Kuprej

Jak se jde projít Večer byl chladný, noc spíš. Na hodinkách mu svítilo 23:20, a to by opravdu měl být doma a odpočívat, možná sledovat se ženou televizi, ještě lépe s ní spát. Ale nedělal nic z toho. Chodil bezcílně městem a přemýšlel. Rozjížděl tak horlivě věc, která asi nemá moc dobré vyhlídky do budoucna, přestože ho strašně baví. Jak má takovou zvláštnost, snadno se nadchne pro každou blbinu. To mu zůstalo z dětství. Neví, že je to jedna z posledních vlastností, již na něm jeho žena obdivuje. On to považuje spíš za hendikep, jelikož se pak kolikrát zbytečně natrápí, události nejdou podle jeho plánu, což ho frustruje, ale o tom už řeč byla, že rozdírání asi trochu potřebuje. Pak má ještě jednu kratochvíli, když je sám se sebou a má prostor k přemítání.

Když se cítí obzvlášť nejistý, skoro na pokraji propasti, představuje si, kolik lidí by mu přišlo na pohřeb. Je to smutné, čtyřicetiletý táta od dětí, spolehlivý manžel a povoláním bankovní úředník, ale tohle ho prostě ne a ne se pustit. Začalo to asi v sedmi letech věku, kdy si prvně představil, jestli by nad jeho malou rakvičkou poplakával ještě někdo jiný než maminka s tatínkem a bratrem. Pár lidí si tam představit uměl. Takže ho to

2

povzbudilo a jak život šel, truchlící se mu ve vizi malinko obměňovali, mamka s taťkou a bratrem se ovšem drží v předních řadách přes tři dekády. Taky rád piloval smuteční řeč, hudbu vybíral podle aktuální preference, prostě si s tou ideou uměl vyhrát a dá se říct, že na konci každého jeho životního období byla vyšperkovaná do nejmenších detailů. Pokud by tam byla Marta (posledních dvanáct let se tam skutečně vyskytovala), měla by krajkový černý závoj, nebo je to už moc? Kluci by asi brečeli hodně. Kdo by jim pak platil kroužek angličtiny, atletiku nebo fotbal? Pro ně by to byla skutečná ztráta.

U Marty trochu váhal, ale nakonec jí přisoudil nefalšované slzy jako hrachy, Jak je pro ni přece jistotou. Když ne jinou, tak ekonomickou. Ale není cynik, ví, že i vztahovou a citovou. Marta je v pohodě, brečí hned vedle mámy. Pak je tam Milada. Není si moc jistý, ale trochu tuší, že by ji jeho odchod dost mrzel. Možná víc než dost.

To, že se mu skoro svěřila se svým temným tajemstvím, téměř do intimního detailu pravdy, jej natolik dojalo, že se prodrala mezi mamku a Martu. Marta trochu divně kouká, co tam ta vytáhlá zrzka pohledává, ale radši si utře nos a sleduje první hrst hlíny na jeho rakvi.

Kristýna stojí spíš vzadu. Ovšem že ji chvilku měl v oblibě, bývala to holka jako lusk, rád s ní trávil čas, ale teď, když mají oba rodinu, práci a zajištěné živobytí, by ji nechtěl moc dráždit. Ví o ní, že je trochu jako sud střelného prachu. Ovšem, že nemusí bouchnout, to vše záleží na vznětlivosti a délce zápalné šňůry. Ona ji má dlouhou. Vydrží hodně, ale teď by to nerad pokoušel.

Takže do oddílu Něžníků ji přizve, ale na jeho pohřbu se nachází v zadních řadách, jen ať tam bulí do kapesníku.

Nedá jí však najevo, že v téhle jeho roztomilé představě má malou, ale jistou roli, není blázen. Představa

3

slzící Kristýny ve třetí řadě je moc příjemná. To, že se s ní možná bude v rámci Něžníků setkávat reálně, na představě pohřbu vůbec nic nemění.

Kde se to ale najednou ocitl? Chodil ulicemi opravdu bezcílně? Ne ne, stojí totiž před domem Kuprejovy rodiny. Z chorobopisu mu v hlavě uvízlo nejen jméno a diagnóza, ale i místo bydliště.

4