštanům, kteří se sem přišli ukrýt před deštěm poté, co se vypletli ze svých pichlavých kabátků.
Smáli se, vyprávěli si historky a jeden z nich právě zpíval písničku o měsíci, co zářil na cestu poutníkům. Semínek si tiše přisedl a chvíli jen mlčky pozoroval, co se kolem děje.
Panovala tam dobrá nálada a uvolněná atmosféra.
Za chvíli k němu přihopsal lískový oříšek s kulatou tvářičkou a zlatavě lesklou skořápkou.
„Já jsem Lískáček,“ představil se s úsměvem a podal Semínkovi malou sklenku s průzračným, světle zbarveným nápojem.
„Dej si,“ řekl, „tohle je prvotřídní, dobře odleželá míza.
Dá ti tolik energie, kolik budeš potřebovat.“
Semínek pokrčil rameny, opatrně se napil a rázem pocítil, jak mu tělem projela vlna tepla a síly.
Míza chutnala lehce nakysle, ale byla osvěžující.
„Co to vlastně je?“ zeptal se udiveně.
Lískáček se zasmál: „Ty nevíš, co je míza? Míza je životodárná tekutina ukrytá ve stromech.
Támhle Lískoun ji chodí sbírat, pak ji nechá celé léto uležet v lískovcových sudech a na podzim ji koštujeme. Tahle, co jsi pil, je z břízy – a těch tu moc neroste, takže je vzácná.“
Semínek spokojeně přikývl, aby potvrdil, že mu chutná.
„A co ty?“ zeptal se Lískáček. „Nikdy předtím jsem tě tu neviděl.“
Semínek se zhluboka nadechl. Už už chtěl vyprávět o všem, co se mu od rána přihodilo – o pavoučici, Ropušákovi, veverce i mravenci – ale nakonec si to rozmyslel.
Jen pokrčil rameny a řekl: „Šel jsem kolem a začalo pršet, tak jsem se přišel schovat.“
„Udělal jsi dobře!“ rozesmál se Lískáček.
V tu chvíli se vedle nich zakymácel velký vlašský ořech, ztratil rovnováhu a spadl hlavou napřed do větviček.
Lískáček se ušklíbl:
„To je Vlašan. Ten to s mízou vždycky přežene. Po třech sklenkách začne zpívat a pak odpadne.“
Oba se zasmáli.
Místo působilo přátelsky – teplé, živé a plné světla.
Semínek měl pocit, že se po celém tom napětí konečně může trochu uvolnit.
Rázem se ale Lískáčka zeptal:
„Je to tu bezpečné? Nebojíte se, že vás tu najde veverka nebo někdo jiný?“
„Ale kde…,“ mávl rukou Lískáček. „Jediné nebezpečí tady jsou šneci. Po dešti sem nalezou a přilepí se ke stropu. Dnes ráno jsme je museli odlupovat. Vidíš támhle Vlastiče?“ pokynul směrem k dalšímu vlašskému ořechu, který k nim seděl zády a listoval ve zpěvníku.
„Uklouzl na slizu a nalomil si skořápku. Teď musí dávat pozor, aby do něj nenalezli červi.“
Semínek si nebyl jistý, jestli se má smát, nebo projevit lítost, a tak raději jen přikývl a nejistě se pousmál.
„A mravenci?“ dál se vyptával.
„Pro mravence jsme těžcí a teď navíc prší, takže sem určitě nepřijde nikdo… tedy až na tebe,“ odvětil Lískáček.
„Dej si ještě sklenku a uvidíš, že přestaneš myslet na hlouposti,“ dodal s úsměvem.
Semínek se rozhodl, že jedna sklenka stačila – nechtěl skončit jako Vlašan, který teď hlasitě oddychoval, stále ve stejné poloze.
Odmítl tedy a připravoval se, že si najde místo, kde by mohl odpočívat a přemýšlet, kam se vydá ráno.
Ještě než se odebral ke spánku, zeptal se Semínek skoro naposledy:
„A co budeš dělat, až vaše oslava skončí?“
Lískáček povytáhl obočí a usmál se svým klidným, trochu pobaveným úsměvem.
„Oslava neskončí,“ odpověděl. „My jsme tady pořád. Přes den se vyhříváme na slunci, večer pijeme mízu… Někdo z nás vyklíčí, zakoření a stane se stromem. Jiného sežere veverka, někoho červi…“
Pohlédl na kout, kde pod listím klimbal starý, lehce vyschlý kaštan.
„Vidíš Kaštansona? Ten už to má asi spočítané… Někdo prostě jen shnije a stane se humusem pro ostatní. Tak to chodí.“
Semínek zůstal chvíli potichu.
„Takže tobě je jedno, jestli tě sežere veverka, nebo shniješ?“ zeptal se nechápavě.
Lískáček se zasmál – tak lehce, že to znělo skoro jako šelest listí.
„Jo, pro mě je to to samé. Všechno se jednou vrátí do země. Jen pokaždé v jiné formě. Důležité je, že teď se dobře bavíme, ne?“
Semínek na to už nic neřekl.
Lehl si na měkké seno a pozoroval světlušky, jak tiše krouží nad hlavami ořechů.
Myslel na to, že další den určitě zmizí – nenechal se sežrat veverkou ani mravencem a rozhodně nehodlá ani shnít.
Když usínal, představoval si, jak asi vypadá druhý, lepší konec zahrady.
