Úvodem
V době, kdy píšu tyto řádky, je tomu už několik let od chvíle, kdy jsem se vrátil ze své dvouleté stáže v Japonsku zpět do Česka. Do Japonska jsem tehdy odcestoval na apríla v roce 2017 a vrátil jsem se téměř na den přesně po dvou letech. První rok mi byl domovem okraj Tokia, pocitově nekonečného velkoměsta, kde se na relativně malé ploše tísní desítky milionů lidí. Druhý rok jsem naopak měl možnost strávit na poklidném ostrově Kjúšú. Jaká to proměna! Ubytování jsem si našel přímo ve svém působišti, na univerzitě Kjúšú, tedy přesněji v nově postaveném kampusu této školy. Původní kampus se nacházel v srdci Fukuoky, největšího města Kjúšú, a mohl se chlubit blízkostí k letišti. Nový leží jen asi kilometr od moře, obklopený rýžovými políčky, ve kterých během období závlah po nocích kuňkají žáby. V nedalekém sousedství se navíc nachází pro Japonsko vcelku netradiční budovy kravína.
Tehdy jsem pochopil, že Japonsko lze s trochou smělosti rozdělit na dva světy. První svět je svět městský: ultramoderní, šedivý a monotónní, kde jen stěží rozeznáte, jestli jste ve Fukuoce, Tokiu, anebo třeba v Sendai, a kde se o samotě můžete ocitnout jen stěží. A potom ten druhý svět, pro nějž se pojmenování hledá o poznání hůře. Přírodní? Zelený? Rozkvetlý? Těžko najít jedno slovo, kterým jej lze charakterizovat. Ale po delší době strávené v japonské zástavbě působí tamní příroda jako oáza.
Uvažování o dalších cestách do Japonska zmrazila na začátku roku 2020 docela neobvyklá událost, kterou netřeba připomínat, neb si ji všichni dobře vybavujeme. Kuriózní je snad jen její konec, kdy noviny prostě jen začal prodávat jiný příběh. Výsledné skóre zápasu s neviditelným novým
nepřítelem zůstalo neznámé, jelikož jej na obrazovkách vystřídal nepřítel viditelný a staronový. Alespoň však hranice přestaly být neproniknutelnou bariérou a mohlo se znovu začít cestovat.
Další, byť pouze pracovní cestu do Japonska jsem podnikl v květnu 2023, kdy jsem strávil tři týdny v Nagoji, městě na půli cesty mezi Tokiem a Kjótem, a z toho většinu času v sedmém patře tamní univerzity s příjemným výhledem na park Higashiyama ukrývající botanickou i zoologickou zahradu. Pracovní zaneprázdnění mi tehdy ale nedovolilo víc než pár kratších víkendových výletů. I když kratších… Napodruhé jsem se pokusil přejet z Honšú na Šikoku po Šimanami kaidó, cyklostezce kopírující mosty pro automobilovou dopravu, které tyto dva velké ostrovy spojují. Ani tentokrát jsem ovšem nebyl úspěšný. Zatímco napoprvé mi plány zhatily davy čínských turistů, které se do Onomiči, kde cyklostezka začíná, nahrnuly zrovna, když jsem tam přibyl i já – ano, může za to má neznalost čínských svátků a všem doporučuji si na tohle dát pozor, Číňanů je hodně! – a vypůjčily si všechna silniční kola, která byla kde k dispozici, druhý pokus mi zhatilo počasí.
V Japonsku sice naši trojici „zmrzlíků“ Pankráce, Serváce a Bonifáce budou znát jen těžko, ale dozajista jim tihle nezbedové ovlivňují počasí podobně jako nám! Ve větru a dešti není cyklistika žádný med. Tím spíš, plánujete-li se při jízdě na kole kochat výhledy na širé moře. Proto jsem od plánu upustil, ale jelikož jsem měl v Imabari, kde cyklostezka na Šikoku končí, zamluvený hotel, přece jen jsem se tam potřeboval dostat. V nastalém nečase se ale jako jediná možnost jevilo nasednout do autobusu, který z Onomiči do Imabari využívá jedinou možnou cestu – právě tu, kterou kopíruje zmíněná cyklostezka.
Z okénka autobusu bylo přes stékající déšť vidět pramálo, všiml jsem si jen dvou nadšených cyklistů, kteří se nenechali počasím připravit o svůj elán. Klobouk dolů, ačkoliv se domnívám, že se rozhodli z Honšú na Šikoku pedálovat kvůli tomu, že přece byli na dovolené a že to stálo hodně peněz a teď si to přece nenechají zkazit pár kapkami deště. Jenže já jsem byl v Japonsku na krátkodobé pracovní cestě a strávit část takového pobytu skuhráním na hotelu opravdu není zrovna ideální. Jak bych to vysvětloval? Díky, že jste mě pozvali a pobyt mi zaplatili, ale já jsem byl o víkendu na výletě a teď smrkám a kašlu, takže do práce nepřijdu?
Cesta autobusem každopádně nic nezměnila na skutečnosti, že jsem se poprvé ocitl na nejmenším ze čtyř hlavních japonských ostrovů. Šikoku jsem během svého předchozího, dvouletého pobytu navštívit nestihl. Teď jsem sice odjížděl hned druhý den, a to vlakem, jehož trať lemuje břehy ostrova, takže je z něj krásná podívaná, ale i tento kratičký pobyt mi vnukl myšlenku, že by bylo dobré Šikoku procestovat více. Teď už jen počkat na správnou příležitost…
A ta konečně přišla na podzim 2025! V Tokiu se konala velká mezinárodní konference, na níž jsem patřil mezi pozvané řečníky. O cestě do Japonska jsem tudíž věděl dlouho dopředu a nechával jsem si hodně dovolené, abych ji mohl poté, co si odbudu pracovní povinnosti, využít právě v Japonsku. Když jsem přemítal, kde přesně tu dovolenou strávit, nepoznané Šikoku pro mě byla jasná volba.
Čtvrtek 2. října
Nabité tokijské odpoledne
Konference hyperjaderné fyziky se koná každé tři roky střídavě v USA, v Evropě a v Japonsku už od roku 1982.
V roce 2018 ji uspořádali naši američtí kolegové v přístavním
městečku Portsmouth ve Virginii a v roce 2022 – kvůli pandemii o rok později, než bylo vzhledem k tříleté frekvenci původně plánováno – jsme ji hostili u nás v Praze. Proto v roce 2025 znovu přišla řada na kolegy v Japonsku.
Japonská hyperjaderná komunita se tradičně soustředila na severu Honšú, v Tokai v prefektuře Ibaraki a v Sendai v prefektuře Miyagi na Univerzitě Tóhoku. Ano, tam na severovýchodní straně Honšú, která tak nechvalně proslula kvůli cunami a havárii fukušimské elektrárny před deseti lety. Živě si pamatuji svoji první cestu do této oblasti asi rok po té nešťastné události. Během přejezdu autobusem si řidič podle nařízení musel udělat pauzu, a tak zastavil na odpočívadle.
Nenapadlo mě nic lepšího než zajít do místního obchůdku s občerstvením a suvenýry a jedny z nabízených sušenek pak přivézt domů jako dárek z cest.
A pak že bonboniéra pro tchyni je kostkový cukr…
Nicméně tyto ustálené pořádky se v posledních letech začaly měnit, když se několik klíčových kolegů přesunulo
z Univerzity Tóhoku na Tokijskou univerzitu. Proto také tentokrát při organizaci hyperjaderné konference padla volba na Tokio, přesněji kampus Hongo Tokijské univerzity.
Do něj sotva vejdete, ocitnete se v jiném světě. Monotónní městská zástavba typického japonského města najednou ustoupí honosným cihlovým domům, takže si připadáte trochu jako ve viktoriánské Anglii poloviny devatenáctého století. Vždycky jsem trochu záviděl studentům, kteří svá studentská léta prožijí v univerzitních kampusech, jak se říká „mezi svými“. Jaderka v Praze, na které jsem svá studia trávil já, totiž nic, co by se dalo nazvat kampusem, nemá. Jedna budova kousek od Staroměstské, druhá u Karlova náměstí a na některé přednášky se můžete vypravit až do Troje. Alespoň teď
jsem si tedy během pěti dnů konference mohl vynahradit, o co jsem tehdy přišel.
Konference probíhala od posledního zářijového pondělka do prvního říjnového pátku. Ne že by se na ní neudálo nic zajímavého, ale vypisovat tady podrobnosti o hyperjaderných potenciálech a korelačních funkcích, na to je ještě brzo a mohl bych tím spoustu čtenářů odradit, takže si to nechám na později.
Důležitější asi bude zmínit, že se ve druhé polovině týdne začala v Praze chystat k odletu má žena. Putovat po Šikoku jsme se chystali společně a naplánovali jsme si, že se ke mně přidá, jakmile mi skončí pracovní povinnosti. A tak mi už během konference posílala zprávy s fotkami všeho, co si bere s sebou, fotkami jejích zavazadel, fotkami všeho, co si bere s sebou v zavazadlech, a také jednu se šokujícím zjištěním, že toho má hodně a že se to „tam“ nevejde.
Vzápětí přišla zpráva, která se ukázala klíčová, poněvadž obsahovala otázku, jestli je na Šikoku v říjnu teplo.
Odpověď na takovou otázku je samozřejmě dost subjektivní. Není to tak dávno, co jsem se díky zimním vyjížďkám na kole otužil natolik, že jsem venku chodil v triku, i když teploměr ukazoval jen pár stupňů nad nulou. S touto získanou dovedností jsem pak po doktorátu dorazil do Japonska, kde si ze mě během první zimy začali utahovat: „Dalibor má dlouhý rukáv, dneska musí být fakt pořádná kosa!“
Teplo tam určitě není. Na Šikoku je v říjnu horko a rtuť teploměru by měla podle předpovědi každý den šplhat až ke třiceti stupňům Celsia.
V reakci na tuto informaci mi přišla zpráva s fotkou zavřeného kufru. Najednou už oblečení nezabírá tolik místa, když většina toho teplejšího může zůstat doma.
To bychom tedy měli. A teď ta opravdová komplikace: ačkoliv jsme spolu procestovali mnoho zemí na několika kontinentech, moje žena ještě nikdy nikam neletěla sama. A já jí jako premiérový sólo let přichystal přemístění na trase Praha–Tokio se dvěma přestupy.
Čtvrteční odpoledne v programu konference patřilo exkurzi a banketu. Z kampusu ve čtvrti Hongo jsme se nejprve autobusem přesunuli do Asakusy k prohlídce chrámu Sensódži. Během své postdoktorandské stáže, jejíž část jsem trávil v Tokiu, jsem měl možnost tento chrám navštívit nespočetněkrát. Nemohu ale říct, že bych si to někdy užil, natož pak vychutnal. Chrám Sensó-dži patří mezi vůbec nejnavštěvovanější památky na světě a v kteroukoliv denní dobu se v jeho komplexu tísní stovky lidí. Zkuste si v takové situaci hledat vnitřní klid, neřkuli osvícení!
Místní se také dovtípili, že když jim každý den chrámem proudí davy turistů, bylo by škoda toho nevyužít. A proto jako správní obchodníci opentlili cestu od brány torii až k samotnému chrámu, stejně jako mnohé další boční uličky nespočtem obchůdků, tu se suvenýry, tu s občerstvením. Když už se vám tedy přihodí, že v Sensó-dži nedojdete osvícení, můžete se alespoň ukonejšit zmrzlinou. Tu tam mají dobrou.
Od chrámu Sensó-dži jsme pokračovali k nedaleké řece Sumidě, po jejímž břehu jsem během své stáže často jezdíval na kole. Břehy řek Sumidy a Arakawy k cyklistice slouží poměrně dobře, naopak všude jinde v Tokiu se jízda na kole kvůli husté dopravě a spoustě křižovatek a semaforů redukuje na pouhý přesun z jednoho místa na jiné. Tentokrát jsem si ale s ostatními účastníky konference užíval pohledu, který se mi předtím nenaskytl – z paluby lodě na břeh. Vlevo Tokio, kam až oko dohlédne, vpravo Tokio, kam až oko dohlédne. Snad jen
podeplutí mostu každých pár stovek metrů tuhle „idylku“ kazilo.
Náplň výstavních prostor muzea moderního umění teamLab, kam jsme po řece Sumidě dopluli, se s jeho názvem celkem podstatně míjí. Jak jinak by se dal vysvětlit fakt, že celá exhibice působí dojmem, jako by u vstupní brány podávali návštěvníkům dimethyltryptamin přímo do žil a posléze jeden psychedelický zážitek střídá druhý? Jak u podobných zážitků platí vždy: kdo neviděl, neuvěří. Nejdřív dlouhá zrcadlová chodba s létajícími květy slunečnic. Poté obrovská místnost simulující prales: na stěnách rostly rozličné květy a po stěně největší stékal vodopád, jehož kapky se tříštily na hlavách a ramenou návštěvníků. Následoval sál s kulatými lustry spuštěnými až téměř k zemi a hned za ním další sál hustě osázený liniemi tenkých křišťálů. A co teprve ti hopsající zajíčci na stěnách chodeb?!
Z jiných dimenzí mě vrátil zpět vibrující telefon. „Nevím, co mám dělat. Nevím, kde mám udělat checkin. Už mám nervy v kýblu.“
Ta kapka maďarské krve, která koluje v žilách mé ženy, se umí tu a tam vcelku silně připomenout. Můžeme se sice bavit o tom, jestli projevy takového temperamentu ve stresových situacích pomáhají, ale nezměníme na tom nic. A takový první přelet o samotě přes půl světa mezi stresové chvilky jistě zařadit můžeme. Připomeňme: přelet se dvěma přestupy, prvním ve Frankfurtu na jednom z největších světových letišť a druhým v Pekingu, kde se není jednoduché se s někým domluvit jednak proto, že Číňani angličtině moc nedávají, a pak také a hlavně proto, že čínský internet patří nejokleštěnější: při mé zatím jediné návštěvě Číny se mi na něm nenačetl ani český Seznam. Kdo by navíc chtěl kvůli pár
minutám brouzdání po pekingské letištní wifi Číňanům fotit
svůj pas?
Na klidu Denči nepřidalo ani to, že nedostala letenku z Číny do Japonska. Prý si ji tam kdyžtak nechají.
„Jestli tohle přežiju, zasloužím si půl kufru sladkostí!“
Nic nového pod sluncem. Ještě společně v Praze jsme naplánovali naplnit naše zavazadla na zpáteční cestu vším, co nás v súpá, japonském supermarketu, naláká. Proto jsem si taky s sebou na cestu vzal obří kufr, i když by mi stačil poloviční. Takže jestli tohle je cena útěchy, s klidem přijímám.
„Sedím v letadle.“
Mohl jsem si zhluboka oddechnout. Alespoň z Prahy se jí podaří odletět. Nejjednodušší krok by tedy měla mít za sebou.
My jsme se mezitím vymanili z psychedelických scén v muzeu moderního umění a autobusem přejeli na umělý ostrov
Odaiba, kde se konal konferenční banket. Organizátoři se zřejmě nechtěli nechat zahanbit, a tak pro tuto příležitost vybrali možná až příliš okázalý hotel s velmi prostorným sálem. Kromě tradičních proslovů o tom, že konference proběhla úspěšně, a krátkých hudebních vystoupení nám přislíbili i jedno překvapení.
Nedalo by se spočítat, kolika účastníkům konference spadla brada, když do honosného sálu nakráčeli dva velmi spoře odění pánové – bojovníci sumó. Při bližším pohledu na pódium, kde ještě před chviličkou probíhaly proslovy, nyní navíc bylo jasné, že toto není kdovíjaké pódium, nýbrž dóhjó, ring pro zápasy sumó, jelikož je na něm lepicí páskou vyznačen kruh a v něm místa, kde soupeři stojí na začátku zápasu.
Nejdřív si to bojovníci rozdali mezi sebou, pak následovala komentovaná ukázka jednotlivých úkonů, které bojovníci provádějí před zápasem, a chvatů, jimiž se snaží
jeden druhého přelstít při zápase… a pak? Pak prý jestli si někdo z dosyta najedených účastníků zápas sumó nechce zkusit.
Odvážlivci se našli, a to hned dva. Aby se zápasníkům vyrovnali alespoň vzezřením, nasoukali se do vycpaných obleků simulující správnou postavu pro sumó. Naprosto nečekaně tito otylí teletubbies vzápětí skutečné zápasníky vytlačili z ringu, čímž nad nimi jednoznačně vyhráli. Tohle asi taky bylo na programu banketu jako překvapení.
V tom mi od Denči cinkla na telefonu další zpráva, tentokrát už z letadla připraveného ke startu na ranveji frankfurtského letiště. Jak se do toho letadla dostala a jak během necelé hodiny na přestup proběhla celé to obrovské letiště, zamlčela. Hlavní je, že to zvládla a do letadla se dostala. Konec dobrý, všechno dobré.
„Už se těším, až tam budu.“
Poslední zpráva z evropské půdy. Poslední zpráva předtím, než se zítra uvidíme na letišti v Naritě.
„Zůstane, v Číně anebo přece jenom přiletí do své destinace?“ přemítal jsem, když jsem se po banketu loučil s kolegy a nasedal na vlak monorailu spojujícího Odaibu se zbytkem Tokia.