MÁM ZAMKNOUT? Marek Jan
Tři příběhy o lásce, která hledá své jméno 1
Bodák (Výňatky)
Slunce se nám opíralo do zad s takovou silou, jako by si s námi vyřizovalo účty za celé léto. Pálilo mě do zátylku a rozpalovalo přilbu na mé hlavě. Za krk mi sedal prach a v ruce se mi viklala skládací polní lopatka. V hlíně přede mnou se pomalu, bolestně pomalu, rodil okop pro ležícího střelce. Tím střelcem jsem měl být já. … Major Petříček postupoval od jednoho okopu k druhému s blokem, tužkou a metrem. Zastavoval se, měřil, psal a občas pronesl větu, která vypadala jako výrok vojenského soudu. Já jsem stál vedle svého díla a byl jsem celkem klidný. Během teorie na učebně jsem si pečlivě opsal rozměry, nakreslil náčrtek a teď jsem měl pocit, že by můj okop mohl posloužit jako názorná pomůcka pro další generace zmatených studentů. Major došel ke mně. Vypjal jsem se a zahlásil splnění úkolu. Podíval se do jámy, pak na mě. Jeho výraz nebyl přísný. To mě mělo varovat. „A co předprseň, Volek? Co ty drny?“ Nechápal jsem. Rozměry seděly. Tvar seděl. Dokonce jsem měl pocit, že předprseň je mohutná, důstojná a chrání mě nejen před nepřítelem, ale i před případnými pochybnostmi o mém charakteru. 2
„Fakulta?“ zeptal se major. „Přírodovědecká, soudruhu majore.“ „Hmm. To bych čekal aspoň nějakou zbytkovou inteligenci.“ Několik spolubojovníků se opatrně uchechtlo. Já jsem nasadil výraz člověka, který zbytkovou inteligenci právě hledá ve výstroji. „K čemu nám slouží předprseň?“ „K ochraně střelce, soudruhu majore.“ „Správně. A před čím?“ Zamyslel jsem se. Přímou palbu těch pár drnů určitě nezadrží, to mi došlo i bez vojenské katedry. Měl jsem pocit, že jsem na to přišel. „K ochraně před odraženýma kulkama, soudruhu majore.“ Major se ušklíbl. „Tak vaše odražené kulky mě zas tak dalece nezajímají. To spíš tu vaši, jestli vás po nich praštila.“ Udělal pauzu, do níž se několik snaživců opět zasmálo. Rychle jsem se opravil. „Před odraženými střelami a případně střepinami, soudruhu majore.“ „No vidíte, že vám to myslí. A před čím ještě?“ Ukázal si na oči. „Před zraky nepřítele. Má mě maskovat.“ Major se usmál. „Výtečně. A ta vaše předprseň vás zamaskuje?“ Teprve tehdy mi to došlo. Drny jsem narovnal hlínou ven a trávou k sobě, jako bych si chtěl okop zútulnit pro vlastní potřebu. Z pohledu nepřítele se přede mnou tyčila hnědá čerstvá hromada, která křičela do krajiny: tady leží přírodovědec se zbytkovou inteligencí. „Drny patří trávou směrem k nepříteli,“ řekl jsem zkroušeně. „Tak tak, Volek. Než byste na to přišel, tak jste dávno mrtvej.“ 3
… U vedlejšího okopu se na mě usmál student, kterému jsem už toho dne v duchu dal přezdívku Tělocvikář. Poprvé jsem si ho pořádně všiml hned v pondělí při fasování. Svlékli jsme civil a oblékali stejnokroje vz. 60, zvané „jehličí“. Stál vedle mě a zápasil s opaskem, o němž nevěděl, jak ho použít. Pomohl jsem mu, on poděkoval a usmál se. Měl pravidelný chrup, což jsem registroval s pozorností člověka, kterému v dospívání rovnali zuby dráty a utrpením. Dnes jsem k tomu přidal další pozorování: jehličí, které na většině z nás viselo jako pytel na brambory, na něm sedělo. Ramena mu uniformu vyplňovala přesně tam, kde měla ramena být. Podezíral jsem ho, že si jehličí několika stehy vylepšil. Nemělo se to, ale někteří „frajeři“ to dělali. Usoudil jsem podle jeho urostlé postavy, že bude studovat tělocvik. Abych vyrovnal drobnou závist vůči jeho exteriéru, prohlásil jsem ho v duchu za člověka, který má místo mozku příčně pruhovaný sval. Když se na mě u svého hrobečku právě v tu chvíli znovu usmál, málem jsem vyprskl smíchy. Vyšel z toho úsměv, který mohl vypadat jako odpověď. Tehdy mi to nepřipadalo důležité. Okopy jsme po kontrole zase zahrabali, protože vojenská příprava měla zvláštní smysl pro dočasnost. Napřed jsme hloubili, pak rušili vlastní dílo. Na oběd byla vepřová konzerva s chlebem, která ve stínu tatrovky chutnala nečekaně dobře. Odpoledne jsme cvičili plížení, přískoky a vrcholem byla zteč. Konečně konec. Čety se řadily, tatrovky najížděly a my jsme se začali upravovat k odjezdu, srovnávali na sobě výstroj plné polní tak, abychom působili jakž takž „pořadově“. Tehdy jsem ztuhl. 4
Pochva byla prázdná. Nemluvím o anatomii, už vůbec ne o své, nýbrž o výzbroji. Chyběl mi bodák. Řemínek na pochvě měl vytahané očko a bodák se někde během odpoledne rozhodl opustit mou osobu. V tu chvíli mi došlo, že polní lopatka, okop ani majorovy drny nebyly skutečnou zkouškou dne. Skutečnou zkouškou byla ztráta číslované zbraně v prostoru, který se mi najednou zdál velký jako Sibiř. Běžel jsem za velitelem čety, spolužákem Bohdanem. „Nemám bodák.“ Nrtm. Dávalík, který to zaslechl, se usmál tak, jak se smějí lidé, kteří už vědí, že cizí neštěstí bude mít administrativní pokračování. „Tak to budeš mít, hochu, pěkný průser.“ S Bohdanem jsme běželi za vedoucím učitelem čety, krátce VUČem, to je přece rozumný chlap. Rozumný chlap vytřeštil oči. „Ten bodák se musí najít. Je to zbraň a je číslovaný.“ My si s Bohdanem naivně mysleli, že bych ho prostě zaplatil. Jenže armáda zjevně nepovažovala bodák za kus železa, nýbrž za součást řádu světa. Ztratit ho znamenalo narušit kosmos. „Vy opakujte s četou pořadovku,“ řekl VUČ Bohdanovi. Pak se obrátil ke mně. „A vy ho koukejte najít.“ Vyrazil jsem poklusem k hrobečkům. Tam mi mohl vypadnout nejspíš. Skláněl jsem se nad trávou, rentgenoval každý trs, prohrabával hlínu očima i rukama. Když mě Petříček kontroloval, bodák jsem ještě měl. Ledaže spadl do okopu a já ho při likvidaci vlastního díla zahrabal. Vytáhl jsem lopatku a chystal se znovu rozkopat své dopolední utrpení. Vtom mi někdo položil ruku na rameno. 5
Neplácl mě. Neťukl. Položil ji měkce, jako by se bál, že mě v té panice rozbije. Otočil jsem se. Tělocvikář stál za mnou a v ruce držel můj bodák. „Nehledáš náhodou tohle?“ Vzpomněl jsem si, že jsem ho při klusu k okopům zahlédl koutkem oka, jak mluví s VUČem. Šel prohledávat cvičiště, kde jsme ztékali nepřátelská postavení… No jasně, že mě to nenapadlo, vždyť při nácviku zteče jsem jej „vztyčil“ na samopal! Takže hledat jej u hrobečků byl projev chabé úvahy mého přehřátého a stresovaného mozku. V tu chvíli jsem ho miloval vojenským způsobem, to znamená za záchranu před papírováním, záznamem do osobního hodnocení, VUČem, VURem, ba samotným náčelníkem. Teprve později jsem pochopil, že některé vděčnosti jenom vypadají jednoduše. „Jseš super,“ vydechl jsem. „Fakt. Moc díky.“ „To nic nebylo. Zasvítil na slunci.“ Běželi jsme k tatrovkám. Čety nasedly, motor zaburácel a T 138 už nás vezly třídou Dr. Salvadora Allendeho zpátky do města, do Jánošíkových kasáren. Uložili jsme zbraně, vyslechli rozkaz na pondělí, zaznělo sborové „Zdar, soudruhu majore“ a dostali rozchod. Kupodivu bez nácviku slavnostního pochodu. Asi bylo opravdu sobotní pozdní odpoledne a naši důstojníci se už viděli doma, u nedělního oběda. V průjezdu jsem Tělocvikáře doběhl. „Ještě jednou dík.“ „Říkal jsem, že to nic nebylo.“ Zadíval se na mě. „Nezajdem někam? Třeba na pivo?“ „Jasně. Ale platím já. Za ten bodák.“ Dohodli jsme se za hodinu u orloje. Museli jsme se převléct. V polním stejnokroji se do hospody nesmělo 6
a člověk se po dni na cvičišti stejně potřeboval proměnit zpátky v civilistu, aspoň na povrchu. „Ty nejdeš na koleje?“ zeptal se, když jsem vyrazil opačným směrem. „Jsem Olomoučák. Bydlím kousek u parku.“ Doma jsem ze sebe smyl prach, převlékl se a ošetřil nohy, na nichž mi nové kanady už v úterý vyrobily krvavé puchýře skoro přes celá chodidla. Otec, lékař, tentokrát nepoužil své obvyklé „když to do čtrnácti dnů nepřejde, tak mi řekni“, a podal mi znecitlivující mast s vysvětlením, že se dá použít i na jiných citlivých místech mužského těla. Vzhledem k tomu, že mě trápila chodidla, nikoli poezie dospívání železničáře Hrmy, využil jsem Cinchokain na méně intimních místech. U orloje jsem byl o deset minut dřív. On přišel o pět minut později. V civilu vypadal ještě lépe než v jehličí. Bylo patrné, že péče o oděv pro něj není buržoazní přežitek, nýbrž osobní program. Já jsem si uvědomil, že před holkami bych vedle něj neměl mnoho šancí, protože mé intelektuální přednosti se zpravidla neprojevovaly na první pohled. Jenže žádné holky tam nebyly, a tak jsem usoudil, že na tom nesejde. „Soudruhu studente,“ řekl jsem přísně, „časový limit jste nesplnil. Hodnocení nevyhovující. Zvažuji informovat VUČe.“ Rozesmál se, plácl mě po zádech a prohlásil, že myslel, že den vojenské přípravy skončil, ale následky přehřátí mozku v přilbě vzor 53 zjevně trvají. Tomu jsme se smáli oba. V hospodě pivo samozřejmě nebylo jedno. Jmenoval se Pavel a skutečně studoval tělocvik. K mé tiché hanbě 7
se ukázalo, že v hlavě nemá příčně pruhovaný sval, nýbrž docela slušně pracující mozek. Mluvilo se s ním dobře. O škole, o hudbě, o filmech, o Polsku, kam to měl z domova blízko a odkud vozil věci, které tady vypadaly jako z jiného světa. Nabídl mi, že mi někdy něco sežene. Domluvili jsme se na motocyklové přilbě. Pak přišla řeč na Petříčkovu poznámku o odražených kulkách. „Snad tě to nějak nezasáhlo,“ uchechtl se Pavel. „Nebo tě po nich fakt praštila ona?“ Protočil jsem panenky. „Ještě ty s tím začínej. Žádná taková není a ani ji nehledám.“ Byla to pravda a zároveň ne celá. V prvním ročníku jsem měl Olgu, první opravdovou známost, ale o prázdninách jsem to ukončil. Byla hezká, chytrá a panovačná způsobem, který se po týdnu společného soužití ve stanu ukázal být pro můj další vývoj nevhodný. Neměl jsem náladu to Pavlovi na prvním pivu vyprávět. On se při mé odpovědi usmál. Nějak zvláštně. Spokojeně, skoro úlevně. Tehdy jsem to nechal být. Člověk vidí většinou jen to, na co má připravené oči. Později, když jsme už měli na lístku tolik čárek, že by se za ně nemusela stydět ani vojenská docházka, jsem jej chtěl poškádlit a dovolil jsem si obdobnou otázku. On se totiž zrovna díval na hodinky a zvažoval, zda vůbec pojede domů, když by to bylo jen na ten jeden den. „Určitě na tebe doma čeká ta tvoje a já nechci, ty můj zachránče, aby ti mou společnost zakázala dřív, než se stihneme poznat.“ Pavel zavrtěl hlavou. „Musela by to být ta stejná holka, co ti odrazila kulky. Žádnou nemám. A taky nehledám.“ Lehce se začervenal. Já jsem si toho všiml, ale nevěděl jsem, co s tím. Zařadil jsem to mezi věci, které jeden 8
registruje a nevykládá si je. Ve dvaceti letech má člověk pocit, že je svět plný náhodných drobností. Když zavírali, zaplatil jsem i za něj, protože bodák je bodák. On trval na tom, že mě doprovodí. U naší branky jsme se objali, jak to dělávají opilí kamarádi. Než se otočil ke kolejím, položil mi ještě ruku na rameno, stejně měkce jako odpoledne na cvičišti, a řekl, že se uvidíme. Tehdy to bylo jen gesto. Jedno z těch, která člověk přijme, protože hřejí, a neptá se, čím vlastně. V pondělí ráno jsme se před nástupem na buzeráku sotva pozdravili a už se ptal, jestli po vojně někam zajdeme. „Nebudeš muset ztrácet čas tím, aby ses převlékal doma,“ mrkl na mě. „Uvidíš.“ Po rozchodu mi v 16:30 vyjevil, že má pro mě teplákovku. Prý moje velikost. Zítra si u něj na pokoji můžu na další dny schovat civil, když mu ho ráno před nástupem přinesu. Byl to praktický nápad a já jsem ho přijal s vděčností člověka, který má nohy zničené kanadami a duši unavenou pořadovým výcvikem. Tak začalo něco, čemu jsme tehdy říkali přátelství a čemu by se možná dalo říkat i jinak, kdybychom oba věděli totéž…
9