Mína – jablko ze stromu Aspergerů

BLANKA HOLZÄPFELOVÁ

M Í N A Jablko ze stromu Aspergerů

PŘEDMLUVA Těhotenství a porod bude pohoda. Tak začala moje uvažování o mateřství. Jsem přeci mladá, tak co? Nepatřím do kategorie těch matek, které si v 35 letech vzpomenou, že by mohly mít dítě, energie mám dostatek, tak co? To jsem ale zdaleka neměla tušení, co vše s dcerou zažiju. Chvíle bolesti, utrpení, strachu o život její i můj, deprese, úzkosti, ale také pocity nedozírného štěstí, radosti a energie, jakou jsem doposud nepocítila. To vše skrývá mateřství. A co teprve, když máte Aspergerův syndrom…

Měla jsem obrovský strach a cítila jsem se jako posedlá.

Moje tělo mě neposlouchalo, někdo tam uvnitř ho proměňoval, řídil ho. Jako nějaký vetřelec. Bytost, která měla své chutě, svá přání, pocity. To ona mě po nocích budila zbrocenou potem, s kontrakcemi a pálením žáhy, nutila mě bdít dlouho do noci, číst desítky knih o těhotenství a porodu (a to včetně soudních spisů porodnických kazuistik!), ona mě nutila zapomínat na zdravý jídelníček, vyvolávala ve mně touhu se smát a plakat bez důvodu zároveň. Fascinovalo mě, s jakou bezstarostností to všechno Láďa bral a jak úžasnou měl schopnost to vše po sobě nechat sklouznout…

Pořád je to boj o své rutiny, o své zvyky a o to, že se vám do života cpe někdo jiný, a taky boj o život toho malého cizince, kterého místy nenávidíte, ale zároveň se bojíte každého náznaku toho, že by se mu něco stalo.

Nota bene někoho, kdo žije vlastně uvnitř vašeho těla a nutí vás chodit co pět minut čurat a říká vám, co jíst, jak si lehnout, co pít… Jinak se držíme doma, ale doufáme,

2

že žádná očkování a tak nebudou nutit Mínušce. Fanatismus venku je opravdu šílený! Maličká vypadá už velká, na poslední kontrole měla 2306 g, takže velká slečna, a už se jí nemůžeme dočkat. Ještě dva týdny budu ležet doma a pak už můžu konečně vyrazit na jarní procházky.

Už se moc těším, až se dostanu ven s maličkou i s kočárkem.

Hned jak jsme dorazili před dveře porodního sálu, já na nosítkách a manžel s taškami v ruce společně se záchranáři vedle mě, obořila se na nás sestra: „Jak to, že je paní na nosítkách! Jen rodí, tak snad může jít sama, ne?!“ Záchranář, chlap jako hora, když zřejmě viděl její ráži, jen tiše pípnul, že mám křeče a že mu přišlo fajn vzít mě na lehátko, když je mi tak zle. Sestra už na to nic, jen si převzala dokumentaci a naposled vypustila něco, co znělo jako zavrčení. To teda pěkně začínáme.

Nakonec však po přečtení porodního plánu zdravotníci uznali, že v něm nepíšu nic, co by nebylo běžnou praxí, a že se na všem spolu vždycky domluvíme. Tak sláva, to znělo nadějně! V porodním plánu bylo uveřejněno, že mám Aspergerův syndrom s tím, že oficiálně jsem léčena na úzkostně-depresivní poruchu, protože můj psychiatr mi bez oficiální diagnostiky odmítá tuto diagnózu uznat (v době porodu byl diagnostický proces stále již několik let rozběhlý, nyní již mám oficiální diagnózu). Nicméně to bylo bráno v potaz, asi jako kdybych chtěla právě mluvit s prezidentem. Nezájem.

Dostala jsem klystýr. Tak nějak jsem s ním počítala a neprotestovala jsem. Absolvovala jsem ho sice poprvé, ale musím přiznat, že se mi pak ulevilo. Odešli jsme s PA

3

do koupelny, a zatímco napouštěla vodu do klystýrového sáčku, jen tak mimochodem se zeptala: „Poslechněte, proč vlastně v porodním plánu máte napsáno, že nechcete žádný zákrok, dokud nebudete otevřená na pět centimetrů? Proč třeba nechcete rutinní nástřih? Já teda dělám praxi už několik let a ženský o to vždycky akorát tak prosej.“ Na to jsem jen tiše pípla: „V odborné literatuře…“ Na víc jsem se v té chvíli nezmohla.

Nejhorší bylo, když jsem cítila, jak mi prochází tělíčko mezi kostmi pánve, které jdou od sebe, to jsem opravdu měla pocit, že se mi všechny tkáně v těle trhají a že to nemůžu přežít. Pamatuju si jen pocit smíření se smrtí a intenzivní pocit, že právě teď umírám, že jsem na hraně života a smrti. Nic okolo už jsem nevnímala, už jsem byla jen křeče a stahy a říkala si, proč mě nikdo nevaroval…

Takže už jsem jen mlčela a zatínala zuby. Je to prý nejkrásnější okamžik v životě každé ženy. Pravda je ovšem ta, že při porodu vás trhají a po něm zašívají. Jehlou a nití.

A co mě překvapilo – velký problém byl dostat do džbánku čistou vodu k pití, to byly věty typu: „Vám nechutná náš čaj?“ „Ale ten čaj je dobrej, sladkej…“ a „To budete pít jen obyčejnou vodu? To vám přeci nemůže chutnat…“ Zaúkolovala jsem tedy Láďu a ten ochotně přiběhl s celozrnnými tousty, sušenkami, přesnídávkami, ovocem a zeleninou a spoustou džusů a zásob kojenecké vody v petkách, což bylo požehnání. Snažila jsem se rozdat, co šlo, a podpořit tak i ostatní maminky, ale bohužel nebylo v mých silách zásobovat celou porodnici, a tak některé jen úpěly při vyprazdňování a tiše záviděly.

Nechápu, zvlášť když se porodnice na svých stránkách

4

zavazuje k jakési platformě „baby friendly“, a tedy například zásadě, že pečivo je celozrnné a den odleželé, aby miminkům nezpůsobovalo „prdíky“. No nevím, dle řevu ze sousedních pokojů a nafouklých dětí bych řekla, že tomu tak úplně nebylo… Když jsem zmiňovala, že jídlo nesním, tudíž si ho nemusím přebírat, a v rámci dobrých skutků jej tak chtěla zachovat pro jiné pacientky (jídlo, které odevzdáte, se už jen z hygienických důvodů musí vyhodit, i když jste se ho ani nedotkli), nikdo mě neposlouchal a stejně mi ty rohlíky hodili na talíř s komentářem: „No jo, vám tu nechutná, vy si zase vymýšlíte“ nebo „Ale to si stejně musíte(!) vzít…“ Lékaři, ošetřovatelé, porodníci, porodní asistentky, laktační poradkyně… Ti všichni se mě dotýkali tak necitlivě, mechanicky… Od porodu bylo vše zbaveno posvátnosti. Moje pohlaví se stalo průchozím místem. Už na něm nebylo nic sexuálního, nebylo tajemstvím, krásou, něhou… Bylo jen nástrojem pro rození dětí, trhané, zašívané, vyšetřované. Stalo se průchozím místem… Roztrhané, sešité, ale nikdy opravdu zahojené… Moje tělo mi nepřipadalo krásné. Byla jsem plná jizev na těle i na duši, zraněná, ublížená, unavená… Umírala jsem touhou milovat svého muže. Umírala jsem touhou, aby mě miloval.

Moje tělo se stalo necitlivým, už jsem necítila nic… jen něco jako nechuť. Přesto to mělo i své kouzelné stránky.

Ona byla vedle mého muže to nejcennější a nejkrásnější, co jsem kdy měla. S ní jsem prožívala okamžiky splynutí, něhy, lásky, něžnosti, okamžiky absolutní lásky, jakou jsem do té doby znala jen od svého muže. Malá si poprvé hrála s cinkátkem v kočárku. Bylo krásné sledovat její drobné, nekoordinované pohyby, drobnou pěstičku

5

napřaženou na mě při krmení s výrazem „opovaž se tu láhev vyndat dřív“, její první úsměvy… to mi bralo dech a vhánělo slzy dojetí do očí.

Jsem jak houba, snažím se nasávat každou minutu jejího pokroku, úspěchu a dětství a snažím se být s ní.

Možná někdy až moc křečovitě… Miluju ji a chci tady být pro ni, ale zároveň se nechci vzdát svého života. Je to docela těžké… Lidé kolem mi říkají, že to nakonec přejde, že nakonec bude vše v pořádku. Ale v jakém pořádku? V pořádku těch, kteří jsou v rodině tak nešťastní, že si to zařizují tak, aby se vídali co nejmíň? V pořádku těch, kteří si udělají další dítě, aby se pokusili napravit škody, ale nakonec se stejně rozvedou? Nebo pořádek těch, kteří zůstávají spolu, i když se už nemilují, protože nemají odvahu se rozejít? Takových příkladů vidím kolem sebe spousty. A nechci být jedním z nich… Existuje vůbec šťastně zamilovaný pár s dětmi?

6