Leviar: Čarodějův dědic

pod nohama vylézali neznámí chlupatí tvorové s ocasy holými jako krysy, ale tělem se podobali spíš lasičkám. Vyděšeně uskakovali před světlem z Riorinovy svíčky.

Chodba vedla mírně dolů, pak se stočila doprava a pokračovala zase vzhůru. Dorazili na první křižovatku, kde podle pokynů od Kaylin odbočili vpravo. Mlčky prošli i tu druhou, když vtom se cesta rozšířila do větší místnosti.

Prkna rozházená po podmáčené, blátem pokryté zemi tvořila jakousi provizorní podlahu. Uprostřed stál ztrouchnivělý stůl, na němž se povalovalo všemožné haraburdí – ošatky, látky, svazky klíčů, provazy, magické svitky… V širokém spoji jednoho páru podpěrných trámů visely čtyři měšce plné peněz a pod nimi ležely vyhaslé pochodně. Tam, kde stěna nevydržela nápor podzemní vody a zhroutila se, viselo ze stropu několik závěsů protkaných barevnými tapisériemi. V blízkosti každého ležely hromádky poničených příborů nebo talířů, ale jenom jeden z nich měl před sebou pohozené tři stříbrné kalichy – přesně jak jim sdělila elfka. „Vypadá to, že si tady naše zachránkyně zřídila takový menší sklepní trezor,“ hlesl Thelian překvapeně. „Myslím, že máš pravdu,“ šeptl Nydeon. „Slyšeli jste, jak se tam nahoře jeden z elfů oháněl ilionskými zákony? Tohle všechno musela tajně shromažďovat z průzkumných výprav.“ „Že by špinavé koberce nebo poškrábané příbory měly takovou cenu? Každopádně nám očividně musí důvěřovat, že si odtud nic neodneseme.“ „Pánové, nezlobte se, ale já tomu nerozumím. Neodneseme kam? Vždyť jsme ve slepé uličce,“ mračil se Riorin.

101

Prkna se mírně prohnula pod Nydeonovou vahou. Ozvalo se jemné šustění látky, jak se zloděj natáhl po cípu jednoho závěsu.

Nejprve pod těžkou plentu opatrně nahlédl, pak závěs pevně uchopil a prudkým trhnutím jej stáhl dolů. Podzemím se prohnal zatuchlý odér staroby. „Je to to, co si myslím?“ „Ale ne,“ zasténal elf. „Nemám rád tenhle způsob cestování.“ „Také nejsem příznivec přenášecích zrcadel, pane, ale musíte uznat, že díky nim jsme stále naživu.“ Mnich si s blaženým úsměvem na tváři prohlížel obrovské zrcadlo opřené o hliněnou stěnu. Mělo kulatý bronzový rám s motivy listů a nejčistší sklo, jaké kdy spatřil. S pečlivostí vyleštěné a s poctivostí vybroušené.

Dokázal by si takový skvost představit v předsálí kláštera Nysil. „Pamatujte, co nám říkala Kaylin. Nevíme přesně, co nás čeká na druhém konci. Buďte opatrní,“ varoval Nydeon.

Thelian přikývl. „Jak jsi na tom ty, Nyde? Zvládneš to?“ „Jsem v pořádku. Rány se hojí překvapivě rychle.“ „Mohu jít první, jestli chcete, pane.“ „V žádném případě, Riorine. První půjde můj meč, poté Thelianův luk a nakonec tvá dýka.“

102

… protože se neodváží vstoupit sem do západních hor. Nikdo na to nepřijde. Jakmile přestanou být opatrní, vrátím se. Má síla Leviar je v mnoha směrech…

103

104

KAPITOLA PÁTÁ

VETŘELCI

S

ilné kamenné zdi byly studené. Chlad, který do nejvyššího patra proudil otevřeným oknem, zakrytým pouze kusem potrhané látky, pronikal až do morku kostí. Tkanina se ve štiplavém větru divoce nadouvala a vpouštěla dovnitř úlisné prameny husté mlhy. Místnost byla malá, široká sotva na deset kroků. Poblíž jediných dveří se po zemi válely prázdné rámy bez obrazů pokryté silnou vrstvou prachu. V mdlém světle se na zdech leskly mučicí nástroje jako háky nebo řetězy. Kromě přenášecího zrcadla, ze kterého nyní za Nydeonovy pomoci vylézal Riorin, tu nic dalšího nebylo.

Thelian neklidně přecházel od okna ke dveřím. „Co to má znamenat? Kde to jsme?“ Nydeon si vzpomněl na Kaylinina slova o tom, že z věže se dostanou oknem po dřevěném lešení. Popošel k ušpiněné látce, znepokojeně se zmítající v silném větru. Chňapl po ní, vykoukl ven, ale nespatřil nic než šedivou clonu mlhy. Dole, nahoře i před sebou. Pátral v ní pohledem. Snažil se rozpoznat cokoliv, co by vyloučilo možnost jít po schodech, avšak marně. Zloděj se zatřásl zimou. Opřel se rukou o spodní hranu okna, když vtom k němu 105

vystřelil tenký proud mlhy a obmotal se mu kolem zápěstí.

Leknutím sebou trhl a zaklopýtal dozadu. „Pane?“ vyhrkl mnich.

Nydeon těkal pohledem od okna k ruce. „Nyde? Všechno v pořádku?“ přidal se elf. „Asi ano. Na okamžik se mi zdálo, jako by ta mlha… ožila.“ Riorin odhodil svíčku, kterou mu sfoukl průvan, a sáhl do boční kapsy batohu. Po chvílí slepého šátrání vytáhl tři tmavě fialové placky, jejichž vrásčitý povrch připomínal ořechy. „Dobrodružství, jaké zažíváme, situace, ve které se nacházíme, a skutečná mlha, jak ji známe, jsou věci, jejichž důsledek za sebou nechá znatelnou stopu v mysli obyčejného člověka. Tohle jsou, pánové, rathské sušené švestky. Jsou trochu kyselejší než obvykle, protože poslední úroda byla kvůli nepříznivému počasí sklizena s velkým předstihem. Ale podle všeho neztratily nic ze svých povzbuzujících účinků.“ Nydeon se natáhl jako první. „Ovoce z Quel Rath je skutečná vzácnost. Odváženější prodejci se neostýchají žádat deset zlatých za jeden kus,“ podotkl Thelian. „Měl jsem tu čest setkat se s ovocnáři z jihu. Tvrdí se o nich, že díky častému ochutnávání mají permanentně zbystřené smysly, a tím pádem nejsou schopni spánku.“ „Říkám si, co kdyby tak často měli jíst třeba takový fehlisir,“ podotkl mnich a zakousl se do své švestky. „Máte představu o tom, kde se nacházíme, pánové?“ „Jsme v nějaké věži,“ odpověděl Nydeon. „Díky té mlze však nezjistíme, jak daleko od Ardonalu stojí.“ „A ven se máme dostat tím oknem?“ zeptal se elf.

106

„Asi ano, ale nedoporučoval bych to. Mlha je tak hustá, že není vidět na krok.“ „Nerad do ní vstupuji, ani když je podstatně průzračnější… Ale madam Kaylin říkala, abychom po schodech nechodili,“ zoufal si mnich. „Obávám se, že nám nic jiného nezbývá.“ „Pravděpodobně měla jen strach, abychom nešťastně nepropadli podlahou nebo na nás nespadl některý z trámů,“ rozhlížel se Thelian.

Riorin si s hlasitým povzdechem přitáhl plášť blíž k tělu, otřel si o něj ušpiněné ruce a vydal se k přátelům, kteří už stáli na druhém konci místnosti. „Nikdy bych nečekal, že i ve třetí luně budeme moci prohlašovat, že se z mlhy stal živoucí element.“ Vtom mnich udělal neopatrný úkrok stranou, nechtěně šlápl na jeden z prázdných obrazových rámů a místností se rozlehl zvuk praskajícího dřeva. Všem přítomným rázem naskočila husí kůže – snad za ni mohlo leknutí, snad další poryv chladného větru. „Omlouvám se, pánové.“ Nydeon chvíli vyčkával, jestli Thelian nezaslechne něco podezřelého. Elf však jen zakroutil hlavou. „Nic se nestalo, Riorine,“ utěšoval ho zloděj. „Nemyslím si, že bychom tady někoho rušili. Spíš než samotná věž mi větší starosti dělá ta mlha venku.“ Nydeon upřel pohled na okno. „Raději odtud zmizíme.“ „Souhlas,“ přikývl Thelian. Jemně do dveří bez kliky zatlačil a ty se bez sebemenšího odporu pomalu otevřely.

Vstoupili do úzké chodby plné prachu a smetí. Nebyla zde žádná okna ani výklenky, které by dovnitř pouštěly mlhavé světlo 107