Rozplétání

4. kapitola

Babičce jsem nemusela vůbec nic vysvětlovat. Usedavě jsem se rozplakala, hned jak jsem překročila práh jejího bytu. Bohužel jsem nestihla dojít k pohovce, pláč mě usadil ještě v předsíni, na zem pod věšák. Po chvíli jsem se trochu uklidnila a chtěla jsem babičce něco říct, ale rozplakala jsem se znovu a ještě víc, kvůli tomu, že pláču.

Nedokázala jsem se zvednout. Chtěla jsem být silná, být oporou, a místo toho se choulím na pletené rohožce a nechávám se utěšovat.

Babička mě nějaký čas hladila po hlavě a pak odešla do kuchyně připravit čaj. Bytem se rozprostřela vůně bylinek. Podala mi jeden šálek a sama si sedla na botník popletený pískově hnědou vlnou. „Jednou jsem si přála najít v trávě čtyřlístek,“ prohlásila po chvíli mlčení. „Jako u Autoryty?“ zeptala jsem se a zadržela vzlyky.

Přikývla. „A napsal ti to?“ „Napsal, jo, jo…“ Teď jsem tomu všemu rozuměla ještě méně. „Myslíš, babi, že to přání bylo špatné? Nebo že jsem si ho přála špatným způsobem?“ Už jsem neplakala, a tak mi babička pomohla zvednout se

2

z podlahy a dovedla mě k pohovce. Sama si sedla na své oblíbené křeslo. „Co si myslím já, na tom teď nezáleží, Rozárko. Ani na tom, jak rozhodl Autoryta. Důležité je, jestli sama věříš, že to přání bylo dobré.“ „Věřím,“ špitla jsem. „Tak vidíš… Já zase věřím tobě.“ Toho jsem si byla moc dobře vědoma. Babička nejenom, že mi věřila, věřila i ve mě. To byl jeden z mnoha důvodů, proč jsem tolik chtěla mít ji dál nablízku. „Víra, to je pohlazení,“ pokračovala babička, jako kdyby mi četla myšlenky. „Odjakživa věřím, že se všechny cesty setkávají na jednom místě.“ Usmála se a já jsem byla najednou konečně schopná přijmout fakt, že se na svůj odchod těší. I kdybych měla jak, už jí v něm nesmím bránit nebo jí ho jakkoliv kazit. „Babi? Je tu něco, co by sis přála a co ti ještě můžu splnit?“ napadlo mě. „Podívej se na mě, Rozárko,“ řekla a rozpřáhla ruce, jako kdyby jimi chtěla obejmout celý svět. „Jsem stará ženská, která si podle svého gusta popletla celý svůj život, já už mám všechna přání splněna.“ Když viděla, jak se nadechuji, rychle dodala: „Nechci teď na poslední chvíli vycestovat na konec světa ani nepotřebuji ochutnat žraločí ploutev. Budu žít jako doposud. A ty bys měla taky, Rozárko. Vida tě v mýdlárně už jistě postrádá.“ „Vidě se určitě vede dobře i beze mě. Dokonce si myslím, že by se zákazníky měla mluvit spíše ona, nehledě na její potíž. Je vždycky milá, veselá…“ uvažovala jsem. „Ale máš pravdu, babi, už půjdu.

A stavím se zase zítra večer po práci… můžu?“ Normálně se babičky neptám, zdali smím přijít, ale jako kdybych teď musela tvořit pravidla pro to, co je normální, úplně od začátku. „To víš, že ano, přijď!“ usmála se. „Ještě cestou pozdravím Matěje. Smím… smím mu to povědět?“ „Smíš, Rozárko. A pozvi ho, ať zítra večer přijde také, připravím váš oblíbený rýžový nákyp s broskvemi.“

3

5. kapitola

„Kdo je tam?“ zeptal se Matějův hlas z reproduktoru vedle zvonku.

Byl dobře naladěný. Hlas, reproduktor i Matěj. Jako každý den. „Rozárka.“ „Ale! Nemáš být náhodou v práci? Pojď dál!“ Dveře jeho bytu se samy otevřely. Uvnitř byla naprostá tma. „Matěji, co blbneš?“ Šel mi totiž vstříc s rozsvícenou čelovkou na hlavě. „Právě vytvářím deskovku, která se hraje potmě. Musím tedy mít zatažené žaluzie, abych na ní mohl pracovat i přes den. Hrací plán bude svítit a blikat, stejně tak karty a žetony. Ještě to ale nefunguje.“ Matěje nikdy nerozhodilo, když mu něco nešlo hned. Dokázal svým nápadům věnovat tolik času, kolik právě potřebovaly.

Dovedl mě do své pracovny, zhasl čelovku a já viděla, jak na stole chaboučce světélkuje hrstka žetonů. „Těmhle se zatím svítit moc nechce, ale počkej!“ Pootevřel zásuvku stolu, ze které jako kdyby se vylila červená záře. „To všechno tahle karta!“ vytáhl ji a podal mi ji do ruky.

Karta se sice vešla do dlaně, ale vytvářela kolem sebe světelné pole velikosti fotbalového míče. Nesla nápis „Konec hry“. „Akorát ji ještě neumím vypnout,“ podotkl Matěj. „Raději ji zase

4

uklidím, ta červená je poněkud agresivní.“ Ulevilo se mi, když ji zase zavřel do šuplíku a znovu rozsvítil čelovku. „Copak tady vlastně v tuhle dobu děláš?“ zeptal se.

Posadili jsme se na velkou prošívanou pohovku. Nevěděla jsem, jak začít, a byla jsem moc ráda, že v tom sporém osvětlení nevidí, jak se tvářím. „Včera jsem se tu stavovala a nezastihla tě,“ poznamenala jsem, jen abych oddálila odpověď na jeho otázku. „Ano, ano, to jsem zrovna chodil venku s Ninou.“ „Myslela jsem si to.“ Nastalo pár okamžiků ticha, jež si Matěj vždycky dopřál, než se osmělil o ní mluvit. „Je bláznivá, přesně jak říkáš. Volala mi a prosila mě, ať ji jdu najít, že je prý někde venku, blízko svého bytu, a má zavázané oči.“ „Na co si to zas hráli?“ „Na slepou bábu. Edgar jí zavázal oči šátkem a pak prý nebyl k nalezení. Ona se venku ztratila, ale nechtěla hru ukončit, tak po mně chtěla, abych ji dovedl zpátky do bytu. A že prý hru dohrají, až se Edgar zase objeví doma,“ vysvětlil Matěj unaveně. „A ty jsi opět všeho nechal a hned za ní vyrazil, viď?“ rýpla jsem si. Zaškrábalo mě v krku. Ach ne… „Promiň, máš tu něco, do čeho si můžu odplivnout?“ zachraptěla jsem. „Jo, jasně, počkej,“ odběhl do kuchyně a za chvíli byl zpátky s miskou. „Moc se omlouvám, ale poslední dobou mi prostě…“ vydala jsem dávivý zvuk a odplivla do mističky, „Nina leze krkem.“ V mističce se objevila malá bublinka, ve které se roztomile usmívala Ninina plavovlasá hlava. Praskla jsem ji prstem. „A co tě sem dnes tedy přivedlo, Rózo?“ zeptal se znovu Matěj a naštěstí můj vztah k Nině nijak nekomentoval. Tušila jsem, že ho musí mrzet, jak mé tělo poslední dobou všemi možnými způsoby projevuje své antipatie vůči osobě, již má on tak rád. Nic mi ale nevytýkal, nikdy se nechtěl hádat, dost možná mi i rozuměl. Nina je prostě komplikovaná a on to ví taky.

Vrátila jsem se v mysli zpátky k sobě a k babičce a rozbušilo se mi srdce. Měla jsem pořád ještě pocit, že to celé není pravda, ale

5

pravdou se to stane, pokud to před někým vyslovím. Pěkně hloupý pocit… „Matěji, teď si asi dej prosím pozor na svou hlavu.“ Ztuhl. „Hlavně zachovej klid,“ žádala jsem ho. „Jde o babičku. Za necelé tři týdny odchází. Úplně.“ Matěj vytřeštil oči. Já sklopila hlavu a suše polkla. Najednou jsem si uvědomila, že záře čelovky zmizela. „Matěji, ne,“ zasténala jsem.

Přesně tohle se dalo čekat. Ani jsem nepotřebovala světlo, abych zjistila, že vedle mě sedí tělo bez hlavy.

Matějovy ruce začaly šátrat kolem sebe. Jeho tělo si již zvyklo, že o hlavu čas od času přichází, a tak se nikdy moc nevzrušovalo a rovnou se aktivně pouštělo do hledání. Bohužel, ne vždy se hlava zatoulala jen mezi zdmi Matějova bytu. V takovém případě se za ní tělo raději mimo známé prostory nevydávalo, nemělo s tím totiž dobré zkušenosti. Opětovné nalezení se pak většinou zařídila hlava. Vždy se dala do hlasitého volání, aby byla někým objevena. Pak náhodného nálezce poprosila, aby ji donesl k tělu a nasadil zpátky na krk.

S Matějem jsme vypozorovali, že lidé kdovíproč mnohem lépe reagují na hlavu bez těla než na tělo bez hlavy. Asi proto, že hlava jim vždy všechno trpělivě vysvětlila, přátelsky si s nimi pohovořila a, bylo-li to vhodné, i trochu zavtipkovala. Kdežto tělo jen urputně ohmatávalo všechno kolem sebe.

Někdy si ovšem hlava div nevyřvala hlasivky, a přesto k sobě nikoho nepřilákala. Buď se ocitla někde mimo doslech, anebo měla tu smůlu a dostala se do oblasti, kde si kolemjdoucí vůči jakémukoliv vyřvávání vytvořili imunitu. Jednou se takhle Matějova hlava ztratila na tržnici v bedně s pomeranči. Strávila tam několik hodin.

Prodavač ji nalezl, až když sklízel stánek.

Většinou Matěj tyto situace, kdy si jeho hlavy nikdo nevšímal, řešil tak, že zavolal mně nebo svým rodičům. Pokud dokázal identifikovat, kde se nachází, bylo to ještě dobré, horší bylo, když se ocitl na místě, které nepoznával, nebo dokonce vůbec neznal. To jsme někdy dedukovali a pátrali hodiny a hodiny, než se vše dalo do pořádku…

Tentokrát to vypadalo, že se jeho hlava ocitla mimo byt, jinak bych ji už dávno slyšela. Přesto by ovšem bylo dobré zkontrolovat

6

riziková místa, jako třeba ledničku nebo skříňku pod umyvadlem.

Tam se schovávala ráda. Její hulákání šlo však z takových míst jen těžko slyšet. „Ach jo, Matěji, kde máš ten svůj super ovladač?“ posteskla jsem si nahlas. Ve tmě se hlavy hledají ještě hůř než za světla. Stejně tak ovladače. A když takový ztracený ovladač momentálně představuje jedinou možnost, jak si rozsvítit, člověk se najednou ocitá v začarovaném kruhu. „RÓZOOO!“ ozvalo se vzdálené, a přece blízké volání. Hlava tedy bude asi opravdu bude mimo byt a volá jen mně. „RÓZOOO? LEŽÍM V NĚČEM MĚKKÉM A JE TU TMA! ASI NĚJAKÁ SKŘÍŇ NEBO KRABICE!“ „MYSLÍŠ, ŽE JE TO NĚKDE U TEBE?“ odpověděla jsem. „NÉÉ, PÁCHNE TO TU JINAK!“ „SPECIFIKUJ TO!“ Chvíli bylo ticho. A pak: „PŘETOČIL JSEM SE A ZABOŘIL SE DO TOHO! JE TO VLNÁÁÁ! MÁM Z TOHO CHLUPATÝ JAZYYYK!“ Ozval se zvonek. Opatrně jsem se došourala podél stěny ke vstupním dveřím a otevřela. „Je možné, že ti z půdy volá Matějova hlava?“ zeptala se babička.

Matějovo tělo se přišouralo na stejné místo jako já a začalo ohmatávat její paži. „Je to jisté, babi,“ odtušila jsem.

7