Iveta Urešová
NADĚJE UMÍRÁ
6
Pátek 13.tého Pokládám telefon.Nevěřím slovům, která do mě proudily, ne, nevěřím. To přece není možné, to nemůže být pravda. Proč? Proč ona? Ne, prosím ne. Slzy mi stékají po tváři, černé myšlenky se honí hlavou. Už raději nechci myslet, jak zastavit ty pocity, všechny ty myšlenky. Co bude teď? Co dál? Mobil zvoní znovu, volá „mamka“. Nádech, výdech, jak s ní mám teď mluvit? Co mám vlastně říct? “Ahoj.Právě jsme skončili a vyrážíme k Vám, budeme tam za chvíli, pa.”Uf…,vydechlajsem, mluví normálně, až moc normálně, jako by se nic nedělo a všechno bude v pořádku. Kéž by bylo všechno v pořádku. Otevírají se dveře a v nich mamka, živá a zdravá a vypadá stejně jako ráno, když odcházela, ale na prsou mě stejně tíží. Mám strach. Sedneme si ke stolu, „vypadá to, že mám rakovinu.“ Já vím, přikyvuji souhlasně. Vím
7 to, volal mi můj manžel informaci přímo od doktora a říkal i prognózu. Je to hodně rozsáhlé, vypadá to špatně. Mamka vypráví a mě začíná docházet, že nic neví. Jak je to možné, jaktože já vím a ona ani netuší. Vůbec neví, jak špatné to je. Je plná nadějí, je připravena na boj se zlou nemocí. Jedeme na výlet, fotíme se a v hlavě se mi honí, co když je to naposledy. Poslední výlet, poslední čas naší rodiny bez zlé prognózy. Poslední hezké chvíle. Víkend je plný přemýšlení.Doufání končí a je tady pondělí, mamka nastupuje do nemocnice na biopsii. Nyní je důležité určit zdroj rakoviny a podle toho zacílit léčbu. U mamky se střídají nejrůznější profese, sestra, doktorka, psycholožka, výživová poradkyně a všichni vědí, jenom mamka neví. Jdu na návštěvu a mamka s uplakanýma očima vypráví, co se dozvěděla. Po několika dnech v nemocnici se konečně i ona dozvěděla pravdu. Zlou, krutou, zákeřnou a velmi bolestnou pravdu. Pláče a vypráví o paliativní péči. Tenkrát jsem to slovo slyšela poprvé.Vysvětluje mi, co to znamená, ale pláč jí znemožňuje mluvení. Zadržuji slzy, ale uvnitř pláču s ní. Co bude teď, ptám se sama sebe. Co mám teď dělat, o čem s ní mám mluvit. Přece jí nebudu vyprávět o tom, že si Terezka roztrhala legínky, taková blbost až je mi teď trapně, že jsem se kvůli tomu dopoledne zlobila. Co jí mám vlastně vyprávět, jak s ní mám mluvit? Všechno je najednou nepodstatné, a tak hrozně hloupé. Osmělila jsem se a řekla jsem jí o svých myšlenkách, pláče znovu… Prý nemám pravdu a naše každodennost je to nejdůležitější. To jediné, na čem teď záleží. Jsem ráda, že to řekla,
8 moc mi to pomohlo. A tak každý den jdu do nemocnice plná příběhů, co je u nás nového, kolikrát si Zuzanka zase přidala nebo jak se vyvíjí Terezky vztahy s kamarády ze školky. A každý den se tomu zasmějeme i v té nemocniční bolesti a beznaději, která nás obklopuje. Nejhorší na tom je, že mamka už si nějakou dobu stěžovala a my jí neposlouchali. A mamka nikdy nepatřila k lidem, co by si na něco stěžovali. Ale teď nám už nějakou dobu popisovala nespecifické potíže jako že špatně snáší česnek a cibuli a cítí se hodně unavená.Měli jsme poslouchat! Neříkám tedy, že by se něco změnilo, ale měli jsme poslouchat obzvlášť, když popisovala asi nejčastěji uváděný syndrom rakoviny vaječníků, syndrom malé sukně. Několikrát řekla, jak jí hrozně roste břicho a my jí odbývali, že co by asi v padesáti chtěla. Přece si nemyslela, že bude mít ploché břicho navždycky a podobně jsme jí škádlili a vše sváděli na věk. Až se nakonec rozhodla, že raději vyrazí k doktorovi a pak už to byla jízda. Gynekolog jí poslal do nemocnice se slovy, že to ještě neviděl a ať si raději urychleně zajde někam do nemocnice a dál už to víme. Zajímavé je, jak člověka nenapadne myslet na to nejhorší, i když se to kolem nás děje, tak přece by se to nestalo nám. To není možné. Doktor ve zprávě popsal ascites, což je tekutina v břiše, která způsobila, že mamce skutečně byla malá sukně. Když mamka hledala na netu, co je možná příčina nahromaděné tekutiny v břiše, našla tyto příčiny: nemocná játra, zánět nebo rakovina vaječníků. Přesně si pamatuji, jak my ty možné příčiny říkala do telefonu.
9 „No píšou, že to můžou být nemocná játra nebo zánět“, ztlumila hlas, protože to důležité už mi řekla „nebo pak nějaká rakovina“. Bylo až neuvěřitelné, jak nás ta poslední možnost ani trochu nerozhodila, jak moc jsme si byly jisté sami sebou, životem a vlastní nedotknutelností. Já jsem o takové možnosti nezapřemýšlela ani na setinu vteřiny a myslím si, že mamka také ne. Myslela jsem, že půjde do nemocnice, tam vyšetří přesnou příčinu a dostane prášeček, v nejhorším případě víc nebo větší prášeček a bude zase dobře. A ono to dopadlo úplně jinak. Dopadlo to tak, že se seznamujeme s termínem paliativní léčba. Sakra. Nemá za účel vyléčit. Léčba a nemá vyléčit? Mamka se lekla tvrdé diagnózy a v prvních momentech nevěřila, že by mohla mít ještě nějakou budoucnost. Tak se raději rozhodla jednat, dokud ještě může, dokud jí to ještě zdraví dovolí. Na seznam úkolů si dala zrušení penzijního připojištění, přepsání bytu, rozšíření disponibilních práv k bankovnímu účtu a nevím, co ještě. Ze strachu z budoucnosti vše vyřídila v prvních dnech po propuštění z nemocnice. Taky bylo potřeba zanést lékařskou zprávu obvodní lékařce. Ta si zprávu několik minu prohlížela a pak vyhrkla: „To máte dobré, že jste se dostala do onkologického centra do Plzně. Tady v Mostě se už takové diagnózy neléčí.“Mamka na ni nevěřícně zírala. No tak taková informace opravdu potěší. Ještě když mi to vyprávěla do telefonu, tak bylo znát, jak moc jí tvrzení obvoďačky vykolejilo. Někdy opravdu platí mlčeti zlato.
10 Další důležitý a dost děsivý úkol je říct babičce, tedy mamky mamince nepříjemnou diagnózu. Mamka se toho velmi děsila. Nebyla jsem u toho, tak nevím, jak to probíhalo, ale umím si představit, nebo vlastně si neumím představitjak musí být těžké říct vlastní mamce takovou blbou zprávu a jak musí být příšerné takovou zprávu vyslechnout od vlastní dcery. Pro matku to musí být naprosto šílené, když vlastní dítě stojí na prahu takové tvrdé nemoci. Jsem přesvědčená, že každá máma by vše vzala raději na sebe, jen aby se dítě netrápilo. Kéž by to tak šlo.
11
Přeci není na řadě Není na řadě je větička, kterou nemůžu dostat z hlavy. Je to myšlenka, se kterou se ráno budím a je to myšlenka, která mi nedá v noci spát. Dávno už se nedožaduji spravedlnosti nebo vysvětlení od nějakého Boha. Ale pocit, že není na řadě mě naprosto pohltil. A tak od chvíle, kdy vím, jak vážná její nemoc je, neustále si v hlavě řadím všechny členy rodiny podle datumu narození. Jindy zase třídím všechny lidi, co znám nebo lidi z televize. Mám hlavu plnou seznamů lidí, kteří měli umřít před mamkou. Vím, ti lidé by asi nebyli rádi, ale věřím, že i oni by uznali, že jsou více na řadě než mamka. Ale je to k ničemu. I když řeknu, že není na řadě stokrát za sebou. I když to řeknu jí. Stejně se nic nezmění. S jedním právě dotvořeným seznamem jsem se jednou pochlubila i mamce v nemocnici. Poctivě si ho vyslechla a pak jen pokrčila rameny.
12 „Máš sice pravdu, ale takhle to nechodí.“ Nechodí, ale mělo by. Rozhodně by mělo. Věk je pouze číslo, ale to číslo je závazné, nedá se před ním schovat ani utéct, a tak trochu naznačuje, kdo je konci života blíž a kdo dál. Takhle by to mělo být správně. Ale evidentně není. Mamka mě ale uklidňuje, že je to takhle vybrané správně. Jak je silná! Ale nesouhlasím s ní. Vidí můj nesouhlas a znovu tedy pokládá otázku: „a kdo by to měl být jiný?“. Ihned jí připomenu jeden ze svých mnoha seznamů. Seznam, jak by to mělo být správně. Seznam, kde lidé odcházejí podle spravedlivých kritérií. „Takhle by to bylo správně!“ Pousměje se a zastaví moje úvahy. „Mám to být já. Nechci už pochovat dalšího manžela. Nebo se dívat, jak mám nemocné děti, to jsem opravdu ráda, že jsem vybraná já. Nebo si představ, že by to byly holky, Bože chraň. Takhle je to správně. Je to přesně tak, jak to má být a ano, někteří si to uměli zařídit a nějak je to vynechalo. Doufám, že jsem to vybrala za celou rodinu a nikoho z Vás už nic takového nepotká.“ Obdivuji jí a děkuji jí za její myšlenky, které vedou k nám ostatním, ale nesouhlasím s ní. Nemůžu s ní souhlasit. Prostě není na řadě. Nyní se mamka opět pustila do studování internetu. Prognóza vypadá špatně, internet to vidí tak na tři měsíce života. Celý domeček z karet se rozpadá. Vše je najednou jinak. Je to jako když Vás přejede buldozer. Nikdo neví, co bude nebo co nás čeká. Co bylo včera dnes už neplatí. Vše, co se včera nutně muselo udělat a nemělo to odkladu je dnes nepodstatné. Všechna ta rozdělaná práce, dnes se
13 už nemusí nic. V okamžiku se vše změnilo. Kam se ztratily všechny plány? Život se přetočil a celý pohled na svět se najednou změnil. Jak moc byl každý měsíc předůležitý termín uzávěrky. A najednou přestala být důležitá práce. Najednou se člověk soustředí jen na rodinu. To jediné se najednou jeví jako smysluplné. To jediné má skutečnou hodnotu. Když jsem požádala lékařku o vysvětlení, co nás čeká a konfrontovala jsem jis mamky představou tří měsíců, tak mě uklidnila. Není to sice dobré, ale dala nám naději. Naděje je důležitá a my znovu můžeme věřit, že nás čeká ještě něco dobrého.Celý rozhovor nás provázel ten nový termín paliativní. Paní doktorka doporučuje, aby se v první řadě začalo paliativní léčbou, jelikož léčba by prozatím neměla tolik smysl. Rozhovor mě potěšil, už se tolik nebojím. Zatím by léčba neměla smysl, ale v budoucnu je možnost. Ještě není nic ztraceno. Paní doktorka mluvila tiše a chvílemi se v jejích očích zaleskly slzy. Je to lékařka, která se potkává denně s těžkými osudy, ale mamky nemoc ji i tak zasáhla. Možná to bude tím, že budou přibližně stejně staré, kdo ví? Ale jsem vděčná, že celý náš rozhovor vedla velmi lidsky. Vážím si toho. Bohužel tohle nenínaše první setkání s rakovinou. Už jsme jí znali z minulosti. Už jsme věděli, co dokáže, jakou má sílu a jak těžké je vyhrát nad ní. Vlastně jsme neměli žádný příklad z rodiny, kdy by někdo vyhrál. Ale velmi silně si pamatuji naše první setkání s touto smrtelnou nemocí. Byla jsem tenkrát ještě dítě, a tak mě
14 rakovina nijak neděsila. Neuvědomovala jsem si vážnost celé nemoci. Brala jsem to jako fakta.Aha nemoc, aha je potřeba se léčit. A víc jsem nezkoumala. A pak přišel konec. Nevěřila jsem tomu. Nevěřila jsem nikomu, kdo to tvrdil. Pořád jsem si říkala, že všichni lžou, že to přeci nemůže být pravda. Vymyslela jsem nespočet sci-fi scénářů, které mě chránili před skutečností. Nalhávala jsem sama sobě, že nás opustil a nevěděl, jak od nás odejít, tak si všichni vymysleli tu smrt. Měla jsem zlost, cítila jsem nenávist vůči všem a všemu. Bylo těžké smířit se s tím a bylo těžké vidět mamku tak nešťastnou. Teď je vše úplně jiné. Přistupuji s respektem ke každé zprávě od lékařů. S důvěrou poslouchám, co nám říkají. Neperu se s tím, přijímám to s pokorou. Nevím, jestli je to tím, že už jsem dospělá nebo těžce prožitou zkušeností, ale nemám potřebu nikomu nevěřit nebo cokoliv zpochybňovat. Dřív jsem toto tvrzení nesnášela, ale dnes musím přiznat, že je to asi pravda. Už souhlasím s tím, že co tě nezabije, to tě opravdu posílí. Fáze popření se u mě projevuje jen ve velmi malé míře. Dnes už vím, že i když tomu nebudu věřit nebo s tím nebudu souhlasit, tak i přesto se to bude dít. I přesto bude nemocná. Myslím, že nic jiného než uvěřit a přijmout fakta nám stejně nezbývá. Asi to byla i tahle naše zkušenost z minulosti, co nám rozvázalo jazyk. Dřív jsme mluvit neuměli, ale teď už to dokážeme. Jsme mnohem silnější a odhodláni mluvit
o zlých věcech. Jsme připraveni opravdu spolu komunikovat. Povídáme si s mamkou o budoucnosti, utvrzujeme se v tom, že prognóza není tak zlá, jak říká internet. „Budeme bojovat“ pronáší mamka tu silnou větu plnou odhodlání. Větu plnou naděje.