Odměna pro druhého

UKÁZKA Č. 1 Teta Gabriela se opět zasmála něčemu, co jí říkal vyslanec, a sáhla do mísy pro jablko. Už se chtěla do jablka zakousnout, když vtom jako by ucítila Benediktův pohled. Jejich oči se střetly a svět se zastavil. Benovi se stáhl žaludek dávným děsem a srdce se mu rychle rozbušilo. Nemohl se od jejího pohledu odtrhnout. Krásné modré oči se změnily v hluboké, smrtící tůně a Benedikt cítil, že ztrácí dech. „Jsi v pořádku? Není ti špatně?“ dotkla se matka starostlivě jeho ramene. V tu chvíli zachytila Gabrielin pohled i ona. Okamžik se obě mlčky měřily. Nakonec Gabriela sklopila řasy. Obrátila se znovu k vyslanci. „Vaše historky jsou tak zábavné…“ Julie stiskla Benediktovi rameno. „Pojď, jsi unavený. Musíš se pořádně vyspat na ty zítřejší závody, nebo nebudeš mít ani sílu napnout luk.“ Benedikt neprotestoval a zvedl se ze židle. „To je taky nápad, tahat děti mezi vznešenou společnost,“ pohrdavě pronesla Gabriela a vyslanec se zasmál. Julie věnovala Gabriele mlčky ledový pohled.

Vladykova žena se posměšně ušklíbla a poslala Benovi vzdušný polibek. Cítil se, jako by po něm hodila nůž.

Raději se otočil a následoval matku.

Julie počkala, dokud se Benedikt neumyl a nezalezl pod deku. To už nedělala dávno. Pak si sedla na kraj jeho postele. „Vážně jsi v pořádku? Není ti nic?“ „Ne, mami, nic mi není, jsem jen ospalý.“ Benedikt slepě zíral do tmy. Spánek nepřicházel. Bezmála devět let staré dětské vzpomínky se probudily. Měl pravdu. Do té zahradní nádrže tenkrát nespadl. Někdo ho tam úmyslně shodil. Čarodějnice z dětské noční můry dostala tvář…

2

UKÁZKA Č. 2 Vladykova žena prudce rozrazila dveře svého pokoje.

Služebná už na ni čekala. „Lady, mistr Patrik vás očekává, jak jste přikázala. Přinesl ty šperky, co jste si chtěla vyzkoušet.“ Na stole ležela vyřezávaná kazeta opatřená kováním a zámkem. Za ní stál s uctivě skloněnou hlavou mistr klenotník. „To vidím, ty huso! Dones nám víno a zmiz. Tak vzácné kousky nejsou nic zajímavého pro tebe.“ Služebná poslušně donesla karafu s červeným vínem, naplnila dva velké poháry a odešla.

Gabriela se chopila poháru a polovinu vypila najednou. Klenotník ukončil svůj uctivý postoj a napil se z druhého. „Nezamknete, lady?“ zeptal se. Gabriela se zasmála. „Copak? Bojíš se, že tě tu někdo okrade?“ „To ne, má paní. Bojím se, že se tu jednou objeví vladyka.“ „Ano, úžasně vzrušující. Nemyslíš? Sundej si to!“ řekla Gabriela s přivřenýma očima. Patrik si rychle sundal kabátec a ona ho zatlačila jemným dotykem dlaně na nahou hruď do židle. Pak si pomalu vykasala sukni a sedla si mu obkročmo na klín. Patrik jí začal rozepínat knoflíčky, které si před pár minutami tak vztekle zapínala, a nedočkavě jí strhával šaty z ramen dolů. Sevřel v dlani jeden z prsů, který vyklouzl z krajkového vězení, k druhému přitiskl rty. Gabriela sebevědomě přivřela oči, vjela Patrikovi rukou do vlasů a prudce mu zaklonila hlavu. „Vzrušuje mě, když se mě dotýkáš rukama, kterýma každý den saháš na zlato a diamanty, ale ještě víc by mě vzrušovalo, kdybych to zlato měla přímo na kůži. Copak jsi mi dnes donesl?“ řekla a lehce zakroužila boky…

3

UKÁZKA Č. 3 Martin doběhl k jejich domku jako první. Střecha byla celá v plamenech, dveře stále zavřené a Veroniku nebylo nikde vidět. Na cestě k domu přešlapovalo bezradně několik lidí. Před domem stál bojovně starý známý žoldák. Mával kolem sebe mečem a zaháněl každého, kdo se pokoušel jít na pomoc. „Shoří, všichni shoří, nikdo se mi nebude smát! Já jsem tu pán! Všichni mě budete poslouchat, jinak vás vezme čert!“ Martin se proti němu rozeběhl s holýma rukama. Bylo mu všechno jedno. Na kamenité cestě zarachotily koňské podkovy. Mezi Martinem a žoldnéřem se mihnul kůň v trysku. Z jeho hřbetu po násilníkovi skočil Vratislav a srazil ho k zemi. Martin se vrhl ke dveřím a zoufale s nimi zalomcoval. Z druhého koně seskočil vladyka Teodor. „Máma! Je tam máma!“ křičel Martin a pokusil se dveře vyrazit. Teodor ho odstrčil, Vratislav hvízdl na dva muže zevlující opodál: „Svažte ho!“ a zvednul se z běsnícího žoldnéře. Postavil se vedle bratra. Teodor zavolal: „Na tři! Raz, dva, tři!!!“ Oba se prudce opřeli do dveří.

Dřevo konečně povolilo. Teodor popadl vědro s vodou, které tu prve nechal stát Benedikt, vylil si ho celé na hlavu a bez váhání proběhl dovnitř. Martin chtěl jít za ním, ale Vratislav ho sevřel do náruče a nepustil ho. „Ne, překážel bys, on to dokáže!“

4

UKÁZKA Č. 4 Martin odhodlaně kývl hlavou: „Teď !“ Oba zároveň vyskočili ze své skrýše. Benedikt se postavil doprostřed cesty a začal mávat rukama. Martin hodil koním před nohy smotanou deku. Koně se začali plašit a zvedat na zadní. Kočí se je snažil ze všech sil uklidnit. Liliput, který málem spadl z kozlíku, hlasitě zaklel.

Benedikt ucítil ránu do zad a poroučel se k zemi. Zjistil, že Martin leží a lapá po dechu hned vedle něj. Nad nimi stáli dva gardisté. Nezůstali však na zemi dlouho, protože je vojáci chytli za vlasy a dost drsným trhnutím je oba zase postavili na nohy. Kočí se konečně vzpamatoval a začal nadávat: „Pancharti zatracení, aby vám ďas hnáty zpřelámal, když vám zdravé překážejí. Zpráskám vás bičem, že vás vlastní máma nepozná a hodí vás místo nudlí do polívky!“ „CO SE TO TU DĚJE?!“ ozval se z kočáru zvučný hlas.

Ze dveří se vyklonil muž s lehce prošedivělými vlasy a vousy. Benedikt i Martin okamžitě klesli na kolena. „Ti čubčí spratci nás přepadli, Vaše Veličenstvo! Splašili koně! Moc nechybělo a převrátili bychom se!“ Benedikt se nadechl: „Odpusťte, Vaše Veličenstvo, nechceme nikomu ublížit. Já… já chci poprosit o slyšení a milost. Jsem Benedikt, syn Vratislava Udatného z Brodu a Medvědí hory a synovec vladyky Teodora z Brodu.

Tohle je můj přítel Martin, syn Martina z Brodu, který věrně sloužil ve Vaší osobní stráži. Prosíme vás o slyšení.“ Král si oba dva chvíli zamračeně prohlížel. „Nezajímá mě, kdo jste ani co chcete. Přepadli jste královský kočár a ohrozili bezpečnost SVÉHO KRÁLE! To je neomluvitelné!

Svažte je! Půjdou s námi do Brodu a tam rozhodnu o jejich trestu!“ otočil se na hlídku.

5

„Achich ouvej, máme snad duben, že blesky a hromy létají sem a tam pod zcela jasně modrou a čistou oblohou?“ Liliput čile seskočil na zem. „Ó ne, to si jen náš nejvznešenější a nejmilovanější Pán narazil ušlechtilý nos a urozenou kostrč při zákeřném, zrádném a vražedně krvavém útoku těchto dvou zlosynů. Nebesa se před nimi strachy třesou v základech. Snad bychom je měli pro jistotu popravit hned zde přímo na místě dřív, než plivnutím otevřou brány pekel a hvízdnutím přivolají démony z temnot! Ano! Zcela jistě popravit, pověsit, rozčtvrtit, spálit a zakopat deset metrů pod zem! Jsou nepochybně velice nebezpeční, když se jich bojí i náš statečný, neohrožený, v bitvách a turnajích zocelený panovník. Určitě jsou to mocní čarodějové, kteří umí omámit pouhým hlasem, když se Jeho Veličenstvo bojí jen chvíli poslouchat, co chtějí říct…“ „Robine, DOST! Pojď sem!“ zastavil příval jeho slov král. Liliput se dramaticky provinile chytil za pusu a bleskově nastoupil dovnitř do kočáru ke králi. „Jak jsem řekl! Svázat a půjdou s námi! Pěšky! Vy dva na ně za trest dohlédnete!“ Kočár se pomalu rozjel…

6

UKÁZKA Č. 5 „Co tady v tom domácím vězení celý čas děláte?“ zeptal se zvědavě Robin. „Nudíme se, pane,“ ušklíbl se Martin. „Nic, s čím by si králův šašek nedokázal poradit.“ Robin se bez pozvání usadil u stolu a zalovil rukou v kapse.

Vytáhl ohmataný balíček karet a začal je míchat. „Umíte katakomby, nebo vám mám vysvětlit pravidla?“ Za chvíli už všichni seděli kolem stolu a rovnali si v rukou rozdané obrázky.

Vladyka se podíval přes svůj vějířek karet. „Pane Robine, mohu se na něco zeptat?“ „Jistě,“ usmál se Robin. „Stavil se tu můj bratr Vratislav. Mistr Patrik si prý stěžoval na mě a tady Benedikta až u krále. Prý jste pověřen, abyste zjistil a ověřil informace k té obžalobě.“ „Ano, tak to přesně bylo,“ souhlasil Robin a vynesl první kartu. „Nechcete se zeptat na něco i mě?“ zaváhal Teodor. „Ne,“ odpověděl Robin a natáhl se směrem k Zuzaně, aby jí pomohl srovnat karty v ruce. Hrála je poprvé v životě a pořád jí padaly. Zuzana pustila karty na stůl a zamračila se. „Měl byste se zeptat i nás, pane Robine Titáne! Mistr Patrik je lhář, jeho syn je zákeřný a falešný zmetek a oba si tu rozbitou hubu zasloužili! Náš vladyka je ten nejhodnější ze všech, co jich v království je! Ani Martin s Benediktem nic špatného neudělali. Jen se snažili vladykovi a panu Vratislavovi pomoct! Král musí být úplný pitomec, když to nechápe!“ „Zuzano!!!“ vykřikl Teodor a kluci vyděšeně zalapali po dechu.

7

Robin mlčky srovnal Zuzaniny karty do úhledného vějířku a vtisknul jí je zpátky do ruky. „Víš, jaký je trest za urážku Jeho Veličenstva?“ zeptal se pomalu s důrazem na každé slovo. „To je mi jedno!“ řekla vzpurně Zuzana. Na tvářích jí naskočily červené skvrny. „Pane Teodore, mohl by nám někdo ze služebnictva donést trochu vína?“ zeptal se Robin, „Benedikte, jsi na tahu. Musíš dát vyšší stejnou barvu, nebo ji změnit liškou,“ pokračoval Robin. Ben se ale místo do karet díval polekaně na něj. „Nestane se Zuzaně nic, že ne? Neříkejte to na ni Jeho Veličenstvu! Prosím!“ Robin položil s povzdechem svoje karty na stůl. „Tak za prvé, říkají mi Robin Titán, a ne Robin Práskač! Za druhé, Jeho Veličenstvo není žádný pitomec a já taky ne! A za třetí, neptám se vás na nic, protože všechny informace, které potřebuji, mám, a většinu jsem jich už předal Jeho Veličenstvu osobně. Jen některé jsem si nechal pro sebe. Například že tady Zuzanka strašně moc plakala, když se v pěti letech dozvěděla, že děvčata král do armády nebere.“ „Cože?“ rozesmál se Martin. „Jo, to by mohla být pravda, to na naši Zuzi sedí.“ „Odkud to víte?“ vydechla Zuzana a červeň v jejích tvářích ještě víc potemněla.

8