a jiné milostné příběhy
Silvia Sabová
Je to v prdeli Seděla jsem tam a v duchu si představovala, jak jednou vezmu jeho ponožky a rituálně je zapálím před ambulancí. Jasně, pane Holube, pojďme si nastartovat důvěrný terapeutický vztah. Terapie je přece místo, kde se chceš otevřít. A Holub byl přesně ten typ člověka, před kterým si automaticky zapneš zip až ke krku. Ne že by byl zlý. Spíše proto, že byl prázdný. Technický. Já jsem nechtěla správnost. Chtěla jsem někoho, kdo se na mě podívá a neřekne: máte depresi, ale: ano, tohle je dost v prdeli. Gábina nebyla esoterická ani sluníčkářská. Nemluvila o energiích ani o vesmíru. Věděla, co je chaos. Věděla, že vztah léčí. Že terapie není sterilní neutralita, ale přesná práce s hranicemi. Profesionální máma, která tě neobejme, ale podrží ti nervový systém. Když jsem jí napsala, odpověděla klidně, bez zbytečných slov. Nebyla to linka důvěry. Nebylo to anonymní. Byl to konkrétní člověk, který o mně ještě nic nevěděl, a přesto jsem měla pocit, že ví dost. Když jsem k ní přišla poprvé, neusmála se. Nepodala mi čaj. Neřekla, že jsem na správném místě. Jen se na mě podívala. A váhala. Později mi řekla, co viděla. Tikavé pohyby. Nejisté tělo. Ošívání. Nervozitu, která nedrží pohromadě. A zápach. Prý jsem smrděla cigaretami tak, že měla chuť otevřít okno ještě dřív, než jsem si sedla. Tetování. Vlasy, které jsem si zjevně stříhala sama někde v koupelně, možná potmě. Vypadala jsem jako někdo, kdo už dávno ztratil kontrolu. S drogově závislými nepracuje. To je její hranice. Mohla mě překročit už ve dveřích. Nebyla první, kdo si myslel, že jsem sjetá. 2
Pak jsem začala mluvit. Málo. Opatrně. Ne všechno. Řekla jsem, že jsem měla fajn dětství. Fajn rodiče. Že jsem si mohla dělat, co jsem chtěla. A právě tam se jí to zlomilo. Něco nesedělo. Něco v tom „všechno bylo v pohodě“ křičelo, že nic nebylo v pořádku. Řekla mi, že tehdy přemýšlela, jestli má smysl snažit se mi pomoct. Jestli to dokáže. Nedávno se mi svěřila, že jsem na ni působila jako člen dětského gangu. Jednou mě popsala jako někoho „z Brooklynu“. Nevím, co tím přesně myslela. Možná chaos. Možná tvrdost. Možná jen způsob, jakým jsem byla ve světě. Ale pamatuje si ten moment přesně. Seděla naproti mně a zvažovala, jestli mě pošle pryč. Jestli jsem případ, který nechce otevřít. Jestli jsem někdo, kdo už je příliš daleko. A pak se rozhodla. Navzdory tomu všemu. Řekla si, že to se mnou zkusí. Později se mi přiznala, že věděla jednu věc naprosto jistě. Že když mě tehdy pošle pryč, už se nikam nevrátím. A tak mě nechala zůstat. A najednou jsem potřebovala vědět, co se mnou je. Hned. Ne zítra, ne na příštím sezení. Hned. Moje otázka mi připadala dost naléhavá na to, abych Holubovi ještě ten den zazvonila u dveří. Co je se mnou špatně? Mám maniodepresi? ADHD? Proč nedokážu fungovat? „Co tady děláte, Silvo?“ Vysvětlila jsem mu, že přece říkal, že můžu přijít kdykoliv. Jenže on tím myslel kdykoliv v krizové situaci. Třeba když se chci zabít. Poslal mě domů. Mám přijít zítra. A tak stojím znovu před těmi dveřmi a zvoním na ten zkurvený zvonek. „Nejste maniodepresivní. Vy jste hraniční. HPO. Přečtěte si o tom.“ Takže diagnózu měl celou dobu a jen 3
mi ji neřekl? Nebo ji pro mě přes noc někde vyhrabal? Byla jsem pacient, nebo domácí úkol? Co se, kurva, děje?
Já a ona a chemická blízkost Byla to závislost. Nejen na ní. Na nás. Na prostoru, který jsme si vytvořily mimo svět. Na bublině, kde neexistovaly zákony, rána, limity ani výčitky. Mělo to vlastní gravitaci. Vlastní rytmus. Všechno, co by venku bylo problém, se tady měnilo na zážitek. Nechtěly jsme realitu zničit. Jen ji na chvíli vypnout. Jenže místo ticha mezi námi začal růst celý vesmír. MDMA nás spojovalo. GHB nás zpomalovalo do doteků. Speed nás držel vzhůru, když jsme si chtěly povídat celou noc, dokud nám nepopraskaly rty. Kokain nám dával iluzi výjimečnosti. Ketamin nás učil opouštět tělo a dívat se na sebe shora jako na cizí příběh, který se nás už netýká. A pak přišlo ticho. Zorničky rozšířené do tmy. Její oči, obrovské, černé, téměř bez hranic. Zatnutá čelist. A přesto nakonec sežereš i pytlík, protože ten moment nechceš pustit. Smály jsme se tak, že nás bolelo břicho. Vymýšlely jsme si nové identity. Cizím lidem jsme říkaly, že jsme manželky, sestry, umělecké duo. Nová jména, nové příběhy, ve kterých jsme se postupně ztrácely. Říkala mi, že jsem její domov. Já jí, že je můj únik. Hodně jsme cestovaly. V Kodani jsme začaly s GHB neboli tekutou extází. Rozdíl je v tom, že je až příliš jednoduché se předávkovat a zemřít. Stačí na to jen pár kapek navíc. My, chytré holky, jsme to měřily stří4
kačkou. Posilněné po náročné cestě jsme zamířily do galerie. Pamatuji si, že jsme si to moc užily. Některé expozice byly interaktivní. V jedné místnosti byl pingpongový stůl a milion míčků. Míčky lítaly všude kolem. A my jsme lítaly taky. Pak jsme šly do Christianie koupit hašiš. Hned po příjezdu se tam začalo střílet. Lidé utíkali, policie přijížděla, všechno se rozpadalo. A nás to nevyděsilo. Jen to zesílilo pocit, že jsme uprostřed něčeho, co není normální. A právě proto to bylo přitažlivé. Prodejci zmizeli s příchodem policie. Nakonec jsme ten hašiš stejně sehnaly jinde. Vůbec si nevzpomínám, kde. Začaly jsme na technu, kde se tělo rozpadá na rytmus, a skončily na bytě, kde už nebylo jasné, kde končí prostor a kde začíná mysl. Ten den jsme toho měly za sebou hodně. V noci jsme přitvrdily a nad ránem to dorazily obrovským hašjointem. Kamarád, který nás nechal přespat, zrovna odcházel do práce. Místnost se mi zvětšila. Postel se naklonila. Najednou jsem byla hlavou dolů. Podívala jsem se na ni a nepoznala ji. Vedle mě ležel někdo cizí. A přesto jsem necítila strach. Jen zvláštní klid. Pohladila jsem tu osobu po vlasech, abych se přesvědčila, že je skutečná. Věděla jsem, že jsem na drogách. Ta informace tam byla. Ale neměla váhu. Byl to jen další stav. Usínaly jsme slepené potem a extází. Ráno přišlo s pískáním v uších, prázdnými kapsami a stejným smíchem. Sdílely jsme všechno. Jídlo, oblečení, halucinace. I paniku, když jedna z nás zapomněla dýchat. A taky to ticho, ve kterém jsme obě věděly, že tohle už dávno není jen zábava. Byt na Letné, kde se míchal klid s chaosem. Měla klíče. Měla svoje místo v koupelně. Byla mladá, byla cool. A já jsem si nebyla jistá, jestli to „cool“ nebylo 5
všechno, o co nám šlo. Sfoukly jsme všechno, co se objevilo na hajzlovém prkně. Bez přemýšlení. Bez hranic. Byla to sounáležitost v sebedestrukci. Svět, kde jsme existovaly jen my dvě a nikdo jiný tomu nerozuměl. A my jsme si to vysvětlily jako výjimečnost. Jenže to nebyla výjimečnost. Byla to závislost. A já jsem si ji spletla s láskou. Extáze se opakovala. Závislost měla dvě těla. Cesta nikam, ale s playlistem techna v uších. V Amsterdamu jsme koupily nějakou tekutinu v malé lahvičce, která měla mít podobné účinky jako emko. Aspoň to tvrdil prodavač. Bylo nám úplně jedno, co do sebe dáváme. Hlavně ať to kopne. Po cestě na koncert jsme to vypily. Dlouho nic. A pak najednou nekonečný stav. Magická energie. Tu noc jsme prošly Amsterdam dokola snad sedmnáctkrát. Místy pršelo, tak jsme stály na chodníku pod balkonem, zpívaly si a kouřily cíga. Zastavil u nás týpek na kole. „Nechcete něco koupit?“ Pak se na nás podíval líp a řekl: „Aha. Vy už jste měly dost.“ A odjel. Podívaly jsme se jedna na druhou. Byly jsme fakt strašně vyjeté. Ten stav trval hodiny a hodiny a pořád nekončil. Seděly jsme na kraji kanálu v objetí, abychom se trochu zahřály. Pořád jsme si zpívaly, jen melodie začaly být jemnější. Nekonečné rozhovory. Nekonečná objetí. Držely jsme se za ruce, jako by to bylo naposledy. Svaly jsme měly v křečích. Ruku jsem měla skoro rozmáčknutou. Trvalo to už tak dlouho, že jsme se rozhodly vrátit zpátky do toho poblitého hostelu a zkusit spát. Nepřekvapilo mě, že spánek nebyl v itineráři tohohle výletu. Tak jsem vyhulila ještě jedno brko, snad mi pomůže usnout. Ležely jsme v křečích, čelisti zatnuté tak silně, že jsem se bála o zuby. Neskutečně to bolelo. Celé tělo. Hlavně ta če6
list. Tak moc, že jsem si musela strčit prsty do pusy. A pak pro jistotu celou ruku. Dokousala jsem si obě ruce. Stejně jsem neusnula. Pár hodin jsme takhle přežívaly, než jsme se rozhodly jít něco sníst. Nevím, co do těch zkurvených lahviček dávají. Vím jen, že na té naší stálo: nekonzumovat. Rády jsme chodily do galerií. Na moderní umění. V každém městě, kam jsme přijely. Zní to hezky. Skoro dospěle. Jenže ani tam jsme nebyly střízlivé. Před každou galerií jsme musely vykouřit aspoň jedno brko, než jsme byly připravené vnímat umění. Co kdybychom si to jinak neužily? A jídlo? Hledaly jsme ty nejlepší veganské podniky. Veganské sladké pečivo, dorty, croissanty, všechno. Jenže co když si to bez trávy nevychutnáme?
Já - Co jsme vlastně byly? - Všechno. - Tak proč nic nezbylo? - Protože jsme všechno sfoukaly. - Já jsem ti chtěla patřit. - Já jsem jen nechtěla být sama. - Tak proč ses tvářila jako kdyby? - Možná ses na to dívala tak hezky. A pak ticho. Spojení přerušeno. Uživatelka neexistuje.
7
V té bolesti mě držela Gábina. Ne za ruku. Za důstojnost. Klamala jsem ji. Ne přímo, ne vědomě. Spíš tím, co jsem neřekla. Vynecháváním. Tím specifickým typem upravené pravdy, který používáš, když se stydíš. Mluvila jsem o únavě, o smutku, o tom, že jsem unavená z lidí. Že neumím žít život, že nestíhám povinnosti, usínám do práce a zapomínám brát léky. Držela mě způsobem, jakým máma drží dítě. Ne proto, aby ho změnila. Ale aby přežilo. Byla první ženou, které jsem začala věřit. Ne kvůli tomu, co říkala, ale kvůli tomu, co nepotřebovala říkat. Neslibovala mi, že to bude dobré. Jen zůstávala. Už tři roky. Tři roky otázek, mlčení, úniků a návratů. Profesionální, přítomná, lidská. Nedokonalá. A právě proto skutečná. A já, lhářka, bestie, smutná dívka s naučeným úsměvem, jsem se začala otevírat. „Všimla jste si,“ řekla jednou tiše, „že když mluvíte o svém životě, už se při tom nesmějete?“
8