Issuu

NEBYLOVÃ‰

Petr Bazger

OBSAH

Nebylové 11 Kvartální bohém 36 Mallorca aneb Všechno je jinak 53 Skye 65 Teď a tady 84 Žlutá stužka 89 Nebylové II 102 Kanska, ta pravá faerská 109

978-80-7650-163-8

Všechny cesty vedou do Říma. A co když je tím Římem naše duše?

NEBYLOVÉ Také několikrát kontrolujete, jestli jste za sebou při odchodu z domu zamkli? Ne jen jednou, ale třeba dvakrát, třikrát i vícekrát? A někdy se dokonce i vracíte, přestože jste už pár kroků ušli, abyste se o tom přesvědčili? Budu vám nyní vyprávět o obyvatelích jednoho domu, kterým skutečnost, že někde nebyli, změnila život, a také o tom, jak jeden z nich ke své obsesi kontrolovat zamčení dveří svého bytu vlastně přišel.

Lída Ve sportu jde o co nejlepší umístění a výkon. Závod na dvě stě metrů prsa na plaveckém mistrovství světa v roce 2017 v Budapešti odstartovali všichni závodníci včas. Všichni, až na jednoho, Fernanda Alvareze, jenž skočil šipku do vody až s minutovým zpožděním! Co jej k tomu vedlo? Důvodem bylo, že pořadatelé závodu odmítli uctít památku obětí teroristického útoku v Barceloně. Prý na to nebyl čas. Tak si ho španělský závodník udělal sám a držel na startovacím bloku minutu ticha. 11

Co Fernando Alvarez ztratil kvůli tomu, že se dostal do cíle o minutu později? „Šanci na dobré umístění,“ zamumlal si pro sebe polohlasně Lída, když si pročítal článek na internetu ve svém chytrém mobilu. „Zato ale možná získal zápis do Guinnessovy knihy rekordů, protože se muselo jednat o nejpomalejší reakční rychlost nebo sportovce s nejdelším vedením v dějinách,“ zasmál se jinému úhlu pohledu. „Konec kouřové,“ zvolal provozní. „Lído, už tam máme lidi. Tak nástup.“ Lída pracoval jako kuchař v restauraci U Mlsného kocoura a sport byl jeho hlavním koníčkem. Sám jej sice aktivně neprovozoval, ale velmi se o něj zajímal. Bylo mu prakticky jedno, o co se jednalo, sledováním pořadů v televizi a na internetu se „udržoval v obraze“. Případ Fernanda Alvareze přiměl Lídu k přemýšlení, jestli fakt, že někde nebyl, nějak změnil jeho vlastní život. Tato myšlenka se mu usadila v hlavě a neustále na něj umanutě dorážela jako melodie písně, kterou ráno uslyšíte a po celý zbytek dne si ji pak broukáte a nemůžete ji dostat z hlavy. Lída měl totiž jeden velký sen. Odmalička chtěl cestovat po světě jako kuchař na zaoceánské lodi. Na přání rodičů šel však na gymnázium. Rodiče mu tvrdili, že matura a vejška jsou dnes nezbytností pro dobrý džob a vařit může jít vždycky, když o to ještě bude stát. A on o to stál. Po maturitě tedy odešel z domu a přes nesouhlas celého příbuzenstva začal pracovat nejdřív jako pomocný kuchař a později jako kuchař hlavní. 12

V práci rovněž přišel ke své zvláštní přezdívce – „Lída“. Kolegové mu ji dali proto, že v hospodě nastoupil za kuchařku Lídu, která se během let stala prakticky podnikovým inventářem, ale ze zdravotních důvodů musela v práci skončit. „Kam pojedeš na dovolenou, Lído? Zase do zahraničí?“ zeptal se ho na konci poslední „předdovolenkové“ směny provozní. „Jasně. Ale žádná exotika, jen v rámci Evropy. Na Madeiru,“ odpověděl Lída. Vybavil si, jak na internetu pátral po levných letenkách a našel dvě exotické destinace, kde ještě nebyl a které ho lákaly – Funchal a Ponta Delgada –, jež se obě nacházely na Madeiře, jedna v severní části ostrova a druhá v jižní. To je osud! „A co ubytování a jídlo?“ „Takový kaskadér, abych zařizoval všechno až na místě, nejsem,“ usmál se a pokračoval: „Už jsem přes booking.com zacáloval pokoj v jednom penzionu uprostřed ostrova, abych to měl všude blízko. Dokonce mám odvoz z letiště v ceně! Objednal jsem si ale jen snídani. Aspoň prubnu jejich kuchyň.“ „Hlavně nám sem pak netahej žádnou exotiku. Víš, že jsme knedlíkový národ?“ „Jak bych mohl zapomenout heslo našich štamgastů: ,Ukaž, že jsi jedlík, a přidej si knedlík.‘“ „Přesně. Každopádně jsem slyšel, že je na Madeiře hezky.“ „Jo jo, podle fotek na netu to vypadá suprově. Prý je to taková evropská obdoba Havaje.“ „To já dám v létě raději přednost originálu s tanečnicemi hula hula,“ začal se provozní vlnit v bocích. Lída 13

kvůli němu zalitoval, že neexistuje soutěž v trapnosti, protože by ji určitě vyhrál. „Tak si to tam užij,“ rozloučil se. Cestou z práce sledoval Lída chování lidí ve špičce a přemýšlel, co řidič automobilu nebo motocyklu získá tím, když na dálnici ve vysoké rychlosti riskantním manévrem předjede další vozidlo? A co by takový řidič ztratil, kdyby to neudělal? Vzpomněl si na Fernanda Alvareze a pomyslně držel minutu ticha za všechny, kteří někam šli a nedošli, jako ti v Barceloně nebo kdekoliv jinde na světě.

Dórmen Po bytě v přízemí domu číslo popisné 722 na Zábojově ulici se rozléhaly tóny houslového koncertu. Otevřeným oknem se hudba linula ven a také k sousedovi bydlícímu nad ním, Lídovi, jenž měl také zrovna otevřené okno. To Dórmen ovšem nevnímal. Nechal se naprosto unášet melodií své vůbec nejoblíbenější skladby. Nechápal, proč se pro klasickou hudbu používá výraz „vážná“, jelikož koncert pro housle a orchestr D dur od Petra Iljiče Čajkovského jej vždy dobíjel a činil šťastným. Jako by měl sílu někde uvnitř něj odkrývat závoj, za nímž si odžíval vše krásné, a poodhalovat naprosto neznámé krajiny. Často jeho poslech zakončil v slzách. Vrchol romantismu se sentimentální tečkou. Věděl, že autor skladbu napsal v roce 1878 a během dvou týdnů s ní byl hotov, trvalo 14

pak ale ještě celé tři roky, než se našel někdo, kdo byl schopen ji přehrát! Do té doby platila prakticky za nezahratelnou. Vůbec se tomu nedivil. I přes svůj pokročilý věk nikdy nepochopil, kde se v hlavách hudebních géniů může urodit taková krása, jako je tento opus číslo 35. Ze světa za závojem jej vytrhl zvonek. U dveří stál jeden ze sousedů, Lída. „Omlouvám se, že vyrušuji. Mohl bych vás o něco požádat? Letím na deset dní na Madeiru a potřeboval bych vybrat schránku a zalít květiny,“ obrátil se na něj s žádostí. „Ale jistě. Na Madeiru? Kde to je?“ Lída ochotně předvedl, co si o Madeiře nastudoval. „Já vlastně nikdy v životě nikde nebyl,“ navázal na přednášku Dórmen. „Jako nikdy?“ „Kromě Slovenska ne. Ale tehdy jsme ještě byli jeden stát, to se nepočítá.“ „Tý jo. Vás to nikdy nelákalo?“ „To nemůžu říct. Dokonce jsem měl k cestování vždycky blízko. Pracoval jsem v těch nejlepších hotelích a restauracích, často jsem přicházel do styku s lidmi z nejrůznějších končin světa a naučil se anglicky a německy, když se ještě všichni učili jen ruštinu. Ale před revolucí se cestovat nesmělo a po revoluci už nebyl čas a vlastně ani chuť.“ Jak to tak bývá u starších osamělých lidí zvykem, byl Dórmen rád, že se může chvíli bavit s někým jiným než s televizí nebo ježkem, díky němuž měl posledního tři a půl roku pocit, že jej aspoň někdo potřebuje. I teď ho držel v dlani a hladil po bodlinkách, které zůstávaly stažené. 15