Modrotisková pohádka

Moąrúôisþúvá poāádþa Martina Dvořáková

Eliška Prouzová

Tato kniha vznikla díky spoustě dobrých lidí, kteří jí věřili a přispěli na její vznik.

Speciální díky patří Haně Kretkové, Agláje A. Myškinové, folklórnímu souboru Podjavořičan Telč, z.s. a společnosti Arimo, spol. s r.o.

Kniha by nikdy nevznikla, kdyby neexistovali skvělí a dobří lidé, kteří se snaží tradici výroby modrotisku udržet (v Olešnici a ve Strážnici).

4

ˇ Jaþ sĄ ùreòrāla ýúd’ s`moąrým ćaròĀveü ....................7 ˇ õ`Azó÷em ì`moąrásþem Jaþ sĄ ħasík vïdaý zì ùriûcĄînoó InąĀgo .........................................15 Jaþ sĄ õkaüìrádiýĀ s`víloó Roîárþoó a`pýniýĀ p÷vûí úkoý ............................................................ 29 ˇ Jaþ p÷emúāli îlé vílï ..................................................... 43 ˇ üusĄý vîpoüĄnoóô Jaþ sĀ ħasík na ĆĄloó písûicþó, ˇ abï sùlûil úkoý ................................. 55 ˇ îísþal õlíbeûúu údüenó Jaþ Vìõík ˇ ...............................63

5

Jaþ sĄ ùreòrāla ýúd’ õ`moąrým ćaròĀveü ˇ

7

Když vyjdete do světa, možná narazíte na krásné vlnité kopce, průzračné studánky, tvrdé skály a vůni čerstvého lesního vzduchu. Není to krajina vždy vlídná – umí lidi pořádně potrápit. Snad proto tu vyrůstají lidé ušlechtilí, tvrdí a odolní, kteří si umí mezi sebou vždy pomoci a ví, jak potěšit a jak se zasmát. Malé vesničky v sobě ukrývají tolik pokladů, že by se o nich mohlo napsat moře příběhů a fůry historek.

A zrovna jeden takový příběh stojí za to, abyste ho slyšeli.

Odehrál se právě v jedné z těch krásných vesniček plných roubených chaloupek. Bydlel zde barvíř Jura se svým malým synkem Vašíkem.

Jura byl nejlepším modrotiskařem v celém širém okolí.

Tisknul na látky barvu speciálním způsobem. Když na ni totiž tisknul, nebyla barva skoro vidět, objevila se na plátnu až potom, co Jura látku namáčel do indiga – to je speciální

8

modrá barva z jedné rostlinky, které se říká indigovník. Nejdříve tiskl na látku tak, že to nebylo vidět, potom ji několikrát namočil do modré kádě a najednou se tam vše objevilo. Úplně jako nějaké kouzlo. Modro-bílé kouzlo.

Bylo zrovna krásné ráno. Sluníčko se vyhouplo na oblohu pomaleji než jindy a svými paprsky proklouzávalo přes clonu ranního oparu nad krajinou. Jako by si chtělo z mlhy kutálet obláčkové míčky. Jura vyšel z chaloupky na vzduch, protáhl si ruce nad hlavu, a když odcházel do své dílny, pískal si. To znamenalo, že se probudil s dobrou náladou. Když šel okolo dveří, mrkl jedním očkem na sošku svatého Šimona nade dveřmi – to je patron barvířů – a šel směrem k dílně.

Jeho synek už tak dobrou náladu neměl. Byl rozzlobený kvůli včerejší hádce s kamarádem Honzíkem. Chtěl si půjčit jeho koloběžku, ale on mu ji nechtěl dát, a tak se začali

9

hrozitánsky hádat. A tak si dnes Vašík vzal z kůlny míč a šel si kopat sám. Viděl tatínka, jak vchází do své barvířské dílny a píská si. Ani si tatínkovy dobré nálady nevšiml. Pořád jen přemýšlel nad hádkou s Honzíkem. Začal si rozzlobeně kopat o zeď.

Barvíř Jura vstoupil do své dílny a začal míchat speciální tiskařskou směs. Nasypal tam trochu kaolinu, trochu arabské gumy a své tajné přísady. Důkladně vše promíchal a natřel vrstvu toho všeho na matrice. To jsou taková větší dřevěná razítka. A začal vše nanášet na bílou látku. Za chvíli už měl potisknuté celé plátno. Když barva zaschla, připravil si látku do stojanu a nakoukl do kádě s barvou. Vyděsil se. Na dně byla už jen trocha modré barvy! Dobrá nálada byla ta tam.

Neměl totiž už dost indigovníku na výrobu další várky. Tahle troška mu musí vystačit na tuto a ještě jednu látku. Byla to

10

důležitá zakázka pro paní hraběnku z nedalekého zámečku.

Jura si už pískat přestal, dělalo mu to veliké starosti. Pořád si v duchu vše přepočítával a promýšlel, zda mu barva vyjde.

Pokud by dnes nevyšla na obě látky, v sobotu stihne nabarvit už jenom jednu – tolik času nemá. Dnes musí nabarvit alespoň jedno plátno.

Vašík si zatím pořád rozzlobeně kopal míčem o zeď. Přemýšlel nad spoustou špatných věcí. Měl obrovský vztek a jediné, co mu běhalo hlavou, byly rozhněvané myšlenky. Chtěl je všechny odhodit pryč. Nastavil nohu o něco výš a pořádně kopl do míče. Prásk! Míč se vymrštil a velikou rychlostí letěl do tatínkovy dílny. Přelétl pracovní stůl a silou vrazil do kádě s modrým indigem. Ouha! Káď se převrhla a všechna modrá barva se rozlila po podlaze.

11

„Ale ne! Co to vyvádíš?“ rozkřikl se barvíř Jura. „To si vůbec nevážíš našeho živobytí? Jak teď mám dokončit objednávku pro paní hraběnku? Co když kvůli tomu přijdeme o střechu nad hlavou! Vašku, teď jsi mě opravdu rozzlobil.“ „Proč na mě křičíš, tati? Já to neudělal naschvál. A tebe vůbec nezajímá, že i já mám svoje starosti,“ vracel mu nazpět Vašík. „Jaké ty můžeš mít starosti? Kvůli tvému míči možná nebudeme mít co jíst. Teď budu muset čekat na novou várku indigovníku.“ „Přál bych si, aby ta nová zásilka nikdy nedorazila!“ vykřikl Vašík se slzami v očích a rychle odběhl dovnitř chalupy, lehl si do postele a schoval se pod péřovou duchnu.

Další ráno vstal Vašík o něco později než obvykle. Celou noc proplakal a chtěl jít za tatínkem, aby se mu omluvil.

12

Když už ale chytal za kliku do světnice, uslyšel tam cizí hlas.

Věděl, že se to nedělá, ale byl moc zvědavý, a tak vyběhl ven a nakoukl okénkem dovnitř. Viděl jen tatínka a jeho ustaraný výraz ve tváři. Zaslechl neznámého muže: „… loď se převrhla.

Indigovník ti budu moct přivézt až příští měsíc…“ Ve Vašíkovi hrklo. To je určitě jeho vina. On si přece přál, aby nová zásilka nedorazila. Je to jeho chyba. Kvůli němu teď tatínek bude smutný, paní hraběnka nedostane látku a nebudou mít co jíst. Byl sám ze sebe zklamaný. Utíkal k lesu a přál si víc než kdy jindy, aby to byl jenom sen.

13