KATEŘINA KLIČKOVÁ
Pro tebe, která držíš tuto knihu v rukou a možná se stydíš za to, co cítíš.
Poslouchej mě. Nejsi nemocná. Nejsi divná. Nejsi špatná. Jsi člověk, který umí milovat. A to je ten největší dar, který existuje.
Ponoř se do atmosféry této knihy ještě hlouběji. Otevři aplikaci Spotify, klepni na ikonu lupy, zvol symbol fotoaparátu a naskenuj kód níže. Tohle je playlist, který jsem poslouchala.
Kapitola 1.
Ráno bylo chladné a ulice ještě téměř prázdné. Město se teprve pomalu probouzelo. Tamara šla po chodníku s rukama zastrčenýma v kapsách kabátu a každých pár kroků se podívala na papírek, který držela mezi prsty. Adresa seděla.
Zastavila se před kavárnou. Chvíli jen stála a dívala se na velké skleněné výlohy, za kterými prosvítalo teplé světlo. Nad dveřmi visela nová cedule s názvem kavárny, ještě tak čistá a neotřená, až působila, jako by sem nepatřila. Kavárna se měla otevřít až za pár dní. Dnes tam Tamara přišla jen proto, aby jí někdo ukázal, jak všechno funguje.
Povzdechla si.
Nová práce. Nové místo. Noví lidé.
Nikdy neměla ráda začátky. Vždycky s sebou nesly ten nepříjemný pocit, že někam nepatří. Že všichni ostatní už vědí, co dělat, zatímco ona stojí opodál a snaží se neztratit.
Ten tlak na hrudi znala až příliš dobře. Objevoval se pokaždé, když měla vstoupit do něčeho úplně nového. Jako by všichni okolo dostali návod k životu a ona jediná ho někde vytratila.
Dlaně se jí před kavárnou začaly potit. Rychle a nervózně si je otřela o kabát, zavřela oči a zhluboka se nadechla.
„To zvládneš,“ zašeptala si.
Jenže mysl neposlouchala. Nikdy ji neposlouchala. V hlavě se jí honily otázky: Co když něco rozbije? Co když rozlije kávu na zákazníka? Co když na ni budou
koukat, jako by tam neměla co dělat? Co když vůbec neví, co má dělat?
Polkla, znovu si povzdechla a vzala za kliku. Dveře lehce zavrzaly a nahoře cinkl malinký zvoneček.
Okamžitě ji obklopila vůně čerstvého dřeva, kávy a něčeho sladkého, možná právě upečeného těsta. Interiér byl přesně tak útulný, jak si ho představovala: malé kulaté stolečky, nízko zavěšená světla, velký dřevěný bar a za ním lesklý, zcela nový kávovar.
Udělala několik opatrných kroků dovnitř.
„Dobrý den?“ zavolala nejistě.
Chvíli bylo ticho. Pak se za barem něco pohnulo.
„Ty musíš být Tamara?“
Tamara sebou lehce trhla a zvedla hlavu. Srdce jí bušilo až v krku.
Za barem stála žena, která byla o něco vyšší než ona.
Měla tmavé vlasy stažené do nedbalého drdolu, z něhož jí pár pramenů padalo kolem obličeje. Na sobě měla jednoduché černé tričko s vyhrnutými rukávy a tmavou zástěru uvázanou kolem pasu. Opírala se bokem o pult. Působila, jako by ten prostor znala do posledního centimetru.
Na několika prstech se jí leskly tenké stříbrné prstýnky, které se ve světle z oken jemně zaleskly při každém nepatrném pohybu.
Tamara na okamžik zaváhala, pak přikývla.
„Jo… teda ano, to jsem já.“
Žena se lehce usmála, obešla bar a přistoupila blíž.
„Já jsem Alex,“ řekla a natáhla ruku. „Dneska ti mám ukázat, jak to tady chodí.“
Tamara její ruku přijala. Stisk byl pevný, sebevědomý, ale ne agresivní. Přesně takový, jaký by člověk čekal při prvním setkání.
„Ráda tě poznávám,“ odpověděla a snažila se, aby to znělo přirozeně.
Alex si ji chvíli prohlížela. Ne nepříjemně, spíš tak, jak si lidé rychle zmapují nového kolegu.
Pak se znovu usmála.
„Neboj. První dny jsou vždycky trochu divné a stresující.“
Tamara se krátce, nervózně zasmála a prohrábla si vlasy.
„To jsi poznala tak rychle?“
Alex pokrčila rameny. „Jo. Každý první den vypadá podobně. I já jsem takhle stála.“
Rozhlédla se po kavárně a rukou naznačila prostor kolem.
„Tak pojď, provedu tě.“
Tamara ji následovala za bar. Najednou viděla kavárnu úplně jinak. Bar byl širší, než se zdál zvenku. Na policích byly pečlivě srovnané hrnky, sklenice, talířky, dózy s cukrem a sirupy. Uprostřed všeho byl kávovar.
Alex na něj položila ruku, jako by představovala živou bytost.
„Tohle bude tvůj nejlepší kamarád… A někdy i největší nepřítel.“
Tamara se zasmála. „To zní povzbudivě.“
„Neboj. Na začátku to nepůjde hned, ale za pár dní to budeš umět poslepu.“
Začala jí ukazovat, kde jsou hrnky na espresso, kde větší šálky, kde mlýnek, kde sirupy a kde pokladna. Mluvila klidně, pomalu a bez spěchu. Občas jen ukázala rukou, jindy otevřela skříňku nebo šuplík.
V jednu chvíli se otočila a všimla si, že Tamara stojí trochu roztržitě.
„Posloucháš mě vůbec?“ zeptala se pobaveně. Tamara rychle sklopila pohled ke kávovaru. „Jo! Jen… je toho hodně najednou.“
Alex se zasmála. „To je pravda.“ Opřela se o bar a rozhlédla se. „Ale máme čas. Kavárna se otevírá až za pár dní. Dnes je to spíš seznámení.“
Tamara přikývla a přejela si rukou přes tvář.
Venku se mezitím rozednívalo. Sluneční světlo proudilo velkými okny dovnitř a kavárna najednou působila tepleji a útulněji.
„Je to tu moc hezké,“ řekla tiše.
Alex chvíli mlčela, pak ji prohlédla od hlavy až k patě. „Taky si myslím.“
Sáhla po dvou hrncích a postavila je na bar. „Tak co, dáme si kávu a trochu se seznámíme? Stejně budeme mít spolu spoustu směn.“
Tamara se pousmála. Ten kámen, co jí celé ráno svíral hruď, se pomalu začal rozpouštět.
„To zní jako dobrý začátek.“
Alex zapnula kávovar. Kavárnou se rozlila vůně čerstvě mleté kávy, syčení páry a tiché bzučení stroje. Tamara stála opřená o bar a sledovala, s jakou samozřejmostí se Alex pohybuje. Bylo vidět, že to dělala tisíckrát.
„Tady,“ řekla Alex a podala jí hrnek. „Snad piješ kávu, to jsem se zapomněla zeptat.“
„Piju,“ usmála se Tamara a vzala hrnek do dlaní. Byl příjemně teplý. „Bez kávy bych ráno vůbec nefungovala.“
„Tak to sem zapadneš,“ zasmála se Alex.
Přesunuly se ke stolečku u okna. Sedly si naproti sobě. Venku projelo osamělé auto, jinak bylo slyšet jen tlumené zvuky probouzejícího se města.
„Tak… Tamaro,“ začala Alex. „Jak ses vlastně dostala sem?“
Tamara pokrčila rameny. „Viděla jsem inzerát. Potřebovala jsem práci.“ na chvíli se odmlčela a zadívala se na Alexiny prstýnky. „A líbilo se mi, že je to nová kavárna.“
Alex přikývla. „Chápu. Já jsem tu o něco dřív, pomáhala jsem s přípravami.“
„Muselo to dát hodně práce.“
„Docela jo… Ale stálo to za to.“
Mezi nimi zavládlo příjemné ticho. Tamara se napila kávy a cítila, jak z ní stres pomalu odtéká.
„Odkud jsi?“ zeptala se Alex.
„Odsud z města. Dřív jsem pracovala v obchodě.“
„Tak to je změna.“
„Velká,“ přikývla Tamara a podívala se z okna. Pak se otočila zpátky k Alex. „A ty? Jak dlouho děláš v kavárnách? Viděla jsem, že ti to jde jako po másle.“
Alex se opřela lokty o stůl. „Pár let. A jo… baví mě to.“
Tamara dopila kávu a položila hrnek na stůl. Sluneční světlo dopadalo přímo na Alexin obličej. V tom světle byly najednou její oči výraznější, světlejší. Tamara si uvědomila, že se na ni dívá o vteřinu déle, než by měla. Rychle sklopila pohled a lehce se nadechla.
Alex vstala a sebrala oba hrnky. „Tak dnes to necháme jen takhle. Hlavní věci už víš.“
Tamara se také zvedla. Nervozita z rána byla pryč.
„Zítra přijdeš taky?“ zeptala se Alex.
„Jo. Přijdu.“
„Dobře. Zítra ti ukážu zbytek a můžeš si zkusit udělat pár káv.“
Tamara se usmála. „Na to se těším.“
Alex otevřela dveře. Dovnitř pronikl chladnější ranní vzduch.
Tamara se ještě jednou ohlédla do kavárny a vyšla ven na chodník. Dveře se za ní tiše zavřely. Vydala se ulicí pryč a v hlavě si znovu přehrávala celé dopoledne.
Poprvé za dlouhou dobu jí začátek nepřipadal jako trest.
Tamara se opatrně přiblížila k baru. Kavárna byla stále zahalená do toho zvláštního ranního ticha, které ještě nebylo narušené žádnými zákazníky. Jen kávovar tiše hučel svou melodii a občasné kapání vody z dřezu připomínalo, že prostor není úplně opuštěný. Vzduch teď voněl nejen po čerstvě namleté kávě a lehce po citronovém čističi, kterým někdo před chvílí otřel pult.
Alex stála za barem, její zástěra byla utažená těsně kolem Alexina štíhlého pasu. Prsty se jí lehce dotýkaly kovového hrnku, jako by ho jen tak hladila. Sluneční paprsky, které právě procházely velkými okny, se odrážely od jejích stříbrných prstýnků a vrhaly na bar drobné, tančící odlesky.
„Pojď, dneska toho zkusíme trochu víc,“ řekla
Alex klidným, ale povzbudivým tónem. Její hlas zněl v prázdné místnosti příjemně.
Tamara přikývla. Srdce jí bušilo, ale tentokrát to nebyla ta nepříjemná nervozita z prvního dne. Teď to bylo spíš vzrušující očekávání. Pocit, že se učí něco nového, něco, co by mohlo patřit jen jim dvěma v této chvíli. Vzala portafilter do ruky. Byl těžší, než čekala. Snažila se napodobit Alexiny plynulé pohyby. Změřit si dávku, utlačit kávu rovnoměrně, zasunout ho do kávovaru. Alex stála těsně vedle ní, tak blízko, že Tamara cítila teplo jejího těla a slabou vůni. Byla to směs čerstvé kávy, vanilkového šamponu a něčeho lehce dřevitého.
Alex mluvila tiše, skoro šeptem, jen když bylo potřeba.
„Trochu víc rovně… ano, takhle. Počkej, ať se to nerozsype.“
Při jednom z těch okamžiků se jejich ruce lehce dotkly. Byla to jen nepatrná náhoda, když Alex upravovala Tamarinu ruku, aby správně držela konvičku s mlékem. Prsty se přejely přes sebe jen na zlomek vteřiny, ale Tamara ucítila záchvěv, který jí projel až do zápěstí a dál do hrudi. Alex se ani nepohnula, jako by pro ni takové doteky byly úplně normální součástí výuky. Tamara se na okamžik zarazila. Ne proto, že by si něco přála, ale protože si najednou uvědomila, jak intenzivně si všímá každého Alexina pohybu, každého záblesku světla na jejích prstech.
Věděla přesně, co by takové jednoduché stříbrné kroužky na několika prstech mohly v některých kruzích naznačovat… Ale nechtěla si nic vymýšlet.
Zkusila se znovu soustředit. Zasunula portafilter a zapnula páru. Syčení bylo hlasitější, než čekala. Držela konvičku s mlékem a snažila se vytvořit tu správnou pěnu. Alex stála vedle ní, pozorovala ji, ale nezasahovala hned. Jen občas upravila její ruku, když se konvička naklonila příliš šikmo. Každý takový dotek byl krátký, profesionální, ale pro Tamaru trval déle, než měl. Když mléko konečně nateklo do hrnku a vytvořilo slušné latte art, Tamara zvedla oči k Alex, která stála opřená bokem o bar a sledovala výsledek s lehkým úsměvem.
„Tak… to je už mnohem lepší,“ řekla Alex tiše a v jejím hlase bylo slyšet upřímné uznání.
Tamara přikývla, ale spíš si povzdechla úlevou. „Jo,“ zašeptala a zvedla oči výš. Slunce teď dopadalo přímo na Alexiny ruce. Prstýnky se znovu leskly, jako by na ně chtěly upozornit. Tamara je pozorovala, aniž by to chtěla. Každý drobný pohyb, každé to zachvění kovu.
„Chceš zkusit ještě jednu?“ zeptala se Alex.
Tamara přikývla a tentokrát už měla pocit, že je o něco jistější. Opakovala postup, tentokrát rychleji a přesněji. Ale i při práci si uvědomovala, že si všímá mnohem víc než jen kávy. Všímala si, jak Alex stojí, jak dýchá, jak se občas lehce usměje, když se něco povede. Bylo to ticho soustředěné, pohodové, ale zároveň nabité něčím, co Tamara nedokázala pořádně popsat. Věděla, že si bude pamatovat každý moment tohoto dopoledne. Vůni kávy, syčení páry i ten nepatrný dotek rukou.
Když odložila poslední hrnek na bar a otřela si ruce do zástěry, Alex se posadila na vysokou stoličku u pultu a pozorovala ji s rukama složenýma v klíně. Tamara si všimla, jak si Alex nenápadně pohrává s jedním z prstýnků. Točila ho kolem prstu, jako by to bylo její oblíbené gesto při přemýšlení. Pak si rozpustila vlasy z culíku a prohrábla je prsty. Delší, tmavé rameny jí spadly na ramena a ve světle vypadaly ještě zdravěji a měkčeji. Ale Tamaru znovu zaujaly ty prstýnky.
Jsou to jen prstýnky… nebo něco víc?
napadlo ji. Nechtěla si vymýšlet. Alex působila tak profesionálně, klidně a zároveň trochu tajemně.
Tamara se posadila naproti ní a pomalu zvedla pohled. Alex měla oči hnědé, hluboké, téměř karamelové. Sluneční světlo je teď odhalovalo víc než obvykle. Byly teplé, pozorné, ale ne vtíravé.
„Když děláš kávu,“ začala Tamara po chvíli, „co tě na tom baví nejvíc?“
Alex se na okamžik zamyslela, pohled věnovala upřeně někam za okno. „Možná právě ta jednoduchost. Každý den je trochu stejný, a přesto nikdy není úplně stejný. A taky… vidíš lidi. Přijdou, objednají si svůj obvyklý nápoj a ty zjistíš, že každý z nich je úplně jiný. Že za tou kávičkou se skrývá celý příběh, který tají.“
Tamara přikývla. „Takže všechno je vlastně v detailech?“
„Přesně,“ odpověděla Alex s lehkým, téměř něžným úsměvem. „V těch maličkostech, kterých si většina lidí ani nevšimne. V tom, jak někdo drží hrnek, jak se usměje, když ochutná první doušek…“
Tamara se krátce zasmála, ale hned sklopila oči ke svému hrnku. Napadlo ji, jestli nebyla až příliš průhledná. Jestli Alex viděla, jak se na ni během dopoledne několikrát zadívala déle, než bylo nutné.
Alex se opřela lokty o bar a chvíli ji jen pozorovala. „Neboj,“ řekla klidně. „Každý první dny všechno sleduje. Je to normální. I já jsem to tak měla.“
Tamara se lehce naklonila blíž. „A co tě dokáže překvapit?“ zeptala se tiše.
„Lidi,“ odpověděla Alex bez váhání. „Ne to, co říkají.
Ale to, co dělají. Když si myslíš, že je znáš, a oni najednou udělají něco, co ti ukáže, že jsi je vlastně vůbec neznala. Je to překvapivý ale i dost bolestivý.“
Tamara na chvíli mlčela. Bylo v tom něco uklidňujícího, ale zároveň napínavého. Alex mluvila přesně, bez zbytečných slov, a přesto dokázala říct tolik.
Seděly tak naproti sobě. Ticho mezi nimi nebylo trapné. Spíš jako by obě čekaly, která z nich prolomí tu jemnou linii první. Tamara si pohodlněji sedla a otáčela hrnek v dlaních, cítila teplo porcelánu.
Nakonec se odvážila. „Můžu se tě na něco zeptat?“
„Jasně,“ odpověděla Alex a opřela se o opěradlo.
„Jaký jsi typ člověka, když máš volno a netrávíš ho tady v kavárně?“
Alex zvedla obočí, ale usmála se. „To je dost obří otázka.“
„No právě,“ zasmála se Tamara. „Proto mě to zajímá. Chci poznat svoji kolegyni… pořádně.“
Alex se zadívala ke dveřím, jako by nad tím opravdu přemýšlela. Sluneční světlo jí teď padalo na profil obličeje a Tamara si znovu všimla, jak se jí lesknou prstýnky, když si pohrávala s jedním z nich.
„Asi tichý typ,“ řekla nakonec. „Mám ráda klid. Dlouhé procházky podél řeky, posezení s pár blízkými přáteli, dobrou hudbu… a někdy prostě jen na lavičce v parku a pozoruju lidi. Žádné velké akce. Jen já a moje myšlenky.“
Tamara se pousmála. „Takže jsi pozorovatelka.“
„Možná,“ pokrčila Alex rameny a lehce se uchechtla. „A ty?“
„Já… pořád se někde hledám,“ přiznala Tamara a opřela se o bar. „Někdy jen tak vyrazím někam, kde jsem nikdy nebyla, a nechám se překvapit.“
„To zní, že se nerada nudíš,“ poznamenala Alex s úsměvem.
„To rozhodně ne.“
Ticho se vrátilo, ale bylo příjemné. Tamara si odkašlala. „Ještě jedna otázka. Co je věc, kterou o tobě lidi většinou odhadnou špatně?“
Alex se na ni podívala trochu jinak. Pozorněji, jako by ji otázka zasáhla hlouběji. Na chvíli zavládlo ticho. Pak se opřela a řekla klidně:
„Že jsem nepříjemná. Nebo že se nechci bavit. Že jsem uzavřená.“
Tamara naklonila hlavu. „A nejsi?“
Alex se pousmála jen koutkem úst. „Ne. Jen si vybírám, s kým má smysl mluvit.“
V hlavě Tamaře probleskla myšlenka, kterou nahlas neřekla: Takže si myslíš, že se mnou má smysl mluvit?
Zvedla oči. Jejich pohledy se střetly. Nebyl to dlouhý moment, ale stačil, aby Tamara ucítila, jak se jí zrychlil dech. Alex neuhnula hned. Jen se dívala klidně, bez tlaku, jako by čekala, co se stane dál.
Tamara byla první, kdo pohled stáhl. Odkašlala si a zamumlala: „To dává smysl.“
Najednou si mnohem víc uvědomovala, jak blízko u sebe sedí. Jak je kavárna prázdná. Alex si znovu pohrála s prstýnkem. Tak pomalým a nenápadným pohybem. Tamara ho sledovala koutkem oka.
„Vždycky jsi tak tichá?“ prolomila ticho Alex najednou.
Tamara překvapeně zvedla hlavu. „Cože?“
„Teď,“upřesnila Alex. „Přemýšlíš víc, než mluvíš.“
Tamara si odfrkla. „A to je špatně?“
„Ne,“odpověděla Alex klidně. „Jen si toho všímám.“
Co když si všimla i toho, jak pořád sleduju její ruce a ty prstýnky? Pomyslela si Tamara.
„Dělám to často,“ přiznala Tamara. „Nejdřív si všechno projdu v hlavě… a pak teprve něco řeknu.“
Alex ji pozorovala. Nehodnotila... Jen si skládala obrázek. Tamara si toho pohledu všimla a instinktivně si přejela prsty po vlasech. Měla je dnes rozpuštěné, hnědé s jemnými tmavšími melíry, které slunce zvýrazňovalo. Prsty jí lehce ztuhly, když si uvědomila, že se Alex dívá i na její rty. Na jemný lesk, který si ráno nanesla.
„Máš ten lesk schválně?“ zeptala se Alex najednou.
„Cože?“ Tamara ztuhla.
Alex lehce kývla k jejím rtům. „Ten lesk, chytá světlo. Je hezký.“
Tamara na vteřinu ztratila řeč. „Já… ani nevím,“ řekla a trochu se pousmála. „Prostě jsem si ho ráno vzala.
Koupila jsem si ho nedávno.“
Alex jen přikývla a neřekla nic víc. Ale ten pohled zůstal.
Tamara si přejela jazykem po rtech a hned toho litovala.
Skvělý. Teď to bude ještě víc vidět. Pomyslela.
Zhluboka se nadechla. „Vidím, že si hodně všímáš detailů.“
Alex se zasmála a protáhla se na stoličce. „Jen těch, které stojí za to.“
Tamara na ni pohlédla. Nevěděla, jak tu odpověď brát. Nevěděla, co přesně tím Alex myslela, a tak to radši nechala být.
„Asi bychom to pro dnešek mohly ukončit,“ řekla Alex nakonec.
Tamara přikývla a společně zamířily do malé šatny vzadu.
Prostor byl stísněný, bylo tam jen pár háčků, úzká lavice a dvě skříňky. Vzduch tu voněl po pracím prášku a slabě po kávě, která se jim vsákla do oblečení.
Tamara si sundala zástěru a pověsila ji na háček. Sáhla po své vytahané mikině, kterou nosila skoro každý den. Přetáhla si ji přes hlavu a prsty si rychle prohrábla vlasy, aby je trochu uhladila. Na sobě měla světlé džíny a tu velkou mikinu, ve které se cítila měkce a bezpečně.
Když se otočila, Alex už byla převlečená. Měla na sobě tmavé, volné kalhoty a jednoduché černé tričko, přes které si právě přehazovala světlou košili. Rukávy si automaticky vyhrnula až k loktům. Byl to pohyb, který vypadal, jako by ho dělala tisíckrát. V tom oblečení působila ještě přirozeněji. Ještě víc jako ona sama.
Takže takhle vypadá, když už není v práci… napadlo Tamaru.