Ahoj, kamarádi! Jmenuji se Archibald Furry Empire, ale prosím říkejte mi Árčí. Chtěl bych vám vyprávět příběhy jednoho spokojeného a šťastného kocourka. Chcete? Tak poslouchejte…
Celé to začalo, když jsem se narodil své mamince spolu s mými
sourozenci. Bylo nás pět chlupatých klubíček Ajana, Amur, Admiral, Artur a já. Na každého z nás čekala nějaká nová rodinka dvounožců, tak já říkám lidem. Oni se těšili na nás a my na ně. Nevím, jaká místa čekala na mé bratříčky a sestřičku, ale na mě čekala Praha a dva mladí dvounožci jménem Anička a Bohumil. První setkání s nimi si pamatuji dodnes. Přijeli za mnou autem a už měli s sebou krásnou přepravku s tlapičkami a uvnitř byla připravená měkoučká Þalová deka, celá jenom pro mě. Rozloučil jsem se tedy s maminkou a tatínkem a po chvíli mazlení a seznamování s mými dvounožci jsem jim do té přepravky velice rád vlezl, protože jsem cítil, že mě budou opravdu milovat a hezky se o mě starat. Cesta autem už se mi tolik nelíbila, bylo mi z toho špatně, a tak jsem hodně a nahlas mňoukal, abych jim to dal nějak najevo. Jeli jsme tedy pomalu, opatrně a taky docela dlouho. Seděl a ležel jsem v přepravce mezi Aničkou a Bohouškem, a byl jsem zvědavý, co nového na mě čeká. Mí dvounožci auto nemají, takže nás vezli Bohouškovi rodiče. A na konci této cesty jsem se objevil ve velikém městě zvaném Praha. Dojeli jsme do malého domku s útulným bytečkem se zahrádkou, který představoval můj nový domov. Hned jak jsme vystoupili z auta, vzala si mě Anička a šli jsme do druhého patra po schodech k nám domů. Otevřela dveře, šla do obývacího pokoje a položila mě na gauč a otevřela dvířka přepravky. Vykoukl jsem z ní, rozhlédl se, blízké okolí trošku očuchal a běžel se schovat za veliký šedivý gauč. Chvíli mě tam jen tak nechali, protože věděli, že se stydím a možná i trošku bojím, ale kamarádi, já Árčí, žádný strašpytel nejsem. Anička mezitím seděla u gauče a hezky na mě mluvila, abych se cítil příjemněji a Bohoušek přinesl mou první hračku. Byla to taková modrá bambulka na dlouhé modré tyčce a se spoustou barevných peříček a rolničkou. A tím si mě hned získali. Pomalu jsem vylezl a začali jsme si všichni společně poprvé hrát. Po našem kočkování, jsem si uvědomil, že musím prozkoumat terén, to znamená celý můj nový domov. Začal jsem tedy v obýváku, kde jsme se nacházeli, abych to neměl daleko. Byl jsem ještě malinký a měl krátké nožičky. Když jsem se rozhlédl uviděl jsem krásné veliké škrabadlo se
čtyřmi pelíšky a dvěma bambulkami na hraní. Rozzářily se mi očička radostí a utíkal jsem k němu blíž. Chvíli na to mě, vzal Bohoušek do náručí a odnesl na záchod, který stál připravený v jejich koupelně. Každý přeci musí vědět, kam může jít čůrat a udělat bobek! Tak jsem si to opět očuchal, abych si pamatoval, kam jít až to na mě přijde. Teď se mi ale nechtělo, tak jsem se vymotal z té malé koupelny a ocitl jsem se v kuchyni. Bylo tam spousty skříněk, jídla a nádobí. A to nejdůležitější, co jsem tam našel, byl můj jídelní koutek se třemi mističkami na vodu, granule a kapsičky. Vše tam pro mě bylo již připravené. Tak jsem dlouho nepřemýšlel a hned tu baštu ochutnal. Mňam. Když jsem se najedl a napil, Anička to nevydržela a začala se se mnou hned mazlit a chtěla naši první fotku. Bohoušek nás tedy spolu vyfotil a potom se chtěl mazlit i on se mnou. Byli to naše první okamžiky plné lásky. Poslední místo v bytě, o které jsem vám ještě nevyprávěl, byla ložnice mých milovaných dvounožců. Většina zvířátek do ložnice nesmí, ale já mohl všude. Ba naopak i tam jsem měl již připravené věci, které byly jen a jen moje. Byl tam takový oranžový tunel s otvory, kam jsem se mohl schovat a hrát si. Taky si pamatuji zelenou věc, ve které jsem měl míčky, které nešly ven, a tak se tam tak točily, jak jsem do nich tlapkou narážel. Moji noví dvounožci, Anička a Bohoušek, tam taky samozřejmě měli postel, ve které spali. Jelikož byl konec ledna, panovala všude veliká zima, takže měla Anička na posteli teplou a chlupatou červenou deku, na kterou mě položila. V tu chvíli jsem věděl, že ta postel je i moje. A to, kamarádi, byl krásný první den. Všichni jsme si lehli do jednoho pelíšku, dali si pusu a začaly se nám zavírat očička. Pokračovat budeme opět zítra. Teď půjdeme spinkat, i vy běžte, a budeme sbírat síly na další dobrodružství. Packu na to, mňau a dobrou noc!
Další dny, vlastně celý týden jsem strávil s oběma svými dvounožci,
protože si vzali v práci dovolenou, aby mohli být se mnou. Měli jsme tak více času se poznávat. Každý den jsem se více seznamoval s novým prostředím, domovem, a hlavně s Aničkou a Bohouškem. Už jsem věděl, že více tíhnu k Aničce jako k mamince, ale Bohouška jsem měl a mám taky moc rád. Každý den jsem měl čistý záchod, plné misky jídla a pití a stále si se mnou hráli a smáli se jak malé děti. Myslím, že mě potřebovali stejně jako já je. Dokonce když byli unavení víc než já, tak se svalili na gauč, vzali si mě k sobě a pustili nám pohádku Tom a Jerry. Doufali, že mě to bude bavit a taky, že jo. Napjatě jsem sledoval celou tu velikou obrazovku a v duchu se smál a těšil se až jednou taky nějakou myšku najdu. První a zatím poslední myška, kterou jsem poznal, byla plyšová a když si ji Anička nebo Bohoušek vzali do ruky, něco s ní udělali a ona začala běhat po bytě a já za ní. Ještě jednu myšku, co vím, měl Bohoušek u počítače, ale neměl radost, když jsem se ji snažil ulovit. Taky si pamatuji, že jsme měli spousty návštěv, protože všichni chtěli vidět a poznat krásné malé koťátko čili mě – Árčíka, kamarádi moji. Každý, kdo přišel, přinesl buď nějakou hračku nebo nějakou pochoutku, kterou jsem mohl někdy i hned spapat. Měl jsem toho tolik, že mi Anička musela udělat místo v jedné skříňce v kuchyni. Jenže dobrůtky byly schované ve té skříňce a ta měla dvířka, takže jsem musel být hodný a šikovný, abych nějakou dostal. Bohoušek mi jich vždycky dával víc, byl totiž stejně veliký mlsoun jako já. A ke konci tohoto týdne jsem byl ještě objednaný na prohlídku, takže jsem musel na návštěvu k paní veterinářce. To znamenalo zase do přepravky a zase autem, ale už jen po Praze do ordinace. V autě už jsem byl statečnější než minule, ale bál jsem se, co mě čeká. Naštěstí nic hrozného ani strašidelného, kamarádi, doktorů se nebojte, jsou tady pro nás. Paní doktorka se na mě podívala, pomazlila se se mnou, tak jako všichni, zkontrolovala nějaké papíry, které s sebou měla Anička
s Bohouškem a řekla, že jsem krásný a zdravý kluk. Popřála mi spousty zdraví a řekla, že se uvidíme až za dlouho. To za dlouho mělo být na očkování, ale o tom vám budu vyprávět někdy jindy. Moji milovaní dvounožci tedy se mnou jeli opět domů, ano domů, už vím, že doma jsem s nimi. Když jsme se vrátili, dali jsme si večeři, každý ze své misky, já měl svoji, teď už vím, že tu nejoblíbenější kuřecí konzervu s kousky krevet a Anička s Bohouškem nevím, co, ale moc jim to chutnalo, protože když dojedli, měli čisté misky, stejně tak jako já, když mi chutná. Jo a taky pěkně mlaskali a měli boule až za ušima, jak se říká. Anička je totiž moc šikovná kuchařka, slýchám, jak jí to Bohoušek pořád dokola opakuje. Po večeři býval čas na hygienu, a to i pro mě. Dvounožci se koupali ve vodě, ve vaně a čistili si zoubky. U mě to bylo vyčistit uši, oči a učesat kožíšek včetně ocásku. Drábky jsem si brousil sám o škrabadlo, takže mi je nemuseli ani stříhat, tak jsem šikovný. Pak jsem také dostal já svou kočičí pastu, byla na zoubky a taky mi pomáhá vstřebávat chlupy v těle, protože já se koupu sám – tak, že se celý olížu. Potom už jsme si nehráli byl čas se pomazlit a pustit si nějaký Þlm na dobrou noc.