Něco na tom asi bude...

Třídní sraz Konečně sedím v autobuse s cedulkou Karlovy Vary – Hlavní nádraží. Zálibně si prohlížím nový lak na nehtech. Ani práce kadeřnice nepřišla vniveč, a já jsem tak mohla vyrazit do velkoměsta s dobrým pocitem. Jízdu autobusem všem pasažérům zpestřila podnapilá žena, která se nemohla smířit s informací, že jízdné podražilo o dvě koruny. Vykřikovala směrem k řidiči, že se na to ještě podívá, a pak předstírala, že s někým dlouze telefonuje.

Po třech zastávkách nasupeně vystoupila. Další cesta se tak stala nudnou a nezajímavou. Kdysi jsem po téhle trase každý den jezdívala spolu s dalšími studenty na střední školu. Stávalo se, že doma na učení nějak nezbýval čas. Mnoho z nás tak spoléhalo na dohánění učiva v ranním autobuse. Jaké bývalo naše rozhořčení, když řidič zhasl při výjezdu ze zastávky světla. To pak bylo o nervy a já se modlívala před nebezpečnou hodinou svojí zvláštní vymyšlenou modlitbou, ač jsem převážně ateista. Jak to tehdy bylo? Už vím: „Pane můj tam někde, smiluj se nade mnou, dneska, dneska, dneska!“ Následovalo počítání do devíti, protože jsem sama sebe přesvědčila, že je devítka moje šťastné číslo. Vycházelo to padesát na padesát.

Vracím se do reality. Za chvíli vystupuji. Vyhlížím známou tvář. Už ji vidím. Bývalá spolužačka Jiřina. „Máš krásný šaty,“ volá na mě od auta. Pak už mě s mlasknutím líbá na obě tváře.

Jedině s ní jsem v pravidelnějším kontaktu i po maturitě.

Spolu jsme si navzájem držely palce při svatbě i před všemi našimi porody. „Kde máš vlastně kluky?“ vyzvídám cestou k restauraci. Manželství jí sice moc nevyšlo, ale synky má povedené.

Někdy až moc.

2

„Přijedou k večeru. Jsou na výletě s tatínkem. Mladšího kuliferdu si chtějí do zítřka nechat tchyně s tchánem a staršího pohlídá ex ještě přes noc. Řekni mi, kdy jsem naposledy někde byla?“ vznáší kamarádka řečnickou otázku. „To už ani nevím,“ odpovídám podle předpokladu.

V předzahrádce pod slunečníky poznávám známé tváře. „Á, kuřačky stále kouří a nekuřačky začaly,“ povykuji a objímám se s předvojem. V podniku je také hlahol, což není nic divného v přítomnosti tolika žen. Můj muž má pro takový druh rachotu trefný příměr – jako když kopneš do kurníku…

Připadá mi, že jsme se rozešly před měsícem. Nikdo se výrazně nezměnil. Asi polovina osazenstva zůstala v oboru, který vystudovala. Část spolužaček pověsila učitelování na hřebík vlivem inkluze či ochabujících nervů a ten zbytek zkrátka našel zalíbení v jiných profesích. Máme tedy mezi sebou například policistku, řidičku autobusu, nemocničního klauna nebo záchranářku. Stoly jsou obložené nejen jídlem a pitím, ale i několika fotoalby, což působí v dnešní době spíš jako kuriozita. Vzájemně si chválíme děti i manžílky. Dojídáme objednanou pizzu. Jedenáctá večerní rozhoduje. Loučí se s námi zodpovědné matky od rodin i děvčata, která čeká dlouhá cesta zpět. Zůstává nás celkem šest kousků. Culíme se na sebe, aniž bychom si musely cokoli říkat. Zdravé jádro se nezměnilo ani pod tíhou uplynulých let. Utvořilo se během studií, abychom jej mohly testovat každý pátek po vyučování.

Končívaly jsme dříve než jiné dny, takže jsme si čekání na autobus zkracovaly rozmanitými způsoby. Nejraději jsme měly, když naše oprsklá předsedkyně vyrazila mezi kolemjdoucí lidi se zajímavým dotazníkem. Otázky byly vybrány náhodně a některé byly docela „na tělo“.

Nebylo jednoduché předem odhadnout reakce dotazovaných občanů, ale to nás na tom bavilo nejvíc. Jeden pán naším směrem dokonce hrozil hůlkou. To byly časy.

3

Restaurací zní nový hit Rickyho Martina a nás se zmocňuje taneční nálada. Kam ale vyrazit, abychom se necítily minimálně jako matky přítomných? Padají návrhy zkušených Karlovaraček. Tam je to nuda, tam chodí patnáctky, tam se dýluje… „Zlatá hájovna,“ ucedila jsem. „Neblbni. Už vím, kam půjdeme. To budeš koukat!“ přesvědčuje mě předsedkyně.

Za chvíli skutečně koukám. Nejspíš se jedná o proslulý bar, ale že by mě nadchl, to ani ne. Obrovská palma uprostřed a hned za ní jukebox obklopený čekateli na vytoužený hit.

Cesta k baru mi připomíná strkanici u pultu se zlevněným máslem. Rozhlížím se po spolužačkách, ale ty už se baví po svém. Předsedkyně se vlní v rytmu a ten zbytek vytrvale čeká na konci fronty u vřeštícího automatu. „Suché bílé víno,“ volám přes bar, když na mě konečně dojde řada. „Nevedeme,“ dostává se mi odpovědi. „Tak červené,“ polevuji ze svých požadavků, „Nemám. Dej si něco normálního,“ poučuje mě mladík za barem. „A co jako?“ vyzvídám. Docela by mě zajímalo, co teď v barech frčí. „Třeba aperol, ten mám,“ poučil mě barman zkušeně. „Tak jo,“ přikyvuji. Přece nebudu po zdolání téhle fronty na sucho. Ucucávám oranžovou dobrotu. Barvu to má jedovatou, ale jinak jsem spokojená. Taková šťávička. Kolem třetí hodiny ranní začínám zívat. „Nepůjdeme domů?“ strkám do Jiřiny. Vypadá, že mě nevnímá. Kolíbá se ze strany na stranu a pokouší se překřičet hlučnou hudbu. Snaží se o něčem přesvědčit svalnatého narcise v obepnutých džínách. Na jejím hlase už je pokročilá hodina jak se patří znát. „Půjdeme?“ snažím se ji přeřvat. Konečně si mě všimla.

4

„No tak jo,“ přitaká neochotně. Narcise nechává její rozhodnutí chladným. Spíš mi připadá, že se začíná poohlížet po jiné kořisti.

Máme štěstí. Taxikáři asi bývají v tuhle hodinu před místními bary jako doma. Po oznámení adresy řidič s úsměvem startuje… Má radost, že nás poveze mimo město. Klíží se mi oči. Řidič zeslabuje rádio, aby byl dobře slyšet. „Tenhle znáte?“ otáčí se naším směrem. Snažím se soustředit. „Manžel šeptá manželce do ouška: Lásko, chtěl bych v posteli vyzkoušet něco nového! Manželka na to: Jestli chceš, naučím tě natahovat prostěradlo,“ dokončuje taxikář vtip za hurónského řehotu. Naštěstí jsme doma.

Přešlapujeme přede dveřmi. Už se těším, až si zuji boty. Na podpatky nejsem zvyklá, takže puchýře o sobě dávají nemilosrdně vědět. „To je blbec, já ho zabim,“ lamentuje Jiřina chraplavým hlasem. Asi by mi to přišlo i vtipné, kdyby se mnou nelomcovala zima. Odpoledne mi bylo v šatkách a sáčku akorát, ale teď k ránu teploty rapidně poklesly. „Září, září, na léto jde stáří,“ prozpěvuji si přes drkotání zubů. Čekám, až mi Jířa objasní situaci. „Nenechal mi tu klíče, ho zabim,“ povzdychne si kamarádka. „A jak se dostaneme dovnitř?“ vyzvídám, ale odpovědí je mi jen její vyhaslý pohled. Pak ji ale asi něco chytrého napadá.

Vytahuje mobil a mačká jakési číslo. „Kdepak, toho neprobudí ani zemětřesení, ho zabim,“ zalyká se kamarádka. Vypadá to, že budeme spát na schodech.

Jiřina dostává další výborný nápad. Až je mi to podezřelé… „Pojď,“ chytá mě za ruku a vede mě směrem na zahradu.

Na obloze svítí měsíc s hvězdami. Zastavujeme se u vysoké jabloně. Od země do koruny stromu vede dřevěný žebřík, který končí na zápraží malé dřevěné haciendy.

5

„Kluci mají domeček,“ pokyvuji obdivně hlavou. V tu chvíli mi to dochází. Jiřina se šplhá po žebříku jako první. Řekla bych, že díky sledu událostí téměř vystřízlivěla. Také já jsem dodatečně potěšená, že byl aperol tak drahý. Jakožto drobné škudlilce mi bylo líto vyhodit peníze za více než tři drinky. „Mají tady i deku,“ vykřikuje Jiřka dojatě. „Jenom jednu?“ ptám se bojácně. Chce se mi spát. Chatička disponuje navlhlými matracemi. Uleháme spojené svými zády. Okamžik se sice handrkujeme o společnou přikrývku, ale po chvíli usínáme takřka v souznění.

Probouzí mě šimrání na obličeji. Jiřčin synek se mě pokouší lechtat jitrocelem v nosní dírce. „Ahoj,“ zdravím pána domku a snažím se o milý tón.

Chvilku bych si ještě zdřímla, ale on to vidí jinak. „Ahoj teto,“ odpovídá klučina. Oči mu šibalsky svítí, jako by přemýšlel nad cenou nočního nájemného. Nakonec jsme spokojení oba. Junior je skromný, a tak mu stačí můj slib, že si spolu po snídani zakopeme s míčem. Z okna jsou slyšet rozzlobené hlasy. Klučina jako by posmutněl. „Hraj si chvilku sám,“ mrkám na něho a mířím směrem k domu. V kuchyni probíhá hádka ohledně zapomenutých klíčů. I takhle může skončit jedna velká láska. Ach jo…

Nechci se mezi ty dva míchat, ale hlad je hlad.

6

Něco na tom asi bude…

Odemykám s lehkým napětím. Na odpolední směnu se těšívám. „Dobrý den, děťátka,“ volám ode dveří. V šatně je živo.

Chvíli trvá, než si mě někdo všimne.

O srozumitelném pozdravu však zatím nemůže být řeč. „Dobrý den, dobrý den, dneska zlobit nebudem,“ snažím se o radostný tón. Pár dětiček se mi vrhá na nohy, takže jsem nucena pokleknout. Změnu pozice berou jako výzvu ke hře.

Chvíli se pošťuchujeme nízko nad zemí. Až doteď shrbená kolegyně vstává. Málem jsem si jí nevšimla. Ranní směna se na ní podepsala. Strhaný výraz spolu s orosenými lícními kostmi hovoří jasně. Škodolibě mě těší, že ani její silonky dopolední zápřah nevydržely. I tak mě ale obdařuje úsměvem.

Chápu, že mě ráda vidí. „Tak kolik dneska?“ ptám se, ale spíš jen ze zdvořilosti.

Plné šatnové lavičky hovoří jasnou řečí. „Zase je nás dvacet čtyři,“ hlesne kolegyňka mezi zastrkáváním trička do tepláků a zapínáním bundičky. Koukám, že se náš milovník snaží políbit plačící holčičku. Také bych plakala… „Copak ty boty? Jedna za lavicí a druhá na okně!“ ptám se, ale odpovědí je mi hošánkův poťouchlý pohled. „Já už budu hodná, teto,“ přesvědčuje mě hnědooký klučina. Ani já neunikám jeho vášnivému polibku. „Hodný. Ty jsi přece kluk!“ snažím se ho přesvědčit, ale když beru v úvahu, že má doma starší sestru, jsou jeho slovotvary docela pochopitelné. Obracím pozornost k jeho obuvi.

Suchý zip ne a ne držet.

Klučina si nejspíš vzpomíná na svou oblíbenou kšiltovku.

Odpíchnutým rittbergerem mi uštědřuje políček malým, ale tvrdým kolínkem. Počítám si zuby. Vypadá to slibně. Často čítávám v médiích o syndromu vyhoření. Něco na tom asi bude.

7

Kristýnku přestalo bavit hledání druhé bačkory. Rozhodla se, že se jí chce kakat. „Už?“ ptám se prosebně po deseti minutách. „Kakám,“ odpovídá holčička, která střídavě rudne i bledne asi podle toho, v jaké fázi se její vnitřnosti nacházejí.

Konečně můžeme rozpočítat, kdo půjde první… „Ententýky, dva špalíky,“ zarážím se u prázdného místa…

Teprve teď mi dochází, že nikdo nebrečí ani nevykřikuje: „Kde je táta? Kde je táta?“ „Má rýmu. Do pátku nepřijde,“ dostává se mi odpovědi, aniž bych se na něco zeptala, a tak mohu pokračovat… „Čert vyletěl z elektriky, bez klobouku bos, natloukl si nos,“ ukončuji rozpočítávání zkrácenou verzí. Myslím, že se při vynechání boule velikosti Afriky tentokrát nic nestane.

Konečně scházíme ze schodů. „Držte se zábradlí, děti!“ volám do dupajícího procesí.

Kdosi pláče. Asi nemá kamaráda. „Udělejte mi uličku, nebo z vás uválím kuličku,“ snažím se probojovat ke dveřím, abych odemkla. Stále zapomínám, že tady moje rádoby vtípky nemají šanci padnout na úrodnou půdu.

Zato loni s předškoláky… To byla jiná káva! „Uválí z nás kuličku,“ pochechtávaly se děti, a já jsem tak mohla být aspoň chvíli hrdá na svůj ostrovtip.

Letos nejsem hrdá zatím na nic. Třeba to ještě přijde. Kolegyně mi bere klíč z ruky a s pohledem říkajícím: „To nemá cenu,“ odvádí špalír před budovu.

Venku se nám ani po deseti minutách nedaří udržet mrňouse v kýženém útvaru. Chytáme se s kolegyní za ruce a předvádíme chůzi ve dvojici. Školnice na chvíli nechává koště koštětem a pobaveně nás pozoruje z okna.

Také děti to očividně zaujalo. Ne však na dlouho. Usuzují, že je čas se rozejít, a dělají to skutečně důmyslně, nejlépe vše8

mi směry najednou. Poplašeně je odchytáváme a řadíme zpět se slovy: „Pojedeme jako mašinka.“ Nemá to cenu. Nejedeme, zato pěkně hlasitě houkáme.

Dokonce paní kuchařky se přišly podívat, co že se to děje.

Napadá mě, že bychom v budoucnu tuhle nenáročnou scénku mohli zařadit do vánočního pásma. Až vychytáme mouchy.

Náš donchuan pouští ruce děvčátek a hledí na oblohu se slovy: „Chci, aby plšelo. Bude plšet?“ „Nebude, na obloze nejsou mraky,“ přesvědčuji ho. Kolegyně vyzvídá, proč chce, aby pršelo. „Plotože mám hlad. Ale plší jenom v sobotu,“ uzavírá klučina, aniž by si všímal našich rozpačitých pohledů. Po pár metrech chůze slyšíme z jeho úst: „To je ale klásnej vejletík.“ Několik dětí zatoužilo znovu napodobit mašinku.

Celkem dost se teď píše v médiích, že pedagogičtí zaměstnanci propadají stále častěji alkoholu. Něco na tom asi bude… Čekám, až děti dohoukají, a zaháním vzpomínky na víkendový burčák…

9

Ty šuně Už dlouho plánujeme s kamarádkou a jejím manželem, že podnikneme něco společně. Mohli bychom jet do města na večeři. „A co to spojit třeba s bowlingem?“ zkouším navrhnout. „Víš, že mě bolí rameno,“ připomíná mi Svatopluk. „Vím, kde ti ho napraví,“ uculuje se kamarádka Míla. Bere do ruky telefon a rezervuje čtyři místa na thajskou masáž celého těla. „No já nevim, jestli se mi chce,“ protestuje Svatopluk. Je na něm vidět, jak rád by dal i navzdory zlobivému ramenu přednost dvěma hodinám bourání kuželek. „Už je to zamluvené. Zítra v pět,“ dodává spokojeně Milča.

Budeme to mít jen tak tak. Vyzvednout děti, připravit jim jídlo, osprchovat se a uhánět na masáž. Ještě že už se v naší nepřítomnosti Dominika dokáže postarat o chod domácnosti. Začínám se těšit jako malé dítě. Na thajské masáži jsem ještě nikdy nebyla. Možná i proto ta veliká nedočkavost.

Konečně je pátek. Blíží se sedmnáctá hodina.

Přešlapujeme před masážním studiem a dohadujeme se, kdo vkročí do salonu jako první. Pepa se ukazuje být mužem činu. Venku to pěkně fouká. Sotva si stihneme odložit kabáty, a už si nás rozebírá čtveřice drobných masérek.

Na chodbě jsou místnůstky jedna vedle druhé. Soukromí zajišťuje pouze pléd v podobě závěsu.

Masérka mi ukazuje, abych se svlékla do spodního prádla. Současně napouští teplou vodu do malého lavůrku. Podle zvuků z okolních kójí jsme na tom všichni podobně. Slyším, že se u souseda něco děje. „Ó... ty šuně,“ zazní tlumeně. Potom už se ozývá cosi mnohem hlasitějšího, ale nesrozumitelného. Usuzuji, že je to thajsky. Moje masérka odbíhá a soudě podle výkřiků se vedle sbíhají všechny přítomné zaměstnankyně.

10

„Ó,“ je slyšet stále dokola, jen pokaždé jiným hláskem. „Co se děje?“ volá Míla na svého manžela. „Ale nic. prosim tě,“ odpovídá jí naštvaně. Konečně to vypadá, že se snědé ženštiny dostatečně podívaly a podivily.

Moje masérka zatahuje závěs. Nepřestává při tom kroutit hlavou. Pak už se mi ale plně věnuje, což pociťuji více než dost. „Bolí něso?“ ptá se ta žena a škube mi hlavou na levou a hned zase na pravou stranu. „Trochu,“ stihnu heknout, ale není mi to nic platné.

Spokojeně si sedá za moje záda, aby mě oběma rukama objala kolem těla. Škub, škub. „Bolí něso?“ slyším znovu. To už jenom kroutím hlavou.

Ve stejném duchu pokračuje i zbytek terapie. „Chotovo,“ slyším po necelé hodině. „Děkuji,“ špitnu. „Neni zaš,“ odpoví žena současně s roztomilou úklonkou.

Pak už v místnosti osiřím. Pomalu se oblékám. Čekala bych, že mě bude bolet celé tělo, ale opak je pravdou. Cítím se báječně. V recepci už čeká Pepa. Je jako na trní. „To bylo, co?“ vyzvídám jeho dojmy. „No, to bylo,“ připouští neochotně. „Tak co se stalo?“ nedá mu pokoj Míla. „Ále, prosim tě,“ ošívá se její manžel. „Leze to z tebe jako z chlupaté deky,“ mudruje kamarádka.

Vypadá to, že svým výrokem Pepu neobyčejně pobavila. „Tak já vám to řeknu. Jak jsem přiběhnul z práce, zpocenej, smradlavej, no prostě jsem se pořádně vymydlil, vysprchoval a navlíknul jsem si nový trenky i ponožky. Ale asi jsem si ňák málo usušil nohy nebo co...“ Míla vyhrnuje manželovu nohavici. Najednou je nám to jasné. Než Pepa dorazil na masáž, stihly jeho ponožky nejen pustit černou barvu, ale i všechny zánovní chlupy.

Masérka si o něm asi myslí hrozné věci, ale to už je teď jed-

11

no Pepovi i nám ostatním. Sedíme totiž v oblíbené restauraci a čekáme, až nám přinesou jídelní lístky. To by jeden nevěřil, jak při takové masáži člověku vyhládne. Doufám, že tu mají něco thajského.

12