Maják

Maják Zdeňka Martincová

1.

Maják jako paprsek světla, který vás upozorní na blížící se nebezpečí. Policejní maják, výstražné světlo, které vás doprovodí na cestě sem, na okraj společnosti, až na úplné dno…

Na tomhle místě bylo tak snadné propadnout beznaději. Na místě, kde se vám jen těžko dostává slov podpory a pochopení.

Zato opovržení, urážek a ran je tu na rozdávání. Může se někdo stát lepším člověkem, když se s ním zachází jako s lidským odpadem? Jako s někým, kdo zklamal společnost a musí být napraven? Jsou lidé ze své podstaty zlí, nebo se jen někdy špatně chovají?

Kristián Doležal pracoval přes dva roky jako strážný v mužské věznici a před pár týdny povýšil na dozorce. Ve svých čtyřiadvaceti letech to považoval za úspěch. Věřil, že to jednou dotáhne až na ředitele věznice. Vždyť i jejich současný ředitel kdysi začínal jako obyčejný strážný.

Kristián měl práci s lidmi rád a na rozdíl od svých kolegů věřil, že i odsouzení si zaslouží druhou šanci a že mají právo na slušné zacházení, kterého se jim tady dostává možná poprvé v životě. Proč by tu jinak byli? Člověk, s nímž se dobře zachází, přece na takovém místě neskončí. Se svým smýšlením si tu ovšem připadal trochu jako outsider. Svých kolegů se spíše stra-

3

nil a vztahy udržoval na profesionální úrovni, protože ho jejich hovory popouzely. Některým z nich totiž stoupla moc nad vězni do hlavy a podle toho se k nim také chovali. Zesměšňovali je a vylívali si na nich vztek. To by on nedokázal.

I když se snažil zachovávat profesionální odstup vůči trestancům, jeden z nich se mu dostal pod kůži. Roman Cína.

Dojal ho jeho životní příběh a upřímný zájem o rodinu. Kristiánovi imponovalo, že se Roman snažil o nápravu svých činů a toužil vést lepší život. Proto, když ho požádal o pomoc, vyhověl mu. Proč by neměl? Nechtěl po něm žádné službičky za úplatu ani nic nelegálního, přál si jen dostat příležitost, aby si mohl promluvit se svým synovcem, který byl ubytovaný na stejném oddělení. Měl o něj strach, protože se údajně dal do spolku se špatnou bandou. Na každém kroku ho však doprovázel jeden z kumpánů, a on se tak k němu nemohl dostat.

A tak jim Kristián zprostředkoval setkání. Když šel synovec do umýváren, poslal Kristián ostatní vězně pryč. Sice se jim to nelíbilo, ale uposlechli rozkaz. Pak přivedl Romana a sám si stoupl do dveří, aby jim zajistil potřebné soukromí. Slíbil mu deset minut.

Vtom se před ním zastavil jiný vězeň a domáhal se vstupu do umýváren. Nebyl nijak agresivní, přesto však v Kristiánovi vzbuzoval respekt. Věděl, že byl odsouzen za brutální vraždu a po deseti letech byl za dobré chování přemístěn sem, na mírnější oddělení. Svého činu litoval, uvědomoval si svou zodpovědnost, ale o podmínečné propuštění neusiloval. Pro mladého dozorce to byl další důkaz, že lidé se mění a že odsouzení jsou schopni přijmout zodpovědnost za své činy a napravit své chyby. Dovnitř ho ale pustit nemohl. Zkusím ho zdržet. „Tak co, Picasso, jak jde malování? Prý ses minule umístil? Gratuluju.“

4

Petr ale nevypadal, že by se chtěl vybavovat. Těšil se do sprchy. Dnes na něj vyšla řada, tak proč ho zdržuje? Proč na něm vyzvídá? Nikdy předtím se s ním nebavil. Alespoň ne takhle neformálně.

Najednou oba zaslechli vyděšený křik a tupou ránu, jako když někdo zprudka narazí do zdi. Vběhli do koupelny, kde Roman Cína svíral svýma silnýma chlupatýma rukama, které vykukovaly z vězeňského mundúru, útlý krk mladíka. Byl to mohutný chlap, proti němuž působil ten mladý kluk se světlými vlasy sčesanými na patku a vyděšenýma modrýma očima spíš jako dětská popová hvězda než odsouzený zločinec. Byl sotva plnoletý. Jakou měl proti ostřílenému strýci šanci? Nebylo divu, že si tabákem platil za ochranu, jinak by si tu s ním každý vytřel podlahu. „Myslel sis, že jsem na tebe zapomněl? Tak to ses splet. Já umím být trpělivej, chlapečku.“ Kristián stál na místě jako přimražený. Naprosto ho šokovalo, co viděl. Takový výjev rozhodně nečekal. Sice už podobné bitky zažil a vězně od sebe odtrhával častěji, než by si přál, ale tentokrát to bylo jiné. Tomuhle vězni plně důvěřoval. „Okamžitě ho pusťte a ustupte od něj!“ zařval, jelikož bylo jasné, že Cína nechtěl nikomu promlouvat do duše, ale potřeboval si vyřídit účty a Kristiána k tomu využil. Jak mohl tak hloupě naletět? Sotva povýšil z obyčejného strážného na dozorce a už má po kariéře? Věděl, že z toho bude pořádný průšvih, jestli si někdo pustí pusu na špacír!

Vězeň se jen ušklíbl.

Picasso nehodlal ztrácet čas povídáním a vrhnul se mezi zápasící dvojici. Podařilo se mu agresora praštit pod žebra a on pak pod náporem bolesti mladíka pustil. Ten se zhroutil k zemi, držel se za krk a sípal. Snažil se popadnout dech.

5

Kristián přiskočil k vězni a vykázal ho z místnosti. „Odsouzený Cíno, odeberte se na celu!“ Všiml si, že po něm Picasso střihl pohledem. Bude po něm něco chtít výměnou za mlčení? Muselo mu být jasné, o co tady šlo. Měl by si na něj teď dávat pozor? Těžko by někomu vysvětloval svůj dobrý úmysl. V lepším případě by byl za hlupáka, v horším za lháře a patolízala. Přistoupil ke zhroucenému mladíkovi a pomohl mu na nohy. „V pořádku?“ Mladík jen kývl. Nedokázal ze sebe dostat ani slovo. Krk měl nateklý a byl stále v šoku z nečekaného napadení.

Až teď Kristián zpozoroval, že má ten klučina na krku vytetovaného pavouka. Nejspíš pro štěstí. A dnes mu štěstí opravdu přálo. Mohl dopadnout mnohem hůř. *** Kristián šel dnes domů pěšky. Byl neklidný. Stále se ještě nevzpamatoval z toho… incidentu. Měl by to nahlásit, nebo prostě doufat, že to v klidu přejde? Jakmile zavřel oči, spatřil obličej toho chlapce a slyšel jeho sípavý dech. Kvůli mojí naivitě, mojí hlouposti… Ruce svíral v pěst. Možná by se nic hrozného nestalo, kdyby přiznal své pochybení, byl ale ochotný to riskovat? V tu chvíli slíbil sám sobě, že nic takového už se mu nikdy nestane!

6

7.

8

Stála před branou mužské věznice a dívala se na šest metrů vysoký plot. Váhala. Opravdu to udělá? Neměla by raději nechat minulost být, hledět dopředu a žít vlastní život? Ale jde to, když jeho většinu tvořila lež?

Za vraty věznice si odpykával trest muž, jenž znal odpovědi na její otázky. Mohla si s ním jen domluvit návštěvu, nebo mu napsat, a udělala by to, jenže se jí naskytla perfektní příležitost, již se rozhodla využít. Čerstvý diplom z psychologie se jí teď náramně hodil. Chtěla se mu postavit tváří v tvář. Pozná ji po těch letech? Vždyť tenkrát byla ještě malé dítě. Jak asi zareaguje, až ji uvidí? Čekala spolu s dalšími členy personálu v krátké frontě.

Vstupovalo se maximálně po šesti a hned za dveřmi prošel každý zaměstnanec bezpečnostním rámem. Pocítila nervozitu, jako by snad ten rám mohl ostatní upozornit na její tajemství. Viktorie předložila občanku, prošla rámem, její věci projely rentgenem. Všechno v pořádku. Vydechla úlevou, jako by se jí právě povedlo propašovat kontraband.

Zahlédla ředitele věznice. Čekal tu na ni? Přivítal ji vřelým úsměvem a pevným stiskem ruky. Se svými sto devadesáti centimetry se nad ní tyčil a vyzařovala z něj klidná síla.

Musela zaklonit hlavu, aby se mu mohla podívat do očí, neboť mu sahala sotva k hrudi. Vítal takhle každého nového za-

9

městnance, nebo jen ji? Nevěděla, jestli ji to má těšit, nebo spíš znepokojovat.

Každou chvíli, jak procházeli mezi jednotlivými odděleními věznice, se otevíraly a zavíraly velké kovové mříže, jež provázelo nepříjemné vrzání. Potřebovaly by promazat, napadlo ji, ale nahlas neřekla nic.

Obávala se, že se tu bude cítit stísněně a že ji ochromí strach.

Koneckonců se nacházela v baráku plném nebezpečných trestanců. Adrenalin však nejspíš potlačil její pud sebezáchovy. Byla odhodlaná zjistit, co ten muž ví, a nezabrání jí v tom ani fakt, že kvůli tomu musela do vězení.

Rozhlížela se. Viděla vysoké stropy, obrovskou halu, nad níž čněly ochozy, po kterých procházeli dozorci a za nimi zástup vězňů. Nejspíš mířili do práce. „Nebojte se, brzy se tu zorientujete a zvyknete si. Většinou tu bývá klid,“ pronesl ředitel. Patrně zaznamenal, jak je neklidná, a snažil se ji uklidnit.

Viktorie jen kývla hlavou a usmála se. Ona se vlastně nebála, spíš jen toužila tuhle záležitost co nejdříve uzavřít.

Dospěli do jeho kanceláře. Ředitel jí gestem naznačil, aby se posadila. „Jak se cítíte?“ „Fajn.“ Ředitel pobaveně pozvedl obočí. „To jsem rád. Za chvíli dorazí váš kolega a se vším vám pomůže. Je to člověk na svém místě.“ Viktorie se znovu usmála, ale obávala se, že na ní musí poznat, že ten úsměv je falešný. Práce byla to poslední, co ji teď zajímalo. V myšlenkách se zaobírala tím, jak by se co nejdříve dostala k onomu muži. Trochu se za to zastyděla.

Do kanceláře vstoupil druhý psycholog, jehož ředitel představil jako Jaroslava Koutného, který tu vykonává praxi už

10

patnáct let a pomůže jí se tu zapracovat. Nějakou dobu spolu budou sdílet kancelář. „Polní podmínky, ale s tím se nedá nic dělat. Nezlobte se, jinak to nejde. Aspoň se líp zaučíte. Kolega Koutný je výtečný odborník, jsme rádi, že ho tu máme. Uvidíte sama,“ usmál se a odkašlal si. „S nedostatkem míst se tu potýkáme neustále. Vězni jsou na tom hůř,“ pokračoval ředitel.

V jeho hlase zaslechla omluvný tón. Asi si uvědomoval, že plat ani pracovní podmínky nepůsobí příliš lákavě. Možná se dokonce obával, aby si to Viktorie ještě nerozmyslela a neutekla mu. Opět se zastyděla, jelikož neměla v úmyslu se tu zdržovat příliš dlouho. Ředitel řečnil ještě několik dalších minut, a když už to vypadalo, že je konečně propustí, zapovídali se ještě s kolegou Koutným mezi dveřmi. Viktorie upřeně zírala na jejich záda a přešlapovala na místě. Nutně si potřebovala odskočit. Vždy když byla ve stresu, čůrala hodně a často. Očima pátrala po záchodu. Chtěla se zeptat kolegů, ale byli natolik zaujati hovorem, že se je neodvažovala rušit.

Příliš se jí nezamlouvala představa, že by se tu měla pohybovat sama, ale v tomhle případě byla její potřeba silnější než strach. Jakmile toalety objevila, rychle vykonala, co musela, a vyběhla ven. Nejednalo se o příliš útulné místo.

Vtom vrazila do dozorce. „Promiňte,“ omlouvala se chvatně, rudá až na krku. „V pořádku,“ mávl nad tím rukou a usmál se.

Vypadal celkem mladě. Zřejmě bude přibližně stejně starý jako ona, napadlo ji. Zdál se milý. Byl vysoký, měl široká ramena, vlasy střižené hodně nakrátko, zarostlé tváře a modré oči. Když mu došlo, že si ho Viktorie prohlíží, usmál se.

Opět zrudla. Dnes na sobě měla tmavě modré džíny a tmavě modré žerzejové triko s lodičkovým výstřihem. Vlasy si jen

11

tak stáhla do culíku a řasy trochu zvýraznila řasenkou. Její outfit působil trochu jako vězeňský mundúr. Zvolila jej záměrně. Chtěla sem dokonale zapadnout, splynout s okolím.

Teď ji to trochu zamrzelo, když si ji ten pěkný dozorce prohlížel. Ale opravdu jen na chvilku. Nepřišla sem balit chlapy!

Zpozorovala, jak se pár metrů od nich postupně řadí asi deset dozorců. Ta scéna ji upoutala. Před seřazenými muži stál jejich velitel a namátkou je zkoušel ze znalostí. Jeden z dozorců vystoupil z řady a absolvoval dechovou zkoušku na přítomnost alkoholu. Pobavilo ji to. Připadala si jako na divadle, jenže pro ně to byla každodenní realita. Jak se v tom asi cítili?

Mladý dozorce se na ni podíval a znovu se usmál. Chápal její překvapení. „Taky jsem se nad tím zpočátku podivoval, ale člověk si časem zvykne na všechno,“ řekl a zařadil se mezi ně.

Zamrzelo ji to, ráda by si s ním ještě povídala. Jeho přítomnost ji podivně uklidňovala. A ten jeho úsměv! Působil na ni jako člověk, na kterého se nemůžete zlobit. Ale nejspíš si do něj jen někoho projektovala, vždyť ho vůbec neznala. Pravděpodobně se jí prostředí věznice zarývalo pod kůži a ona podvědomě hledala záchytný bod… Musela se nad svým zhodnocením situace pousmát. Profesionální deformace. Té se člověk těžko zbavuje… „Slečno Hrzánová,“ oslovil ji psycholog. „Tady jste. Než budou vězni vědět, kdo jste, raději se tu sama nepotulujte.

Připravte se, že to na vás budou zkoušet…“ Využila příležitosti, kdy mluvil, aby mohla zůstat a nenápadně pozorovat, co bude dál. Po nástupu začal pohledný dozorce obcházet cely a společnost mu dělal tichý mladý kluk. Později se dozvěděla, že byl odsouzen za to, že někoho v opilosti srazil autem a z místa činu ujel. Byl to takzvaný

12

chodbař, vězeň, který na uzavřených odděleních vydává stravu a nalévá vodu. Na krku měl vytetovaného pavouka. Otřásla se odporem. Ta stvoření ji vždycky děsila. Ani z onoho mladíka neměla dobrý pocit, přestože vypadal neškodně. Ale možná to bylo jen tím místem nebo prostým faktem, že se jednalo o trestance.

Psycholog začal mít podezření, že ho neposlouchá. „Půjdeme do kanceláře. Tam si můžeme v klidu popovídat.“ Znělo to jako návrh, na který nemůžete říct ne. Jen tedy kývla a mlčky ho následovala, v hlavě spřádajíc plán, jak se přiblížit k tomu dozorci. Mohl by být užitečný!

Kancelář byla malá, ale světlá. Na zemi ležel jasně žlutý zátěžový koberec, nejspíš drobný pokus o zútulnění místnosti.

Panovalo tu celkem chladno, což bylo uprostřed léta spíš ku prospěchu, ale v zimě? Vždyť ani na záchodě netekla teplá voda. Ještě že tou dobou už tu nebude… Raději své myšlenky opět soustředila na přítomný okamžik. Naproti dveřím se nacházela dvě zamřížovaná okna a pod každým z nich stál pracovní stůl. Podél zdí byly rozestavěné uzamykatelné kartotéky s dokumentací. „Tenhle stůl je váš,“ ukázal psycholog vpravo.

Viktorie se posadila do kolečkové židle, která se pod její vahou trochu zhoupla.

On pokračoval ve svém monologu a snažil se ji zasvětit do chodu věznice. Co bude její náplní práce, co se od ní očekává, na co si má při práci s vězni dávat pozor, ale poslouchala ho jen na půl ucha. V myšlenkách stále dlela u onoho muže. Když si kolega odskočil, využila příležitost, aby vyhledala jeho složku. Univerzální klíč od kartoték našla na první pokus – v horním šuplíku svého psacího stolu. Dokumentace teď představovala nejrychlejší a nejlépe dostupný zdroj

13

informací. Jednotlivé registračky byly označeny štítky s písmeny abecedy. Otevřela šuplík K-M a za chvíli už držela desky s jeho jménem ve svých rukách. Začetla se.

Jak mohl právník skončit za mřížemi? A na tak dlouho?

Stal se snad součástí nějakého spiknutí? Napadala ji spousta věcí, všechny velmi nepravděpodobné. Ale vražda?! Vždyť to býval milý muž. Na nikoho ani nezvýšil hlas. Alespoň tak si ho pamatovala. Byla ale ještě dítě, když ho viděla naposledy.

Jednalo se snad o falešné vzpomínky? Potlačila nevědomě to špatné? Měla babička pravdu, když tvrdila, že zničil Viktorii a její matce život? A když se z dokumentů dozvěděla, kdo byl obětí, podlomila se jí kolena. Teď už nerozuměla vůbec ničemu! Vrátila jeho složku zpět a doklopýtala ke svému stolu, posadila se, klíč vrátila do šuplíku a bledý obličej skryla v dlaních. Srdce jí divoce bušilo. Dýchala jako prvorodička při kontrakci, což jí pomáhalo ovládnout nepříjemné myšlenky a pocit na zvracení. Do čeho se to zapletla? Má v tom vůbec pokračovat? Vrátí se sem zítra, nebo to raději zabalí? Možná by se na něho nejdříve mohla vyptat lidí z jeho blízkého okolí, než ho osloví… Co kdyby zkusila něco vyzvědět od toho pěkného dozorce? Jemu snadněji něco navykládá. Kolegovi by těžko vysvětlovala zvýšený zájem o jednoho konkrétního vězně. Nechtěla vzbudit jakékoli podezření…

Koutný se vrátil do kanceláře a pokračoval v zasvěcování.

Když mluvil o vězních, kteří budou brzy propuštěni, a jak se vyplatí, aby s nimi pracovali a připravili je na život za branami věznice, bleskl jí hlavou nápad.

14

*** Po práci zamířila rovnou do svého pronajatého bytu. Jednalo se sice jen o malou garsonku v přízemí paneláku, ale nájem byl přijatelný a do práce se odsud dostane pohodlně autobusem a pak jen dojde kousek pěšky. Praktická volba. Rozhlédla se po svém dočasném domově. Byla tu malá, ale funkční kuchyň, plastová okna, umakartové jádro, v obýváku stál šedý rozkládací gauč a žluté křeslo s područkami. Naproti gauči se nacházel televizní stolek s plochou televizí. V koupelně měla k dispozici sprchový kout s malou vaničkou a záchod se splachovadlem na šňůrce. Žádný luxus, ale na tu krátkou dobu tu vydrží. Ani v babiččině domě si nemohly příliš vyskakovat.

Musely si vystačit s penězi z babiččina starobního důchodu, maminčina invalidního důchodu a z Viktoriiných občasných brigád.

Posadila se na gauč a nervózně podupávala nohama. První den měla za sebou. Dozvěděla se několik důležitých informací. Za mřížemi dlel už dlouhé roky. Odsouzen byl za vraždu!

Jedna její část chtěla na všechno zapomenout, vrátit se domů a řádně truchlit, ale ta druhá zoufale toužila po odpovědích.

Jak se rozhodne? A pokud zůstane, jaký bude její další krok?

Ten večer usnula až po půlnoci a sen ji zavedl do jejího dětství… V tom snu však byla pouhým pozorovatelem. Zpovzdálí se dívala na osmiletou verzi sebe sama. Byla tma. Malá Viktorka sebou vyděšeně trhla. Co to bylo? Seděla na posteli a k tělu si tiskla plyšového medvídka. Zaslechla křik. Maminko! Rozběhla se do ložnice a zastavila se až u manželské postele. Co se to s maminkou děje? Něco ji snad bolí? Viktorčin drobný hrudník se rychle zvedal a zase klesal. Panikařila. Zaslechla z jejích úst nějaká slova, ale nerozuměla jim. Naklonila

15

se tedy nad ní. „Mami?“ promluvila nejistě. „Mami, to jsem já. Vzbuď se, prosím!“ řekla o něco naléhavěji. Tělo se divoce kroutilo v peřinách. Podivné trhavé pohyby. Žena se pohnula tak nešťastně, že dcerku udeřila do obličeje a ta vyjekla bolestí.

Tu bolest ve spánku pocítila i dospělá Viktorie.

Viktorka se narovnala a dlouhé minuty tiše pozorovala svou matku. Ruku si tiskla na bolavou tvář, po které stékaly slzy. Netušila, co si počít, a tak tam jen stála a čekala. Pak se rozhostilo ticho.

Obraz se změnil…

Malá Viktorka už byla o něco starší. Uprostřed bílého dne stála v babiččině obýváku a v ruce svírala papír. Úřední potvrzení o adopci. „Jsem Hrzánová! Hrzánová!“ vykřikovala.

Cítila se šťastná! Posadila se adoptivnímu otci na klín a objala ho štíhlýma rukama kolem krku. „Víš, že hvězdy umí plnit přání? Protože přesně tohle jsem si přála, když jsem jednu viděla padat.“ Viktorie se usmála ze snu. „Šimon,“ splynulo jí ze rtů.

Opět ji obklopila tma. Neklidné tělo se zmítalo pod peřinou. Jakmile se ozvaly první výkřiky, děsivé animální zvuky, objevila se ve dveřích pomoc. Dospělá Viktorie vběhla do pokoje, tělo ji příliš neposlouchalo, ještě byla rozespalá a mžourala do tmy. Sedla si na kraj postele a tiše na postavu pod peřinou promlouvala. Snažila se ji uklidnit. Hladila ji po vlasech. Pak přišly silnější záškuby těla, kopance, ruce vyrazily do prostoru, jako by se bránily útoku. Viktorie se vší silou snažila udržet její ruce v klidu a dál na ni mluvila.

Tentokrát to nezabíralo. Bude ji muset probudit…

Vtom ostrý zvuk budíku proťal ticho v pokoji a ona otevřela oči.

16