Na křídlech melancholie Ivana Žáčková
2021
ISBN 978-80-7650-157-7 Copyright © Ivana Žáčková, 2021 Ilustrace © Magdalena Bischofová, 2021
Na památku všem zesnulým
Zahrada strachu Zavřená v zahradě, bez dechu, sedám si pomalu do mechu. Povadlé lístky všemožných květů, ze suchých poupat věneček pletu. Jsou tu jen stíny a samý chlad, poslední lístek ze stromu spad. Okolo zídky je husté křoví, a kde jsou vrátka? Kdo mi to poví? Je to jak labyrint nejhorších stavů, nevidíš cestu zpět, máš plnou hlavu. Netuším, zda vůbec tu východ bude, ale vím určitě: ten strach je všude.
5
Dívka Byla dívka plná strachu, byla dívka, srdce z prachu. Duše čistá, avšak smutná, netuší, jak život chutná. Cítí bolest, cítí strach, rozvíří se v srdci prach. Nemá sílu, nemá moc, zbývá její upřímnost. Nechce život, nechce žít, nechce trpět, úzkost mít. Kdo ji zachrání? Kdo ji spasí? Dřív než dívka nůž vytasí. Čas už není, půlnoc bije, ještě chvíli, dívka hyne. Zpocená pohlédne ven: přání nebo jen zlý sen?
6
7
Jak mi je Až budeš jako já úplně na dně, cítit se bezmocně, naprosto vadně, hlavu tak těžkou jak hromada kamení, sevřený žaludek, hlavně po setmění. Už můžeš říct, že víš, jak mi je, ten pocit, kdy tvé tělo je jak zmije. Zakousne, sevře a vypustí jed, cítíš se prázdná a chladná jak led. A lidi tohle prostě nechápou, nepříjemná slova po nás šlapou. Já nemůžu popsat ten stav, jak mi je, nepochopí nikdo, kdo nezažije.
8
O životě Někdy se cítím naprosto bezmocná, má duše černá barvu nezmění. Já jsem jen jiná a ne nemocná, to tedy doufám, mám to domnění. Klidně si říkej, co chceš, odsuzuj mě dál, ale teď žijem život, co stejně skončí. Tak jako tenkrát pro Popelku bál, zlomené srdce těch, co se loučí. Častokrát život vůbec nechápu, všechno mi přijde zbytečný. Myslím si, že v něm jen poslepu tápu, tak kdo to má se mnou společný?
9