SCI-FI POVÍDKY Z JESENICKA II.

SCI-FI POVÍDKY Z JESENICKA II. TOMÁŠ NEUWIRTH

STROJ ČASU

2

Kapitola I. - Kopi Luwak Jmenuji se Leopold Kaplický. Označil bych se za vědeckého pracovníka a vynálezce na volné noze. Jsem objevitelem patentované Orgasmické energie, kterou mi ale ukradl ČEZ. Nějakou dobu jsem se zkoušel dobrat spravedlnosti, byl to však boj s větrnými mlýny. Jediným objektem, který mou metodu výroby levné a ekologické elektřiny používá, je erotický klub Kleopatra v Olomouci. Občas se tam stavím za Robertem, majitelem klubu – zkontrolovat a seřídit lapače energie OrgPower a nastavit bateriové úložiště, kterému přezdíváme Máňa. A taky na vynikající indonéskou kávu Kopi Luwak. Při mé poslední návštěvě jsem se v Kleopatře seznámil s Tomasem, který rovněž přijel za Robem, do jeho hampejzu, na šálek lahodného černého moku. Okamžitě jsme si padli do oka. Jeho zapálení pro vědu a moderní technologie mi velmi imponovalo. Když jsem zjistil, že bydlí v Zálesí, nabídl jsem mu spolupráci na svém aktuálním projektu. Úvodní schůzku jsme si dali v jesenické kavárně Ennea. Nikol za barem v modré flanelové košili, riflích a kožených botách vypadala, jakoby si odskočila z reklamy na Marlboro Country. Na chvilku jsem zalitoval, že jsem přestal kouřit. Tomas mi byl sympatický, přesto jsem si ho potřeboval trochu otestovat. „Na úvod ti položím pár otázek, jestli ti to nevadí.“ „Nevadí, Leo, klidně se ptej.“ „Ale úplně nejdřív mi podepiš prohlášení o mlčenlivosti. Vše, co tady uslyšíš, zůstane pouze mezi námi.“ „Fajn.“ „Takže… co víš o cestování v čase, Tomasi?“ „Viděl jsem pár filmů. Návrat do budoucnosti, Dvanáct opic, Terminátor...“

3

„Dobře, dobře, zapomeň na kinematografii... Co víš o reálném cestování v čase?“ „No, podle Einsteinovy obecné a speciální teorie relativity v jistém smyslu cestovat v čase lze.“ „To už je lepší, pokračuj...“ „Pokud se nějaké těleso přiblíží rychlosti světla, čas se pro něj z hlediska ostatních těles zpomalí. Takže vlastně cestuje do budoucnosti.“ „Ano, správně,“ potvrdil jsem Albertovu úvahu prezentovanou Tomasem. „Čas není pevně daný a univerzální, nýbrž je závislý na rychlosti a gravitaci. Může plynout různou rychlostí pro různé pozorovatele.“ Tomas se dlouze napil kávy a pak se mi tázavě podíval do očí. „Je to ale přece pouze teorie. Nemáme zatím technologii, která by nějakému tělesu mohla udělit rychlost světla.“ „Nemáme, protože na to, stejně jako Einstein, nahlížíme podle pravidel mechaniky založených na Newtonových zákonech.“ „A jak jinak bys na to chtěl nahlížet, Leo?“ „Tak, že do budoucnosti nepošleme fyzické tělo.“ „A co tam tedy pošleme?“ „No tak, Tomasi, přemýšlej trochu. Zapoj svoje mozkové závity.“ „Pošleme tam nehmotné tělo?“ „Ještě trochu zaber. Co tam můžeme poslat, když ne tělo?“ „Mysl?“ zeptal se můj budoucí spolupracovník s neskrývanými rozpaky. „Bingo! Pošleme tam mysl. Jedině tak je v současnosti možné cestovat v čase – nehmotnou myslí.“ „Předpokládám, že už i víš, jak to udělat.“ „Samozřejmě,“ potvrdil jsem tiše a opatrně se rozhlédl, jestli nás někdo neposlouchá nebo nesleduje. „Sestrojíme zařízení ve tvaru velké helmy, v které bude rotovat elektromagnetické vlnění rychlostí

4

světla. Když budeš mít takovou helmu na hlavě, tvá mysl se může vydat do budoucnosti.“ „To zní jako plán,“ přitakal Tomas. Mávl jsem na Rychlou Betty a objednal dvě Domašovické hořké. „Tak fajn Tomasi, prošel jsi prvním kolem,“ pozvedl jsem panáka s Kyleovým digestivem a pronesl stručný přípitek: „Na zdraví a na vědu!“ „Ono bude víc kol?“ „Druhé kolo spočívá v otázce, zda jsi ochotný tento projekt finančně podpořit. Musíme v podstatě sestrojit miniaturní urychlovač částic, což bude stát nemalé peníze.“ „O jaké částce se asi bavíme?“ „Řádově vyšší statisíce, možná to bude i sedmiciferné číslo.“ „To není zrovna málo,“ protočil Tomas nevěřícně oči. „Pokrok si žádá své oběti. Mám sice nemalé peníze za prodej patentu na Orgasmickou energii.“ „Patentu na co?“ „To je jedno, někdy ti to vysvětlím... Každopádně bych ale ten projekt nechtěl financovat sám.“ „No, já mám zase nemalé peníze za vytvoření loga pro Juventus Turín.“ „Jakého loga?“ „To je jedno, někdy ti to vysvětlím... Bude i třetí kolo?“ „Nebude.“ „A kde chceš sehnat věci na sestrojení urychlovače částic?“ „Obávám se, drahý příteli, že budeme muset vyrazit na darknet. Iontový generátor v železářství u Lichtenberga asi nekoupíme.“ S darknetem nám pomohl kámoš Marty. Je tam jako doma, má na „temné síti“ s přítelkyní Klárou nějaký videokanál. Vlastně ani nevím,

5

co tam pouští. Nedávno mi to říkal, ale ještě jsem se na to nestihl mrknout. Bydlí v Rychlebkách, nedaleko Tomase. Divil jsem se, že se neznají. Tomase jsem pro svůj záměr zcela strhnul. Nabídka spoluúčasti na výrobě stroje času se člověku koneckonců nenaskytne každý den. Taková přichází maximálně jednou za život – v lepším případě. A pokud se má tvořit, je potřeba adekvátní prostor. Ten jsme našli v průmyslové zóně za podjezdem, kde jsme si pronajali menší halu. Následujících deset měsíců jsme tam dnem i nocí pracovali na vynálezu, který nemá na naší planetě obdoby. Řidiči UrTago taxi nás zásobovali všemožným nezdravím fastfoodem, který jen lze v Jeseníku objednat. Popelnice u vchodu se plnila obaly od pizzy, hamburgerů, kebabů či číny. Byli jsme tak zapálení pro naši věc, že jsme v hale občas i nocovali. S myšlenkami na stroj času jsme se probouzeli i usínali. Původní plán sestrojit zařízení ve tvaru velké helmy, ve které bude elektromagnetické vlnění cirkulovat rychlostí světla, se nám trochu nafouknul. Už to nebyla helma, nýbrž zhruba metrová kopule připojená k iontovému generátoru a datovému centru o velikosti dvou šatních skříní Pax-Hasvik z Ikea. Na první pohled to trochu připomínalo cétéčko. Základem bylo vytvořit v kopuli vakuum vysokého stupně s tlakem maximálně 10-7 Pa. K tomu jsme museli koupit turbomolekulární vývěvu s velkou čerpací rychlostí. Výsledkem bylo téměř čisté vakuum bez uhlovodíků. Pořád to ale nebylo ono: naše elektromagnetické vlnění stále nedosahovalo rychlosti světla. Byli jsme blízko, hodně blízko... Lámali jsme si hlavy, co ještě změnit, upravit, či jinak nastavit. Dny, týdny, měsíce... „Leo a co zmražení kopule? Vakuum nejspíš stále není dostatečně čisté. Když adekvátně ochladíme stěny, zbývající molekuly plynů k nim přilnou. Čímž se odstraní z prostoru.“

6

„Tomasi, dobře ty!“ Kryogenní čerpadlo, které splňovalo naše požadavky jsme našli v nabídce japonské firmy Ulvac a stálo tolik, co nová Škoda Fabia. Koupili bychom ho ale i kdyby stálo jak tři Fabie. Byli jsme ve vývoji tak daleko, že už nebylo cesty zpět. Chtěli jsme ho dokončit stůj co stůj, i kdybychom měli vyloupit banku. Pomocí kapalného helia čerpadlo ochladilo vnitřní povrch kopule na patnáct Kelvinů, tlak následně klesl na extrémně nízkou hodnotu 10-10 Pa. Což už v podstatě bylo ultravysoké vakuum. Poté proběhlo očekávané simulované měření rychlosti. Jeho výsledek korunoval náš téměř roční výzkum: Povedlo se! Elektromagnetické vlnění v kopuli konečně dosáhlo rychlosti 299 792 458 metrů za sekundu, nebo-li rychlost světla. Zbývalo udělat ostrý test. Mimochodem, vesmírná loď USCSS, ve filmu Ridleyho Scotta Prometheus, letěla k planetoidu LV-223 až 14,5 násobkem rychlosti světla. Ale to je pouze film, není to realita. Během našich pokusů jsme prošli nespočtem slepých uliček a utratili ještě víc, než jsme si původně mysleli. Trvalo nám to necelý rok, ale dokázali jsme to: měli jsme prototyp stroje času – a věřili jsme, že je plně funkční. Jméno dostal po tom nejznámějším filmovém: DeLorean. V trilogii Návrat do budoucnosti byl klíčovou součástkou stroje času proudový kapacitátor, který vynalezl Dr. Emmett. Důležitou součástí našeho stoje času byl prstencový rezonátor. Znělo to docela podobně. Test jsme naplánovali na sobotu na třetí hodinu ranní. Predikovali jsme velký odběr elektřiny, a proto jsme zvolili takový čas, abychom nepřetížili odběrnou síť. Ležím na zádech, hlavu mám strčenou ve zhruba metrové kopuli. Připadám si jak na vyšetření magnetickou rezonancí. Tomas

8

naposledy zkontroluje obvody a pak spustí startovací sekvenci. Vlny v kopuli se dají do pohybu, světla v hale na malý okamžik pohasnou. Mám zavřené oči. Na jednu stranu doufám, že mi rotující elektromagnetické vlny neusmaží mozek. A na druhou stranu věřím, že mě izolační vrstva dostatečně ochrání od vnitřního prostoru kopule, kde panuje krutopřísných patnáct Kelvinů (-258 °C). Po deseti minutách vlny dosáhnou maximální rotace, a tudíž i rychlosti světla. Moje mysl opouští fyzické tělo. Myšlenkami se vzdaluji od reality. Připadá mi to, jako bych předbíhal ve frontě: její začátek je současnost a já mířím stále dopředu. Bože, já cestuji do budoucnosti! Alberte, ta dilatace času je opravdu reálná, tak jak jsi ji popsal! To snad není možný! Moje mysl se rozpouští v časoprostoru. Mohu být kdekoli, kde si pomyslím. Kdybych byl věřící, řeknu, že jsem se spojil se všehomírem. A pocítil celé univerzum na duchovní a metafyzické úrovni. Dle předpokladu nemůžu hýbat tělem. Nemůžu ani mluvit. Má mysl se odpoutala od těla a já nemám jak Tomasovi naznačit, kdybych chtěl cestu do budoucna ukončit. Jsme však domluvení, že po pěti minutách začne rychlost vln v kopuli pomalu snižovat, a já se tak vrátím do současnosti. A taky že jo. Vtahuje mě to zpět, mysl se spojuje s tělem. Za několik minut jsem opět v současnosti. Tomasovi nadšením zářily oči, když jsem mu vyprávěl, co jsem zažil, a chtěl to hned taky zkusit. Nechali jsme iontový generátor půl hodiny vychladnout a pak se do toho pustili znovu. Jsem o poznání nervóznější, když na stole s hlavou v kopuli leží Tomas a já spouštím startovací sekvenci. Pociťuji zodpovědnost za jeho život. Vždycky se může něco zvrtnout. Jsme průkopníci časem, jsme pionýři. Po pěti minutách začínám snižovat rychlost vln v kopuli, Tomas se vrací zpět, uf...

9

„Tak jaké to bylo? Cos tam viděl?“ „Bylo to strašně zvláštní. Probíhalo to podobně, jak jsi říkal. Jen jsem měl pocit, že tam nejsem sám. Že je tam někdo se mnou.“ „To je dost nepravděpodobné, Tomasi.“ „Myslíš, Leo, že je možné cestovat i do minulosti?“ „Není to možné. Jednak to nejde z hlediska Einsteinovy speciální teorie relativity – ta připouští pouze cestování do budoucnosti, zpátky ni krok. A taky to popírá zdravý selský rozum. Nemůžeš se přece dostat někam nebo do něčeho, co už proběhlo. Můžeš cestovat pouze ‚In Futurum‘ a tam případně počkat, až se tvá realita stane současností. Abych to zjednodušil: nemůžeš nastoupit do autobusu, který už odjel. Můžeš jen vyrazit dříve než ten autobus a někde na něj počkat. Cestovat do minulosti jde pouze ve filmech, kde se to hemží slovy jako singularita, determinismus, motýlí efekt a tak podobně.“

10