Říše královny Šumavy

1.

CENA PŘÁNÍ Stalo se to kdysi dávno ve vsi, nedaleko obce Kunžvart. V ní se nacházela zajímavá studna. Ta byla široko daleko jediná, která přání opravdu plnila. I proto už z dálky vypadala jinak, než řada jejích sestřiček. Místo obyčejné kamenné stavby se čberem přivázaným provazem za rumpál, tato byla v mramorovém přístřešku, který do dálky svítil bílou barvou jako sníh.

Místo vědra na vodu, tu vysel obrázek Panny Marie, okolo něhož stále planulo mnoho svící. Jejich vosk stékal po mramoru a odkapával do čirých vod studně, která slabě zelenkavě světélkovala. A večer k ní přicházeli lidé z dalekého okolí prosit o peníze, lásku, štěstí či zdraví. A studánka vždy po setmění odpovídala. Krásným, jemným dívčím hlasem, při kterém se voda uvnitř jemně zavlnila a rozvibrovala. A jak řada lidí přišla, tak i odešla. S nepořízenou, protože cena za štěstí byla různá, ale často vysoká. A ani ti nejzoufalejší lidé nejsou kolikrát tak zoufalí, aby obětovali to nejcennější, co momentálně mají. „Studánko, studánko, přání mé slyš. Dětí mnoho mám, ale domek příliš malý,“ hodila žena v potrhaných šatech svou jedinou pozlacenou minci do vod studně. „Slyším tě, Aničko, matko šesti dítek. Já přání tvé vyplním, když mi cennost největší zanecháš na hladině.“ „Větší cennosti než té mince nemám. Zlato, šperky, kameny drahé, ty mé ruka ani nezná.“ Nastalo chvilkové ticho. Jen cvrčci cvrlikali své romantické písně a hmyz poletoval nad slabou září kouzelné studánky.

Anna už si myslela, že se studánka urazila. Že umlkla nadobro a jí i s dětmi čeká těžký život v malém rozpadajícím se domku.

2

Ovšem studánka odpověděla. „A přec cennost daleko větší máš!“ vlny křišťálově čisté hladiny se zachvěly a záře zesílila.

Copak bych mohla mít něco, co nevím, že cenností je? Pomyslela Anna a uvažovala, co všechno v domě má. Jeden rozviklaný stůl, dvě židle, šest slámových matrací, které ale žádné šperky neschovávají. Pár slípek co snáší vejce a několik starých kastrolů.

Anna přemýšlela tak urputně, že skoro přeslechla, když k ní studánka opět sladkým hláskem promluvila. „Ty Anno, dcero farmářova, šťastně žíti budeš, když potomka prvorozeného, mi obětuješ! To on je pokladem tvým nejcennějším, jehož srdce nad všechna zlata září!“ Anna se dala do vzlyku. Kapky slz padly na hladinu zeleně zářící studánky, až ji rozvlnily. Utekla zpět domu. Žádné z dítek její vzlyk nedokázalo utišit. Ani její drahý muž by to neuměl, i kdyby zrovna obživl. Až nejstarší šestnáctiletý syn Jakub ji objal a počkal, až se uklidní. „Ach můj drahý synáčku, zle se budeme mít!“ „Nevěš hlavu, matko má, ještě jsem zde já. Ke studni zajdu, pokleknu a poprosím znova.“ „To v žádném případě! Doma budeš! Ke studni nepůjdeš!“ A jelikož byl Jakub synek poslušný, více se neptal a jak matka řekla, tak činil.

Uběhly dny, týdny, ba i měsíce. A rodina se měla stále hůře.

Placené práce nebylo, do domu zatékalo, nemoci se šířily a jídla byl nedostatek. A nikdo jim nedokázal z tohoto zoufalství pomoci. A pak na podzim, vážně onemocněla i Jakubova matka.

Po nocích v horečkách blouznila, něco nesrozumitelného o studni přání mumlala, až Jakuba v ten okamžik napadlo, že právě toto místo je jedinou nadějí na jejich tragický osud.

Tu noc bylo u studně přání pramálo lidí. Mrzlo, foukal vítr a pršelo. Jen pár jedinců se šperky a drahokamy dorazilo žádat za větší bohatství a kariérní úspěch. Každý ale i s bolem 3

v srdci od studánky odešel. Když plačící Jakub se naklonil nad hladinu křišťálového toku, neměl u sebe nižádného pokladu ani uměleckého díla. Se slzami v očích se zahleděl do zeleně zářící hladiny. Spatřil v ní svou vlastní špinavou tvář posetou množstvím pih. Vlhké oči mu rozmazávaly pohled, přesto zcela jasně spatřil, jak se hladina studně při těch krásných ženských slovech rozkývala a rozjasnila. „Zdráv buď Jakube, synu zesnulého žoldnéře. Přišel jsi za matku svou orodovat?“ Jakub neodpověděl, přikývl. „Vzpomínám si, když tu byla. Za štěstí vaše prosila.“ „Prosila a nedoprosila. Nešťastná se domu vrátila.“ Zelená záře zamihotala a vlnky na hladině utvořily spirálu. „Protože cena za přání vysoká je. Proto málokdo odsud šťastný odejde.“ „Jaká byla její cena, studánko drahá?“ Opět nastala chvíle ticha. Ba i zelená záře povadla. Skoro to Jakubovy přišlo, že hledá ta správná slova. Přemýšlí a kalkuluje. „Cenou jsi byl ty, Jakube.“ „Já?“ překvapeně vydechl. „Ty!“ hladinou projela vlna, zelená záře zesílila a svíčky na mramorové polici zaplápolaly. „Tvé rodině a matce dobře se dařiti bude, ale ty už zůstaneš navždy u mě!“ Jakub pochopil konání své matky. Naprosto rozuměl, proč nechtěla, aby sem nechodil. Věděla, že by se pro rodinu obětoval. A když nyní znal pravdu a situaci, v níž se ocitli, volba pro něj byla jasná. Pět dětí a jedna nemocná matka za cenu šestnáctiletého chlapce? To je férová nabídka. „Můj život za život rodiny? To odmítnout nemohu. Co mám udělat?“ Klidná hladina se rozbublala. Zelené světlo vyšlehlo paprskem, který oslnil noc. Cvrčci přestali cvrkat. Psi ve vsi se rozštěkali, lidé ve svých domovech probouzeli.

4

„Jen vstup do vod mých. Obejmu tě a nepustím.“ Ani se nesvlékl. Nepohlédl naposledy na svět, z něhož odcházel. Jen si zul své dřeváky a bosý vstoupil do neklidné hladiny, která náhle nebyla studená, ale příjemně vlažná. Vítala ho, objímala a stahovala dolů.

Police s Panenkou Marií se zachvěla. Svíce jedna po druhé pohasla a ze stříšky mramorové studny spadlo několik prejzů.

Lidé co vykukovali z oken a dveří, padaly na kolena, křižovali se, protože byli přesvědčeni, že vidí zázrak. Skoro nikdo si nevšiml hlavy Jakuba, jak pomalu mizí v bublající zelené hladině studny. Když pak světlo pohaslo, hladina se uklidnila, nebylo po něm ani památky. Jen dva dřeváky, které tu po něm na zemi zůstaly.

A tady by náš příběh mohl skončit. Jakubovo rodina dalšího dne přivítala úředníka Josefa, od pána Hanuše Kaplíře ze Sulevic, který přinesl nevyplacenou rentu, kterou si zesnulý otec vydělal u armády. Byl to pohledný mladý muž, kterému se obzvláště zalíbila nejstarší dcera Anny, překrásná Verunka.

V následující době se tento Josef o rodinu postará a skrze své kontakty zajistí šťastný život všem, přesně jak studna slíbila. Na Jakuba jeho matka i sourozenci, jako máchnutím kouzelného proutku, zapomněli. V srdci jim zůstal jen vzdálený pocit, že v těžkých časech ztratili někoho, kdo jim byl skutečně velkou oporou a koho velice milovali.

Jenže to konec příběhu není. A abychom věděli, jak to bylo dál, musíme se ponořit do prazvláštních magických vod studny přání.

5