PRVNÍ
ROAD TRIP – SMĚR SEVER
Po tom, co naše peřina skončila v koši, jsme nasedly do auta a vyrazily na náš první pořádný road trip. Jediný plán byl pořídit peřinu a dorazit na nejsevernější místo Nového Zélandu – Cape Reinga (pracovní název Cape Regina, protože neumím číst).
Vyrazily jsme plné ideálů, ale střet s realitou vanlifu (života v autě) přišel velmi brzy. Ještě než jsme vyrazily na Nový Zéland, věděly jsme, že si chceme pořídit dodávku, ve které budeme moci bydlet. A to jsme i udělaly. Před cestou na sever jsme v autě ale spaly z dosavadních 24 nocí jen tři a všechny byly s vidinou sprchy a normální postele následující den. Teď jsme neměly ani jedno a začínaly jsme objevovat mouchy našeho auta.
Například taková malá nepříjemnost je, že spíme hlavou vlastně v kuchyni. Takže kdykoli si koupíme třeba cibuli nebo brokolici, čicháme je celou noc. A řekla bych, že ani my pak úplně nevoníme, ale na to jsme si už naštěstí zvykly a ani nám to nepřijde.
Ale zpátky k cestě na sever. Ještě před cestou jsem si podle internetových průvodců uložila nějaká zajímavá místa do mapy s tím, že když pojedeme kolem, můžeme se tam zastavit. Míst bylo asi 20, navštívily jsme z nich 5, ale stejně se nedá říct, že bychom se nudily. Například když jsem u silnice viděla ukazatel Kauri museum, zahlásila jsem, že tam musíme. I když to nebylo v plánu a byla to zajížďka 40 minut tam a 40 minut zpátky, bylo to skvělé museum (jen o Kauri stromech tam toho moc nebylo).
První dny jsme se na spaní držely míst, která byla vyhrazená pro self-cointained vozidla (tedy soběstačné vozy, ve kterých se dá bydlet), tzv. freeček. A třeba poslední freečko bylo
tak skvělé, že bych se tam klidně i vrátila. Bylo to u veřejných záchodů podle návrhu Friedensreicha Hundertwassera. Na záchodech byla i sprcha (za 3$ dokonce teplá), vedle krásná knihovna s wifi, naproti obchůdek s kávou (plný ultra divných lidí, ale to pomineme). Ale teď to nejlepší. To místo se jmenovalo Kawakawa. A víte jak chutná ranní káva v Kawakawa? Hrozně, protože jsem si do ní nalila zkyslé mléko.
Další noci jsme už spaly na místech, která jsme si vybraly samy. Jednu noc kousek od městečka Kerikeri, druhou na poloostrově Karikari. A pak už to bylo jen kousek do naší cílové stanice. Cílové v uvozovkách, protože to byl opravdu jen dílčí cíl. Jakmile jsme přijely na Cape Reinga (a prošly se na nejsevernější bod Nového Zélandu) otočily jsme se a jely stejnou cestou 100 kilometrů zase zpátky na jih, protože tam vede jen jedna jediná cesta.
A co všechno jsme cestou na sever teda zažily?
Město Whangarei s Hundertwasserovým muzeem, kam jsme nešly, protože a) bylo strašně drahý, b) dorazily jsme k němu až po zavíračce.
Whangarei vodopády, které začínaly uprostřed pralesa na jedné straně a končily uprostřed města na straně druhé.
Výlet na maják ve městě Tutukaka, ke kterému jsme se musely přebrodit mořem, protože jsme tam šly zrovna ve chvíli největšího přílivu.
A v neposlední řadě jsme oslavily nový rok. Zaparkovaly jsme u krajnice, přichystaly si večeři a jako oslavu jsme braly už to, že jsme si koupily brambůrky a cider. Nakonec se nám ještě poštěstilo sledovat ohňostroje v dálce a udělat si pár chvil na rekapitulaci uplynulého roku a stanovení našich malých předsevzetí pro následující rok.
Nový rok 2024
MILÝ ROKU 2024, PŘEJI TI, ABYS BYL LASKAVÝ, VLÍDNÝ A SPRAVEDLIVÝ.
Přijímám Tvé výzvy a děkuji za vše, co přineseš a co si pro nás chystáš.
JÁ do tohoto roku vstupuji čistá jako LILIE. Jsem laskavá, milující, něžná a mám dostatek sil přijímat a zvládat všechny zkoušky, které přijdou.
Trocha kontextu:
To jsem ještě netušila, jak přesně jsem svůj budoucí rok vystihla a kolik sil mě opravdu bude stát. Nebyl vždy laskavý ani vlídný, ale spravedlivý byl od prvního dne. A věřím, že jsem opravdu všechny jeho zkoušky přijala a zvládla nejlépe, jak to v danou chvíli šlo. Především jsem ale zůstala laskavá a milující.
Život v autě na Novém Zélandu
Náš život na Novém Zélandu je oproti tomu, který žijeme doma v Čechách, tak moc odlišný, že se to snad ani nedá popsat. I tak se o to v následujících pár řádcích pokusím.
Začala bych asi tím, že nežijeme v domech, ale autech. Pro mnohé z nás byl „vanlife“ životní sen. Na obrázku to vždycky vypadalo tak idylicky.
Realita je bohužel značně odlišná. Například spát v autě se smí na Novém Zélandu jen na místech k tomu určených, což jsou často jenom nějaká parkoviště u cesty. Když máte štěstí, tak na nich jsou záchody a když máte vážně kliku, jsou ty záchody otevřené přes noc. Večeři si často musíte uvařit přímo v autě, protože zrovna prší.
Když chcete ráno někam vyrazit, nejprve půl dne hledáte parkoviště, na kterém se nebojíte nechat svůj dům na kolečkách. Pak si stejně všechny cennosti nabalíte s sebou do batůžku a můžete vyrazit. Před tím ale musíte ještě přeskládat půl auta, abyste našli tu jednu věc, která je schovaná někde v útrobách postele.
V každém volném dni se skrývá hrozba velkého úklidu. Buďme upřímní a přiznejme si, že na cestách většině lidí moc sil na úklid auta nezbývá (nebo aspoň mně určitě ne). Takže když přijde na řadu volný den, vezmete do ruky jar, hadr a houbičku a pustíte se do generálního úklidu nejen auta, ale i celého všeho domu na kolečkách.
Vraťme se ještě na chvíli k vaření. Ať už jdete na túru, cestujete po okolí nebo uklízíte celý den, musíte si čas od času něco uvařit. Když zrovna neprší, můžete vařit ve své kufrové kuchyni. Velikou výhodou na ní je, že máte vše potřebné po ruce. Už menší výhoda je, že máte po ruce třeba i polštář a peřinu, protože vaše kuchyň ústí přímo do vaší ložnice. Bohužel do vaší ložnice ústí i kuchyňské odvětrávání, takže
po pár uvařených jídlech můžete jít znovu navštívit veřejnou prádelnu.
Nový Zéland má ale jednu velikou výhodu, a to tu, že si člověk zvykne úplně na všechno a začne si pak vážit maličkostí. Čich se vám časem otupí, a vy budete rádi, že máte kam složit hlavu. Věci si přeskládáte tak, abyste je měli dostupnější a budete rádi, že je vůbec máte kam uložit. Vařit se naučíte na veřejných lavičkách a budete rádi, že vám dnes nedošel plyn v kartuši. A na vodu si koupíte víc nádob, takže budete rádi, že ji nemusíte dopouštět tak často.
NÁŠ PRVNÍ ROAD TRIP – ČÁST 2.
Cesta ze severu zpět
Když dojedete na nejsevernější místo celého státu a teda především celého ostrova, nezbývá vám nic jiného, než se otočit na podpatku a jet zase zpět na jih. My jsme ale přece jenom na pár chvil našly ještě alternativní variantu a vyrazily (aspoň pěšky) na západ. Z Cape Reinga (onoho nejsevernějšího bodu Nového Zélandu) začíná dálková stezka Te Araroa, která se táhne přes oba hlavní ostrovy Nového Zélandu a měří 3026 kilometrů. Když už jsme tam byly, tak jsme na ni rovnou vyrazily. Ona v pantoflích. Takže asi nemusím vysvětlovat, že jsme nedošly moc daleko.
Když jsme dorazily zpět k autu a vyrazily zpátky na silnici, hned za první zatáčkou jsme narazily na Giant Sand Dunes. Deset kilometrů písečných dun. Nejvyšší z nich má 156 výškových metrů. Nezní to jako mnoho, ale bosky v písku s kolenem pár týdnů po operaci to bylo až až.
Dál jsme pokračovaly na 90 Mile Beach, která se tak jen jmenuje. Ve skutečnosti má mil „jen“ 50, to je nějakých 88 kilometrů písečné roviny. Po cestě na mě ale vykoukl ukazatel pies (koláče) a hned bylo jasné, kam opravdu jedeme. Řekla bych, že ani popis nebe v hubě není dostačující. Takže to řeknu jinak. Až někdy pojedete na Nový Zéland, směr Cape Reinga, musíte, ale opravdu MUSÍTE zastavit u vesničky Pukenui a dát si koláč v Paua Pies (promiň mami, bezlepkový nemají).
Kousek nad 90 Mile Beach, někde v kopci, jsme si našly krásné místo na spaní. Už jsme si říkaly, že je super být na spacím místě dřív, že máme na všechno čas a klid. Když se vedle nás objevilo hasičské auto. Vystoupil z něj pán a asi
10x nám řekl, ať na sebe dáváme pozor. Žijí tu prý divní lidi, drogoví dealeři, a že už z tohoto místa slyšel nepěkné historky. Hasiči se otočili a jeli pryč. A my totálně vystrašené hned za nimi. Takhle rychle jsme žádné místo ještě neopustily. Na spaní jsme si troufly zastavit až u dětského hřiště v nejbližší vesnici pod kopcem. Radši budeme čelit pokutě než drogovým dealerům a divným lidem.
Uprostřed noci jsem se vzbudila hrůzou bez sebe. Někdo nám kradl věci ze střechy! Ona jako vždy zachovala chladnou hlavu a šla se podívat ven. Venku seděla vačice, která nám nekradla věci ze střechy, ale šťourala se nám ve výfuku!
A byla úplně v klidu. Dokonce když na ni Ona posvítila červeným světlem, tak se ta potvora rozešla proti ní. Pomohlo až zakřičet. Zbytek noci už byl klidný, jen od té doby čekáme, kdy nám upadne výfuk.
Obecně naše cesty vypadají celkem zajímavě. Pomalejší řidiči jsou zde zvyklí na předem předem avizovaných rozšíření silnice najet na stranu a počkat, až je rychlejší auta předjedou. Situace pak vypadá následovně.
Spím.
Ona zpomaluje a najíždí ke krajnici.
Probouzím se, vyděšená, že hoříme.
Zmateně se ptám, co se děje a jestli je vše v pořádku.
Ona mi odpovídá, že ano, jenom pouští rychlejší auta.
Usínám.
Za 10 minut zase zpomaluje a najíždí ke krajnici.
Probouzím se, vyděšená, že nemáme kolo.
Ona mi odpovídá, že kolo máme, jenom pouští rychlejší auta.
Usínám.
A takhle se to opakuje stále a stále dokola.
Pak už nám z mého plánu zbývalo jenom navštívit největší zástupce stromů kauri. Jsou to dva obři v lese Waipoua.
Jeden se jmenuje Tane Mahuta (Lord of the Forest – Pán lesa) a legenda praví, že od sebe odtrhl svoje rodiče – otce nebe a matku zemi. Tenhle velikán žije už přibližně 2000 let, měří 51,2 metrů a obvod kmene má 13,77 metrů. Nedaleko od něj
je ještě starší Te Matua Ngahere (Father of the Forest – Otec lesa). Obvod jeho kmene je neuvěřitelných 16,41 metrů.
Touto magickou zastávkou jsme ukončily náš road trip na sever. Znovu nasedly do auta, natočily si první auto které jsme předjely my a ne ono nás a vyrazily jsme vstříc hledání nějaké práce.
První týden práce na vinici
Od mala mám takovou zvláštní vlastnost. Čím jsou okolní podmínky náročnější, tím větší z toho mám radost a baví mě to. Bylo mi asi šest, když jsme s rodiči a partou kamarádů zatměli na běžkách. Byla tma, mlha, mrzlo až praštělo a my byli někde uprostřed lesa. Aby toho nebylo málo, utrhlo se mi na jedné lyži vázání. Táta mi ho svázal pružným obinadlem, které našel v batohu a pokračovali jsme dál. Zajímavé na tom ale bylo, že já jsem konečně po celém dni nadávání a házení běžek do lesa ožila a začala si to užívat. Ostatní děti byly ještě nešťastnější než během dne, věřím, že i nějaká slza mohla ukápnout, ale malá Zuzanka si vykračovala bílou pohromou s úsměvem na tváři a rozbitou botou na noze.
Tuto vlastnost jsem s věkem neztratila, a tak se mi často stane, že ve chvíli, kdy by si jiný řekl, že mu to za to nestojí, já si to teprve začínám užívat.
Hned první den v práci byla taková zima, že i místní, kteří pracovali venku přes celou zimu říkali, že jim je vážně zima a já jsem celý den přemýšlela jenom nad tím, jak a kde se večer zahřeju. Druhý den byl ale ještě horší, přes noc totiž mrzlo. Ráno jsem musela škrábat sklo a první dvě hodiny v práci ze mě byla jen chodící kostka ledu. Korunu tomu nasadila noc ze soboty na neděli, kdy mi přes noc auto zasypal sníh. Nakonec jsem během prvního týdne v práci musela 3x škrábat sklo. To je o dvě rána víc než za celou zimu v Gisborne. Nejlepší na tom ale bylo, že mi to absolutně nevadilo. Dokonce jsem se tomu dokázala i smát (teda ve chvíli, kdy mi rozmrzl obličej).
Další dny jsem měřila, jak daleko od sebe budeme sázet nové stromky, připravovala háčky, kterými povedou dráty pro nové víno a obracela drny trávy kolem stromků, ale většinu času jsem si užívala krásné výhledy a skvělou atmo -
sféru. Vinice, na které pracuju, je uprostřed hor a výhledy odkudkoli jsou vážně úžasné. A atmosféra? Asi nikdy jsem nepracovala s víc spokojenými lidmi, na kterých je vidět, jak je jejich práce opravdu naplňuje. A přesně takovým pocitem mě zaplavují každý den od rána do večera a já si díky nim užívám úplně jakoukoli činnost, kterou mě pověří. Včetně shoot thinningu, což je vlastně jen redukování počtu pupenů na jednotlivých větvičkách a je to ve výsledku strašná nuda.
Trocha kontextu:
Kontrast mezi mým nastavením k práci na citrusech a na vinici snad ani nemohl být větší. Citrusy pro mě byly vážně za trest. Vinici jsem zbožňovala od první chvíle. Těžko říct, čím to bylo, jsem totiž přesvědčená, že velkou roli hrály hory. Nikdy v životě jsem nežila a nepracovala na krásnějším místě. Zároveň si ale myslím, že právě díky odporu k citrusům jsem si dokázala vinice vážit o tolik více. Kdybych nezažila, jak těžko mi v práci může být a jak velký odpor k ní můžu mít, asi bych ani nedokázala ocenit, jaké to je, když mě moje práce baví. Každý den byl jiný, hodiny utíkaly, nikdo netlačil na výkon a měla jsem kolem sebe skvělé a srdečné lidi.
Když došlo na rozhodování, jestli chci pracovat i v sobotu, ani na vteřinu mě nenapadlo říct ne. A to jsem ještě před několika měsíci přísahala, že to už nikdy nedopustím. Tentokrát jsem i v sobotu vstala s úsměvem na tváři odhodlaná si další den v práci maximálně užít.
Co obnáší práce na vinici?
317. DEN (17. 10. 24)
Jsem totálně nastřelená. Mohla jsem zasadit poslední stromek.
Dostali jsme za odměnu pivo a brambůrky.
321. DEN (21. 10. 24)
Mícháme lektvar, rozprašujeme ho po vinici.
322. DEN (22. 10. 24)
Zachraňujeme jehňátko, lezeme na nejvyšší bod vinice.
324. DEN (24. 10. 24)
Mělo pršet, ale neprší. Sbíráme hovna, děláme kompost. Prší, končíme v 1.
Nejdřív jsme si mysleli, že si z nás dělají srandu. Řekli nám, že si máme každý vzít kyblík s vodou a dřevěný klacek, sednout si do kruhu a hodinu tu vodu v kyblíku míchat. Potom nám začali vyprávět, že do té vody zrovna vmícháváme shnilý kravský roh, rozemleté vaječné skořápky, trochu hovínek a nějaké bylinky. Tenhle proces se dělá v závislosti na fázi měsíce a musíme to dělat ručně, aby v té práci byla cítit láska a péče. Nedělali si srandu. Po hodině míchání jsme dostali každý svůj smetáček a šli roztok rozprašovat po celé vinici.
Ve výsledku mi to vlastně dává smysl, rozhodně větší, než stříkat na ovoce chemii a doufat, že to ovoce bude dobré a my zdraví. Zároveň mě neuvěřitelně moc baví, jak se tu učím něco nového opravdu každý den. A taky přísahám, že už nikdy neřeknu, že práce na vinici je snadná. Tuhle chybu jsme udělali a od té doby jsme den ode dne víc a víc unavení a práce je těžší a těžší. Naštěstí to zachraňují ty východy a západy slunce, které si díky životu v autě můžeme vychutnávat každý den z pohodlí domova.