Pašerák srílanských snů

Pašerák srílanských snů Jan Pavelka

Menik Farm Čekání, až se světla sanitky zase objeví na výjezdu ze zatáčky, je dneska úplně k nesnesení. Mám nervy jak špagáty.

Kolosální průser, do kterého se můžeme namočit, přesahuje mojí představivost. A moje nejhorší noční můry. Nikdy bych nevěřil, jak snadno se nechají Novšad s Igbalem přesvědčit, aby se mnou do tohohle šílenství šli. Mně hrozí deportace, jim pěkně dlouhý kriminál. Ale jsou to borci, nenechali mne v tom koupat samotného. V neděli jsem jim do detailu vysvětlil situaci a oba si vzali den na rozmyšlenou. V pondělí večer mi přijel Novšad na Bouganvillu říct, že on i jeho bratranec souhlasí. Životy stovek, možná tisíců lidí na severních bojištích jim prostě nejsou ukradené.

U zatáčky do Tampalakamam je už zase černočerná tma a vedro k zalknutí. Konec března a většina dubna patří k vůbec nejteplejším týdnům roku. I v noci je hic, jak v Praze uprostřed letního pařáku. Srpek měsíce matně ozařuje silnici, občas z dálky zaštěká pes. Jinak je ticho, až z něj praskají bubínky.

Potí se mi ruce, čelo i záda. Kouknu na hodinky, půl desáté pryč. Už by tu měli být! Konečně se na horizontu objeví dva kužely žlutého světla. Rychle se přibližují a za pár vteřin už bílá sanitka prosviští kolem Suzukáče, aniž by zpomalila.

2

Tak kamarádi, teď už je to na vás.

Strašně mi buší srdce. Hodil jsem ty dva do divoké řeky, z jejíž kalných vod se už nemusí vynořit. Nikdo by si toho ani nevšiml. Dva další opovážlivci, semletí v kafemlýnku občanské války. Sžírá mne strach. Jak se vůbec budu moct podívat do očí jejich manželkám, když se to podělá? Chtěl bych se modlit, ale žádný z Otčenášů mi nejde přes pusu. A prokládat modlitby klením by byl beztak vrchol pokrytectví.

Patnáct minut pryč, pak dvacet. Co tam do hajzlu dělají tak dlouho?

Půlhodina za námi.

Mám úplně propocenou košili a třesou se mi kolena. Čtyřicet minut a pořád nic. Jestli nepřijedou do hodiny, tak je to v háji.

Sevře se mi úzkostí hrdlo.

Konečně se ze směru, kterým skoro o hodinu dříve zmizela, objeví světla. Ze tmy se vynoří silueta ambulance a znovu kolem mne profrčí, jako bych tam nebyl. Bočním okénkem zahlédnu Novšada za volantem a také Igbala sedícího vedle něj.

Spadne mi kámen ze srdce a tělem projede vlna adrenalinu. „Děkuju ti, Pane Bože, kurva, děkuju ti!“ vypadne mi bezděky z pusy, když otáčím klíčem a startuji džíp. Teď je na řadě předávka asi kilometr odtud. Podle instrukcí, co poslali Tamilští tygři Praveeně, mám zásilku zavést ke skladišti kousek od tržnice, nechat ji tam a dát jim echo zprávou. Až si ji vyzvednou, bude po všem. Vibrují mi všechny nervy v těle. „Zvládneme to, my to zvládneme!“ Za výjezdem ze vsi je po půl kilometru nenápadná odbočka do lesa. Ambulance na ní zatočí a za červenými světly se zvíří prach, to jak sjedou kola z asfaltu na nezpevněnou cestu.

Ujede ještě nějakých sto metrů, pak zastaví a zhasne. Dojedu k nim a vystoupím z auta.

3

„Ta holka tam už není,“ vyhrkne Novšad dřív, než stihnu otevřít pusu. Má nervy taky pěkně nadranc, jeho věčně vysmátý výraz je ten tam. Podívá se na bratrance, který se nervózně drbe na zarostlé tváři. „Nejdřív jsme ji hledali v pokojích. Vůbec nikdo nás nehlídal.“ Igbal je mnohem klidnější, ale i na něm je vidět, jak s ním cvičí adrenalin. „Nakonec jsme se museli zeptat ředitele, i když jsme ho do toho zatahovat nechtěli. Říkal, že ji a pár dalších odvezli ráno do Menik Farm.“ Polije mne hrůza a pocit zmaru. To se Tygrům líbit nebude. Teď ale radši zmizíme, tady není potřeba na sebe poutat zbytečnou pozornost. „Jedem zpátky. Já první, vy pět minut za mnou.“ Nasednu zpátky do džípu a stáhnu okno. „Zítra se, Novšade,vidíme normálně ráno v kanceláři.

A nikomu ani slovo!“ Pořád ještě zkoprnělý Novšad nezúčastněně přikývne.

Otočím Suzuki zpátky na hlavní a sešlápnu plyn. Měsíc dál nesměle prosvítá skrze jemné chomáče mraků a osvětluje černou cestu a planiny kolem. Check-pointy před vjezdem do Trincomalee projedu, aniž bych vzbudil větší pozornost. ………………………………………………… „Pane Millere, my ověřujeme pouze fakta. Výplody fantazie nás nezajímají,“ oznámí mi důrazně menší pupkatý policajt a významně u toho poklepá tužkou na blok, do kterého si předtím zapsal moji výpověď. Aniž by se dopředu ohlásil, přišel ještě s jedním už v půl osmé ráno a hrozně se oba divili, že v kanceláři tou dobou kromě hlídačů nikdo není. Asi na chrnícího Justina museli pořádně zaječet, protože když mi ten chudák volal, zněl dost vyplašeně.

4

„Já vám jen říkám, že Šanmugan měl s těma chlapama konflikt. Načapal je, jak kradou naftu, a oni ho pak obvinili z vykonstruované krádeže,“ zopakuji potřetí souhrn událostí.

Samá fakta, přesně, jak chtěl. Včera jsem se do postele dostal o půlnoci a usnul někdy nad ránem. Opravdu na ně teď nemám náladu. „Pomsta se mi zdá jako docela slušnej motiv.“ Podívají se po sobě. Starší z dvojice vypadá jako kulička v uniformě a může mu být tak čtyřicet. Jeho mladší kolega je naopak vysoký a hubený usmrkanec. Asi ho k pupkáči přidělili na zaučenou. „Však my si to prověříme.“ Kulička zasune propisku do kapsy a blok pečlivě uloží do brašny přes rameno. Pak bez rozloučení odkráčejí. Uvařím si kafe a začnu číst zprávy na anglicky psaných srílanských webech. O necelou hodinu později se začnou trousit do kanceláře první zaměstnanci. Nejvíc čekám pochopitelně na Praveenu. Než ale přijde, bouchne mne do očí titulek na stránce internetového deníku Colombo Page. „Indičtí lékaři začali pracovat v mobilní nemocnici v Pulmoddai.“ Vesnici Pulmoddai máme padesát kilometrů severně odtud. Kouknu na datum - článek je ze včerejška. Rozkliknu link a dám se do čtení. „Tým lékařů a sester, vyslaný indickou vládou, zahájil včera práci v nemocnici v Pulmoddai,“ uvedlo srílanské ministerstvo zdravotnictví. Generální ředitel zdravotních služeb doktor Ajith Mendis v této souvislosti řekl, že již včera v noci byla do nemocnice přijata první skupina zraněných a nemocných osob, evakuovaných z válečných oblastí ve Vanni.“ „No ty krávo!“ vypadne ze mne samo od sebe nahlas. Takže Červený kříž přestal vozit zraněné do Trinka, jenže ne proto, že by jim to LTTE zatrhli. Přestali je sem vozit, protože v Pulmoddai začala fungovat nová nemocnice a o pacienty se

5

tam starají indičtí doktoři. Schovám hlavu v dlaních. Chce se mi smát i brečet. Dopamin se serotoninem si to v mém mozku začaly rozdávat bez rukavic. Samovolně se rozchechtám a napadne mne, že při nás včera stáli všichni svatí.

Ozve se zaťukání a do dveří strčí svou ježatou hlavu Novšad. Má pořád ještě ustaraný výraz ze včerejška. Když spatří můj rozesmátý obličej, zatváří se nechápavě. Naznačím mu, ať si vezme židli a sedne si vedle mě. Pak mu před obličej strčím noťas s otevřenou stránkou Colombo Page. Přečte si článek a s pořád ještě nechápavým výrazem se na mne podívá zpátky. „Ty to nechápeš?“ Zavrtí hlavou. „To přece znamená, že Červenej kříž evakuace nezastavil. Jen změnili místo a namísto Trinka vozí zraněný do Pulmoddaie!“ Najednou mu to docvakne. Jeho pusa se roztáhne do širokého úsměvu. Vstaneme a celý rozesmátí se spontánně začneme objímat a plácat po zádech. Šlo nám o kejhák a nejednou jsme z toho venku! Úleva je tak hmatatelná, že zaplaví celou kancelář. „Pošli mi sem Praveenu.“ Novšad přikývne a při odchodu z kanceláře nad tou náhlou změnou situace pořád ještě nevěřícně kroutí hlavou. I Praveena se posadí na židli vedle mne a i jí dám přečíst článek.

A i ona po chvilce pochopí, že to na ní Tygři jenom zkoušeli.

Pozice velitelů LTTE musí být už fakt zoufalá, už nezmůžou nic. Historie sice ukázala, že není radno ty hajzly podceňovat, ale teď už jim opravdu nejspíš zvoní hrana. „Co mám teď dělat?“ zeptá se dívka a pohlédne na mne svýma nádhernýma očima.

Jak jsme se dohodli, odeslala v pondělí Tygrům zprávu s dotazem, kde a kdy si tu holku převezmou. Na tu přišla odpověď s instrukcemi a tím to celé skončilo. Holku jsme nedodali. Ale musíme být opatrní, aby si to nevyložili tak, že jsme

6

je třeba napráskali vojákům. Možná že jsou v koncích, ale to neznamená, že někdo v budoucnu nemůže zaklepat Praveeně na dveře a v lepším případě jen požadovat vysvětlení. Otevřené konce nemám rád, musíme to celé jednou provždy uzavřít. „Napiš jim, že tu holku musí hledat jinde. Že v tom špitále už není,“ řeknu po chvilce přemýšlení. Praveena vytřeští oči. „Ty, ty jsi tam pro ni fakt byl?“ zakoktá. „Na nic se mě neptej. Bude to tak pro všechny lepší.“ Dál na mě nevěřícně civí. „Ale co když se zeptají, kde teda je?“ „Tak něco vymyslíme.“ Musím to ještě promyslet hlavně s ohledem na bezpečí všech zúčastněných.

Už nechci udělat další hloupou chybu.

7