POROD „Je to tu, muži můj,“ vyděšeně křičím. Říká:„Hlavně dýchej, stůj, nepoddávej se křečím.“ Jen tak se podívám, sotva popadám dech, nic kolem nevnímám a už jsem na čtyřech… K výtahu stěží, po schodech sotva, ale oč tu běží, nohy jako kotva. Prej „Přiberete málo“, a já přes 20 navíc, ale za to to stálo, i když cítím se na nic… Po cestě funím, trvá snad hodinu a v autě skoro bulím, že to asi nestihnu… Na oddělení zvoním, prý že „Co se stalo?“ „No, tak asi rodím a trochu mě to vzalo.“
2
Jen co mě sestra zkoukne, říká „Tak a převlíkat, za chvíli to bouchne a budete mít uzlíka.“ Tak dobelhám se k pokoji, kde chytne mě zas křeč. I když už to ani nebolí, stále není se mnou řeč… A jen co se dám dohromady, na lůžku se uvolním, pořádný kontrakce jsou tady a já porodím…
3
RUDÝ ŠÁTEK Na hlavě rudý šátek, seděla tam na dubu… A já ten mladý cápek, co si právě dělal ostudu… Hrál jsem volejbal, občas se za ní otočil… A v duchu jsem se smál, že mi snad rozum přeskočil… Vždyť dělily nás roky, co mezi námi tvořily mílové kroky, později naše dějiny… Jak už to tak totiž bývá… já spatřil její zrak a ona mého kníra… Uběhla totiž léta a my se zase spatřili, byl už konec léta a my najednou si patřili… A i když zpočátku to bylo těžké dost
4
my bojovali za lásku, radost a upřímnost… Miloval jsem její oči, tak velké, plné úžasu, a těšil se, až ten den skončí a pošeptám jí do vlasů… že spolu všechno dáme, nic pro nás není překážka. „Ale kolik ještě času máme?“ byla vždy její otázka. A měli jsme ho míň, než jsme si kdysi přiznali. Na duši mám teď splín, srdce mi z těla vyrvali… MILOVAL JSEM, MILUJU A NAVŽDY BUDU… Chyboval jsem, ale slibuju, už vše nechám na osudu… a proto jsem si jist, že se zase jednou setkáme… v krajině plné míst, pro mě teď tak neznámé…
5
PANDEMIE Vzniklo to z ničeho, avšak týká se to všech. Někdo ťuká si na čelo, jiným to vyrazilo dech… Tam, kde láska kvetla, teď spěje k rozvodu. A kde byla pouze letmá, už nechce cítit svobodu… Zavření doma na zámek, z náhubku rutina, jak vězeňský náramek nosí nás většina… Jen z nákupu domů a zase naopak a stálé zasedání volů, co v nás vyvolává tlak… Nejistota a strach, pobouření a vztek. Výroky hned obrácené v prach, protože nepřinesly výsledek… Finanční polštář bez náplně, cítíme stesk po domově.
6
Vítězili jsme v první vlně a působili nadčasově… Jenže nás pýcha dohnala, teď se propadáme v hloubi. A tahle nemoc prohnaná se jen se zoufalstvím snoubí… i mně chybí svoboda, možnost se volně nadechnout. Života „obyčejná“ podoba, kdy mi má co nabídnout… Chybí mi hluk okolí a vůně čerstvých květin. Tak kdo to prokletí prolomí, nejlépe ze tří třetin??? Chybí mi cinkot skleniček, jimiž jsme připíjeli. A zákoutí všech uliček, do nichž jsme kdysi směli… Chybí mi pocit bezpečí, jímž jsem se přikrývala. A pohledy bez řečí, aniž je rouška zakrývala...
7
KDYŽ JSEM, JAKÁ JSEM Když nenacházím slov Tobě se chce mluvit za dva Když studím jako kov Ty hřeješ jako kamna Když mně se chce brečet Ty oslňuješ úsměvem A když mám potřebu křičet Ty zíráš na mě s podivem. Když neoblomná zdám se Ty tolik vrávoráš A když přesvědčit dám se Ať odvolám to naléháš Když vůbec nevěřím si Ty překypuješ jistotou A když našetřím si Ty rozhazuješ s prostotou Když modlím se a věřím Ty si jen odplivneš A když nehnutě ležím Vstaneš a odejdeš Když se sebou sama Ty jsi uprostřed davu A když je ze mě dáma Ty oholíš si hlavu Čím bezmezněji miluju Tím silněji nenávidíš A když v pomoci si libuju
8
Ty všechny kolem šidíš Když říkám jenom pravdu Ty bez ostychu lžeš A když já čekám vzadu Ty dopředu se cpeš Jsme dvě a přeci jedna Já co padám k zemi Ty co odrážíš se ze dna…
9
BRÁCHA Moje malá sestřička, říkával´s zpovzdálí. A tahle jedna větička mě celý život provází… Jak ostnatý drát řeže mě do krve. Za vlasy tahá a za uši rve… Kam poděly se roky, kdy jsi mi sliboval, že všechny naše kroky povedem spolu dál… Kam vytratilo se Tvé ‚vždycky Tě ochráním,‘ když teď tu venku ve tmě tiše tvůj zvonek obcházím… Kde jsou ty plané sliby, že nic nerozdělí nás. Odlišné názory a chyby že vždy zahojí čas… Když teď tu marně zvoním v závěji,
10
čekám, že otevřeš. Rok co rok tu tajně chodím s nadějí, že mě domů k sobě zveš… Jenže Tvůj zvonek hluchý a srdce na zámek jak obraz Fonse Muchy bez citu, bez známek… Už pomalu to vzdávám, tvrdím, že nebolí. Mě tahle Tvoje zrada lži, křivdy… obojí… Možná až jednou proměním se v prach, city se v Tobě vzedmou a srdce zařve na poplach…, že jsi nám nedal šanci vstříc spolu životem, místo toho jako psanci každý zvlášť kvůli hloupostem… jsme šlapali svou cestu, každá svůj vlastní směr, pamatuj, měl jsi sestru… ano, kdysi jsi ji měl…
11