Poslední plamen

Poslední Pl amen

Jaroslav Suchomel

Však proč jen jeden, že?

Plamennou výzvu jsme totálně projeli. Byla otázkou logiky a paměti – dvě věci co jdou k sobě dohromady asi jako hlad a dobrá nálada. Symboly, páčka, slepá rekonstrukce. Neskórovali jsme ani jednou.

Večer nás tím pádem čekala Střelnice. Ani jeden z outsiderů, co jsme v kmeni byli, jsme nemluvili. Byli jsme oba rozhození. Anebo ne? Oba jsme byli ochránění.

I kdyby rozdělili hlasy, Plamínek i Uhlík nás ochrání.

S Marcusem jsme šli pro vodu. V táboře to zatím špitalo. „Oba zahrajeme talismany. Ono je to v podstatě jedno, kdo zahraje jaký.“ řekl jsem. Figgy mezitím roznesla to, co viděla v noci. O to víc si vychutnám dnešní Střelnici a moment, kdy zahrajeme oba talismany.

Marcus kývl. „Charlie?“ řekl. Otočil jsem se. Došel těsně ke mně. „Doufejme, že to vyjde!“ protáhl sladce a dal mi pusu na čelo. Ztuhl jsem. V dobrém. Nečekal jsem to. Ale stejně jsem neuhnul. Proč taky?

Večer se neúprosně blížil. Vydali jsme se na Střelnici. S Marcusem jsme se dohodli, že já budu ten, kdo bude říkat, že ví, že jde domů. Ale hádejte co? Nepůjde!

Posadili jsme se. Victor nás přivítal. A pak začala zpověď. „Charlie, jak jste se jako nový kmen integrovali?“ zeptal se mě. „Já osobně si myslím, že poměrně dobře. Ale jsou zde lidi, kteří se snaží celý kmen poštvat proti mně a Marcusovi.“ Překvapený výraz na Victorově obličeji mi napověděl, že chce, abych pokračoval. „A jmenovitě je to Zaria.“ dodal jsem. Marcus přede mnou kývl na souhlas.

2

„Marcusi ty kýveš hlavou na souhlas. Chceš k tomu říct něco víc?“ zeptal se ho Victor. Marcus se nadechl ale Zaria ho předběhla. „Tvoří spolu pár!“ vyhrkla. Oba jsme se otočili jejím směrem. „Pokud vím, Victor se zeptal Marcuse a ne tebe, tak prosím, DRŽ HUBU!“ okřikl jsem ji. Potom jsem se otočil na Victora. „Stejně jdu dnes večer domů, tak si to můžu dovolit.“ vysvětlil jsem mu. „Marcusi prosím řekni co jsi měl na mysli.“ Vyzval ho Victor. „Doufám, že teď mě už nikdo nevyruší.“ utrousil jízlivě Marcus a podíval se Zariiným směrem. „Chtěl jsem říct, že souhlasím s Charliem, Zaria proti nám štvala celý původní kmen Ohně, a dělá to i teď po promíchání.“ oznámil Marcus nějak nevzrušeně. „Protože to, co jste mezi sebou rozjeli, je pro mě obrovská hrozba! A nikdo vás nedokáže zastavit, protože se budete navzájem chránit!“ zvýšila hlas Zaria. „Tak abych to pochopil dobře. Mezi Marcusem a Charliem je milostný poměr…“ začal Victor. „Omlouvám se, že do toho skáču… Ale takhle bych to nenazval.“ Přerušil ho Marcus. Věděl jsem, jak to myslel. A stačilo mi to. „Dobře, takže… Mezi Marcusem a Charliem vzniká milostný poměr, to se však nelíbí Zarii, protože to považuje za obrovskou hrozbu.“ Řekl Victor. Všichni tři jsme kývli na souhlas. „Je tu někdo, kdo souhlasí se Zarií?“ zeptal se.

Ruku zvedli všichni. Jaké překvapení! Pomyslel jsem si.

Nastal čas hlasovat. Položil jsem Marcusovi ruku na rameno. Hlasovat šla Zaria. Chtěl jsem zvednout prostředníček, ale nechával jsem si to až na jindy.

Všichni postupně odhlasovali a byla řada na mě.

Napsal jsem jméno osoby, kterou jsem chtěl vyřadit.

3

Zvedl lístek a do kamery jej ukázal. „Tohle není konec, ale jen předehra! Tahle válka teprve začíná! Poděkuj Zarii.“ řekl jsem s úsměvem, co by rozpustil i Zariin ledový ksicht. Vhodil jsem lístek do urny a vrátil se ke kmeni.

Když odhlasoval i Marcus, Victor donesl urnu. „Pokud máte jeden z talismanů ve hře, nyní máte příležitost ho zahrát.“ pronesl svoji ikonickou větu. Chvíli se nic nedělo. Ticho. A pak se Marcus zvedl. V ruce držel druhou zmenšenou masku. Předal ji Victorovi. „Tohle je Žhavý uhlík!“ oznámil Victor, „Hráče, který jej zahrál, ochrání proti pěti hlasům.“ Victor se nadechl. „Tak jo, začneme s—“ „Malý moment!“ přerušil jsem ho. Zariin výraz přešel z úsměvu do něčeho… nepopsatelného.

Vytáhl jsem z tašky Plamínek – druhou masku. Věnoval jsem jí ten nejširší úsměv, jakého jsem byl schopný, a předal talisman Victorovi. „Tohle je Plamínek a má moc ochránit hráče, který jej zahraje, proti všem hlasům.“ Posadil jsem se s pocitem, že tohle je lepší než jí ukázat prostředníček.

Marcus se na mě otočil a já ho objal. „Vyšlo to!“ zašeptal jsem.

Usmál se. „Vyšlo.“ Šokované výrazy všech lidí v kmeni mluvily za vše.

Jediná Zaria měla jiný – trucovitý, naštvaný.

Nečekali to. „Tak jo,“ řekl Victor. „začneme se čtením hlasů.“ s těmi slovy vytáhl pergamen z urny. „První hlas: Marcus – nepočítá se!“ Zasmáli jsme se. „Druhý hlas: Charlie – taky se nepočítá!“ Victor pokračoval. Nakonec z toho byly čtyři hlasy pro mě, dva pro Marcuse. Všechny neplatné. Zbývaly dva hlasy.

Naše dva hlasy. Napětí by se dalo krájet.

4

„Sedmý hlas…“ „Tak po kom šli?“ zeptala se Figgy. „… Bea. To je jeden hlas Bea.“ Marcus tleskl. Bea složila hlavu do dlaní. „Pátá osoba, které dnes dohoří oheň, je Bea. To jsou dva hlasy… a dnes to stačí.“ Bea vstala. Zaria ji objala, něco jí šeptala. Nerozuměl jsem.

Victor uhasil její pochodeň. Bea zmizela ve tmě.

A v tom… Marcus se ke mně otočil a políbil mě na tvář. Tichý, nenápadný moment mezi tím vším šokem.

Samozřejmě, že to všichni viděli. A bylo mi to naprosto ukradené.

Zbytek kmene seděl strnule, jako by nevěděl, co se vlastně právě stalo.

Ale my jsme to věděli.

Přehráli jsme je.

A zůstali jsme.

Spolu.

5