O kolečko víc

„Čus Viny“ řekli členové gangu téměř jednohlasně. „Zdar pane kapitáne“ salutovali směrem k Winstonovi, který si nepozorovaně nasadil oblíbený, tátův slavnostní klobouk, když už nebyla panička v dohledu. „Kriste bošé jéšiši, děska blásnifý“ řekl si v duchu Winston, který své tajemství musel střežit víc než ochranka Donalda Trumpa, a jeho psí duše se pousmála. „Venčení začínáááá“ zařval básník Šimon a opřel se do držátek Vincentova vozíku. Ten se neposunul ani o cenťák. Šimon tlačil, potil se i v očích a zdálo se, že pukne jak pražená kukuřice. Vypadal jak kohout, kterého nechaly spát slípky za trest venku na dešti. „Prosím tě, dej to sem“ odstrčila ho něžně, aby se nezlomil vejpůl, Bróňa, chytla se madel, pusou udělala zvuk startující motorky Jawa 250 a sunula Vincenta před sebou v pohodovém tempu.

Mezitím už máma Libečková zkušeně kličkovala paragrafy, předpisy a nesmyslnými nařízeními jako Messi mezi obránci. Většinu času to byla „obyčejná“ žena v domácnosti, občas pracující v obchoďáku za kasou. Byla ale velice vzdělaná a moudrá žena. Když si oblíbila nějaký seriál v telce, ponořila se jak ostravský horník do studia daného oboru a získávala tak

2

dovednosti a vědomosti, jako by to byli Pokémoni nebo followeři na instagramu.

Modrý kód+Nina Libečková=kurz první pomoci.

Soudkyně Barbara+Nina Libečková=bakalářský titul z občanského práva.

Ulice+Nina Libečková=vybírání popelnic...

Ne, to byl vtip, nebojte.

Když potom musela absolvovat túru po úřadech, většinou kvůli Vinyho novému vozíku nebo potvrzení o tom, že má Vincent skutečně o kolečko víc, oháněla se zákony a paragrafy jako Chuck Norris svými ručními kladivy. Úřednice: „To nejde“. Paní Libečková: „paragraf 306, zákoníku Z, sbírky 33, BUM!“ Úřednice: „Tohle nemůžete“. Paní Libečková: „paragraf 113, zákoníku Y, sbírky 13, PRÁSK“.

Nina tančila občanským zákoníkem jako minovým polem, plula mezi paragrafy jako Kung Fu Panda, jen u toho vypadala asi 13 tisíc krát lépe.

Pocit vítězství nad úřady se dá připodobnit pocitu, když sníte celou vanu zmrzliny a nestrávíte na záchodě ani minutu. Oslavyný taneček? Zajisté! Kapelo, hraj! Paní Nina s úsměvem jak z reklamy na TicTac a bílou barvu, vyšla ze dveří a oslavně si trsla. „Máme nový vozík, máme nový vozík, ratatatatáda, ratatatatádááá“.

3

KAPITOLA HAMTY HAMTY, AŤ MÁM VÍC NEŽ TAMTY „No do podprdy! Mrkejte na to jelita!“ vypustil ze svých útrob Tonda a otočil si jedním tahem kšiltovku kšiltem dozadu aby pořádně viděl na to, co se tyčilo před ním a jeho bandou. Šimon konečně zvedl oči ze svého básnického notýsku a čučel jak hydrant z bažiny.

S pusou otevřenou tak, že by se tam mohla nastěhovat celá čapí rodinka, koukala šokovaně i Bróňa, která jinak vždy měla komentářů jak bába na trhu. „Do řiťule“ probral se na chvilku z odpoledního šlofíčku Vincent. Všichni, včetně Winstona, s otevřenými ústy, jako by čekali že začnou pršet lentilky, bez mrkání zírali na TEN BARÁK. Tonda se odvážil jít ke vstupní bráně. ,,Pe-Čin-ka“ , přečetl s dyslektickou rychlostí jmenovku na zvonku. „Do tangáčů. Hej celeři, tady bydlí říďa“ prosnesl tiše. „U sfatýcho maxipsa, to teda potěš koště, tady šmuchám proplém“ řekl si v duchu Winston. „Kde na tohleto vzal? Platy učitelů a ředitelů jsou mnohonásobně nižší než by v civilizované zemi uprostřed Evropy měly být“ prohodil jakoby mimochodem Šimon, chlapec s tělem zoufalce a duší umělce.

4

„No, co? Říkali to ve zprávách“ pokrčil rameny a snažil se odvrátit nechápavé pohledy ostatních. „Vím přesně jak to bylo, vy trubky“ plácla se do čela Bronislava, dívka se jménem po prabábi. „A jéje, bude přednáška“ řekl Tonda, jehož táta, fanatický fanoušek Bohemky, z něj chtěl mít dalšího Panenku. Bróňa jeho uštěpačnou poznámku velkoryse přešla. Vystačila si s bodavým pohledem. „Víte jak se najednou přestal opravovat školňák? A jak přestali dělat tu novou střechu nad tělocvičnou?“ ptala se Bróňa. „Jo, ještě teď mám kolena plný kamení“ ušklíbl se Tonda při vzpomínce na rozestavěné školní hřiště. „To vodní pólo mě ale náhodou docela bavilo. Pořád lepší než volejbal“ pokračoval a zasnil se při vzpomínce na propršenou hodinu tělocviku, kdy parkety zmizely pod dešťovou vodou a žáci objevili pro ně dosud neznámý sport, při kterém se cachtali jak gumové kachničky. „A víte jak začali v jídelně dělat bramborovou kaši z prášku?“ ptala se dál Broňka a.k.a mozek týmu. Všem přítomným naskočila husí kůže i na obočí. „A víte, co je teď největší hit na Youtube, že jo?“ dál skládala skládačku Bróňa a čekala až klukům všechno dojde.

5

Ti po sobě jen šibalsky pokukovali a pak vyprskli smíchy. „Už vám to došlo?“ ukazovala pravačkou slečna Medová na ředitelův palác, zatímco levačkou utírala Vincentův obličej, poprskaný jím, Tondou a Šimonem. „Říďa se naštval, zastavil všechny práce, brambory vyměnil za betonovou kaši z prášku, řekl si že do školy už nenasype ani kačku a všechny „ušetřené“ prachy vidíte přímo před sebou“ dokončila své myšlenkové puzzle Bróňa. „Musíme to nějak dokázat, najít důkazy, prostě ho dostat, jasný? Protože jestli budu jíst ještě další dva roky tu béžovou kašovitou hmotu, stane se ze mě závislák na kinedrylu“ pronesla závěrečnou řeč. „Slatý šaludešní kapišky, oh my god“ v duchu si oddychl Winston, že jeho žaludek je v bezpečí. „Takovýdle sídlo bude střežit tak třicet kamer, takže musíme najít slepý úhel“ plánoval Tonda a sám sebe už viděl jako nového Jamese Bonda. „Nebo díru v plotě“ snažil se nabídnout jinou možnost Šimon. „Ten plot je z betonu“ umravnil ho Tonda a Bróňa jen převrátila oči v sloup. „Kdybys aspoň občas koukal kolem sebe a ne jen do toho tvýho básničkovýho debilníčku, možná by sis toho betonu všimnul“ neodpustila si poznámku. Šimonovi spadla brada. A taky jeho básnická

6

sbírka. Ležela tam na zemi sama, bezbranná jako její majitel. Otevřená zhruba uprostřed.

Stálo tam: Voňavější než slanina je pro mě jen paní Nina Všimni si mě paní Nino nespleť si mě s těstovinou Ten kluk měl sice svaly jako prasknuté nafukovací balonky ale duši jako horkovzdušný balon, ve kterém by chtěl s Ninou obletět celý svět. „Seber si to. A seber se prosím tě. Jdem do akce“ povzbudil ho Tonda ranou do ramene a rozcvičoval se jako by se chystal na poslední gymnastickoartistické číslo večerního cirkusového programu. „Slepý úhel nalezen“ hlásil Tonda mobilem Bróni, která s Vincentem a Winstonem hlídala hlavní bránu a její okolí. „Rozumím. Tak běžte na to“ pobízela Tondu a Šimona, dva momentální superhrdiny k akci aspoň na dálku. Nejradši by šla do akce sama ale přece jen, kdyby se objevil ředitel, měla větší předpoklady jej zdržet. Svým neodolatelným kukučem. Když potřebovala, uměla se zatvářit jako poslední králíček ve zverimexu na svého potenciálního majitele.

Uměla být taky ostrá jak mexická chilli paprička.

7

„Jsme uvnitř. Jdem hledat důkazní matroš“ těšil se Tonda na pořádné vzrůšo. Zato Šimon se třásl jak kytarová struna po tříhodinovém koncertu rockové kapely. „Jdu do baráku“ řekl nebojácně a odhodlaně Tonda a típnul telefon. „Kdyby něco, měl jsem tě rád, příteli. Vyřiď mé lásce a dětem, že jsem je miloval, prosím“ požádal před odchodem Šimona a tvářil se u toho vážněji než na pohřbu své rybičky. „Dělám si prču. Jdu na to. Čus“ zahihňal se a zmizel v ředitelově baráku. Šimon čekal. Nic víc dělat nemohl ani nechtěl. Sedl si na perfektně zastřižený anglický trávník a snažil se uklidnit meditací. „Áááááááááááááá, do zadnice, pomozte mi někdoooo. U prvního slabikáře, pomóóóóc“ zvrhla se meditace v úprk a boj o život milovníka poezie. BANG! „To je mi ale pěknej ptáček“ koukal teď Tonda na ležícího pštrosa, kterého uspal včasným úhybným manévrem před betonovou zdí. „Měli bysme vypadnout, než se vzbudí“ řekl pobaveně Tonda, hodil si zadýchaného a vyděšeného Šimona na záda a chtěli zmizet. „Eeee, řřřííďď...“ pokoušel se něco říct Šimon, vycucaný jak medvídek Haribo. „Co to žvatláš?“ pootočil hlavou Tonda a viděl za sebou funícího ředitele s čokolá-

8

dovou pleťovou maskou na obličeji, růžovým pilníkem na nehty v ruce a bezdrátovými sluchátky v uších. „A do fusekle, drž seeee“ ječel Tonda a Šimon za ním vlál jak Supermanův plášť. Vyběhli z brány, která se pomalinku otevírala pro kurýra s ředitelským obědovým menu z mořských plodů.

Tvrdý náraz. Kurýr ve dvojitém saltu, špatně zavřená krabička s hlavním jídlem se ve vzduchu otevírá dokořán a krevety letí, letí, letí a padají přímo do otevřené papule pobaveného Winstona. „Ňaminka jak prase a pšitom je to krefetka, mmm“ zařval by nejradši na celý svět ale mohl si povídat jen sám se sebou. Ke zdrhajícímu Toníkovi a vlajícímu Šímovi se přidala pochopitelně i Bróňa s Vincentem, který si dával dalšího šlofíka a Winstonem, blaženému díky smaženému plodu moře ve svém mrňavém žaludku. Blažený výraz mu ale dlouho nevydržel. Musel totiž běžet a to se s tak malými končetinami nedělá zrovna suprově. Jako by zahradní trpaslíci museli hrát basket. Nebo kdyby velryby musely na promenádu v plavkách. Nebo jako by měli jít youtubeři do práce. „Boše, co to je toto, no co to jeee krusifix“ zamžoural očima. „Še se mi to zdá, še se mi to zdá, prosím, prosím,

9

vzbuď se, vzbuď se“ fackoval sám sebe při snaze o běh, takže to chvíli vypadalo, že má tři nohy. „To je koškáááá, do patrolyyyyyy“ křičel sám v sobě a dýchal jako by běžel sprintem na Mont Blanc. Kočka, kterou za sebou viděl, byla ve skutečnosti na baterky. A ty se zrovna vybily, takže tahle „děsivá“ robočíča jen nehybně stála a čekala na nové. „Ješiši, budu potšebovat inchalátor. Kyslík prosím“dodal sám pro sebe francouzský buldoček. Ředitel Pečínka už sotva lezl a popadal dech. Ze zdrhající skupinky dětí už viděl jen podrážky tenisek. Definitivní stopku mu vystavila procházející hlídka městské policie. „Kampak pane? Na prochajdu?“ zeptal se jeden ze strážníků a šibalsky se usmál na kolegu baštícího koblihu. „Musím chytit ty spratky“ ukazoval pilníkem směrem, kde se mu ztratila partička z dohledu a snažil se konečně popadnout dech. „Já je rozsekám jak sushi rolku“ řekl Pečínka něco, co neměl. „Má zbráááň“ zaječel policajt s koblihou, která mu vyklouzla z ruky. Jeho kolega skočil po Pečínkovi jak Petr Čech po míči, nechápajícího ředitele zalehl a vytrhl mu pilník z ruky zkroucené jak tagliatelle. Koblihový strážník mezitím také prokázal svou kočkovitost, když hrdinským skokem zachránil svou koblihu před rozplác-

10

nutím těsně nad zemí. „Jsi v pořádku?“ zeptal se. „Jasný, v chillu“ odpověděl kolega, sedící na zadrženém Pečínkovi. „Ptal jsem se tý koblihy. Ale dobrý, že seš taky v poho“ pronesl s plnou pusou zachránce sladké dobroty a oba se začali chichotat jak puberťačky. „Tak, hotovo, můžem vyrazit“ oprášil si ruce od cukru koblihový polda a s kolegou a zadrženým ředitelem Pečínkou mířili na služebnu k podání vysvětlení nevysvětlitelného.

11