Podzemí slov

Svou rodnou řečí obvykle komunikujeme zcela přirozeně, s lehkostí a bez větších potíží. Málokdy se už ale pozastavujeme nad tím, proč že jsme vlastně danou skutečnost označili tak a tak nebo kde se výraz, který jsme právě vypustili z úst, v našem jazyce vzal. Právě tyto taje našeho jazyka přitom leckdy skrývají mnoho zajímavého – překvapivé souvislosti, nevšední příběhy i podivuhodná tajemství. A právě o nich bude řeč na následujících stránkách.

V této knize se zkrátka společně vydáme do podzemí slov. Budeme se tedy zabývat tím, co se skrývá pod povrchem jazyka, jejž všichni používáme dnes a denně. A kdo ví, možná v tom všem najdeme i nějaké paralely s životem jako takovým.

2

Protože jste s listováním touto knížkou teprve začali, ještě není úplně jasné, zda ji celou neoznačíte za pitomost. Pokud by se tak stalo, budiž nám společnou útěchou, že alespoň budete vědět, co že to ta pitomost je či bývala. V první kapitole totiž nahlédneme do podzemí právě tohoto slova.

Stačí otočit list a začít číst.

3

Pitomost: dříve výsada zvířat, dnes lidí (Po stopách původního významu přídavného jména pitomý) Přídavným jménem pitomý můžeme v dnešní době označit obrovskou spoustu věcí.

A mnohdy tak činíme úplně oprávněně. Víte ale, jak tohle slovo vzniklo a co vlastně ze své podstaty označuje? Pokud ne, čtěte dál.

Následující řádky budou totiž věnovány právě jazykovým tajům všeho pitomého.

Co bylo pitomé ve staré češtině?

Přídavné jméno pitomý bychom našli už ve staročeštině. Tam však mělo docela jiný význam, než má dnes. Používalo se zejména v souvislosti se zvířaty – pokud někdo označil dejme tomu psa za pitomého, znamenalo to, že je to pes domácí, ochočený či krotký. Pitomé zvíře zkrátka bylo takové zvíře, které nežilo ve volné přírodě, ale bylo chováno a ochočeno člověkem.

Když se vydáme ještě dál po stopách tohoto slova, zjistíme, že vzniklo z podstatného jména píce, což je starší výraz pro pokrm či stravu. Domácím zvířatům se tedy začalo říkat pitomá, protože byla člověkem krmena (dostávala od něj píci) a nemusela si potravu shánět sama.

Kde se ale vzal dnešní význam? Proč pitomý dnes znamená „hloupý, tupý či omezený“?

Důvod je celkem jednoduchý. I takové domácí zvíře je přece, v porovnání se zvěří žijící v přírodě, do značné míry pitomé. Poté, co si zvykne na přepych, který mu skýtá bydlení po boku člověka, postupně zapomíná, čeho jej matka příroda naučila, a je prakticky neschopné

4

se samo o sebe postarat. Takové domácí zvíře tak často působí hloupě, tupě a omezeně. Tedy (v dnešním slova smyslu) pitomě.

Jak je už asi zřejmé, postupem času se zkrátka slovo pitomý začalo používat i v souvislosti s člověkem, až se jeho význam přenesl ze zvířat na lidi docela.

Nerovný kočičí souboj jako etymologický důkaz Očividný důkaz celé věci jsem měl před očima nedávno, když jsem měl možnost vidět vedle sebe dvě zvířata – jedno domácí a jedno divoké. Dvě kočky a jedna člověkem právě naservírovaná miska žrádla. Kdo myslíte, že u ní byl první? Správně, byla to toulavá, neochočená kočka. Ucítila potravu, a tak na nic nečekala a rychlostí geparda se přiřítila přímo k ní. Cestou odstrčila chudáka domácího mazlíčka a už se ládovala jeho večeří.

Domácí kocour, ač mnohem statnější než jeho sokyně, zatím jen stál opodál a pitomě zíral, jak mu před očima mizí potrava. Byl to zkrátka kocour domácký, ochočený a zvyklý na to, že mu člověk dá žrádlo až pod nos a na něm je jen jeho následná konzumace. Už v něm nebyl instinkt lovce, nenapadlo ho, že by měl o stravu bojovat.

Byl prostě pitomý…

Na závěr dovolte jednu strašidelnou otázku. Nejsme my dnešní lidé náhodou onomu domácímu kocourovi trošku podobní? Nejsme taky tak trochu pitomá zvířata, která si zvykla na přepych a stala se jen pitomými konzumenty? Odpověď nechám na vás. Tento text o ničem takovém nepojednával.

5

Žlučovitá kapitola (Co se mi nelíbí na současném používání češtiny) V této kapitole popustím uzdu své žlučovitosti. I když mám totiž češtinu rád, tu a tam mě dokáže svým neurvalým chováním pěkně naštvat. Na chvilku se tak teď vžiju do role starce, který pozoruje svůj rodný jazyk ze svého zatuchlého bytu a z toho, co se děje za okny, se mu vaří krev v žilách.

Ještě před tím, než se pustím do svých výbuchů zlosti, bych vám rád oznámil, že jsem si vědom toho, jak přirozený jazyk funguje. Je mi jasné, že když se nějaké slovo používá špatně, po čase se jeho chybná, ale frekventovaná podoba stane spisovnou. Ale stejně… Žlučovitost si poručit nedá.

Co se mi tedy na současném používání češtiny nepozdává?

Když je věc kompaktní, nemusí být malá Jedním ze slov, na jejichž nevhodné použití narážím nesmírně často, je přídavné jméno kompaktní. Setkávám se s ním zejména v marketingových textech, které jej však nezřídka chápou úplně špatně. Používají ho totiž jako synonymum ke slovu malý.

Jenže když se podíváme do slovníku, zjistíme, že kompaktní neznamená „malý“, ale „celistvý, soudržný, souvislý, pevný, hutný“. Každá malá věc tak rozhodně není kompaktní. Čteme-li tedy v internetovém obchodě o kompaktním kávovaru, nebo nedej bože o hrnku kompaktních rozměrů, máme co do činění s pěkným nesmyslem. Vždyť co by to jako mělo být, ty kompaktní rozměry? Rozměry, které jsou celistvé? Jako že mají výšku, šířku i hloubku? Nevím.

6

Stalo se to díky tomu, nebo kvůli tomu?

Ze židle mě dokáže nadzvednout i pohříchu častá záměna výrazů díky a kvůli.

Zmíněná slova považuje spousta lidí za synonyma. V našem jazyce je však mezi nimi podstatný významový rozdíl, a tak je také jejich případná záměna nezanedbatelným stylistickým prohřeškem.

Stačí se nad oběma slůvky trošku zamyslet. Své díky přece někomu vyjadřujeme za něco, co je pro nás dobré, přínosné či žádoucí.

A přesně v takových významech bychom měli používat i předložkové slovo díky. Třeba tady: Tu zkoušku jsem udělal jen díky tvým dobrým radám. Za dobré rady je zkrátka dobré poděkovat, a proto se do této věty hodí předložkový výraz díky.

Naproti tomu slovo kvůli v češtině používáme ve větách, které vyjadřují skutečnosti negativní, nežádoucí či prostě neutrální. Kupříkladu zde: Kvůli tvým hloupým radám jsem tu zkoušku neudělala.

V tomto případě žádné díky vyjádřit nechceme, protože pro nás byly zmíněné rady úplně nežádoucí.

Pokud tedy hovoříme o nějaké pozitivní věci, použijeme díky. Ve všech ostatních případech je třeba sáhnout po výrazu kvůli. Zejména ve větách, které vyjadřují nějakou velmi nežádoucí skutečnost, ostatně působí použití slova díky velmi nevhodně. Srovnejme třeba následující dvě věty: • Kvůli povodním přišel Ondřej o svůj dům a stal se z něj bezdomovec.

• Díky povodním přišel Ondřej o svůj dům a stal se z něj bezdomovec.

Netřeba asi zdůrazňovat, že vhodnější je v tomto případě první věta.

Ta druhá působí opravdu nepatřičně. Pokud bychom se striktně drželi jejího významu, museli bychom dospět k tomu, že autor věty

7

tohle neštěstí nebohému Ondrovi přeje – je vděčný povodni, že Ondřeje vyhnala na ulici. Takový význam ale pravděpodobně vyjádřit nechceme, a tak bude vážně lepší, když v dané větě použijeme slovo kvůli.1

Jste hrdí, nebo pyšní?

V tomto případě už smetl jazykový vývoj mou žlučovitost ze stolu.

Výkladové slovníky češtiny už dnes totiž záměnu přídavných jmen hrdý a pyšný za chybu nepovažují. Jenže já si nemůžu pomoct a pořád v nich ten někdejší rozdíl cítím.

A již zmíněné slovníky mi dávají aspoň částečně za pravdu. Stačí se podívat na definice, které se u inkriminovaných slov objevují ve slovnících na prvním místě. Jako význam přídavného jména hrdý je v prvé řadě uvedeno „právem si na něčem zakládající“. Výraz pyšný je naproti tomu primárně definován jako „projevující pýchu, domýšlivý, povýšený“.

Být hrdý je zkrátka pozitivní. Pyšný už tolik ne. Vždyť podle katolické církve je pýcha dokonce smrtelným hříchem (a podle slovníku jde o „přílišné sebevědomí, povýšenost, samolibost, domýšlivost, nadutost“ – tedy nic dobrého).

Na své děti, národ nebo třeba pracovní úspěchy proto nebuďte pyšní, ale raději hrdí.

To, že říkáme šestihrannému klíči imbus, je chyba Jako nadšený kutil, který má často obě ruce levé, musím v této žlučovité kapitole letmo zavítat i do dílny. Na současném stavu češtiny mě totiž doběla rozpaluje i pojmenování známého šestihranného klíče.

1

8

V negativních významech je navíc možné použít i slovo vinou (Vinou povodní přišel Ondřej o svůj dům.), popř. celé sdělení vyjádřit úplně jinou konstrukcí (Povodeň připravila Ondřeje o dům.).

Slovo, o němž je řeč, sice můžeme vyslovovat jako [imbus], jenže jeho psaná podoba by správně měla mít podobu inbus. Ptáte se proč? Onen praktický klíč byl totiž vynalezen v roce 1936 německou firmou Bauer & Schaurte, přičemž jeho název (inbus) byl zkratkou slovního spojení Innensechskantschraube Bauer und Schaurte (= „vnitřní šestihranný šroub Bauer & Schaurte“).

Dnes se však v praxi setkáváme spíš s imbusem. I když je slovo inbus etymologicky přesnější, nepoužívá jej takřka nikdo. Přesvědčit se o tom můžete sami – navštivte jakýkoliv internetový obchod, který šestihranné klíče prodává, a uvidíte, že kategorie s daným zbožím zde nese název Imbusy. Inbusy jsou u nás silně nedostatkovým zbožím.

LED dioda, SSD disk a SEO optimalizace Co mají výrazy uvedené o řádek výš společného? Jde o zkratky, k nimž je úplně zbytečně přidáno slovo, které už daná zkratka obsahuje. To písmeno D na konci zkratky LED totiž označuje diodu (light-emitting diode). Ono D na konci zkratky SSD zase značí disk (solidstate drive). A písmeno O, kterým končí zkratka SEO, kupodivu zastupuje optimalizaci (search engine optimization).

Použití takového paskvilu přitom není žádnou výjimkou. V rozličných českých textech se dokonce můžeme setkat třeba i s CD diskem (compact disc diskem).

V tomto případě však svou žlučovitost držím na uzdě. Musím totiž uznat, že někdy je obdobné jazykové zdvojení docela žádoucí.

Když se kupříkladu laik dočte, že má jím vybraný notebook SSD, netuší, o co se jedná. Přečte-li si ale, že je daný přístroj vybaven SSD diskem, už aspoň tuší, o čem je zrovna řeč. Stejně tak je pro řadu z nás srozumitelnější i výraz LCD displej (oproti pouhé zkratce LCD, která znamená liquid-crystal display). A aniž bychom se nad tím jakkoliv pozastavovali, úplně běžně ostatně používáme i slov-

9

ní spojení SMS zpráva (byť výraz SMS zkracuje frázi short message service, takže již slůvko zpráva také obsahuje).

Vidíme se Než se s touto naštvanou kapitolou rozloučíme, zanadávám si ještě na jednu zpropadenou věc. Půjde přitom stylově o loučení. Čím dál tím víc lidí v poslední době používá naprosto otřesný pozdrav vidíme se. Brrr! Čeština přece u sloves rozlišuje vid. V našem jazyce tak nemusíme říkat, že se vidíme, když se zrovna nevidíme – na rozloučenou můžeme daleko výstižněji říct, že se uvidíme.

Takže: Pokud vás předcházející řádky příliš nenakrkly, vidíme se u další kapitoly. Vlastně uvidíme se!

10