Tato knížka je láskyplný balíček plný pohádek, vůní a něhy.
Potěší děti i dospělé, tedy každého, kdo si chce na chvíli odpočinout, uvařit čaj a uvěřit, že na kouzla je vždycky ten správný čas.
Předmluva ke sbírce
Milá čtenářko, milý čtenáři, některé příběhy si člověk nemusí vymýšlet, ony si ho najdou samy. Tahle sbírka pohádek vznikala pozvolna, jako když se vaří čaj v oblíbené konvičce. Bez spěchu, ale s láskou. Příběh za příběhem se skládal do mozaiky toho, co vidím a cítím. A pak se to najednou spojilo, v jednu pohádkovou sbírku psanou pro potěchu oka i duše.
Na úplném začátku stál plyšáček Dalmatinek, kterého jsem si kdysi dávno vybrala v obchodě s hračkami. Milovala jsem ho na první pohled, on se stal mým prvním hlavním hrdinou. Jako další to byli mončičáci, ti si také zasloužily pár řádků v této sbírce. Později už v dospělosti do mého života vstoupil Maty, kluk s úsměvem, co uměl rozjasnit i ty dny, které už byly samy o sobě zalité duhou a poseté jednorožci. O něm
je Pohádka o Méďovi, něžná, hřejivá, voňavá po vanilce.
Každá z těchto pohádek nese kousek mého světa. Věřím totiž, že i obyčejné věci, jako hrnek teplého čaje, konvička na stole nebo měkké plyšové tlapky, mohou být nositelé velkých pocitů. Něžnosti. Přijetí. Lásky.
Tuhle sbírku jsem psala pro ty, kteří si chtějí na chvíli odpočinout. Pro děti, které se rády tulí. Pro dospělé, kteří nezapomněli věřit na pohádky. A hlavně pro ty, kdo si rádi čtou s úsměvem.
Přeji Ti hezké počtení a co nejvíc culení se.
S láskou vaše Dany
Příběhy z peřin
Pro děti, které se bojí změn, odloučení, samoty. DEN DALMATINKA
Kdysi dávno, ještě než se narodila malá Martinka, byla jedna jiná malá holčička. Jmenovala se Danielka. Měla jiskry v očích, zvídavý pohled a duši, která milovala pohádky, plyšáky a svět schovaný mezi polštáři.
Jedno sobotní dopoledne se vypravila s tatínkem do obchoďáku. Procházeli kolem regálů s voňa-
vým pečivem, barevnými ponožkami a hračkami, co tiše seděly. A právě tehdy... ho uviděla. Malý, černobílý, hebký dalmatin. Seděl úplně sám, s jedním ouškem trochu ohnutým, jako by čekal jen a jen na ni. Danielka se zastavila jako přimražená.
„Tati… můžu si ho vzít?“
Tatínek se usmál, ale zakroutil hlavou. „Hraček už máš hodně, nemyslíš?“ řekl něžně.
Ale Danielka dobře věděla, že její psí oči a trocha smutku umí dělat zázraky.
„Nó… On by tady byl smutný,“ špitla a přitiskla si plyšáčka k hrudi. Tatínek psím očím nikdy neodolal. Možná právě proto vypadala jejich dětská polička doma jako malý hračkářský ráj.
Od té chvíle se stal jejím parťákem, začala mu
říkat Dalmatinek. Spal vedle ní, dostával k snídani kapku čaje na čumáček, a když si hráli na školu, měl svou vlastní židli.
Jedno odpoledne přišel její bráška Mareček.
„Můžu si ho půjčit?“
Danielka na okamžik váhala.
„Raději ne. Je pro mě moc důležitý a mám ho moc ráda.“
„Proč ne? Taky si s ním chci hrát,“ řekl smutně.
Danielka trvala na svém, Dalmatinek pro ni moc znamenal. Mareček se jí ho snažil vytrh-
nout z rukou. Danielka ho nechtěla pustit. Ale plyšák to nevydržel. Ozval se nehezký zvuk.
„Co jsi to udělal?“ Vykřikla Danielka naštvaně.
Hned začala brečet a přiložila ucho zpět tam, kde mělo správně být. Ale Danielčina maminka, Alenka, vždycky pohotově zasáhla jehlou, nití a trochou láskou. Žádná pohroma nebyla nepřekonatelná. Od této doby měl vzpomínku v podobě šikmého ucha.
Čas běžel. Dalmatinek měl občas trhlinku na tlapce, jindy mu zůstala niť viset z čumáčku. Téměř každý den se vydával s Danielkou na nová dobrodružství.
Co je na tomto příběhu to nejkrásnější? Dalmatinek leží na Danielčině posteli dodnes. Když má Danielka zkoušku, pohladí ho po hlavě a pošeptá mu: „Drž mi palce, kamaráde.“ A on, jak to plyšáci dělávají, jen mlčky přikývne, ale v jeho očích to zableskne. Možná ho jednou zahlédneš i ty. A třeba ti ho Danielka i půjčí, ale jen na okamžik. Aby se nemusel znovu vracet k babičce Alence na spravení. Tou dobou bude plný příběhů, vzpomínek a malých jizev.
A víš, co je na tom nejhezčí? Že za jizvy se stydět nemusíme. Ani lidé, ani hračky. Jsou to ti-
chá znamení, že jsme žili, milovali, padali a znovu vstávali. Dělají z nás osobnosti: jedinečné, originální, opravdové.
MODRÝ MONČIČÁK
Byla jedna malá holčička jménem Martinka. Měla oči jako dvě čokoládová sluníčka a úsměv, který rozsvítil i pošmourné ráno. Jednoho dne si s maminkou Danielkou vybrala v hračkářství svého nového kamaráda, modrého mončičáka.
Byl úplně nový, hebký a voňavý. Měl drobný čumáček, kulatá ouška a ocásek, co se krásně kroutil, když si Martinka hrála. A že si s ním hrála opravdu dlouhé hodiny, nejraději s čajovým servisem.
Martinka si ho zamilovala tak moc, že ho nosila v batůžku i do školky. Jednou ráno, když šly s maminkou zase do školky, nechala Martinka jeho hlavičku vykukovat z batůžku, aby si mohl prohlížet okolní svět. Zrovna rozkvetly lípy, ptáčci zpívali, a tak si Martinka s maminkou radostí cestou poskočila a mončičák se na to celé tiše díval.
Jenže ve školce nastalo velké překvapení.
„Mami... on tu není!“ vykřikla Martinka, když otevřela batůžek. Mončičák byl pryč!
Celý den ve školce se táhl jako žvýkačka bez chuti. Odpoledne se s maminkou vydaly zpět stejnou cestou, kterou ráno šly. Pršelo a pršelo a déšť mazal stopy, jako by si hrál na schovávanou.
„Možná už ho nikdy nenajdu,“ zašeptala Martinka se slzami v očích.
A právě když se zdálo, že už naděje opravdu zmizela, uviděly na chodníku něco modrého. Martinka se rozběhla, srdíčko jí bušilo jako o závod.
„To je on! To je můj mončičák!“ vykřikla.
Ale když si ho vzala do náručí, radost rychle vystřídal smutek. Mončičák byl celý mokrý, ušmudlaný, a co bylo nejhorší, chybělo mu ouško a ocásek.
Martinka ho držela, jako by byl ten nejkřehčí poklad na světě. „Už není krásný,“ zašeptala.
Maminka se k ní sklonila, pohladila ji po vláskách a řekla: „Víš, zlatíčko, možná právě v tom je jeho kouzlo. To, že není dokonalý, ho dělá výjimečným. Tak jako každého z nás.“
A večer, když se doma kouřilo z hrníčků s kakaem, vytáhla maminka ze šuplíku růžovou látku a jehlu s nití. Ušila mončičákovi nové ouško i ocásek. Sice byly o trochu větší a zářily, jako by měly v sobě kousek duhy.
„Teď je to ten nejvýjimečnější mončičák na světě,“ usmála se Martinka a pevně ho objala.
Od té doby už nechtěla jiného. A i když byl trochu jiný než dřív, byl její. Jediný, speciální, modrý mončičák s růžovým ocáskem a ouškem. Jako památka na to, že dokonalost někdy bydlí právě v těch nejnečekanějších nedokonalostech.
A tak spolu usnuli, Martinka a její věrný kamarád. A v tichu noci jim pod oknem tiše šuměl déšť, jako by vyprávěl svůj vlastní příběh.
Pohádky o lásce v hrnku
KONVIČKA, KTERÁ ŠÍŘILA ŠTĚSTÍ
Za devatero knížkami a desatero učebnicemi, v městečku zvaném Vysokoškolín, žil byl jeden mladý student jménem Maty. Měl pronajatý malý pokojík s šikmým stropem a hromadou knih, ale co neměl – byla konvička na čaj. A tak jednoho chladného zimního večera objevil pod stromečkem hranatou krabici. Vyndal z ní konvičku. Nebyla největší ani nejlesklejší, ale jakmile ji vzal do ruky, věděl, že je ta pravá. Byla to láska na první pohled. Jak se říká – když to člověka potká, tak to pozná.
Vedla si u něj skvěle. Každou noc, když studoval dlouho do večera, tiše bublala a voněla po černém čaji s trochou cukru. Byla jeho parťačkou při učení i psaní úkolů, když už víčka těžkla a svět se rozmazával. A když složil všechny zkoušky, zašeptala tiše: „Vidíš? Společně to zvládneme.“
Čas běžel a Maty se stěhoval – jednou do většího bytu, podruhé na jiný konec města, potřetí za prací. A konvička? Ta vždycky cestovala s ním, pečlivě zabalená v dece a se vzkazem: „Pozor, křehká! Ale silná duchem.“ A přesto nikdy nepraskla, neodřela se a ani neztratila pokličku. Byla jako stvořená k tomu, aby přežila všechno – i drobné životní zemětřesení.
Jednoho dne se však v jeho životě objevila dívka jménem Dany. Byla veselá, zvědavá a voněla po skořici. Konvička ji měla ráda od první chvíle
– hlavně když do ní Dany začala vařit ovocný čaj s příchutí jahod. Ale brzy se mezi nimi začal vést drobný spor. Ne o lásku – té bylo dost pro všechny – ale o... čistotu.
„Konvička si zaslouží voňavou nedělní koupel! Pěkně do myčky, s horkou vodou a kapkou citronu. Ať je jako nová,“ trvala na svém.
„Ale vždyť právě to zabarvení od čaje jí dává duši,“ odporoval zase on. „Je to kronika všech
našich večerů, každé zkoušky, každého rozhovoru.“
A konvička? Ta se pokaždé usmívala – v duchu, samozřejmě. Pravda byla totiž někde uprostřed. Milovala občasnou očistu, kdy si mohla oddechnout a zazářit. Ale stejně tak milovala ty své čajové šaty, které jí připomínaly, jak moc je používána a milována. Však ne každá konvička má tu čest být součástí opravdového příběhu.
A tak si časem našli rovnováhu. Každou neděli se dohadovali, jak to s konvičkou bude. Dany ji vždycky nepozorovaně dala do lázní na svoji pravidelnou očistu, Maty ji pokaždé vysvobozoval na denní dávku čaje. Ať už dostala svoji koupel, anebo ne, konvička byla vždycky šťastná. Protože pochopila jednu důležitou věc, že není důležité, jak čistě záříš navenek, ale kolik hřejivého čaje v životě rozdala.
A od té doby se pravidelně v neděli hádali o osud konvičky a škádlili se u toho. Pili vynikající čajíček, smáli se a s každým dalším šálkem znovu připomínali, že i takhle obyčejná věc může být srdcem domova.