Poslední noc

„Tak jdeme na to,“ povzdechl si Gabriel a vyrazil směrem do vesnice.

Zdálo se mi to, nebo byl otrávený? Rozhodně tak zněl.

Chvíli jsem jen stála a koukala na něj. Všichni se za ním vydali v jakémsi zástupu a mně se honily hlavou zběsilé myšlenky, než mě zezadu cosi postrčilo. Prudce jsem se otočila a čekala jsem to nejhorší. Mého otce, naštvané vesničany, Odpadlíky, ale místo toho se za mnou objevil pobavený úsměv Lance.

Kroutila jsem hlavou, a než jsem se otočila, abych se vydala za ostatními, ještě jsem stihla protočit oči, aby to pořádně viděl. „Lekla ses, co?“ Pobavení mu stále znělo z úst. „Mohla jsem ti ublížit!“ řekla jsem zcela vážně.

Lance se na chvíli ovládl a koukal na mě, zatímco jsme kráčeli za ostatními, načež propukl v neovladatelný smích, a já si uvědomila, jak směšně to ode mě muselo znít. Ač nechtěně, musela jsem se smát také. Přední skupinka se po nás začala otáčet a my se rychle snažili dát dohromady.

Poté co jsme se zase uklidnili, se Lance zeptal, jak to dopadlo s Lilienem, ale už jsme kráčeli ulicemi a já zahlédla Gabriela, jak se baví s prvními vesničany. Odložili jsme tedy hovor na klidnější chvíli.

Doběhla jsem ke Gabrielovi, abych věděla, co se děje, ovšem nestihla jsem nic zaslechnout. Gabriel už zase kráčel rázným krokem dál, jako by věděl přesně, kam má jít a co hledá, zatímco já dost tápala. „Kam teď jdeme?“ tázala jsem se opatrně. Žádná odpověď. S upřeným pohledem před sebe proplouval vesnicí a my jsme ho jako věrní psi následovali.

Tohle ale není spravedlivé! Myslím, že bych měla vědět, jaký je plán, pokud s ním mám pomoci, a ne tady bloumat jako jeho stín.

2

Když jsme procházeli úzkými, bahnitými uličkami, vesničané na nás nedůvěřivě koukali a cosi si mezi sebou šeptali.

Byl to nepříjemný pocit. Sledovala jsem ostatní, zda si toho také všimli, ale Gabriel se nerozhlížel. Stejně tak na ostatních jsem nepozorovala sebemenší zaváhání nebo nejistotu. Možná jsem se tu cítila nevítaná pouze já, ale říkám vám, nekoukali se na nás přátelsky.

Než jsem stihla znovu něco namítnout, zastavil se před jakousi chatkou na kraji vesnice a zaklepal. Během chvilky vyběhla ven mladá dívka s havraními vlasy, které jí sahaly po pás a v mírném větru se jí vlnily. Jen co Gabriela spatřila, s vyjeknutím po něm skočila a obejmula ho kolem pasu. Byla malá oproti velkému, svalnatému tělu Gabriela, ale oblejší tvary jí přidávaly na mohutnosti. Nechápavě jsem sledovala výjev před sebou a čekala jsem na nějaké vysvětlení. „Ahoj Lucy, taky tě rád vidím.“ Gabriel jí objetí s úsměvem oplatil a políbil ji do vlasů.

Nepříjemně mě bodlo u srdce. Kdo to je? „Co tady děláš? Nikdo, pokud vím, o pomoc nežádal,“ podotkla ta dívka a teprve pak se od něj odtáhla.

Příliš dlouhé objetí, dle mého vkusu. Usmívali se na sebe.

To je poprvé od včerejšího boje, co vidím Gabrielův úsměv.

Dřív se na mě taky tak usmíval, a teď se mi vyhýbá. Další bolestné bodnutí u srdce. „Nežádal, ale pomoc budete potřebovat. Slyšela jsi, co teď král dělá?“ „Jo, máme tady Martu, pověděla nám všechno. Je jednou z těch mála, co vypálení přežili.“ Její úsměv posmutněl a rukou si nervózně přehodila vlasy na jednu stranu, než znovu vzhlédla ke Gabrielovi. „Myslíš, že přijede sem?“ dodala.

3

„Bohužel si tím jsem jistý. Bruno slyšel, že jste další na řadě, jsme tu, abychom vás ochránili, pokud bude potřeba, a hlavně abychom zjistili víc o něm.“ Lucy teprve teď zpozorovala, že tu Gabriel není sám, a vykoukla zpoza něj. Byla moc krásná. Její pohled padl první na mě a z tváře se jí vytratila veškerá barva. „Co ta tu dělá?!“ Ačkoli Lucy mluvila ke Gabrielovi, stále zírala na mě.

V krku mi vyschlo, ale stejně jsem se pokusila na sucho polknout, abych si ho trochu svlažila. Ucítila jsem vedle sebe teplo jiného těla a pochopila jsem, že mi Lilien přišel dělat oporu. Ani jsem se nemusela podívat. Voněl domovem a jeho energie se mi vpíjela do těla. Přes veškeré mé zvláštní pocity mi projela tělem příjemná vlna radosti, že mám Liliena zpátky.

Lucy zahlédla Liliena a dívala se střídavě na nás tři – z jednoho na druhého i na třetího. „Doufám, že jsou to vaši zajatci a předhodíte je králi, ať nám dá pokoj, nebo jsi je sem přitáhnul jako návnadu, aby nás všechny povraždil?“ „Lucy, uklidni se.“ Gabriel jí položil ruce na ramena a otočil si ji zpátky k sobě. „Zajatci to nejsou, jsou to spojenci.“ „Ale… ale vždyť král ji hledá! To kvůli ní začal vypalovat vesnice, protože si myslí, že jí pomáháme!“ Lucy lehce přeskakoval hlas, rukama divoce máchala ve vzduchu a bylo vidět, že se v ní tlučou obavy i nenávist. „Proč ji sem vodíš, když jsi mi sám řekl, že král má dnes přijet? Takže mu ji chceš dát?

Máme mu ji dát my?“ pokračovala Lucy a celá se třásla.

Kdo by se divil, třásla jsem se i já, protože tahle varianta mě nenapadla. Chce nás Gabriel podrazit? To snad ne, to by přeci neudělal! Mé myšlenky nestihly najít konec, jelikož

4

Gabriel naštěstí promluvil dřív, než jsem začala uvažovat ještě nad horšími věcmi. „Lucy, uklidni se! Ona nám pomáhá. To ona přišla s tím, že nám pomůže svrhnout krále.“ „Proč by to dělala?!“ oponovala prudce a zkřivila obličej do znechuceného úšklebku. „Protože jsem si prošla peklem! Protože jsem viděla, co ta zrůda dělá mně, co udělala mé rodině, mým přátelům… a taky… co teď dělá vám! Nesnáším ho a chci jeho smrt! Tenhle člověk není můj otec, a pokud máme svrhnout krále a získat svobodu, musíme počítat nejen s jeho vojskem, ale i s dalším zlem, které ovládá! Potřebujeme vás! Každou ruku, každou mysl, každou zbraň. Tahle vláda musí skončit a musí skončit dobrem pro nás všechny. Já vám chci pomoct! Chcete pomoct i vy mně?!“ Nevydržela jsem to, musela jsem promluvit.

Nejdříve jsem svá slova směřovala pouze k Lucy a pomalu se k ní přibližovala, aby pochopila, jak důležité tohle všechno je. Jak jsem ty myšlenky na ni hlasitě chrlila, upoutala jsem pozornost i lidí v okolí. Začali k nám přistupovat a naslouchali. Nyní jsem v jejich pohledu neviděla nedůvěru, nebo zášť jako před chvíli, nyní se v nich odrážel zájem a porozumění. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Rozhlížela jsem se kolem dokola a ztěžka jsem oddechovala.

Když jsem doputovala pohledem zpět ke Gabrielovi, viděla jsem, jak překvapeně se na mě dívá. Ne naštvaně nebo opovržlivě, ale určitým způsobem jsem mu v očích vyčetla hrdost a pýchu. Koutek se mu lehce přizvedl v úsměvu a nepatrně na mě kývl. To malé gesto jsem mu opětovala. „Jak nám můžeš zaručit bezpečí?“ ozval se hlas z druhé strany a já se musela oprostit od těch hlubokých očí, které se na mě po dlouhé době upřímně dívaly. Byl to muž, měl

5

potrhanou košili a ve vlasech mu převládala více šedá než černá barva. „Nemohu vám to zaručit,“ odpověděla jsem popravdě. „Ale můžeme zaručit lepší život vašim dětem. Někdo nejspíš zemře, nalejme si čistého vína, ale neděláme to jen pro sebe, děláme to pro celou zem. Bude to válka, krutá a neúprosná, ale máme šanci ji vyhrát a je potřeba se jí chopit, dokud je čas.“ Bylo mi do pláče, avšak říkala jsem pravdu. Nepřežijeme všichni a nemá smysl jim lhát, jen upřímnost k sobě a k druhým nás dovede úspěšně do cíle. Smutně jsem se na něj usmála a doufala, že mě pochopil.

V tu chvíli dopadl Vargo mezi nás a vesničani začali polekaně ustupovat. Někteří dokonce vykřikli a nastavili před sebe vidle či košťata, které zrovna drželi v rukách. „Král je tady, musíme se schovat!“ Než jsem se stihla vzpamatovat, všichni se začali rozbíhat do svých domovů. Lilien s Gabrielem mě chytili – každý za jednu paži – a táhli mě z místa mezi stromy. „Věřte nám!“ stihla jsem ještě zavolat za sebe na panikařící dav a nechala se odtáhnout do lesů.

Zůstali jsme na dohled vesnice. Vargo byl nad námi v korunách a my se drželi v úkrytu křovisek nedaleko místa, které ještě před chvíli bylo tržištěm se spoustou lidí.

Vesnice zela prázdnotou provázenou tichem, jen z dáli jsme slyšeli dusot koňských kopyt a řinčení zbroje. Jedno jsme tedy věděli hned, král nejde sám, ale s celou družinou. „Odkud znáš Lucy?“ šeptala jsem nakloněná ke Gabrielovi, který se krčil vedle mě a pozoroval okolí.

Nedalo mi to. Musela jsem se při tom věčném čekání zeptat, abych měla čistou hlavu, neboť tahle myšlenka mě trápila od doby, co se na sebe poprvé usmáli.

6

„Když byla malá, zachránil jsem jí život. Topila se dole v řece a kamarádi od ní utekli. Byl jsem zrovna na lovu Odpadlíků a viděl ji tam. Od té doby je jedním z mých důvěrných přátel mezi vesničany a pomáhá nám.“ „Aaaaaha,“ protáhla jsem zbytečně.

Ne že by mě to uklidnilo, ale aspoň jsem měla trochu jasno, kam Lucy zařadit. Pokud jim pomáhá takovou dobu, zřejmě bych jí měla věřit a být jí vděčná. „Aaaaaaha?“ zopakoval po mně Gabriel a podíval se na mě.

Cítila jsem ten pohled a byla jsem ráda, že jsem obklopená křovím ze všech stran, neboť mé tváře jistojistě dostávaly narůžovělou barvu. Čím dál tím víc jsem si začínala uvědomovat, že mi na Gabrielovi záleží mnohem více a jinak, než jsem sama sobě připouštěla. „No ano, co jiného mám říct? Jen mě zajímalo, zda jí můžeme věřit,“ snažila jsem se o co nejvíc lhostejný tón a vší silou jsem se držela, abych se na něj znovu nepodívala. „Já si myslím…“ „Nechte si to na potom, už jsou tady,“ vyštěkl na nás šeptem Lilien, který se krčil v křoví z mé druhé strany.

Mým uším neunikl jeho chladný tón. Takže nejenže se nedozvím, co si Gabriel myslí (a že by mě to sakra zajímalo), ale ještě je Lilien zase napružený. Doufám jen, že za to může celá tahle situace s králem. Co si budeme, já mám nervy také na pochodu, ale snažím se na to nemyslet, jen se plně soustředit na to, co nás čeká.

Do vesnice se vřítila družina a za nimi vjížděl král. Instinktivně mě přemohl neuvěřitelný vztek a celé moje tělo se roztřáslo.

Stiskla jsem ruce v pěst, až se mi nehty zaryly do kůže na dlaních, ta fyzická bolest mi zvláštním způsobem ulevovala od té psychické.

7

Nikdo nic neřekl a vojáci začali rovnou za hrozného křiku a nadávek vtrhávat do chatrčí a tahat všechny vesničany ven na náves. Způsob, jakým se k nim chovali, byl nesnesitelný.

Dělalo se mi z toho špatně. Tak kruté zacházení jsem si z pobytu na zámku, a ještě jako jedna z členů královské rodiny, nepamatovala. Říkám jedna z členů? Ano, už k nim nepatřím. Možná mám jejich krev, vyrůstala jsem tam a učili mě těm nechutným způsobům, teď jsem ale jiná. Vlastně jsem jiná už od začátku, jen jsem si to konečně uvědomila a zvolila si svou vlastní cestu!

Vojáci tahali vesničany za to, co jim padlo pod ruku. Ženy drželi za vlasy, muže doslova kopali před sebou a ani s dětmi si nebrali servítky. Viděla jsem, jak jeden z vojáků táhne malou holčičku s blonďatými, kudrnatými vlásky za nohu bahnem k ostatním. Její matka strašně křičela. Ten křik se rozléhal po celém okolí, ale jako by ji nikdo neslyšel, jen mně se její srdcervoucí prosby vrývaly hlouběji a hlouběji pod kůži.

Běžela za nimi a pěstmi bušila do vojáka, než jí druhý vrazil loktem do obličeje a ona bezvládně klesla k zemi.

Zatmělo se mi před očima. Zvedla jsem se a hodlala vyrazit přímo doprostřed dění. I kdybych zabila jednu z těch stvůr, než bych padla, stálo by to za to! Ale z každé strany mě uchopily jedny mohutné ruce a stáhly mě zpátky. Mé úpěnlivé „nechte mě být“ se proměnilo v jakési zakvílení, neboť mi jedny z těch rukou zakryly ústa a hlas mi do ucha šeptal, že musím vydržet.

Jak mám tohle, do háje, vydržet? Dívat se na ty zrůdy, co okamžitě, surově a bezdůvodně ublížili nevinným, aniž by jim k tomu zavdali příčinu, a hlavně tak krutým způsobem! To na tom bylo nejhorší. Chtěla jsem tam běžet, potřebovala jsem do něčeho udeřit, ideálně do prašivého obličeje toho bastarda na koni!

8

Král stál uprostřed návsi zády k nám, a tak, pokud se křoví, v němž jsme byli schovaní jakkoli pod mým zmítáním kývalo, nemohl nic vidět. Nakonec jsem se přeci jen uklidnila.

Frustrovaně jsem se opřela o pevnou hruď za sebou a spustila ruce podél těla. Konečně se zmírnil i tlak na mých ústech a já mohla lépe dýchat. „Rád vás vidím, moji věrní poddaní,“ prohlásil král a z jeho slov i tónu byl cítit úsměv.

Jak se může po tom všem usmívat? Jak se může usmívat v této situaci? Vesničané klečeli v bahně před ním a za nimi stála stráž. Scéna připomínala spíš popravu než přátelské setkání lidu s králem. „Jistojistě víte, že se ztratila má milovaná dcera. Bohužel propadla šílenství a je velmi nebezpečná…“ „Ten bastard!“ mumlala jsem, zatímco se za mnou ozvalo další „ššššš“. „… Zaslechl jsem, že někde mezi vámi je zrádce, který ji ukrývá,“ pokračoval. „Kdopak z vás to asi je?“ Nikdo ani nedutal. Svitla ve mně naděje. „Hmmm, tak si zahrajeme takovou hru. Leze smrtka, leze v lese, kohopak si dnes odnese?“ Odříkával pomalu a ukazoval na jednotlivé vesničany před sebou, než se zastavil u postaršího pána. Přesně u toho s roztrhanou košilí a prošedivělými vlasy. „Copak, dědku, víš to ty?“ dokončil král posměšnou říkanku a popošel s koněm pár kroků směrem k němu.

Zatajila jsem dech a zírala na výjev před sebou.

Děda přizvedl hlavu a s odhodlaným výrazem pronesl ke králi slova, která nikdo nečekal. „Shoř v pekle!“ Načež plivl směrem k němu.

Lesem i vesnicí se rozlehl známý řev. Znala jsem ho až moc dobře, abych věděla, co bude následovat. Neviděla jsem, jaký

9

pokyn přišel od krále, ale jasně a zřetelně jsem viděla, co se odehrálo poté. Voják, jenž stál za mužem, ho chytil za zbývající vlasy, zaklonil mu hlavu a jedním dlouhým řezem mu podřízl krk. Krev se začala proudem vylévat z hrdla, stékala mu po košili, jenž od ní chytila rudou barvu a mísit se s bahnem pod ním.

Dál jsem nic neslyšela. Tentokrát jsem si ruce přitiskla na ústa sama. Chtěla jsem křičet, tolik křičet a brečet a probodnout mu to zkažené srdce. Ne, to ne, vyrvat mu ho z těla a koukat se, jak umírá. Tolik vzteku, co se ve mně probudilo, tolik viny. „Udělej něco! Musíme něco udělat!“ nevydržela jsem to.

Emoce ve mně proudily a já začala křičet na Gabriela. I přes hluk a řev ve vesnici se král otočil naším směrem. Ač nemohl nic vidět, jistě mu to došlo. „Plán B,“ houkl Gabriel na Rona, který v mžiku do vesnice vyrazil sám. S překvapeným výrazem jsem za ním zírala. Netušila jsem, že máme nějaký plán B. Ron prolítl kolem krále, kterému se ve tváři odráželo zděšení. Jeho kůň hlasitě zaržál a vzepjal se na zadní. Králova mohutná postava měla co dělat, aby se na koni udržela. Ron ovšem pokračoval dál, po cestě chytil dva vojáky a hnal s nimi na druhý konec vesnice ohraničené lesy, načež vyskočil do výšky a napíchl je na zlámané větve jednoho ze smrků.

Propukl nekontrolovatelný chaos. Vojáci přestali dávat pozor, vesničané začali utíkat, král křičel: „Zabte je!“ A já už nestíhala nic konkrétního vnímat. Byla jsem v šoku. Do náruče mě vzaly teplé ruce Gabriela a vznesly se se mnou do vzduchu. Pevně jsem ho objala kolem krku a hlavu přitiskla k jeho tělu. Za semknutými víčky mi doznívaly činy, jež jsem před chvíli viděla. Přes všechnu hrůzu z toho plynul jasný závěr.

Jsou s námi.

10