24. března 1945
Čtyři dny po přepadu německého konvoje jsme konečně lépe zásobeni municí. Poprvé po dlouhé době nemáme pocit, že každá kulka je ta poslední. A stouplo nám i sebevědomí. Cítíme se skvěle. Likvidace německého konvoje se určitě citelně projeví v určité oblasti. Němci po nás sice bezpochyby pátrají, ale vzhledem k tomu, že jsme přepad opět provedli několik kilometrů od tábora, jsme je nejspíš přivedli na jinou stopu.
Fronta se posunuje a už skutečně dýchá na hranici protektorátu. Okolím Blanska začínají více projíždět vojenské železniční transporty naložené vojáky, zbraněmi a municí. Zase cítíme, že nestačí jen čekat. Musíme být aktivnější a škodit.
„Jak se vám spí po tom přepadu?“ ptá se Viktor.
„Báječně. Když si představím, jak jsme je zlikvidovali, vždycky po tom usnu jako miminko,“ odpovídá Tomáš.
„Mně se spí hůř. Myslím na Lenku, rodiče a prarodiče,“ odpovídám.
„Ale napadlo mě, že ty transporty, co tu poslední dny jeden za druhým jezdí, jsou ideální cíl,“ pokračuji. „Máme přece ty miny od Sovětů. Vyhodit do vzduchu vlak, to by Němci pocítili. A pak by tu Tomáš mohl dál spát jako miminko,“ dodávám.
„No jo,“ povídá Leopold. „Ale ty vlaky jsou nějak zakleté. Vzpomínáš, že od doby, kdy jsi nechal srazit ty dva vlaky, se nic dalšího nepovedlo?“ ptá se.
„Nemůžou být zakletý navždy,“ odpovídám. „To by už byla smůla. Musíme teď využít všeho, co máme,“ dodávám.
Viktor na nás hledí a přikyvuje. Pak říká: „Zastavte ty transporty!“
Rozhodnutí padá rychle. Tahle skupina, já, Tomáš a Leopold, vyrazíme vyhodit do vzduchu železnici i transport. Tentokrát si pro nějaký ten vlak skutečně půjdeme.
Všichni tři máme přes zimníky bílé maskovací pršipláště. Jsme vyzbrojeni samopaly, každý s třemi náhradními zásobníky a pistolemi. Já mám navíc na zádech ruksak, ve kterém nesu dvě miny, asi sto metrů spojovacího telefonního kabelu namotaného na špulce, který také měli u sebe Sověti, provaz a deset německých granátů.
Je pozdní odpoledne, obloha zatažená a z mraků se snášejí drobné sněhové vločky. Nacházíme se v lese mezi Blanskem a Adamovem. Kousek před námi vede železnice, která se tu zařezává hluboko do skalnatého údolí u řeky Svitavy. Koleje se vinou pod kolmými stěnami lesa a skal, kde není žádná cesta ani vesnice, jen šum řeky a ticho lesa. Na několika místech pak vlaky mizí v temných tunelech a znovu se vynořují mezi stromy. Je to ideální místo pro přepad i pro únik.
Ležíme na nejnižším bodě svahu nad železnicí a pozorujeme okolí.
„Jsou tu hlídky,“ říkám. Zhruba sto metrů po naší pravé straně pochodují podél trati dva němečtí vojáci v přilbách, dlouhých kabátech, rukavicích a s puškami na zádech. Jdou velmi pomalu a vzdalují se od nás.
„Támhle jsou další,“ říká Tomáš a ukazuje vlevo. I tam se, asi dalších sto metrů od nás, pohybují dva totožně vyzbrojení a oblečení vojáci. Také se pomalu vzdalují. „Co budeme dělat?“ ptá se.
„Musíme to tu vypozorovat,“ odpovídám.
Stmívá se a zhruba hodinu pozorujeme okolí. Projely dva dlouhé transporty, osobní vagóny plné vojáků a nákladní vagóny s municí. Jeden z vlaků měl dokonce na otevřených plošinových vagónech tři obrněné automobily. Co se týče hlídek, obě dvojice chodí po trati k sobě a zase se rozcházejí. V nejvzdálenějším bodě bývají i dvě stě padesát metrů od sebe.
„Musíme si to spočítat,“ říká Leopold. Nakonec zjišťujeme, že hlídkám trvá zhruba čtvrt hodiny, než se znovu setkají.
Když se hlídky vydávají opět od sebe, nastává naše chvíle.
„Jdeme,“ říkám.
Opatrně se samopaly v rukou scházíme po svahu k železnici. Tomáš zůstává stát mezi kolejnicemi, asi dva metry ode mě, a rozhlíží se kolem. Já sundávám ruksak ze zad, pokládám ho na zem a společně s Leopoldem klekáme ke kolejnici blíž ke svahu. Začínáme odhazovat sníh a kamení, abychom vytvořili otvor.
„No tak, pohněte,“ říká Tomáš.
„Co kdybys nám raději pomohl?“ odpovídám.
„Nemůžu, hlídkuju,“ odpovídá kamarád.
Kameny naštěstí nejsou velké. Odhazujeme je sotva dvě minuty a vzniká díra pod kolejnicí.
„To už stačí, nemyslíš?“ ptám se Leopolda.
„Zkusme to,“ odpovídá.
Vyndávám z ruksaku minu. Čelo se mi potí, ruce se třesou. Přestože
Tomášovi věřím, na chvíli zvedám hlavu a rozhlížím se na obě strany. Už je šero, ale žádné siluety hlídek nevidím. Ulevuje se mi.
„Hlavně opatrně,“ říká Leopold, když minu držím v rukou. Opatrně ji zasouvám do vyhrabané díry pod kolejnicí. Leopold bere z ruksaku druhou minu a zasouvá ji hned vedle první. Obě se tam vejdou natěsno.
„Drží tam?“ ptám se.
Leopold miny pečlivě kontroluje a přikyvuje. Pak vyndávám z ruksaku dva německé granáty, provaz a pokládám je Leopoldovi k nohám. Ten oba granáty za jejich dřevěné rukojeti provazem přivazuje k minám, poté opatrně jednomu ve spodní části odšroubovává víčko, hledí na mě a zhluboka se nadechuje.
„No tak, dělej,“ pobízí mě.
„Co tam děláte?“ ptá se Tomáš.
Vyndávám z ruksaku špulku s kabelem a podávám ji Leopoldovi. Ten kabel trochu odmotává a jeho konec přivazuje ke šňůře granátu.
„Hotovo,“ říká.
Přehazuji si ruksak na záda, maskujeme miny s granáty kamením a pak sněhem, aby nebyly vidět, a utíkáme zpátky na svah. Leopold přitom drží špulku a odmotává kabel.
Vybíháme nahoru, jak nás jen délka kabelu pouští. Leháme si, sledujeme železnici a čekáme.
„Bude to fungovat?“ ptám se. Leopold nervózně povzdechuje, ale z řeči jeho těla cítím sebevědomí.
Možná za půl hodiny se najednou ozývá pískání. Z nedalekého tunelu vyjíždí vlak.
„A je to tady,“ povídá Leopold. „Chceš mít tu čest?“ ptá se a podává mi špulku. Chvíli na ni hledím, pak si ji přebírám. „Hlavně chvíli počkej. Zatáhni, až lokomotiva přejede miny. Nechceme zranit strojvůdce a topiče. Nejspíš to mohou být i naši lidé. Češi,“ dodává.
Vlak se blíží rychleji, než jsem čekal. Kovový rachot se valí lesem a zesiluje každou vteřinou. Hlídka u trati uskakuje stranou, stojí nehybně a hledí na lokomotivu s červenou vlajkou a černým hákovým křížem v bílém mezikruží na jejím čele. Ležíme nehybně, ani nedýcháme.
Lokomotiva, černá, těžká a páru funící, přejíždí přes místo, kde jsme položili nálože.
„Teď,“ hlasitě říká Leopold. Zatahuji za kabel, a nic. Vteřina, druhá. Mezitím místo s výbušninami míjí samotná lokomotiva, tendr a první osobní vagón. Srdce mi padá až do žaludku. A pak nastává ohromná exploze. Oslepuje mě oranžovožlutý záblesk, který roztrhává šero. Země se chvěje. Ohlušující rána s sebou nese tlakovou vlnu, která nám vráží do obličejů. Koleje se zvedají a lámou, jako by byly z gumy. Následuje skřípění kovu, kvílení železa, dunění, nárazy a rachot. Druhý osobní vagón se roztrhává jako slabá krabička od sirek. Další vagón se zvedá ze země a letí vzduchem. Ten za ním ho následuje a ostatní se už pouze převracejí. Jsou mezi nimi i dřevěné nákladní vagóny. Stromy kolem praskají, železo se tříští a všechno trvá nekonečně dlouhé vteřiny. A pak je ticho. Jen syčí pára a praská oheň. Vidíme, že druhý vagón za lokomotivou je skutečně roztrhaný na kusy. Další leží převrácené pod náspem a zaklíněné mezi stromy. Koleje jsou vyrvané ze země a pražce rozházené jako třísky. Ozývá se nářek, volání o pomoc v němčině a zoufalý křik. Dívám se na Tomáše a Leopolda. Usmíváme se na sebe, beze slov. Pak se otáčíme a mizíme v lese.
Stahujeme se lesem, rychle, ale mlčky. Každý krok se snažíme tlumit. Obloha se přitom trhá, sněžení ustává a na cestu nám dopadá měsíční světlo. Sníh nám praská pod nohama. Srdce mi ještě po výbuchu buší, ale vím, že nesmíme udělat chybu. Němci mohou být už všude. Najednou ale zdálky slyšíme tlumený hukot motoru. Přichází od severu, z lesní cesty, ke které se blížíme.
Aniž by kdokoliv z nás něco řekl, zrychlujeme a zaleháváme. Jsme na mírném svahu, vozovka se nachází zhruba tři metry pod námi a přechází do mírné zákruty. Mezi stromy se objevují dvě tlumená světla, dva malé obdélníkové proužky. Po chvíli rozeznáváme, že se jedná o nákladní automobil. Na jeho dveřích kabiny řidiče se jasně rýsuje černý kříž s bílým orámováním.
„Němci,“ poznamenávám.
„Co teď?“ ptá se Tomáš. S Leopoldem hledíme na vozovku a rychle vyhodnocujeme situaci.
Automobil jede pomalu a opatrně. Táhne za sebou něco podivného. Na vleku se čtyřmi koly se nachází těžká a velká ocelová konstrukce. V měsíčním světle lze rozeznat ocelové rámy, vzpěry a svazky drátů. Uprostřed toho všeho se tyčí velký kruhový talíř, vyšší než stojící člověk. Vypadá jako
obří reflektor namířený k nebi. Za ním je připevněná jednoduchá sedačka a pult s přístrojem plným páček.
Díky měsíčnímu svitu vidíme poměrně jasně. V kabině řidiče jsou jen dva muži. Na otevřené korbě sedí šest vojáků zabalených do kabátů, s přilbami a kuklami na hlavách, pušky mají položené na klíně. Třou si v rukavicích ruce o sebe. Očividně mrznou a netuší, že je pozorujeme.
Dívám se na Tomáše, ten hledí na mě, pak se otáčím na Leopolda. Krátce na mě kýve hlavou. Zvedám samopal, zaměřuji kabinu řidiče a spouštím dlouhou dávku. Kabina se v jediném okamžiku tříští pod palbou. Sklo se rozbíjí, na povrchu kabiny se tvoří díry po kulkách a tělo řidiče se sune k volantu. Současně Leopold s Tomášem kosí vojáky na korbě. Kovové rány, výkřiky a výstřely splývají v jeden chaotický zvuk.
Každý vyprazdňujeme celý zásobník. Rychle přebíjíme a pálíme znovu, dokud nákladní automobil nezastavuje a les znovu nepohlcuje ticho.
Sbíháme k vozovce s namířenými zbraněmi. Na korbě vedle sebe sedí tři vojáci v předklonu a jejich prostřílená těla se ani nepohnou. Další tři museli vyskočit nebo vypadli z korby dolů. Jeden leží na zádech vedle vleku, křičí a svíjí se bolestí. Další dva se zoufale plazí, snaží se dostat z dosahu, ale každým pohybem ztrácejí síly a zanechávají za sebou krvavé stopy na zasněžené vozovce.
Přistupuji ke kabině řidiče a otevírám dveře. Uvnitř sedí v předklonu dva muži v šedomodrých kabátech. Uniformy mají v horní části těla proděravěné. Oba jsou mrtví. Odcházím tedy k vleku. Tomáš přistupuje k raněnému ležícímu na zádech, rozkročuje se nad ním, sklání samopal k jeho hrudi a krátkou dávkou ho umlčuje. Nářek a křik okamžitě utichají.
Jeden z plazících se to vidí, zoufale se stáčí k zadnímu kolu nákladního automobilu, plazí se k němu, sedá si a opírá se o kolo zády. Druhý se mezitím plazí dál, směrem k příkopu. K němu přistupuje Leopold. Neobchází ho, nepokleká, prostě mu šlape nohou na kříž těsně nad hýžděmi. Tím ho přitlačuje k zemi a zastavuje jeho pohyb. Sklání samopal a krátkou dávkou mezi lopatky ho usmrcuje.
Pak všichni tři přistupujeme k poslednímu. Stále sedí opřený o zadní kolo. Vidět mu jsou jen oči, tváře zakrývá kukla. Má na sobě, jako ostatní, šedomodrý kabát a na pravé straně hrudi přišitý znak luftwaffe, orlici s roztaženými křídly svírající hákový kříž ve svých spárech. Stejný znak má i na levé straně přilby. Kabát má roztrhaný střelami. Tři průstřely na
pravém rameni, další zásah v pravé části hrudníku. Dýchá těžce, chvílemi sípá. V očích má strach.
Leopold pozvedává samopal. Lehce ho odstrkuji bokem a sám zvedám zbraň. Voják otevírá ústa, jako by chtěl něco říct, ale místo slov se mu z hrdla dere jen slabý chrapot. Pak mačkám spoušť. Krátká dávka mu trhá uniformu v oblasti hrudníku dalšími střelami. Tělo se ani nesesune, zůstává opřené o kolo, jen hlava mu bezvládně klesá dopředu.
Přistupujeme k vleku. Chvíli mlčky stojíme a díváme se na ten podivný náklad, který se tyčí dobré dva metry nad nás.
„Já myslím, že vím, co to je,“ říká tiše Leopold. „Radar a protiletadlový zaměřovač. Po té hlásce v Drásově se asi bojí, že jim vyřadíme všechno. Fronta se blíží, tak si to vozí sem,“ dodává.
Díváme se na sebe.
„Tak to tu nemůžeme nechat,“ říká Tomáš. Odbíhá k nádrži nákladního automobilu a nožem do ní dělá několik děr. Palivo se okamžitě rozlévá na vozovku a stéká až k vleku. Zapaluje zápalku a hází ji pod vůz. Plamen vyšlehává a oheň se pomalu šíří na korbu i ke kabině řidiče. Plameny brzy ošlehují i vlek. Les se rozzařuje do žlutooranžova. To je signál, že bychom měli zmizet. Otáčíme se a mizíme do tmy lesa.
Jsme tím úspěchem více opilí než alkoholem. Vlak vyhozený do vzduchu, radar s automobilem v plamenech a postřílená protivzdušná jednotka. Potichu se smějeme a pak najednou Tomáš říká: „Měli bychom to oslavit. Takhle my tři, co jsme tady.“
„Tady kousek znám jeden hostinec,“ odpovídá Leopold.
Necháváme se vést. Najednou jsme na kraji lesa, na vozovce, a přibližujeme se asi ke dvaceti nízkým domům. Na jednom, nejnižším z nich, se sedlovou střechou, visí cedule: „Gasthaus – Hostinec“. Přistupujeme před něj. Všude je tma, cestu nám osvětluje jen měsíc.
V domě naproti hostinci se náhle odhrnuje závěs a ve slabém světle okna vidíme starší ženu. Není vystrašená, přestože vidí tři ozbrojené partyzány. Dívá se na nás zoufale, gestikuluje rukama, kroutí hlavou a naznačuje, abychom do hostince nechodili. V tu chvíli se dveře hostince otevírají a vychází opilý muž se strništěm, oblečený do tmavých kalhot, světlého svetru a s tmavou čepicí na hlavě. Sotva stojí. Přibíhám k němu, chytám ho za svetr, třesu s ním a ptám se: „Co je uvnitř?“
„Dva, dva,“ odpovídá a škytá. „Dva Němci. Chlastaj,“ následně mumlá.
„Jsou ozbrojení?“ ptá se Tomáš.
„Jo, oba maj samopaly,“ odpovídá opile.
„Jdi dovnitř a řekni jim, že je hostinec obklíčený partyzány a že mají vyjít s rukama nad hlavou,“ říkám mu. Muž přikyvuje, otáčí se a motá se zpátky dovnitř.
Za chvíli se v okně hostince vedle dveří rozhrnuje závěs a kromě světla se objevuje i hlaveň zbraně. Okamžitě pozvedávám samopal a pálím do okna dlouhou dávku. Tomáš a Leopold se přidávají. Sklo se tříští a padá na zem. Pak zabíháme stranou a klekáme si za nedaleký strom rostoucí po levé straně. Čekáme potíže.
Po chvíli se otevírají dveře hostince. Vychází jeden vysoký Němec v uniformě, bez kabátu. Ruce má nad hlavou, v nich drží samopal. Kymácí se a rozhlíží. Vybíháme k němu a křičíme česky, aby zbraň položil. Dívá se na nás nenávistně a zároveň zlomeně.
„Ihr Schweine, Sie haben Karl erschossen!“ křičí. Nadává nám, že jsme zastřelili Karla. Dochází nám, že ten druhý Němec to asi nepřežil.
Chceme ze zajatce dostat nějaké informace, od jaké je jednotky, kolik jich je, ale najednou se začíná divně motat. Všímám si, že v levém předloktí má roztrženou blůzu nasáklou krví. Jak drží ruce nahoře, krev mu stéká k podlaží.
„Dej ruce dolů!“ křičí Tomáš a gesty mu to ukazuje. Poslouchá. Tomáš mu mezitím odebírá samopal a přehazuje si ho na záda. V tu chvíli začíná
Němci krev stékat po prstech proudem dolů, dopadá do sněhu a barví ho do ruda.
Němec dělá krok ke mně, přitom kolísá, jako by na mě chtěl spadnout nebo skočit. Lekám se, zvedám samopal a střílím. Krátká dávka se rozléhá večerem. Tělo Němce padá k zemi. Chvíli mlčky stojíme.
„Ty vole, on snad na mě chtěl skočit,“ říkám.
„Podle mě jen ztrácel vědomí, dobytek,“ odpovídá Tomáš a krátce se usmívá.
„Měli bychom rychle vypadnout,“ říkám.
„Když už jsme tady, musíme splnit misi,“ reaguje Tomáš a zabíhá do hostince. Za chvíli vybíhá s dvěma lahvemi pálenky a dalším samopalem přehozeným přes rameno.
„Ten Karl je fakt mrtvej,“ říká. „Dostal to přímo do hlavy,“ dodává.
Leopold se na nás dívá a říká: „Vy jste mladí, ale já starší. Měl bych mít rozum. Jdeme zpátky do tábora. Dnešek už končí!“