Rozfoukaná

ROZFOUKANÁ

Soňa Císařová

Čas, tvrdý to otrokář „Peťulko, v kolik je vlastně ten check out?“ „Asi v jedenáct, ne? Ještě musím do koupelny, máme čas.“ Někdo klepe na dveře bungalovu. „Ahoj Mohamede.“ „Ahoj, říkal jsem si, že bych vás hodil na bus Dala Dala. Je to pěšky dost daleko.“ „Peťa je ještě ve sprše. Nechceme tě zdržovat. To zvládneme, jsme zvyklý chodit pěšky.“ Usměju se a popřeju Mohamedovi vše dobré a poděkuji anglicky za krásný pobyt. „Ty jo. Víš, že jsme měly vypadnout do deseti hodin?“ Koukám na info leták hotelu ležící na nočním stolku. Kdo by se obtěžoval za těch pár dní v ráji jej číst. „Jsme trubky.“ volám na Peťu do koupelny. „Aha, myslíš, že nás přišel vyhodit?“ „To asi ne, je to jen milej majitel.“ „Protože je z tebe hotovej. Tě chtěl ještě jednou vidět.“ Směje se a konečně vychází z koupelny. Bereme krosny a vydáváme se na cestu asi s čtyřiceti minutovým zpožděním. Zanzibar má nesmírné kouzlo. Rozhlížím se a znovu nasávám vůni přímořského vzduchu. Budou mi chybět bílé pláže, nádherné korálové útesy a nespočet dech beroucích míst. Prožily jsme zde svou pohádku a je nám smutno, že dneškem to končí. „Ještě bych si to o týden klidně prodloužila“ říká Peťa. „Mně už je děsně smutno po zvířátkách. Je to boží místo, ale já se na ně šíleně těším.“ „No jo, bobinky tvoje, viď. Ty budou bláznit, až se objevíš doma.“ Kráčíme si to po rozpáleném písku směr pomyslná zastávka neb na Zanzibaru zastávky v podstatě nejsou. Stačí mávnout na projíždějící autobus a ten vždy zastaví. Míříme na konečnou odkud jeden z nich vyráží směr Stown town.

Letí nám to asi za pět hodin. Času máme dostatek i na nákup dárků. Po cestě Peťa rozdá ještě pár bonbónů.

2

„Ty jseš fakt hvězda, sis ty bonbóny nechala na závěr, co?“ směju se jí. „No a? Vždyť to nebylo komu dát. A ty máš co říkat. Omalovánky jsi doslova vnutila těm dětem v autobuse. Určitě si to vzaly jen ze zdvořilosti, chudáci.“ „Jasně. Víš, jak byly nadšený? Určitě víc než tyhle děcka, co jim cpeš minimálně pětkrát roztátý bonbóny.“ špičkujeme se.

Konečně. Místní autobus Dala Dala se chystá k odjezdu. Zabíráme si čestné místo na dřevěné lavici upevněné na korbě.

Tohle zvláštní auto na mě vůbec nepůsobí dobře. Už při příletu jsem měla divný pocit. A to jsem ještě netušila, jak příšerně se tady jezdí. Jsou to normální piráti silnic, co na nikoho neberou ohledy. Dala Dala – v podstatě takové auto s korbou, na které jsou přivařené lavice a zhruba dvacet centimetrů nad hlavou začíná železný strop. Podlahu a střechu autobusu spojují železné tyče, takže po všech stranách dovnitř proudí čerstvý vzduch a vůz je tak prakticky částečně otevřený.

Začíná se to tady plnit až se na sebe s Peťou opravdu lepíme. Na další zastávce přistupují dokonce děti, které sedí v uličce. Chvíli chováme cizí batole, které nám někdo podal.

Vládne zde příjemná atmosféra, i když se nemohu téměř hýbat. Když už si myslíme, že se dovnitř nevejde ani něčí ruka, vecpou se tam další dva muži. Smrdí to tu náramně.

Všechen ten pot, rybina a zatuchlina. Hlavu mám otočenou k Peťe a snažím se na ní usmívat. Ta sedí po mé levici, kterou jsem úspěšně zapasovala za její hlavu a držím tak železnou tyč spojující strop s korbou. „Za jak dlouho tam budem?“ ptám se a hodím okem po všech těch lidech jako bych chtěla říct, že to už dýl nedám. „Tak ještě chvíli tu smrdět budem.“ směje se. „Hele, mluv za sebe, já voním. Ten řidič jede jak prase. Ještě že nevidím dopředu, myslím, že by se mi chtělo zvracet.“ Řítíme se šílenou rychlostí a plyn se neustále střídá s brzdou. Ne! Brzdy kvílí a veškerá tíha cestujících se sune směrem ke mně. Vidím Peti oči, stále se smějí. Ona netuší, ale já už vím. Už jsem to zažila.

3

„Soni, Soni, prosím, prosím Tě, vzbuď se!!! Soni, vzbuď se!

Nenechávej mě tu! Soni, slyšíš mě? Vzbuď se, musíme ven!

Soni!!! Prosím Tě prober se, prosím Tě!“…

Kam jsi odešla?

Kde to jsem? Je mi tak nádherně. Vlastně je mi jedno, kde jsem. Rozhlédnu se a vidím vedle sebe siluetu muže. Nedokážu zaostřit. Je to mlha? „Můžeme jít?“ říká krásný hlas a já cítím naprostý klid, lásku, svobodu a sebe samou. „Musím se vrátit?“ „Ne, nemusíš, pokud sama nechceš.“ „Já… Asi nechci. Ne, nechci.“ V dálce, v obrovské dálce někdo zoufale křičí. Ale neotáčím se. Je mi krásně. Následuji svého průvodce. Už se tam nechci vrátit. Nic mě nebolí a cítím jen… obrovskou lásku. „Soníííííííííí! Vzbuď se! Slyšíš mě? Já vím, že slyšíš! Prosím.

Prosím, prosím, vzbuď se!!!“ žalostně křičí Peťa. Stále sedí v autobuse. A já jsem už dávno někde jinde. „Měla by ses vrátit a ty to víš.“ promluví známý hlas přímo za mnou. Otáčím se a k mému překvapení hledím do mně velmi známých očí. Jsou totiž mé vlastní jen vrásek okolo nich mírně přibylo. „Já už tam nechci. Tady je mi… krásně… Bude trpět, když se nevrátím?“ „Nemusíš se vracet, ale moc dobře víš, že bys měla. Je toho ještě hodně, co tě čeká, co můžeš dokázat. A ano, zlomíš ji, jestli ji opustíš.“ „Já ale nechci… Nebo bych měla?“ zašeptám a Peti křik stále zeslabuje. „Petí? Ne, nemůžu ji tam nechat!“ „Soní, Soničko, prosím tě, prober se už. Žiješ! Ty žiješ!

4

Slyšíš mě? Musíme ven z autobusu. Soni, slyšíš mě? Musíme ven, něco tam vytejká, možná to bouchne!“ hystericky spouští blonďatá kráska, které s mým otevřením očí spadl obrovský balvan ze srdce. Žiju. „Soni, musíme ven. Já ti nemůžu pomoct, slyšíš mě?“ Slyším, ale nemůžu reagovat. Můj hlas se vytratil. Jakoby jej někdo ztlumil a já i když hýbu rty, nevydávám žádný zvuk. Za to ten mi v hlavě někdo zesílil na maximum, přidal basy a šílené divoké hučení. „Určitě mám zlomenou pánev, slyším, jak mi tam chrastí, nemůžu chodit. Musíme ven! Soni, podívej se na mě, musíme ven. Pojď prosím. Zvládneme to!“ a s těmi slovy spouští své tělo na podlahu. Matně ji vidím. Sténá bolestí, jak se pomalu sune díky síle paží po podlaze k dřevěným schůdkům, které ji umožní cestu ven. „Soni, musíš ven. Já ti nedokážu pomoct! Bouchne to, slyšíš?!“ Podívám se na ni, je tak daleko a její hlas ještě dál. Vidím, jak ji nějací muži berou za ruce a nohy. Opět křičí bolestí. Mizí. Už ji nevidím. Zavírám opět oči. Nemohu se hýbat.

Hučí mi v hlavě jakoby mi u ní vybuchl granát. Nemohu zaostřit svůj pohled. Vše se houpe a mlží. Klopím hlavu až vidím, že mi na kolena kape hustá krev. Sahám si do vlasů.

Má dlaň je celá krvavá. Cítím, jak mi čůrek temné krve teče po čele. Opět klopím hlavu a dívám se, jak končí na podlaze.

Musím ven. Kde je Peťulka? Co je s ní? Musím za ní. Konečně se začínám vzpamatovávat. Musím ven! „Peťí, kde jsi?“ křičím, ale nejde ze mě ani hláska. Nemůžu mluvit. Co se to děje? Zvedám se do polostoje. Je tu tak nízký strop. Padám na kolena. Vše se se mnou točí. Lezu po čtyřech po nekonečné podlaze. K výlezu mě dělí jen dva metry, ale já mám pocit, že zdolávám nejvyšší horu světa.

Spouštím nohy z autobusu. Nikdo si mě nevšímá. Stále nedokážu zaměřit svůj zrak, vše je tak daleko. Vidím stromy, lidé okolo pobíhají, křičí, naříkají. „Peťí! Peťulko! Kde jsi!“ opět volám tak hlasitě jak jen to jde, ale z mých úst se ozývá jen šepot.

5

„Soni, Soni, tady jsem!“ ozve se v dálce.

Jdu za hlasem až konečně vidím tu krásnou tvář a blonďaté vlasy. Sedám si k ní do trávy a cítím, jak mě chytá za ruku. „Ty krvácíš. Máš rozbitou hlavu. Neboj se, Soničko, my tady neumřeme! Slyšíš?! My tady neumřeme!“ Klopím hlavu a chvíli nevnímám. Slyším, jak se ta statečná žena vedle mě ptá, kde je sanitka. Zvedám hlavu a konečně mi trošku funguje hlas. Tážu se muže před mnou, kdy přijede ambulance. Stále se nás někdo na něco vyptává nebo se nám omlouvá. Odpovídám, ale nevnímám co. „Krosny!“ najednou vykřiknu a zvedám se. V dálce na silnici vidím v prachu se válet naše krosny. „Soni, vyser se na to, nepotřebujem je. Musíme se dostat do nemocnice.“ Ale já už nevnímám a krok za krokem se přibližuji ke svému cíli. Z hlavy mi stále kape krev. Vezmu si do každé ruky jednu krosnu a vůbec nevnímám, že jsou obří a těžké. Hážu je za Peťu, sedám si k ní a opět upadám do jakéhosi komatu.

Sanitka nepřijede, trvalo by to asi moc dlouho. A tak nás nakládají na dodávku s korbou. Peťa opět křičí bolestí, rvou ji za ruce a nohy. Konečně vidím, co se stalo. Náš autobus měl čelní střet s předjíždějící dodávkou, co se na nás vyřítila z protisměru. Obě auta prakticky ztratily celý předek, ze kterého se stala jakási plechová harmonika. Tohle ani jeden řidič nemohl přežít, pomyslím si.

Sedám si vedle Peti na ocelovou podlahu auta, které nás odveze do nemocnice. Stále moc dobře nevidím, ale slyším naříkat malou holčičku. Asi má též něco s pánví nebo páteří. Leží tam s námi i nějaký krvácející muž v bezvědomí. Další lidi nevnímám.

Držíme se s Peťou za ruce. Vím, že má hrozné bolesti. Jedeme šílenou rychlostí, opět brzda, plyn, neustálé troubení, křik malé holčičky, naříkání někoho dalšího, kdo je s námi na korbě. „Soni, my tady neumřeme, my tady neumřeme!“ stále mi opakuje Peťa. „Budeš v pořádku, neboj se, budeš v pořádku, vím to.“ Na oplátku šeptám já.

6

„Mami, maminko, prosím Tě, jestli tady někde jsi, prosím Tě, prosím, ať to zvládneme. Ať je Peťulka v pořádku. Bože, prosím Tě, ať je Peťulka v pořádku…“ šeptám svou modlitbu stále do kola. „Už tam budeme, vidím nemocnici, vydrž Peťulko!“

Noční můra po africku Ano, autobus boural. Někdo v protisměru ve veliké rychlosti předjížděl a čelně se tak srazil s naším autobusem. Já po dvou ranách do hlavy upadla do bezvědomí, ale Peťa to viděla celé. Bortící se lidi, křik, letící miminko vzduchem, které jeho maminka silou nárazu neudržela…Díky Bohu to přežilo. Zmatek, neutichající chaos cestujících v touze dostat se rychle z autobusu ven. Až jsme tam zbyly jen my dvě.

Neopustila mě, a tak dlouho se mě snažila vzbudit, až se jí to povedlo. Možná nikdy nepochopí, jak moc mi zachránila život. Už bych se bývala nevrátila nebýt ji…

Nikdy bych si nepomyslela, že jednoho dne skončím v africké nemocnici. Ale z nějakého důvodu přesně to se nám stalo. Poté co nás vyložili z korby auta následoval rentgen, odpovídání na tisíce otázek, hledání se s Peťou, když nás po převozu rozdělily a nekonečně dlouhé šití hlavy. V malé místnosti tři na tři metry jsme byli tři. Nikdy nezapomenu na pohled na muže na lehátku, když mu sundali botu. Jeho prst visel jen na kůžičce přes kterou se jako z protrhnuté přehrady valila krev. Jiný muž měl rozpáraná záda, ale v tu chvíli jsem upadla opět do nějakého stavu, kdy jsem přestala vnímat. Cizí krev mi kapala na nohu, tak blízko jsem jim byla. Cítila jsem několik injekcí do hlavy, pár do ruky. Matně jsem postřehla, jak mi nějaká žena žiletkou holí polovinu hlavy. Před obličejem se každých pár vteřin zhoupla zahnutá jehla a v jednu chvíli na ní visel i kus mojí kůže.

7

Asi po hodině za mnou přivezli Peťu. Konečně. Tekly jí slzy, jak měla strach, co je se mnou. Co se odehrávalo dál?

Asi přesně to, co by člověk od africké nemocnice očekával.

Mně zrentgenovali hruď a nohy, nemohla jsem se na ně postavit. Věděla jsem, že se něco stalo s mým kotníkem na levé noze. Pravé lýtko se zvětšilo asi tak pětkrát, zřejmě šlo o přeseklá svalová vlákna. Bolel mě hrudník, ale rentgen nic neukázal. S hlavou se nikdo neobtěžoval. Petě našly zlomené žebro a na dvakrát zlomenou pánev. A pan doktor? „Soni, bublá mi plíce, myslím si, že ji mám propíchlou. Au!“ a při těchto slovech se začala svíjet. Doktor okamžitě přiskočil s ultrazvukem a ve svahilštině něco říkal své kolegyni a neopomněl udělat zvláštní zvuk, čímž potvrdil Peti teorii. „Je v pořádku. Jste způsobilí letět domů. V kolik vám to letí?“ Řekl anglicky a zadíval se na mě. Peťa se vrátila k vědomému stavu. „Soni, já to nedám. Nezvládnu to.“ „Ani já ne, Peťulko. Je mi hrozně zle. A letadlo stejně letí za hodinu. To nemůžeme stihnout.“ „Nemůžeme letět. Musíme zavolat na leteckou společnost a spojit se s pojišťovnou. Můžete nás dát někam na pokoj?“ říkám doktorovi anglicky. „Máte nějaké peníze? Za pokoj se platí.“ „Nemáme, mířili jsme na letiště. Berete karty?“ „Ne, bohužel. Tak mi dejte pasy, zařídím to.“ V mezidobí následovaly hovory do Čech. Letecká společnost chtěla zdravotní zprávu. Pojišťovna též. „Napíšete nám prosím zdravotní zprávu? Bez toho pojišťovna nebude jednat. Let nám zařídí oni dle vážnosti zranění a zaplatí vám napřímo převodem.“ Informuji doktora.

Jenže místo řešení nastává jeden nekonečný zmatek.

Na pokoji, kde jsme jen my dvě, kterému říkají VIP pokoj, se zoufale díváme jedna na druhou. Oprýskané stěny, pavučiny, větrák a hnusně zašlý strop. V pravém rohu se nachází nějaká klec, mám teorii, že tam zřejmě kdysi bývala klimatizace. Po podlaze přeběhne šváb, po posteli se 8

střídají mravenci a broučci všech možných druhů. Postele s roztrhanou matrací nemají žádná madla a polohovat se dají díky třem klikám. Tolik chci Petě pomoct, ale nejde to.

Nemůžu se na ty nohy postavit. Ležím na posteli vedle dvou dvoukřídlích otevřených dveří. V dálce vidím moře a krásný západ slunce a dovnitř pokoje vane příjemný přímořský vzduch. Tu vůni zbožňuji, ale za jiných okolností. Jak dlouho tady asi budeme, pomyslím si a při tom mě zabolí uvnitř hrudi. Těžce se ale zase položím, protože každý pohyb tolik bolí. Krosny nám odvezli na policii, prý si je máme vyzvednout. Proboha jak? Zadívám se na své zakrvácené tílko a kraťasy. Bože, my jsme to přežily… Teď se už jen dostat domů. Po injekci na bolest obě vyčerpaně usínáme. V ruce svírám malou mušličku ve tvaru srdce, kterou jsem našla poslední den na pláži. Asi protože se snažím nezapomenout na to hezké, co nám Afrika dovolila prožít. Vyčerpaně usínám, ale místo spánku se náhle ocitám u dřevěných dveří, kterými jsem vstoupila do svého příběhu. Ten příběh se skutečně stal. Beru za kliku a otevírám je.

9