Člověk vstává, když já vstanu.
...hlad =krize.
...ignorace nepřístupná.
→pes pod kontrolou...
Miska nikdy není dost plná ♡
Dveře se OKAMŽITĚ!otevírají
...neexistuje NE!
Klávesnice =moje ♡
→spánek =práce...
Prolog
Jak začíná kočičí diktatura
Když jsme si pro Maxmiliána jeli, myslela jsem si, že si vezeme domů kocoura.
Normálního kocoura.
Takového, co spí na gauči, občas se projde po zahradě a jinak žije poklidný život domácí šelmy.
Ukázalo se, že jsem byla trochu naivní.
Protože místo kocoura jsme si domů přivezli vládce.
Maxmilián I., vládce Kouzelné zahrady a přilehlých polností.
Pravidla stanovil velmi rychle. Krmení se podává včas.
Dveře se otevírají okamžitě.
A inspekce panství probíhá kdykoli – ideálně kolem čtvrté ráno.
Zahrada se změnila v království.
Dům ve správní budovu monarchie.
A my?
My jsme personál. Tak začala kočičí diktatura.
A jak se ukázalo, je to jeden z mála režimů na světě, ve kterém jsou poddaní docela spokojení.
Příjezd Jeho Výsosti
Dorazili jsme domů. V přepravce se třepal osmikilový obr, řádně nadávkovaný kozlíkem a šantou kočičí, aby přežil cestu. Už během jízdy nám dal jasně najevo, že do přepravky nepatří, a že s tímto způsobem transportu zásadně nesouhlasí.
Nebyl to náš první kontakt. Už měsíc předtím jsme se byli seznámit – a na první setkání jsme přibrali i dalšího člena domácnosti: černobílou štěkací stíhačku Key. Zatímco Maxmilián na ni hleděl s aristokratickou vlažností, ona prožívala celé seznámení s intenzitou hodnou shakespearovského dramatu. Není divu – po jedné dávné zkušenosti
s jinou mainskou kráskou měla panický strach z koček, který se snažila maskovat hrdinským štěkáním. Jenže ještě netušila, co na ni vlastně čeká.
A tak se stalo, že uprostřed jejího vlastního domu přistál v přepravce On. Aristokrat. Vládce. Diktátor. Key zpanikařila, zalezla za sedačku a odmítala vylézt. Ani když jsme nového monarchu odnesli do dceřina pokoje, pes se nehnul ze svého úkrytu.
Začínalo se mě zmocňovat mírné zoufalství.
„Zvládneme to?“ napadlo mě, zatímco se z pokoje ozýval první majestátní požadavek na otevření dveří.
Netušila jsem, že jsme právě vstoupili do prvního aktu hry, v níž už byly role dávno rozdány.
Máme na zahradě
démona
V sobotu v půl šesté ráno, když manžel po kocouří snídani vypouštěl Maxe – protože kvůli sobě by tak
brzo nevstal ani náhodou – zjistil, že pytel s odpadem, který večer nechal za dveřmi, je rozcupovaný a jeho obsah rozházený po celé terase.
Takže zatímco normální lidé spí, můj muž v pyžamu na mrazu sbírá odpadky.
Adventní ranní rozcvička jak vyšitá.
Dnes jsem vypouštěla Maxe já.
Po snídani šel ven, já zpátky do postele – pohoda, klid, teplo.
Asi za půl hodiny se zvenku ozvalo vytí.
Ne takové to romantické u měsíčku.
Ale regulérní hororový zvuk, který vám zaleze až do morku kostí.
Vylítla jsem z postele, popadla župan – naštěstí jsem byla tak pohotová, že jsem nevyběhla nahá –a šla se jako správná oběť z hororu podívat zblízka, co se děje.
Vždyť čeho bych se bála, když kocour baskervillský spí se mnou v posteli.
Na terase tma.
Mlha jak z detektivky.
A najednou se zpod domu vyřítilo cosi malého, chlupatého a strašně řvoucího.
V patách tomu náš kočičí mastodont.
Prvního tvora jsem v té mlze identifikovat nestihla.
Agatha Christie by měla radost.
Jen jsem pak viděla Maxe, jak jako černý stín přeskakuje plot.
V zimní srsti fakt vypadá jako kocour baskervillský na lovu.
Když jsem se šourala zpátky s mokrýma nohama k domu a zapískala, náš hrdina přeskákal ploty zpět a šel mi pyšně ukázat, že pytel s odpadem, který manžel důkladně zabalil a schoval pod dům, má opět díru.
Jedno je jisté.
Ježek ani kuna to nebude.
Spíš náš vlastní bezejmenný noční démon, co nám chodí tajně na švédský stůl.
Královské pravidlo: Démoni se neřeší. Démoni se likvidují.