Pohádky výjimečných hrdinů

POhÁDKY

výjimečných hrdinů EM C D R S M NAPSALI LIDÉ S DOBRÝA VAŠÍČKOVÁ ILUSTROVALA: KATEŘIN

Eliška je čtrnáctiletá slečna trpící vzácným Cri-Du- Chat syndromem, která by si moc přála zúčastnit se neurorehabilitací. Mimo tento syndrom má Eliška kromě mentální retardace, hypotonie, mikrocefalie aj. těžkou skoliózu (indikovanou k operaci). Operace páteře by pro ni však znamenala obrovský psychický i fyzický zásah do organismu. Eliška nemluví, vyslovuje pouze pár slabik, ale je moc šikovná a učí se ve speciální škole znakovou řeč. Nyní je ve věku, kdy její tělo nejrychleji roste, proto se u ní během dvou let skolióza prudce zhoršila, ale i přesto se tato mladá slečna nevzdává a stále bojuje.

Eliška v obláčkovém světě Napsala: Ivana Kilián

Budu vám vyprávět pohádku o Elišce. Tato, stejně jako ostatní pohádky v knížce, není jen pro děti na dobrou noc. Je pro malé i dospělé princezny, aby věděly, že na světě nejsou jen zlí draci, zlomyslní skřítci a jiní bubáci. Je pro malé i dospělé prince, aby našli odvahu se zlounům postavit a princezny tak uvěřily v dobré konce. Jsou to pohádky o nedokonalostech, o těžkých situacích, které nás posilují, a jejichž zvládání je tak úžasné, až se mění v dokonalost.

Má pohádka je o krásné slečně s velkýma rozzářenýma očima a dlouhými hnědými vlásky.

Jmenuje se Eliška a žije v útulném domku s rodiči, babičkou a mladším bráškou Matějem.

Společně se starají o kočičku Sáru, psa Dana, rybky Zlatičky a také o králíčky a slepičky.

3

Nejraději si Eliška hraje na zahradě za domem stejně jako dnes. Venku je po dešti, zpoza mraků se derou sluneční paprsky a vzduch voní jarem. Eliška vesele poskakuje kolem kaluží, když tu se při jednom doskoku zakymácí. „Á!“ vykřikne a jak dlouhá, tak široká padá do trávy. „Eliško!“ rozběhne se k ní její bráška, který si hrál opodál. „Jsi v pořádku?“ Eliška se narodila s nemocnými zády, a to jí narušuje rovnováhu. Když se opře o Matěje, i přes bolestivě naražený loket se na něj povzbudivě usmívá. Mávnutím ruky dává najevo, že to nic není. Vždyť už upadla tolikrát! Eliška nemluví. Teda mluví, většinou však jen ve své hlavě. Ostatní jí těžko rozumí a mnohdy jí dá pořádně zabrat, než svému okolí vysvětlí, co potřebuje. „Zvládneš to tady chvíli sama?“ ujišťuje se Matěj. „Mám žízeň, tak se půjdu napít.“ Jasně, přikyvuje Eliška a sotva bráška zaběhne domů, dává se opět do přeskakování kaluží. Hop, skok! „Mňau!“ za zeleným keřem mizí mourovatá kočka.

4

„OH!“ zastavuje se Eliška. Snad to nebyla Sára? Vydává se za ní a uvažuje, jestli se kočička nemohla prosmýknout ven. Rozhlíží se, ale Sáru nikde nevidí. Jen aby se nezaběhla, strachuje se a míří k tomu nejvzdálenějšímu konci zahrady. Něco se tam totiž zalesklo. Protáhne se kolem vzrostlé borovice, a pak otevře pusu úžasem. Před ní se v celé své kráse třpytí duha.

Jeden její konec začíná v koutu zahrady a druhý končí nad nedalekým lesem. Růžová se prolévá do jahodově červené. Žlutá do zelené, a ta do borůvkově modré. Eliška lapá po dechu a jde pomalu blíž. „Mňau!“ ozve se v tu chvíli z vršku duhy.

Zdálo se jí to, nebo tam vážně zahlédla kočičí ocas? Opatrně přistoupí až k samotné duze.

Příjemně hřeje. Jen ta zář je tak silná, že Eliška musí přivřít oči. Jak ve zpomaleném filmu zvedne nohu a ponoří ji do barevné mlhoviny. Pak udělá krok druhý, třetí, čtvrtý, a když zase oči otevře, zjišťuje, že jí do vrcholku, který teď zakrývají bílé obláčky, zbývá už jen kousek.

Pod sebou vidí svůj dům, zahradu, les, i vzdálené město. Všechno se zdá úplně malinké.

Měla by se vrátit? Samozřejmě, že ne. Eliška je

5

zvědavá a odvážná. Pokračuje až na samotný vršek duhy, kde mizí v obláčcích.

Nejdříve musí párkrát zamrkat, tolik pastelových barev! Taky začichat, kolem to tak sladce voní! Sotva se obláčky rozhrnuly, Eliška se ocitla v jiném světě. Nadýchané mráčky vypadají jak cukrová vata. Ha, dokonce tak i chutnají, zjišťuje. Místo květin tu rostou cukrová lízátka a mezi nimi poletují tlustí motýlci. Vlastně připomínají roztomilé vrabce, uvažuje Eliška. Pak ji zaujmou úplně jiná létající stvoření. Co to je za křišťálově průhledné panenky s křídly? „To jsou dešťové víly,“ zaslechne kočičí hlásek. „Sáro!“ vykřikne radostně, a vůbec jí nepřijde divné, že obě mluví. „Vítej v obláčkovém světě,“ skočí jí kočka do náruče. „My jsme v nebi?“ zajímá Elišku, „nebo ve vesmíru? Jsme ještě na zemi?“ „Jsme prostě v obláčcích a víc se neptej.

Máme málo času,“ ztrácí Sára trpělivost a začíná se v Eliščiných rukou vrtět. Ta ji raději opatrně pokládá zpět do bílé mlhoviny. „Málo času na co?“ „A zase otázky!“ mrskne kočka nespokojeně

6

ocasem a vyskočí na okolo proplouvající tyrkysový mráček. „Pojď za mnou!“ křikne ještě panovačně, když odplouvá s mráčkem pryč.

Eliška se za ní vrávoravě potácí. Obláčky se pohupují, a to na stabilitě nedodává. Když se jí přes cestu překutálí několik velkých péřových kdákajících koulí, div nespadne úplně. „Jejda, co to bylo?“ vyjekne. „Pipky,“ mňoukne znuděně Sára. „Pipky?“ v údivu opakuje Eliška. „Jo, ty myslíš slepičky. Vypadaly nějak divně…“ „Vypadaly prostě obláčkově. Tak, jako všechno tady.“ „Ale vždyť ty jsi normální!“ „No, dovol?!“ naježí se Sára. „Ještě aby ne, jsem přece kočka!“ pyšně si olízne tlapičku.

Pak kývne hlavou směrem za sebe.

A tam, ve slunečních paprscích prosvítajících shora mezi mraky, spatří Eliška tu nejvíc nejúžasnější bytost na světě. Růžového jednorožce.

V očích se mu třpytí hvězdy a srst má načechranou jako vata. Nešťastně sedí na jednom z obláčků a smutně pozoruje kohosi před sebou. Nedaleko od něj dřepí malý baculatý mužíček. Má zelené kalhoty se kšandy, zelený vyso-

7

ký klobouk, v rukách drží hrnec se zlaťáky, jimž dominuje stříbrná hvězda, a šíleně se mračí. „To je skřítek,“ vysvětluje Sára, „hlídá poklad na konci duhy.“ „Jaký poklad?“ „Ty nevíš?“ protáčí Sára očka a pokračuje: „Na konci každé duhy je schovaný hrnec se zlatem a tito skřítci mají za úkol ho hlídat.

A protože duha spojuje lidský svět s tím obláčkovým, je jasné, že se jednou za čas nějaký skřítek objeví i tady. Jenže to jsou samotáři a morousové a velkou radost z nich nemáme.

Taky jsou to lakomci. A tady ten ukradl našemu jednorožci jeho hvězdu. Asi mu připomíná zlaťák,“ znechuceně kroutí kočka hlavou. „To je moje a nikomu nic nedám,“ ozývá se v ten okamžik skřítek a svými buclatými ručkami si hrnec s penězi a hvězdou přitahuje blíž. „Fňuk, fňuk,“ reaguje na to jednorožec a po líci mu pomalu skane jedna velká fialová slza. „Ale ne, to už je druhá!“ ozve se jim za zády zpěvavý hlásek dešťové víly.

Sáru k vysvětlení už nikdo vybízet nemusí: „Jednorožci jsou kouzelné a velmi křehké bytosti. Jsou nádherní a jen tím, že existují,

8

poskytují všem v blízkém okolí pocit radosti a štěstí. Ale sami nesmí být smutní, pak rychle chřadnou. A pokud se dokonce rozpláčou, při třetí slze umírají, chudáčci.“ „Jací chudáčci,“ zahaleká skřítek, „mně žádnou radost ani štěstí nepřinesli.“ „Protože jsi starý bručoun,“ zvolá někdo. „Teď už chápeš, že nemáme času nazbyt?“ naklání se Sára k Elišce a ta přikyvuje. „Hvězda je moje a basta!“ znovu trucovitě vykřikuje skřítek. „Pokud mě tedy, jak už jsem říkal, nedokáže rozesmát někdo jiný…“ „Ona! Ona to dokáže!“ To zvolání bylo tak jasné a sebevědomé, že se po Sáře otočily snad všechny bytosti obláčkového světa. Včetně skřítka a jednorožce.

A i Eliška se zvědavě a s nadějí rozhlíží, koho tím kočička myslí? Když pochopí, že Sářina tlapka míří přímo na ni, je už pozdě. Všechny obláčkové bytosti radostně jásají, pípají a kvokají. „Jsi naše poslední naděje!“ křičí. „Proč já?“ stihne ještě zoufale zašeptat ke kočce. „Protože jsi ten nejveselejší tvor, s tím největším lidským srdcem, jakého znám. A protože věřím, že to dokážeš.“

9

Eliška si stoupne naproti skřítkovi. Tohle nikdy nezvládnu, leká samu sebe. A také sama sobě oponuje: a co by ne? Doktoři strašili, že bez operace nebudeš moci chodit, a ty přitom běháš a skáčeš. Dokážeš všechno, co budeš chtít! Zhluboka se nadechuje. Jak to však udělat? Vtipy vyprávět neumím, vždyť jsem ještě donedávna ani pořádně nemluvila. A pak ji to napadne. Přeci umím něco jiného!

Eliška honem vzpomíná na lekce Zumby, aerobního divokého tance, který se doma učí a začíná pomalu tančit. Bez hudby. Jen tak sebou kroutí. Tleská rukama, vrtí zadkem a bytosti kolem ní se začínají usmívat. „Je rozkošná! Kouzelná!“ volá radostné publikum.

Jen ten nejdůležitější je stále zakaboněný.

Ale čím víc se skřítek mračí, tím Eliška zarputileji a razantněji tančí. Ostatní tleskají do rytmu, ona skáče a skáče, až najednou, při jednom doskoku, zavrávorá. Ach ne! Teď ne. Nepadej, prosím! Šeptá sama k sobě, ale není jí to platné. Ztrácí rovnováhu, tělo ji zrazuje a ona opět padá nazad. Obecenstvem zašumí úlek a pak se rozhostí hrobové ticho.

10

Elišce se zalévají oči slzami ponížení. Všechny jsem zklamala, lká v duchu…

A právě v ten moment ve skřítkovi zachroptí.

Nejprve se jedná o tichý, bublavý smích, který se posléze mění v hrdelní hlasitý řehot. Ano, skřítek se směje, až se za své tlusté bříško popadá. Vždyť skřítci jsou od přírody škodolibá stvoření. Mají radost z cizího neštěstí. Někteří kradou věci, jiní je schovávají, jen aby se potutelně někde za rohem smáli zoufalému človíčkovi, který nemůže nic najít. A tento skřítek na svou škodolibost právě doplatil. Prohrál.

Když ukradenou hvězdu vrací, už se zase šklebí. Hvězdička se zlatavě leskne a jednorožci opět vlívá energii i život do žil. „Děkuji ti, Eliško, zachránila jsi mě. Zůstanu navždy tvým přítelem,“ frká jednorožec Elišce do vlasů a ona celá zrůžovělá štěstím přikyvuje. Chvíli si čechrá jeho hřívu, pak se opět roztančí. Pipky se kutálí, kvokají. Tančí i tlustí nemotorní motýlci a další obláčkové bytosti.

Až když se začíná slunce klonit k západu, kočka zavelí k návratu domů. Že nevíte, jak se z obláčkového světa dostat zpátky na zem? Stačí si sednout a sklouznout

11

se po barevné duze dolů, jako po té největší skluzavce na dětském hřišti.

O něco později Eliška znovu stojí u svého domu na zahrádce. V náruči jí vrní kočička Sára a hlavou se jí honí vzpomínky na všechny ty úžasné zážitky dnešního dne. Vždyť díky svému padání zachránila jednorožce… „Eliško, kde jsi byla?“ přibíhá k ní její bráška Matěj. „Nemohl jsem tě nikde najít!“ „HÚ,“ podaří se ze sebe Elišce vypravit, než si uvědomí, že spolu s obláčkovým světem zmizela i její schopnost mluvit. Moc ráda by bráškovi vše povyprávěla, ale neví jak. Na druhou stranu, takhle to aspoň zůstane jejím malým sladkým tajemstvím. Bylo to krásné a bylo to jen o ní. Uvědomila si, že opravdu může dokázat všechno, co si přeje. A to už jí nikdo nikdy nevezme!

12