RYTÍŘI
ZIMNÍ LOV
Byl leden roku 1334 a Byšice ztichly pod vrstvou sněhu. Zima sevřela krajinu jako brnění, tvrz se ztrácela v mlze a ticho se plížilo do každé skuliny. Ráno bylo šedé a ospalé – i slunce si dávalo na čas.
Na pavlači stál Jiří z Byšic zachumlaný v těžkém plášti. Od úst mu stoupala pára, vousy měl ojíněné. Mlčky sledoval nádvoří, kde lovci sedlali koně a připravovali psy. Dnešní lov nebyl jen o mase –byl to trénink i demonstrace moci. V časech rostoucích hrozeb měl každý symbol svůj význam.
Zpod klenutého průjezdu vyběhl malý Jan, čepici staženou až k očím.
„Tati! Vezmeš mě dnes s sebou?“ volal nahoru.
Jiří se usmál, něžně a zároveň rozhodně. „Ještě ne, Jene. Dnes pomůžeš matce. A poslouchej Ludmilu, nebo budeš mít službu u latrín.“
Jan zklamaně svěsil ramena, ale vzápětí už běžel k Ludmile, která na něj netrpělivě mávala od vchodu. Byla sice hodná, ale měla horkou hlavu. Jan si byl jist, že i divoký lov by byl jednodušší než další hodina v kuchyni.
Jiří se otočil právě ve chvíli, kdy si Štěpán oblékal prošívaný kabátec a přehazoval plášť. Měl ten výraz, co vždycky, když šlo do tuhého.
„Chtěli jsme jít na západ, k dubovému háji. Ale Pacholek říká, že tam v noci někdo prošel,“ řekl tiše.
„Z Liblic?“ nadhodil Jiří.
Štěpán jen přikývl. „Otisky těžkých bot, oheň. Ne lovci. Spíš lesníci. Nebo zvědi. V takovém počasí nechodí nikdo jen tak.“
Jiří přimhouřil oči. Od Zdeslavova dopisu už uběhly tři roky, ale slova z něj si pamatoval dodnes. O „radosti z nového života“, o „přání míru“ a hlavně o tom, že „mezi rodinou a sousedy by měla panovat shoda“. Znělo to uhlazeně. Až příliš. Tak Zdeslav mluvil vždy, když něco chystal.
„Změníme trasu,“ řekl tiše. „Vyrazíme na jih a pak to vezmeme k borovině zespodu. Pokud někdo hlídkuje, čeká nás spíš ze severu nebo západu. Dnes musíme být opatrní, bratře – dnes nejde jen o zvěř.“
Jakmile lovci změnili směr, les ztichl. Stromy se skláněly k zemi, půda pod sněhem křupala a psi se drželi koní – neštěkali, jen tiše vrčeli.
Jiří jel v čele, vedle něj starý Zikmund, nejzkušenější lovec. Měl sokolí zrak a nos, který cítil zvěř na půl dne cesty. Dnes ale nevypadal jako obvykle.
„Něco tu nesedí, pane,“ zamumlal. „Ve vzduchu je kouř. A tam – vidíš ten sníh? Je narušený, někdo tu spal. Ne před chvílí, ale ne víc než pár hodin.“
Jiří přikývl a zvedl ruku. Skupina zastavila, přední hlídka zpomalila, Jiří s Ondřejem přitáhli uzdy a jejich koně tiše přešlapovali. Pěší vzadu ustoupili stranou, aby viděli dopředu. Všude zavládlo ticho. Lov se změnil ve výpravu.
Štěpán se Zikmundem seskočili z koní a přešli k okraji háje. Opatrně odhrnuli sníh – ohořelé větve, kus ztvrdlého chleba, těžké lidské stopy. Široké, hluboké. Jako by patřily mužům ve zbroji.
„Nejsou to pytláci,“ řekl Zikmund. „Ti zůstávají dole. Tohle je výzvědná četa.“
Jiří sevřel čelist. „Zbraně mějte po ruce. Ale nikdo netasí první, dokud nezaútočí. Rozumíme si?“
Skupina pokračovala dál. Teď se stáčela z jihu na západ, k borovému lesu, kde prý kdysi lovil Přemysl Otakar II. Dnes tam ale nečekal král, nýbrž hrozba.
Zikmund, jedoucí vepředu po pravé straně se Štěpánem, náhle zpomalil a zvedl ruku. „Pohyb vpředu, u mýtiny!“ zasyčel přes rameno. Všichni okamžitě ztuhli.
Na kraji lesa, kde se stromy na chvíli rozestupovaly, stáli dva muži na koních. Vysoko v sedlech, v tmavých pláštích, s helmami bez chocholů. Jeden držel kopí, druhý měl luk volně položený přes hrušku sedla.
Oba jezdci jen stáli a dívali se. Nepohnuli se, neuhnuli pohledem. Jen stáli jako sochy vytesané ze zimy.
„Libličtí,“ řekl Štěpán tiše.
„Hlídka,“ přidal Zikmund. Nikdo nemusel říkat, co bylo zřejmé – sledují nás.
Jiří chvíli hleděl jejich směrem, pak krátce kývl. Lovci s odstupem objeli mýtinu, ruce u zbraní, ale netasili. Jezdci je nechali projet. Nezmizeli. Zůstali stát – jako by si pamatovali každý pohyb.
Teprve když Byšičtí zmizeli mezi stromy, ztratili jezdce z dohledu. Zikmund vedl hlídku dál lesem, tentokrát už jen krokem. Jeho kůň našlapoval opatrně, jako by i on vnímal, že každý praskot se může ozývat příliš hlasitě. Štěpán jel vedle něj mlčky, ruku u jílce, oči v pohotovosti mezi kmeny.
Stromy kolem byly husté a pokroucené, jako by se samy krčily pod tíhou ticha.
Skupina za nimi držela tvar. Ondřej se zvedl v třmenech a ohlédl se. Zahlédl jednoho pacholka, jak upravuje postroj psovi, druhého s oštěpem připraveným k vrhu. Všem už bylo jasné, že tohle není obyčejný lov.
„Měli jsme se držet u říčky,“ procedil Ondřej tiše k Jiřímu.
„A nechat jim celý les? Ne,“ zavrčel Jiří. „Jestli chtějí zastrašovat, musí vědět, že jim to neprojde.“
Zastavili u mezníku – starého kamene porostlého lišejníkem, bez nápisu. Jen vyrytý křížek naznačoval, že tu kdysi bývala hranice. Ale jaká? Les býval společný, než se začali hádat. Nejdřív o pastvu, pak o borovice – a nakonec o celý kus země.
„Tady někde býval přechod ke starým rybníkům,“ řekl Štěpán a ukázal mezi stromy. „Jako kluci jsme tam jednou šli pro raky. Teď už je tam jen bahno.“
Zikmund seskočil z koně, přešel k nízkému keři a odhrnul ho holí. Pod ním ohořelé dřevo, pevné otisky – ne kopyta, boty. A mezi listím kousek zelené látky, zachycený na větvi.
Zikmund zvedl látku a podal ji Jiřímu. Ten si ji promnul mezi prsty – hrubá, pevná. Kabátec nebo šátek, jaký nosí muži z Liblic.
„Tohle není naše,“ řekl tiše.
„Nechali to schválně?“ zeptal se Ondřej.
„Nebo si mysleli, že to nikdo nenajde,“ odpověděl Štěpán.
„Nebo se vrátili pro něco jiného. Možná nešli pro kančí kůži.“
Psi tiše zakňučeli. Jeden se vytrhl a zaběhl do lesa. Zastavil se s ocasem dole a vztyčenýma ušima.
V dálce zapraskala větev.
Jiří se nehýbal. Jen čekal.
Les už nebyl tichý. Dýchal.
Za jejich zády se pomalu zavíral. Ticho trvalo, ale nebylo klidné – spíš jako když někdo zadrží dech.
Byšičtí se otočili zpět. Dál už cesta nevedla. Boroviny končily a za nimi začínalo území, které ani oni neznali. Ani půda pod nohama už nevzbuzovala důvěru jako dřív.
„Ondřeji,“ řekl Jiří, „vem Zikmunda a obejděte severní svah. Nezastavujte. Uvidíte-li jezdce, nechte to být. Jen se vraťte.“
Ondřej kývl a pokynul zbrojnoši. Oba zmizeli ve stromech.
Zbytek skupiny pokračoval pomalu, opatrně – každý krok mohl být poslední.
„Takhle to dlouho nepůjde,“ řekl Štěpán, když chvíli mlčeli.
„Vím,“ odvětil Jiří. „Ale nechci být ten, kdo začne. Pokud padne první krev, budou vinit nás. Jsme ti mladší, slabší. On má větší dvůr, víc lidí…“
„A větší hrdost,“ přerušil ho Štěpán. „A menší zábrany.“
Jiří se zhluboka nadechl. „A co bys udělal ty? Přesvědčil ho, že les patří nám? Že ten kámen s křížkem leží na našem?“
„Nepřesvědčoval bych ho,“ zavrčel Štěpán. „Vyhnal bych ho.“
Jeho hlas zůstal klidný, ale tvrdý. Nešlo o výbuch, spíš o rozhodnutí, které v něm zrálo dlouho. Jiří se na něj podíval.
„Vladislav by ti za to vynadal,“ poznamenal tiše. „Taky by sepsal listinu a hledal pečeť. Jenže ta nikoho v tomhle lese neochrání.“
Jiří mlčel. Věděl, že každý z bratrů přistupuje k věcem jinak. Vladislav byl rozvážný, znal písmo i právo. Štěpán byl meč – přímý, neústupný. A on? Měl být most. Ale někdy měl pocit, že se pod ním rozpadá břeh.
Z dálky zaznělo zavytí. Ne psí. Vlčí. Skupina se instinktivně semkla. Psi přestali čmuchat a stáhli se ke svým pánům. Zima zalézala pod kroužkové košile – ale nebyl to jen mráz.
„Vracíme se. Pomalu,“ rozhodl Jiří. „Nenecháme po sobě čitelné stopy.“
Nikdo nic nenamítl. Lov skončil – a začalo něco těžšího.
Slunce klesalo, stíny v lese rostly. Byšičtí šli zpátky k východu, pomalu a s rozestupem. Vedlejší cesty už zakrýval sníh a vítr tiše mazal stopy.
Štěpán šel v čele s oštěpem, na kterém visel zajíc. Nebylo to mnoho, ale lepší než nic. Ondřej cestou skolil dvě koroptve. Psi šli klidněji, jako by i oni cítili, že les opouštějí beze ztrát.
Jiří se ohlédl. Zikmund šel mlčky, ale klidně. S Ondřejem se vrátili bez potíží. Nikde nikdo. Žádné stopy. Jen les, který se znovu zavřel.
„Máš z toho dobrý pocit?“ zeptal se Štěpán, když byli chvíli stranou.
„Že jsme neskončili v pasti? Ano. Že víme víc než ráno? Ani trochu,“ odpověděl Jiří.
Štěpán mlčel. A Jiřímu to stačilo. Dnešek nebyl o slovech, ale o návratu.
Když se přiblížili k tvrzi, objevila se světla – pochodně na hradbách, kouř z komína, známá vůně tepla. Psi zrychlili a pacholci je sotva drželi. Brána se otevřela a výprava vešla. Sluhové vybíhali naproti, aby převzali zvěř a koně. Pacholci si oddechli, když vstoupili do síní.
Jiří ale nezamířil dovnitř. Šel rovnou do věže, kde už čekal Jindřich.
Seděl u stolu s pergamenem v rukou a ve tváři měl klid, kterým vyvažoval prudkost svých bratří.
„Byli tam?“ zeptal se bez pozdravu.
Jiří kývl.
„Stopy, oheň, kousek látky. Jinak nic. Nepřiblížili se. Jen tam byli. A věděli o nás.“
Jindřich chvíli mlčel, pak odložil pergamen a vstal.
„Musíme jednat dřív, než padne krev.“
Jiří přikývl. „V Mělníce jsou záznamy o hranicích. Pamatuješ tu starou listinu od klášterního písaře?“
„Pamatuju. A vím, kdo ji možná má.“
Jiří přešel k oknu. Vítr zavýskl mezi trámy.
„Vladislav už je v Mělníce. Jestli ta listina existuje, najde ji. A když ne, bude vědět, kde hledat dál.“