Jmenuji se Agáta. Myšlenka sepsat tento příběh mě, popravdě řečeno, napadala už dávno v minulosti. Ještěže jsem to neudělala, nebylo by v něm vše, co se událo v posledních letech… a že se toho událo. Nevěřím úplně stoprocentně na mystické věci, resp. jsem ten typ, pro který je uvěřitelné, co je hmatatelné. Přesto některé formy – jako jsou věštectví, hypnóza, reinkarnace – by mě zajímaly, protože bych sakra chtěla vědět, čím jsem byla v minulém životě a co jsem prožila. Protože buď to musel být ukrutně nudný život, a proto ten současný je napěchovaný jak Krakonošova fajfka, nebo jsem naopak žila život, který byl bujarý, ale zřejmě jsem nedokončila něco, co mám za úkol v tomto životě dokončit. Ale kdo mi řekne, jaký je to úkol? Nesnáším úkoly… Mým současným životem mne provázejí pohádky, myslím tím opravdu pohádky sepsané před dávnými dobami a dochované až k dnešním dětem. Mají skutečně své moudro. Mám je ráda ne proto, že všechno skončí dobře, ale proto, že velmi často většina z nás musí nejdřív projít tím zlem a peklem a pak nastane to krásné, to vysněné, to pohádkové... věřím tomu! Pohádky jsou víc než důležité, ne proto, aby nám vyprávěly, že existují draci, ale proto, aby nám ukázaly, že draci se dají porazit. A že můj život opravdu (zatím) pohádkový nebyl...
2
Narození člověka Zajímala by mě spousta věcí. Zajímalo by mě třeba, jestli když človíček přichází na svět, vnímá opravdu svět, do kterého přišel, plnými smysly, které v tu chvíli umí použít. Jestli se v jeho dušičce už něco odehrává. Očima toho asi moc nevnímá, jen to všudy přítomné světlo, na které v tom krásném a pokojném prostředí v bříšku nebylo zvyklé. Není od věci, když v dospělosti člověk řekne: „Já bych se chtěl vrátit k mamince do bříška“. Co malý človíček určitě vnímá, jsou hlasy. Hlas té, která k nám promlouvá celých devětměsíců. No, někdy trochu méně. To v tom případě, že maminka žije svůj život, aniž by tušila, že se v ní už dávno dotváří a vyvíjí nový život. Že v ní roste malý vetřelec. Jednoho dne zjistí, že i přes veškeré snahy o nepočetí tam ten vetřelec je. V lepším případě se naopak snaží mít vetřelce v bříšku, a když to zjistí, není podle mého většího štěstí. Pak také může vnímat doktora, který říká: „No tak, maminko, je to holka a teda, ta je veliká. Ta vám bude jednou šacovat letadla“ Ha, ha, ha... tuhle větu jsem opravdu v dětství slyšela bambilionkrát. Smích je prý všelék. Neměli bychom jím šetřit. Zaprvé nám prokazatelně prodlužuje život a pak taky není většího zadosti učinění než nasrat všechny okolo svým neustálým optimismem a smíchem. Při otázce „jak se máš“ doporučuji odpovídat „lépe už se ani mít nemůžu“! A já se tím asi držím už od narození. Samozřejmě si to nepamatuju, ale jak se říká, maminka má vždycky pravdu. A podle vyprávění mojí maminky jsem byla vysmáté dítě v každé situaci. Že jsem byla krásné miminko, to je samozřejmě naprosto jasné. Miluju fotky. Fotky, ty staré, ze starých foťáků, kde vyfocení jednoho filmu byla sázka do loterie… vyjdou ty fotky,
3
nebo nevyjdou? Vytáhnu dobře ten kinofilm z foťáku, aby se mi neozářil a já si nenechala vyvolat jen fotky samá šeď, šeď, trošku něco poznávám? Fotka vyvolá identické vzpomínky na danou chvíli. Vyvolá vzpomínky na slova, na gesta, vybaví se nám, co jsme v tu chvíli slyšeli a co jsme cítili. A právě z fotek z mého miminkovství na mě dýchá taková radost a ten smích je všudy přítomný. Miminkovský smích je nezáludný, je autentický, je čirý. V dospělosti už bývá takového smíchu méně, protože jsme ovlivněni určitými negativními zážitky, které v nás zanechávají stopu. Já se držím jednoho přísloví. Život je jako jeviště a ty jsi klaun… i když srdce krvácí, ty se musíš smát! Ale abych nebyla zase tak happy. Pláč přišel také. A víte kdy? Když přišel jednoho krásného dne čert. Byl fakt děsnej, a to v té době nebyli Krampusáci. Čerty bych posílala jen na opravdu hodně velký sígry, ostatním bych co nejdřív vysvětlila, že pod tou maskou je upocený hodný strejda nebo táta a že to dělá jen proto, aby vystrašil zlobivé dítko, ale v jádru mu je jasné, že takové zlobivé dítko se za týden nebo měsíc oklepe a jede si dál ve svém zlobivém režimu, čert nečert. Pláč také přišel, když mi vzali jídlo. Sotva jsem chodila, už jsem prý žužlala pod stolem kus kuřete a tvářila jsem se při tom, že větší rozkoše nemůže být. Nemůžu říct, že by mi to vydrželo dodnes, ale nemám-li pravidelný přísun papáníčka, jsem nerudná. Na miminkovství je krásné to, jak všichni okolo, včetně vás, vidí vše růžovými brýlemi. Je, ta je krásná. A jaký má krásný michellinky na těch nožičkách. No a ty její kukadla. A jak nám krásně přibírá. No ta je šikovná, už umí... My to v té době asi vidíme stejně, nemáme proč se cítit jinak než spo-
4
kojeně, bezstarostně, s láskou opečováváni a zcela milovaně. Otázka je, co z těchto věcí nám zůstane v budoucím životě. Co nás ovlivní natolik, že budeme jiní. Co ovlivní ty okolo nás, že budou jiní. Pravdu měla Forrestova máma: Život je jako bonboniéra… nikdy nevíš, co ochutnáš. Životní cesty jsou nám zřejmě nějak dané, některé můžeme změnit, sejít z cesty, nebo jen nepatrně ovlivnit jejich směr. Která je ale ta správná, v tom nám nikdo neporadí a my to zjistíme až na samém závěru naší životní cesty. Od roku 1996, americký fyzik a emeritní profesor v oblasti anesteziologie a psychologie, Dr. Stuart Hameroff, a sir Roger Penrose, fyzik matematik na Oxfordské univerzitě, pracovali na teorii kvantového vědomí, v níž tvrdí, že duše je udržována v mikrotubulích mozkových buněk. Tito dva vědci věří, že lidský mozek je biologický počítač, na kterém běží program našeho vědomí. Tento program však není ukončen smrtí. Dále se oba vědci dohadují o tom, že to, co lidé vnímají jako „vědomí“, je ve skutečnosti výsledkem efektů kvantové gravitace uvnitř mikrotubulí. Oba badatelé tento proces nazvali Orchestrated Objective Reduction neboli Orch-OR. Tato teorie naznačuje, že poté, co se lidé dostanou do fáze známé jako klinická smrt, mikrotubule v mozku ztratí svůj kvantový stav, přesto však stále zachovají informace, které jsou v nich uložené. www.echo24.cz
Jak říkám, nevěřím na reinkarnaci, ale pokud je to pravda, chci se v příštím životě narodit jako můj pes, anebo jako pták… už teď vím, koho bych posrala jako prvního!
5
Období puberty Puberta (česky také dospívání) je období a proces tělesných změn, při kterých se tělo dítěte mění na tělo fyzicky dospělého člověka schopného se rozmnožovat. Puberta je inicializována hormonálními signály z mozku do pohlavních orgánů. V odpověď produkují pohlavní orgány různé hormony, které stimulují růst, funkci nebo proměny mozku, kostí, svalů, kůže, vnitřních a pohlavních orgánů. Růst se zrychluje v první části puberty a vrcholu dosahuje na konci. Před pubertou se tělesné odlišnosti mezi chlapci a dívkami omezují pouze na oblast genitálií. Během puberty se rozvinou rozdíly ve velikosti, tvaru, kompozici a funkci tělesných struktur a systémů. Nejvíce zřetelné to je u tzv. druhotných pohlavních znaků. V období dospívání si člověk začne uvědomovat svou osobnost. Napodobuje myšlenky, které jsou charakteristické pro jeho dobu, nebo napodobuje nějaký svůj idol. Bouří se proti autoritám, obzvlášť proti rodičům. Člověk začne navazovat a poznávat přátelství a lásku a v tomto věku pozná také násilí a zklamání a probíhají náhlé změny nálad. Neustále pozoruje svoje tělo a jeho změny. www.wikipedie.cz
Život si namalujeme jako velikonoční vajíčko. Krásně. Přesně tak, jak by podle našich představ měl vypadat. A pak se v průběhu života odněkud objeví nějaký koledník, vajíčko nám vezme a sežere! A s ním i naše představy a sny...a je v tom nějaká spravedlnost, ptám se! Tím, jak mě děda držel zkrátka, jsem asi prošla složitým pubertálním věkem celkem dobře. Dobře je za 3. Dost často mě nutí srovnávat pubertu v našem věku a pubertu dnešní omladiny. Ale to se skutečně nedá, je to nesrovnatelné. Vůbec ne v tom, že my jsme byli jinak vychováváni,
6
my jsme si to a to nesměli k rodičům dovolit... to vše zůstává stejné. Problém a nejdůležitější rozdíl je ta doba, ve které jsme žili my a v které žijí mladí dnes. Jsem si totiž stoprocentně jistá, že kdybychom my měli tenkrát ty možnosti a přístup k tolika vymoženostem, jako mají mladí dnes, nechovali bychom se asi jinak. Jenže v naší době bylo toto vše ještě v plenkách, tak nám nezbylo nic jiného, než se spolehnout sami na sebe a vytvořit si zábavu sami. Dnes to za puberťáky dělá počítač, mobil, drogy a alkohol. No takhle... neříkám, že bychom nechlastali. Ale nepatřilo to k našim normálnostem v životě. „Ahoj Agáto, půjdeš se s námi projít?“ přišli kluci za mnou do chatky. Byli jsme zrovna s babičkou, dědou a sestrou na dovolené kdesi v jižních Čechách. Byla to chatová osada a restaurace byla v hlavní budově, která byla zajímavě situovaná přes řeku. Dalo se k ní dojít i po cestě, ale byla dost zdlouhavá a dost oklikou. V pubertě samozřejmě vážíte každý krok. „Můžu jít, babi?“ „Jo, jen běžte i s Renatkou.“ Vyšly jsme ven a nasedly rovnou do loďky, kterou se dalo převézt přes řeku. „Co budeme vyvádět, děvčata?“ mrkl na nás Honza. „Já nevím, tak dáme pinec?“ „Tak jo, ale dáme si nejdřív něco k pití, ne? Je vedro, až se mi kroutí palce u nohou... ha ha ha.“ Vešli jsme do restaurace, tam poloprázdno. Honza se ale najednou ztratil a až po chvilce přilítl s nějakým starším klukem. U barového pultu jsme si objednali malinovou limču a ten Honzův kamarád dvě peprmintky. Vůbec jsem netušila, co to je za limču, tak jsem byla zvědavá. To, co mu výčepní podával, se podobalo vodě v rybníčku v Dráchově... zelený jak brčál. Ale už z dálky bylo cítit, že to voní jako žvýkačky. Myslela jsem, že se uvnitř schováme před tím šíleným vedrem, ale
7
kluci chtěli jít mermomocí s pitím ven. Tvrdě jsem nesouhlasila, ale protože jich byla většina, přehlasovali mě. Samozřejmě až později jsem pochopila o co jim šlo, pacholci… „To hezky voní. Co to je?“ ptám se Honzy. „To je zelená, to neznáš?“ „Neznám. Ale barvu to má příšernou.“ „Tak ochutnej, na...“ nabídl mi ten Honzův kamarád. Ochutnala jsem. Bohužel jsem netušila, jak je to silné, tak jsem tu skleničku řádně nahnula a pak se málem utopila v peprmintový smršti. „Ty vole, co to je?“ „To je síla, co? Hele, a to si představ, že to ještě hází chlapi v hospodě i do piva. Takhle jak to vidíš, tu štamprli, celou hodí do piva. A pak to třeba vypijou i na ex. Říká se tomu „žabí voko… ha, ha, ha.“ Při té představě mi naskákala husina i na místech, kde bych nikdy neřekla, že může naskákat. Nepila jsem ani pivo, ani tvrdý alkohol. Ale musela jsem uznat, že chuť to byla zvláštní. Po druhé už jsem si jen lízla. Protože nastal čas, kdy jsme se měly jít se ségrou ukázat babičce, sedli jsme zase všichni do loďky a přepravili se na druhý břeh. Alkohol už nás trochu posilnil, a tak měli kluci silácký řeči a taky se začali předvádět, takže byla na lodi zábava. Celý vysmátý jsme vylezly z loďky a šly se ukázat, že jsme v pořádku. Babička nás ráda viděla a nabídla nám nanuka. Já v té době milovala (vlastně to mi taky zůstalo) míšu. Klasickýho tvarohovýho míšu. Takže jsem jednoho spořádala, a protože ségra nedojedla ten svůj, zbaštila jsem i zbytek jejího. Nebylo ještě moc hodin, a tak jsme babičku a dědu přemluvily, že můžeme jít ještě ven. Kluci měli radost a znovu nás převezli. „Tak co, holky, dáme ten pinec?“ zeptal se Honza. „Tak jo.“ Hráli jsme dobrou hodinu pinčes, a jak jsme tam tak lítali u pinčesovýho stolu, začala jsem se cítit tak trochu divně.
8
„Dáme ještě zelenou, ne?“ prohlásil Honza a společně s jeho už zletilým kamarádem došli pro tři panáky. Ochutnala jsem další várku toho zelenýho pitíčka a už jsem měla naváto. Opice přišla náhle a řekla: jdu si pro tebe, ty nezbednice... stejně jako polednice. Mám za to, že pan Mácha měl doma zásobu zelenýho pití. Nastal večer a my už musely domů. Návrat loďkou byl tentokrát vtipnější, ale také náročnější. Připadala jsem si jako na obrovském rozbouřeném oceánu a vyhlížela jsem každou chvíli Moby Dicka. Ta loď se nehoupala jen v mých představách, ta se totiž houpala, a to jakože dost, ve skutečnosti. Rozverné hochy nenapadlo nic inteligentnějšího než loďku řádně rozhoupat, aby holky řvaly a jančily. Při jednom náklonu jsem si chtěla sáhnout na vodu a trochu si svlažit obličej, a jak jsem se nahnula, žuchla jsem do vody a za mnou prakticky celá posádka. Naštěstí byla voda teplá a celkem mělká, takže jsme celý vychechtaný doplavali na břeh a bylo po akci. Babička spráskla ruce, když nás uviděla, ale pro samou radost, že se nám nic nestalo, ani nenadávala. Co se mi pak bohužel stalo osudným, bylo to, že mi chtěla udělat radost a podala mi dalšího nanukového Míšu. Dovedete si představit, co udělá kombinace: peprmintka, tvarohový nanuk, jízda na lodi, pinčes, peprmintka, horší jízda na lodi, tvarohový nanuk. Moje střeva a žaludek daly jasně najevo, že tohle teda nedávají a já problinkala dva dny. Moje tělo a můj obličej se proti mně spikly a barva obličeje jasně napovídala a naznačovala, co jsem konzumovala. Ráno si ze mě kluci dělali srandu. „Co je, Agi? Ty jsi nějaká zelená? Ha, ha, ha.“ Jaký je závěr téhle historky? Od té doby nesnáším zelenou a nikdy jsem se jí už nenapila, a když ji někdo pije, dávám si ruce před oči, jako když se dívám na horor v televizi. Ale láska k míšovi mi zůstala… zaplať pánbůh. Když už jsem pila, tak bílé víno. Pivo mi stále vnucoval děda,
9
a to při obědě. Po každém dobře upečeném kuřátku mi podával skleničku duritku s pivem a pokaždé říkal: „Dej si, to ti to jídlo hezky spláchne.“ Ale mně to pivo tak nějak smrdělo a bylo neskutečně hořký. Kdybych bývala tušila, jak moc mi bude jednou chutnat. Bílé víno jsem pila i z finančních důvodů. Přece jen, peněz jsem moc neměla a vše ostatní bylo moc drahé. Poté, co mi při prohlídce pan doktor řekl, že mám trochu nižší tlak a že bych si měla občas dát kafe nebo červené víno, jsem k bílému vínu přidala tedy i to červené… když to říká pan doktor. Červené víno pil doma i děda, takže jsme si z toho udělali takové občasné vinné dýchánky. Kafe jsem začala pít s odporem. Bylo strašně hořký, a tak jsem si do něj narvala čtyři kostky cukru, abych to vůbec pozřela. Pak už mi kafčo zachutnalo a postupem času jsem ubírala kostičku po kostičce. Až později jsem se dověděla, po kom jsem to asi podědila… Někdy v sedmnácti letech jsem asi měla nějaké víc ekonomické cítění a zjistila, že to pivo je ještě levnější než víno. Jednoho dne mě kamarádka překecala, ať to zkusím. Měla jsem s tím stejný problém jako s kávou. Strašně, ale strašně hořký. Co teď? Osladit to asi nemůžu. Tak co už... to dám, ne? Vypila jsem s odporem svoje první malé pivo. Postupem času mi pivo zachutnalo. Takže k vínu bílému a červenému se přidalo pivo. A tato trojkombinace, která občas pomůže psychicky, nikoli fyzicky, mi prakticky vydržela dodnes. Několikrát jsem vedla s různými lidmi debatu. Jsem alkoholik, nebo nejsem? Tu stejnou otázku si kladly prakticky všechny moje kamarádky. Chlapi ne. Ty se tímhle „problémem“ nezabývají. Ti jdou prostě zachlastat a hotovo. Alkoholik nejsem. Dala jsem na doporučení psychologů.
10
Alkohol podávaný v malých dávkách neuškodí v jakémkoliv množství. Víno je prý nápojem bohů. Takže nejsem alkoholička, ale bohyně. Tečka! Žádný kecy kolem. Britský portál Daily Mail uvedl, že odborníci z univerzit v Exeteru a Brighton došli k poznání, že látky obsažené v červeném víně a čokoládě, juvenalizují staré buňky a ony se pak začnou chovat jako mladé. Jak stárneme, takzvané telomery na koncích chromozomů se zkracují, což právě vede k stárnutí buňky. Ukázalo se, že látky jako flavonoidy a resveratrol, obsažené v hroznech, borůvkách, červeném víně a tmavé čokoládě, způsobily, když se přidaly do buněk, že se tyto telomery opět prodloužily. Vědci nyní doufají, že by se objev dal využít v anti-ageing terapiích. "Naše data naznačují, že použitím těchto látek bychom mohli dokázat znovu nastartovat funkce starých buněk," pravil vedoucí výzkumu profesor Harries a jeho kolegyně doktorka Eva Latorre ho doplnila: "Když jsem viděla, jak rychle ty buňky mládly, nemohla jsem tomu uvěřit. Bylo to jako kouzlo." Takže je to vědecky potvrzené: Po pití červeného vína a baštění čokolády se mládne! www.extra.cz
11