Na kole po Evropě

Martin Klíma

Na kole po Evropě

Martin Klíma

NA KOLE PO EVROPĚ

Na kole po Evropě Copyright © 2021, Martin Klíma ISBN 978-80-7650-443-1

PŘEDMLUVA

Jak jinak začít, než položit sám sobě otázku: „Jak jsem se vlast-

ně dostal k cyklistice a co mě u ní udrželo?“ Sám si to vysvětluji jednoduše. V době, kdy jsem poprvé vyjel na opravdovém, tedy ne jen dětském kole, nebylo co jiného dělat. Chodil jsem do prvního ročníku střední školy a kolo se stalo mojí jedinou volnočasovou aktivitou. A protože rád dělám všechno naplno, z koníčka se postupně stala závislost a z gaučového povaleče naprostý fanatik do pohybu, cyklistiky a vlastně sportu v mnoha jeho podobách. Až později jsem zjistil, že lépe jsem si vybrat nemohl. Kolo je mým celoživotním partnerem, a přestože jsem pořád amatér, považuji se za velice profesionálního amatéra.

Na den, kdy jsem spatřil svou první „lásku“, samozřejmě nikdy nezapomenu. Vidím to jako dnes. Prosinec, venku je mráz a chumelí. Počasí, že by ani psa nevyhnal, a my se přesto právě teď vydáváme ven. Míříme do velkého ostravského obchoďáku Tesco a úkol zní jasně. Vybrat si vánoční dárek. Už jsem si jistý, že to bude kolo, i když ještě netuším, jak dobrého parťáka v něm najdu. Stálo mě to trochu přemýšlení, protože rodiče mi

dali ohledně dárku na výběr: nové kolo, nebo týdenní lyžařský kurz? Vzhledem k tomu, že držíte v ruce tuhle knížku, asi je vám jasné, jak jsem se rozhodl. Mimochodem na lyžích jsem ve svých třiceti letech dosud nestál.

Naše rodinná výprava se rychle propletla mezi regály přeplněnými vánočním zbožím a uličkami zacpanými bezpočtem lidí a zamířila do oddělení sportovního vybavení a potřeb. Tam na mě čekalo mé první jízdní kolo. Pořád si pamatuji, že bylo uložené ve třetím regále odspodu. Mělo odpruženou zadní vidlici, na tu dobu bylo rozhodně nadčasové, netypické, vypadalo skvěle. Bez předchozí zkušenosti jsem mohl jen doufat, že tam odpružení není jen pro parádu a bude i praktické. Abych nezapomněl, kolo bylo červené, značky Olpran a stálo 3 600 korun. To byly tehdy nějaké peníze!

S odstupem času a postupně získanými zkušenostmi už můžu přiznat, že jsem při výběru neměl úplně šťastnou ruku.

Už po necelých dvou letech jsem se poohlížel po lepším kole a z této výměny se pomalu stalo pravidlo. Upgrade stále dělám přibližně každé dva roky. Dosud jsem vystřídal šest kol, vyzkoušel jsem různé značky a typy. Lepší technická kvalita a zkušenosti znamenaly také prodlužování celkového času stráveného každý rok na kole a s tím přirozeně také navyšování ročního průměru najetých kilometrů.

Kromě projížděk po rodném kraji jsem začal podnikat i delší cesty do neznámých končin. Zjistil jsem, že Čechy, Morava a Slezsko mají mnoho úžasných zákoutí. Zavítal jsem také do zahraničí a objevil pro sebe aspoň některé z tamních přírodních krás, měst a památek. Na kole jsem navštívil blízké i vzdálenější sousedy. Křižoval jsem Polsko, Slovensko, Rakousko, Maďarsko, Slovinsko, část Chorvatska. Podíval jsem se také do Srbska, Rumunska nebo Švýcarska. Mám projeté silnice,

cyklotrasy, turistické stezky, lesní i horské pěšiny a občas i pěknou divočinu.

Teď bych vás chtěl pozvat, abyste si některé z mých zážitků připomenuli se mnou. Mým cílem není ohromit vás svými zkušenostmi, ale podělit se a možná vás nalákat k uskutečnění vlastní cesty. Protože cesta je cíl.

„Co jsem se sám nenaučil, to mě při mých toulkách naučila příroda.“ Johann Wolfgang von Goethe (1749-1832)

I. CYKLOVÝLET DO SLOVINSKA, 2015 Rozlohou nevelká, ovšem svou krásou a jedinečností oslepující. Taková je malá jihoevropská země na křižovatce mezi Západem a Východem. Na pomyslné hranici mezi severem a jihem.

Poznejte krásu Slovinska…

Pokaždé, když uvidím, pokaždé, když uslyším název Slovinsko, vybaví se mi stejné obrazy. Krásná, malebná, různorodá a rozhodně neokoukaná země. Vhodná a bezpečná pro cestování, objevování a poznávání nového. Protože je stejně jako já plná vášně pro cyklistiku i turistiku, vydal jsem se do této relativně nedaleké destinace právě na kole. Ukázalo se, že pro cyklistické putování v rámci Evropy je to vynikající volba. Vlastně mi není jasné, proč je Slovinsko jako turistická destinace tolik opomíjené.

Tuto cestu jsem si naplánoval na jaře 2015 a hned v létě toho roku ji také realizoval. Držel jsem se připraveného itineráře - 15 -

a na trase do Slovinska postupně obkroužil více než 1 250 kilometrů přes Slovensko a Maďarsko. Na samém začátku prázdnin, hned 1. července, jsem v rodné Kopřivnici nasedl na kolo a vydal se vstříc novým zážitkům a především objevům země, o které jsem do té chvíle v podstatě nic nevěděl. Projížděl jsem Vsetínsko, Zlínsko a Uherskohradišťsko, dokud jsem se nedostal až na Slovensko. Byl jsem plný energie, cesta utíkala poměrně rychle, a proto jsem si mohl dovolit dělat přestávky, většinou určené k návštěvě hradů, zámků, vyhlídek či jiných pamětihodností. A často také k osvěžení nebo přímo vykoupání v nějaké přehradě či v jezeře. Zastávek nebylo málo, za zmínku určitě stojí například Trenčín. Impozantní hrad nad městem právem patří mezi slovenské národní kulturní památky a návštěvu této přirozené dominanty rozhodně doporučuji.

Nelitoval jsem ani návštěvy hradu Beckov ve stejnojmenné obci, která se nachází pouhých 22 kilometrů od Trenčína. První zmínka o něm pochází už ze 12. století. No a do třetice zmíním ještě hrad Čachtice, opředený několika známými pověstmi. K tomu jsem přejel z Beckova asi 17 kilometrů, aniž bych se musel odchýlit od stanoveného směru na jihozápad.

Ani během návštěv těchto kouzelných a historických staveb jsem však nesměl zapomínat na účel své cesty. Po poslední prohlídce nezbývalo než opět usednout na kolo, zamířit více na jih a pokračovat bez dalšího zdržování až do města Hlohovec, kde jsem se rozhodl přenocovat. Poprvé, ale ne naposled, mě čekalo ubytování, příprava večeře a nabírání sil na další den. Takhle napsané to vypadá dost luxusně, ale ve skutečnosti to znamenalo postavit stan na místě, kde bude co nejméně nápadný, vytáhnout z batohu nějakou „šmakuládu“ v konzervě, rychle ji zhltnout a zalézt do spacáku.

Plán na další den byl jasný a jednoduchý. Byl však reálný?

- 16 -

Hodlal jsem dojet až k maďarskému hlavnímu městu a utábořit se někde v jeho blízkosti tak, abych ho následující den dopoledne mohl navštívit a náležitě si jeho prohlídku vychutnat. Ze slovenského Hlohovce jsem tedy vyrazil na jih a zhruba na úrovni města Galanta jsem svou trasu stočil jihovýchodním směrem. Ještě dopoledne jsem pak na hraničním přechodu Štúrovo–Ostřihom (Esztergom) bez potíží přejel do Maďarska, do země, kde prý není možné se domluvit. Kdysi mi o maďarštině někdo tvrdil, že „to není žádný jazyk, ale krční nemoc“. Nebyla to zase taková nadsázka, jak by se mohlo zdát, nicméně já se toho nezalekl. Byl jsem připraven domlouvat se rukama i nohama, nakonec to však nebylo potřeba a stačila mi má chabá angličtina.

Důležité bylo, že co jsem měl naplánováno, to se mi také povedlo splnit. Dorazil jsem k městu Piliscsaba, odkud už je hlavní město skoro na dohled, a tam přenocoval. Opět ve stanu a opět na místě, kde jsem nebyl na očích.

A pak už samotná Budapešť (Budapest). Přestože se na všech svých cyklistických putováních všem větším městům, zvláště pak metropolím, snažím vyhýbat, Budapešť jsem prostě vynechat nemohl. Byla to má druhá návštěva maďarské metropole. Už ta první ve mně kdysi zanechala dojem, že jde o místo plné historie, kultury a nespočtu chutí. Své gastronomické touhy můžete, stejně tak jako jsem to udělal já, uspokojit ve velké tržnici Központi Vásárcsarnok, která funguje na ulici Vámház korút už od druhé poloviny 19. století. Samozřejmě jsem neodolal pravé maďarské paprice či poctivému langoši. Nabídka byla nepřeberná, ale s tímhle výběrem neuděláte nikdy chybu!

- 17 -

Při poznávání města nechyběla ani zastávka u budovy parlamentu Országház. Tato obrovská novogotická stavba z roku 1885 jako by vyrůstala přímo z vody na pravém břehu Dunaje.

Za návštěvu stála také městská část rozkládající se nalevo od řeky a procházka okolo Budínského hradu, Sándorova paláce, krásné lanové dráhy Budavári Sikló a jízda po Széchenyiho řetězovém mostě (Széchenyi lánchíd), který stráží na obou březích majestátní lvi.

Prohlídku Budapešti jsem si záměrně načasoval na den, kdy tam probíhal jeden ze závodů série Red Bull Air Race. Letecké klání, při němž piloti s využitím akrobatických prvků prolétávají mezi pylony, má určitě něco do sebe a zjevně dokáže přilákat tisíce nadšených diváků. Mně to připadalo spíše bláznivé a poměrně nebezpečné. Po krátkém zhlédnutí jsem se rozhodl raději vyrazit na další úsek své cesty.

Stále dolů k jihu, ale tentokrát i trochu na západ. Směřoval jsem k „Maďarskému moři“, největšímu jezeru střední Evropy, krásnému Balatonu. Hnala mě představa osvěžení po náročném dni, a tak jsem do večera dojel z centra Budapešti až k východnímu cípu jezera. Tam jsem využil příležitosti a na noc se ubytoval v jednom z nespočtu místních kempů. Zvolil jsem ten ve městě Balatonalmádi, zabral si pro sebe jedno z posledních volných míst, postavil stan, zajistil kolo a konečně se ponořil do vody. Balaton… Třetí den ještě neskončil a já se koupu v Balatonu! Z Kopřivnice jsem zatím urazil přibližně 500 kilometrů. Přiznávám, že i s veškerou bagáží, stanem, jídlem či pitím by můj denní průměr mohl být poněkud vyšší.

Balaton je sice rozlehlý, ale dosti mělký, takže můžete odejít docela slušně daleko od břehu, přičemž stále dosáhnete nohama na dno. Na to už ale nebylo moc času, nastával večer a brouzdání v jezeře vystřídala procházka po břehu. Když jsem - 18 -

za soumraku narazil na první hospůdku, dlouho jsem neváhal.

Atmosféra uvnitř doslova vybízela k tomu, abych zkusil něco z místní kuchyně. Nejprve trochu luštění maďarštiny v menu, ale volba byla víceméně jasná. Objednal jsem si guláš. Poctivý, hustý a s typickými ingrediencemi, který se nijak výrazně nelišil od toho českého. A každý guláš by se měl zapít pivem, i když z toho jsem měl mírné obavy. O maďarském pivu jsem nikdy předtím neslyšel. No, mělo to svůj důvod. O jeho chuti můžu říct jen to, že se prostě nedalo pít. Příště budu chytřejší a dám přednost tokajskému. Vínu, které je pro svou tradici a chuť známé i za hranicemi.

V podstatě celý následující den jsem se pohyboval po cyklostezce na pobřeží Balatonu. Samotné jezero má na délku téměř 80 kilometrů a stezka (mimochodem stejně tak jako železnice) kopíruje jeho břeh. Při svižné jízdě jsem míjel jeden kemp za druhým, jeden rekreační rezort střídal druhý. Bylo jich tam tolik, až mi to bylo nepříjemné. Postupně jsem nabyl dojmu, že pokud se budu chtít vykoupat, jinak než přes nějaký kemp, plovárnu nebo oplocený rezort se k vodě nedostanu. Zkrátka že po mně budou chtít vstupné jen za to, že si chci zaplavat.

Pokud se pletu, omlouvám se, ale v tu chvíli to tak opravdu vypadalo. A tak jsem nepřestával šlapat a dojel až na poloostrov Tihany, kde leží i stejnojmenné městečko. To už byl čas oběda. V mém případě měl podobu vynikajícího stánkového langoše s česnekem, sýrem a kečupem, kdy kuchař jako obvykle na ingrediencích nešetřil. Pivo jsem tentokrát vynechal.

Na úplné špičce tohoto poloostrova se nachází přístav, odkud se trajektem přepravují na protější stranu nejen automobily, ale i cyklisté a chodci. Já této možnosti nevyužil, jen jsem si pořídil několik fotografií do sbírky a pokračoval v jízdě po severním břehu jezera. A tam se věci začaly komplikovat. Místní - 19 -