Obchod paní Tlusté

1

ZDEŇKA MARTINCOVÁ

Obchod paní Tlusté Byl jednou jeden obchod. Ten obchod patřil paní Tlusté už přes sto let.

Prodávala v něm nesmírně zajímavé předměty. Na policích byly rozmístěné různé lahvičky s lektvary a také karafa s nápisem Zázračné slzy.

Vedle poliček stál věšák, na kterém visela kápě neviditelnosti. Za zády paní Tlusté levitovalo létající koště, neposedné jako vždycky. Kdysi ho tu zapomněla nějaká čarodějnice. Na pultu seděla panenka se zlatou korunkou na hlavě. Jestlipak patřila nějaké princezně?

V obchodě tikaly staré pendlovky. Paní Tlustá ten zvuk měla ráda, uklidňoval ji. Často u nich po práci sedávala a sepisovala seznam zboží, které bylo potřeba objednat.

Jednoho dne vstoupil do obchodu paní Tlusté stařec v roztrhaném kabátu. Z pravé kapsy vytáhl zlatý kompas s poškrábaným sklem. Střelka kompasu ale neukazovala na sever, nýbrž se neustále otáčela jako vteřinová ručička hodinek. „Ten kompas je rozbitý? Proč se střelka stále otáčí?“ zeptala se paní Tlustá starce. „Není rozbitý. Dokud se točí, vyprávím pohádky těm, co jim chtějí naslouchat. Na oplátku žádám jen kus žvance. Ovšem pozor, moje pohádky nejsou ledajaké, ale propletené!“ „Neměl jste na mysli spíš popletené?“ „Ne, myslel jsem propletené. Jedna pohádka navazuje na druhou a nikdo si nemůže být jistý, kde příběh končí a kde začíná,“ vysvětloval stařec paní Tlusté, aby si nepletla pojmy. „Můžu vám je vyprávět, jestli chcete.

Jakmile ale střelka kompasu bude ukazovat na sever, půjdu o dům dál.“ Srdce paní Tlusté zaplesalo. To už bylo dávno, kdy jí maminka jako malé holčičce vyprávěla pohádky. A tak dala na dveře obchodu ceduli ZAVŘENO, aby si je mohla poslechnout. Byla to velká událost, protože paní Tlustá obchod už přes sto let nezavřela.

3

4

Jak lenoch ke štěstí přišel Jednoho dne seděl jeden dědeček na pařezu uprostřed obyčejného lesa a mračil se. Byl totiž kouzelný a měl rozdávat čarovné dárky za dobré skutky. Takových dobrých skutků ale ubývalo, a proto dával čarovné dárky i těm, kterým mohly dobře posloužit. Čarovné dárky byly vyskládány v kárce, kterou vozil všude s sebou.

Když už měl dědeček dost lelkování, rozhodl se, že se vydá na cestu.

Doufal, že natrefí na osobu, která si jeho čarovný dar zaslouží, nebo které jeho dar prospěje. Zakopnul ale o lenocha, který se válel u cesty.

Lenoch se jen přetočil na druhý bok a válel se dál.

Dědeček nad tím smutně kroutil hlavou. „Co to s tou dnešní mládeží je? Ranní paprsky už dávno zahřívají zem a on se tu klidně válí a ani z cesty mi neuhne,“ brumlal si pod vousy. Táhl svou káru dál.

Dnes ovšem kouzelný dědeček neměl štěstí. Nepotkal nikoho, kdo by si zasloužil být obdarován. Jeho tělo bylo unavené a slabé. Jak dlouho ještě kárku s dárky uveze? Vtom uviděl lenocha. Ležel na tom stejném místě a odmítal se hnout. Dědeček se naštval a chtěl začít lenocha hubovat, když vtom dostal mnohem lepší nápad. „Hej ty, lenochu, něco pro tebe mám!“ Lenoch otevřel nejdřív jedno oko, a když uviděl, že za sebou stařec táhne káru plnou věcí, otevřel i to druhé. „Tak povídej, dědku, co pro mě máš?“ „Kouzelné hodiny!“ „Kouzelné hodiny? Chceš mě snad napálit? Co může být na hodinách kouzelného?“ „To zjistíš jedině tehdy, najdeš-li pro ně do půlnoci domov, řekl dědeček a s námahou sundal staré stojací hodiny z káry. Postavil je před lenocha.

5

„K čemu mi budou hodiny, dědku?“ „Udělají ti dobrou službu, když uděláš, co jsem ti řekl. Uvidíš.“ Lenoch se ve skutečnosti jmenoval Stanislav a žádný domov neměl.

Toulal se obyčejným lesem odmalička. V břiše mu kručelo a v krku mu vyschlo. Když uviděl ty staré hodiny, v hlavě se mu zrodil plán. Ani na chvíli nevěřil, že by hodiny mohly být kouzelné. Vypadaly ale pěkně.

Mohl by je vzít hned ráno na trh a za peníze z jejich prodeje by si mohl zaplatit pokoj v hostinci a jistě by mu zbylo i na jídlo a pití. Při té představě se slastně protáhl. „Tak já si je teda vezmu, dědku. Kam se s nimi ale vrtnu? Žádný domov nemám. Bojím se, aby mi je někdo neukradl.“ „Když půjdeš rovnou za nosem, dojdeš k opuštěnému domu. Tam můžeš přenocovat. Už jsem ti toho prozradil až dost. Koukej se taky snažit.“ „Děkuju za radu, dědku, vypravím se tedy tam.“ Stanislav vzal pendlovky na záda. Pod jejich vahou na chvíli zakolísal. Byl však mladý a silný, a tak se mu podařilo donést je až do opuštěného domu.

Ten dům musel být opuštěný už velmi dlouho. Byly v něm jen holé stěny a na zemi se válela stará matrace, ze které čouhala sláma, a na ní ležela zaprášená panenka se zlatou korunkou na hlavě. Nejspíš ji tu zapomnělo nějaké děcko, pomyslel si.

V jedné z místností našel dokonalé místo pro hodiny a naproti nim položil starou matraci. Chtěl mít svůj dar pěkně na očích. Co kdyby mu je někdo sebral? Jeho sen o prolenošených dnech by se rázem rozplynul.

Pravidelný pohyb kyvadla a příjemný zvuk gongu vnesl do místnosti příjemnou atmosféru. I když Stanislav na kouzla nevěřil, přece jen mu vrtala hlavou dědkova slova. Co když na tom něco bylo? Odpočíval na matraci a upřeně na pendlovky zíral. Třeba se z nich o půlnoci vysype spousta zlaťáků a on už nebude muset nikdy pracovat!

A něco se opravdu stalo. Ale radost z toho Stanislav neměl. Hodiny se každou chvíli zastavovaly a vycházely z nich podivné zvuky, které ho nenechaly spát. Pokaždé, když se zastavily, rychle vstal a znovu je natáhl.

Když vstával asi po desáté, bylo mu jasné, že je musí opravit, jinak se dnes v noci nevyspí. A navíc rozbité hodiny od něj nikdo nekoupí.

6

Rozzlobil se na dědka, že mu daroval Danajský dar. Dar, který nadělá víc škody než užitku.

Zkoumal je ze všech stran a přemýšlel, jak je dát do pořádku. Zadní dvířka byla trochu pootevřená, tak je otevřel úplně a jejich mechanismus mu učaroval! Uviděl větší i menší ozubená kolečka a pozoroval, jak jedno navazuje na druhé. Jenže v soukolí to trochu drhlo. Jako by kolečkům něco bránilo v pohybu. Podíval se blíž a uviděl malý kamínek zaklíněný mezi zuby největšího kolečka. Nejspíš to byl kamínek od cesty, který se odrazil od kol kárky, na které stařec hodiny převážel, napadlo Stanislava. Když se mu podařilo kamínek vytáhnout, ozubená kolečka v soukolí se opět roztočila a starý stroj šlapal jako hodinky.

Pendlovky pravidelně tikaly a vždy ve stejnou dobu se místností ozval gong a pak následovala ta nejkrásnější melodie, jakou kdy Stanislav slyšel. Lenoch měl z dobře odvedené práce skvělý pocit a napadlo ho, že by se ve světě poohlédl po nějakém mistru hodináři, který by ho řemeslu naučil. Staré hodiny nechal v opuštěném domě. Věděl, že je to pro ně správné místo. Jako by sem odjakživa patřily.

Zpovzdálí sledovala s nelibostí opuštěný dům čarodějnice Moréna. Opírala se o svou hůl a šedivé vlasy měla pečlivě schované pod barevným šátkem. Věděla, že lenoch Stanislav opravil hodiny a obávala se, že tím všechno pokazil…

7

O Zázračných slzách Byl jednou jeden zlý kouzelník jménem Lamopor, který pil lidské slzy, protože po nich mládl. Aby si je opatřil, bral lidem věci, na kterých jim nejvíce záleželo. Už dlouho se mu ale žádné slzy nepodařilo získat. Jeho karafa zela prázdnotou.

Lamopor byl ve své jeskyni a znepokojeně se prohlížel v zrcadle, na jehož rámu odpočíval havran. Kouzelník měl na sobě plášť tmavý jako noc a na něm obrázky stříbrného půlměsíce. Bradu mu zdobily dlouhé bílé vousy a na hlavě mu seděl černý špičatý klobouk. Na tváři se mu však prohlubovaly vrásky a jeho kůži pokrývaly šupinky a stařecké skvrny velké jako rozinky. Stačilo jen, aby vyšel před jeskyni a musel si odpočinout. Docházely mu síly. Co si jen počne?

Vtom šla kolem stařena o holi a s šedivými vlasy pečlivě schovanými pod barevným šátkem. Při pohledu na ni se kouzelník hnusem oklepal.

Stáří z ní přímo čišelo. „Co tu chceš, stařeno?!“ „Vím, jak získáš rychle a bez námahy lidské slzy. Můžu ti pomoct.“ „A proč bys mi pomáhala?“ ptal se Lamopor nedůvěřivě. „Dělá mi radost škodit lidem. Budeme z toho mít prospěch oba. Můžou z nás být mocní spojenci!“ lákala ho. „Domluvíme se?“ Lamopor sice o žádné spojenectví nestál, ale slzy potřeboval. „Proč ne? Teď ale mluv, stařeno. Jak je tedy získám?“ „V lese pod vzrostlým smrkem si hraje malá dívka s rudými copy se svou panenkou. Vezmeš-li jí tu panenku, budeš mít slz plnou karafu,“ řekla stařena a byla pryč.

Lamopor doufal, že mu stařena řekla pravdu. Nezbývalo mu příliš času.

Luskl prsty a ocitl se pod vzrostlým smrkem, kde si dívka s rudými copy hrála se svou panenkou.

9