adriana bromová
plakat cizí řečí
vzduchoprázdno mraky na nebi jsou vážně daleko a nikdo jim neublíží na všechny shora jenom shlíží jsou z toho co cítím někdy naměkko? mraky na nebi se ve tmě ztrácejí a nikdo je obvinit nemůže i když na chodníku dělají kaluže cítí že postrádám naději? mraky na nebi pomalu plynou a nikdo s nimi tempo neudrží předpověď počasí nikdy nedodrží vidí že moje plány na budoucnost hynou? mraky na nebi nežijí navždy a nikdo je stejně neoplakává však jemný mrak to ani neočekává ví že řešením jsou sebevraždy? mrak se rozplynul v tichu a prázdnotě spočinul a nikdo si toho nevšiml.
1
sklep sklep ve kterém je tma a vlhko kde dýchá se tělu vážně těžko sklep ve kterém vězní moji duši být Uzlinka z Pelíšků beru svoji kuši do sklepa kde si mysl hraje že je slepá přitom ona je viníkem ale současně schovaným pilníkem co musí přeřezat mříže u zdi kam duše ze zoufalství píše o tom že nemůže ven ze sklepa
2
kostra dosáhla svého bodu zlomu nezbývá nic než utopit se v lomu že na její zahradu slunce nesvítí přes vlastní paprsky nikdo nevidí temný stín se před nimi schovává je pro ně jen iluze, jemná představa zatím leží v bludišti bez cesty bez motivace vést horečné protesty už jen čeká až někdo zvedne bezvládnou kostru co chřadne a bledne postava s kosou čeká v dáli hroutí se dřív nezlomné skály klesá na zem v prázdném prostoru najdou tam válet se bez vůle mrtvolu lebkou nese se hlasitá ozvěna trápením bez konce byla zničena.
3
v lese víčka bolestně se klíží přestože světlo neublíží jenže oči znají pouze tmu která hrdě leží na svém dnu a paprsek nepustí nepustí dovnitř za co se tma mstí? asi jí nikdo nevěří a nikdo ji nemá rád přitom tma tma si chce jenom hrát. černá noc, ta schovává a když stojí v ní má postava sice dusí se, lapá po dechu přesto vím tma poskytuje útěchu jako dítěti co bezstarostně šlape po mechu. mech slzy v sebe nasává mech pít víc nechce což se často nestává aby polykač vody vodu nechtěl zříti jsem v řiti. 4
postel s nekonečnou únavou žít život není zábavou aspoň rok spánku v kuse zalezu a nepohnu se možná kdyby v noci spala? ne to ne, je jako malá pár hodin spánku denně někdy čtyři, někdy méně přijde domů a chce spát s těžkými víčky se musí prát pláče, leží na podlaze ani tam jí není blaze výčitky ji užírají s úzkostí vždy začínají ZAČNI DĚVČE NĚCO DĚLAT aktivnější i stádo telat je ráda, že je v noci sama jen nebaví ji vlastní drama v myšlenek nekončícím proudu stojí u sebou vytvořeném soudu
5
co dnes řekla, kdo se zlobí pro svoje chování kope hroby má ji vůbec někdo rád? nad mořem pochybností ve tmě stát zmáhá ji celková únava láká věčného spánku představa na následky víc nehledět nic neznat a nic nevědět polštář a peřina jdu spát nejsem hrdina.
6
VI.
Nevím, jak dál, kam dál, co dělat teď, v tuhle chvíli. Kdybyste se mě zeptali, jak mi je, řeknu, že dobře. Nevěřili byste mi, tak bych odpověděla ještě jednou a lépe. Je mi zle. Kdybych ale měla skutečně popsat, jak se mám, povím vám tohle a stejně to bude málo. Leží na mě neviditelná a o to nesnesitelnější tíha, která se ne a ne zvednout a já pod tou vahou pokaždé klesnu ještě o něco níž, ale nikdy ne úplně. Nikdy se zcela nezlomím a nepadnu na dno, a to kamení mě nezasype a srdce mi nepukne žalem. Tenhle smutek mě nezabije. To musím já sama. Jenže jsem bohužel moc zodpovědná, a i když nevěřím, že by mě někdo měl, a vůbec měl mít, skutečně rád, a na tomhle světě bych jediné duši chyběla, nedokážu opustit ty, co mám ráda já, protože na ně chci dávat pozor. A tak tu zůstávám, ne kvůli sobě, ale pro ostatní. Ale já už vážně nemůžu. Zmítám se v nekonečném kolotoči hlubokého smutku, přes nějž nasazuji masku někoho, o kom nemám tušení, co je zač. A topím se v pocitu černočerné prázdnoty, která je ale těžší než cokoliv hmotného. Ten pocit prostupuje celé tělo a centrum má v hrudníku a tlačí a tlačí a přitom stejně není NIC. Je to parazit, co prostupuje všechny buňky mého těla a ony se nebrání a berou ho za svého a já tak stojím tváří v tvář 7
sobě. Ubližuju si. A nevím, jak to zastavit. Tak se přes den snažím co nejvíce spát, abych se vyhnula skutečnosti toho, že se nesnesu. Večery umírám. Propadám se čím dál níž propastí neidentifikovatelného neštěstí, jehož příčina je neznámá, respektive neexistuje. Není tedy co řešit. Není co VYřešit. Padne tma a já nedokážu usnout a celou noc se zmítám mezi bděním a spánkem, snem a realitou a netrpělivě vyhlížím ráno, které bytostně nesnáším. Další den mojí bolestivé existence, která nemá konce a tahle nit chmur a černých myšlenek a zármutku a bolestí a žalu, nit toho, co tvoří mě, se vleče po zemi zablácené špínou z mých vlastních bot. Boty, které mě tlačí, boty, které vůbec nejsou moje, ale trčí na mých nohách a šlapou po tom, co ze mě ještě zbylo. Zbylo. Co zbylo? Úzkostlivý chomáček nervů a provázků z temné hmoty, na kterou se nikdo nedokáže podívat. Ale ona musí. Musí žít. A to je ten největší trest, jaký sama sobě může udělit. Odpornost, která by neměla žít, a právě proto musí, aby si vytrpěla, co zaslouží. Musí. Žít.
8
podpal všechno hoří hoří hoří černým plamenem nic nezáří je tma z ohně mrazí husí kůže naskakuje srdce tuhne nebije krev neteče krev stojí v její duši chlad na povrchu žár hoří hoří nikdo ji už neuhasí dost, DOST, TO STAČÍ! obličej ponořen do žhavého uhlí ona prosí prosí tiše naříká a šeptá nechte mě už jít 9
plameny syčí dopadem slz prosí kolena drží u hrudi a prosí aby smrt ji přivinula k sobě touží po ní nikdo ji neslyší křičí vzlyky polyká a pak nehlasně prosí já už nemůžu všude ticho píská jí v uších před očima mžitky prosí zoufale prosí s bezmocí v hlase prosí skončete to skončete SKONČETE TO PROSÍM! pláče a křičí a šeptá a křičí
10
a šeptá ztratila hlas a už jen pláče pusťte ji ona prosí pomozte jí leží na mýtině sama a hoří louka hoří lesy hoří hoří její tělo mysl duše plameny mrazí plameny pálí nehaste je nejde to zabte to co hoří zabte zdroj plamene prosím prosím ZABTE MNE.
11
kompost květina schne květina hnije proudem slz co teče z bezedné studánky která nenašla svůj pramen květina brzy pojde hladem období sucha období dešťů vyprahlá zem na kterou když zaprší je povodeň pak zhasne i poslední pochodeň zahrada schovaná ve stínu kořeny spuštěné pod hlínu někdo je vyrval a květina pomohla kořeny trčí ohavností bijí do očí zemina bez živin zemina plna škodlivin otrávila květinu celou stonek vězeňskou celou květina vadne květina chřadne snaží se ze všech sil 12
jenže ze studánky někdo pil a něco do ní džbánem vlil jed, silný jed to byl květina chrání se květina straní se straní se cizím housenkám jenže nezabrání vlastním myšlenkám pomozte někdo květině řekněte že není na vině zachraňte květinu ze stínu ze stínu nebo ji nechte na podpal prosím Tě spal ji SPAL! spal… asi i zahradník
13
nad propastí schoulená v klubíčku v posteli deprese se štěstím tetelí tíží ji, tíží, těžko se stává veškerá vůle jí z dálky mává dneska už nepřijdu. víčka jsou těžká, smutkem klesají výčitky svědomí ji hryžou potají nedělá nic, schopná není deprese s úzkostí se šťastně žení na pohřeb ji nikdo nepozval. tělo a duše pod tíhou kamení pro lepší zítřky žádné znamení chtěla by, chtěla by pohnout se myšlenkám na vraždu nelze vyhnout se jen tak ji nepustí. nad propastí kdo jí odpustí?
14
vrch sílu, vůli, motivaci? cítí jenom deprivaci spánkovou i citovou a pod kápí katovou se schovává to všechno melancholické techno. hlava leží na špalku odkdy má kat morálku? sekera visí mu za krkem snad cítí lítost nad člověkem? jak naivní, jak od ní hloupé, totiž zatím co sekera se houpe ona je přivázaná k pařezu čeká na výsledek bitvy co nemá vítězů. a kat? ten trápí ji koncem v dohlednu směje se jí, směje se tomu dnu kde ubožák v bolestech a křečích leží chceš umřít? chceš? však neží´ ale já tu sekeru budu držet nad hlavou abys musela žít s myšlenkou toulavou myšlenkou co může přestat býti nápadem myšlenkou co může přestat býti touhou divokou stačí vzít sekeru sama do rukou mám?
15