Pohádka o kancelářských sponkách Kancelářská krysa Stelinka pracovala denně se spoustou různých papírů, kterým se říká dokumenty a ve kterých byly zaznamenané důležité věci o každém výzkumu. Některý z těch dokumentů musela mít třeba pětkrát nebo desetkrát. Aby to všechno nemusela znovu přepisovat, pomáhal jí stroj, kterému se říká kopírka. Ten dokáže každý papír vyfotit a udělat z něj několik stejných papírů, kterým se říká kopie. Všechny tyto dokumenty musela Stelinka nejen kopírovat, ale i setřídit a seskupit, a proto měla na stole po ruce vždy kancelářské sponky. Byly to takové zatočené drátky, kterými držely papíry pohromadě. Všichni, kdo pracují v kanceláři, mají tyto sponky, ať už menší, nebo větší, položené na stole tak, aby byly vždy po ruce.
2
Kancelářská krysa Stelinka je opravdu používala několikrát denně a brala si je vždy z černé misky vedle počítače. Když dostala dokumenty, které byly sepnuté sponkou, od někoho jiného, tak ji sundala a hodila do stejné misky, aby si ji pak zase vzala pro další úkol. Častokrát se ale stalo, že sponky byly zapletené jedna v druhé a tvořily řetízky. Krysa Stelinka je vždycky trpělivě rozdělovala, aby je mohla v případě potřeby jen popadnout a použít. Vždycky během dne to bylo v pořádku, ale jakmile přišla ráno do práce, sponky byly zase zamotané v sobě, a tak je musela znovu rozdělovat. Nebyla to práce nepříjemná ani moc zdlouhavá,ale i tak kryse Stelince stále vrtalo hlavou, čím to může být. Každý večer byly sponky rozdělené a každé ráno byly zase spojené. A tak se to opakovalo každý den a zjistila, že i ostatní mají stejný problém. Krysa Stelinka byla hrozně zvědavá, co že se to přes noc na stole děje, a proto se rozhodla to tajemství odhalit. Nachystala si pořádnou svačinku a jednou zůstala v kanceláři déle. Když skončila pracovní doba a všechna zví-
3
řátka šla domů, schovala se kancelářská krysa Stelinka pod stůl v kanceláři. Chvilku se nedělo vůbec nic, ale po nějakém čase uslyšela štěbetání a chichotání a taky cinkání kancelářských sponek. Už chtěla zpod stolu vylézt, když vtom se přímo pod stolem srazila se skřítkem. Byl to skřítek tak malý, že se pod stolem mohl klidně procházet, zatímco krysa klečela na kolenou, aby se pod stůl vůbec vešla. Skřítek se polekal stejně jako Stelinka a chvilku na sebe zírali. Krysa Stelinka, velmi elegantně oblečená pro práci v kanceláři, a skřítek v montérkách se smetákem a lopatkou v ruce. Po chvilce se krysa Stelinka vzpamatovala a zeptala se: „Copak ty jsi za skřítka a co se to nade mnou děje na stole?“ Ještě než skřítek stačil odpovědět, přišla za nimi paní skřítková ve slušivé zástěrce a s hadříkem a kyblíkem v ruce. Kryse to pomalu docházelo a skřítkové konečně promluvili: „Nezlobte se, že jsme vás vylekali, ale my jsme skřítci, kteří chodí večer uklízet kanceláře, abyste měli ráno pěkně čisto, bez prachu, bez drobečků a kousků sýra. Přišli jsme jako
4
vždy až po vaší pracovní době a opravdu jsme nečekali, že při zametání pod stolem na někoho narazíme.“ V té chvíli se krysa Stelinka zastyděla, že se tak schovává, a skřítkům se omluvila za své chování. Vysvětlila jim, že to vše je proto, aby přišla na kloub té záhadě se sponkami. „Ale tady pod stolem to tajemství neodhalíme. Co kdybychom vylezli a podívali se, co se vlastně děje?“ nabádala všechny paní skřítková a přitom se zachichotala. Když Stelinka vstala a skřítkové vylezli na stůl, byla to opravdu podívaná. Nejen na jejím, ale i na všech ostatních stolech pobíhali ještě menší skřítkové se sponkami v rukou a smáli se. Běhali k misce a pak zase na konec stolu a snažili se sponky sepnout tak, aby vytvořily řetěz. Krysu ten pohled rozesmál, ale pořád nechápala, co se to tu vlastně děje. A tak přišla paní skřítková s vysvětlením: „Vždycky večer máme s panem skřítkem hodně práce, abychom uklidili všechny kanceláře, a bohužel nemáme hlídání. A tak jsme se rozhodli brát naše děti s sebou do práce a zkoušeli je nějak zabavit. Když jsme obje-
5
vili kancelářské sponky, řekli jsme jim, ať se pokusí poskládat z nich co nejdelší řetěz, než doděláme svoji práci. A protože naše děti tato hra tak baví, zkouší každý večer zapojit ještě víc sponek než předchozí den.“ Když se tak krysa Stelinka zamyslela, byla pravda, že každý den bylo sepnutých více sponek než den předchozí. Rozloučila se tedy s rodinkou, poděkovala skřítkům za úklid kanceláře a šla domů. Rozhodla se, že ostatním kolegům z kanceláře nic neřekne a nechá si to malé tajemství pro sebe. A od té doby, kdykoli si bere z misky sponku a vytáhne místo jedné sponky řetízek, usměje se. Občas koupí barevné umělohmotné sponky, aby to měli skřítci pestřejší. Jen si tak říká, co ti malí skřítkové nezbedníci jednou provedou, až spojí všechny sponky v jeden řetěz a ta hra je přestane bavit. Ale na to si zatím budeme muset počkat.
6
Pohádka o zoubkách mlsné myšky Ve stejné kanceláři jako kancelářská krysa Stelinka pracovala také myška Terezka. Její práce byla stejně důležitá jako práce kancelářské krysy Stelinky. Bez jejich spolupráce by nebyly výsledky výzkumu zpracované tak rychle a dobře. Tyto dvě se perfektně doplňovaly, a tak jim šla práce opravdu od ruky. Občas od někoho za rychle vykonanou práci dostaly nějaký bonbón nebo čokoládu. Jakmile se tak stalo a kancelářská krysa Stelinka dostala nějakou bonboniéru, hned ji dala na stůl, aby si všichni ostatní v kanceláři nebo i ti, kdo je přišli navštívit, vzali. Stelinka sama moc nemlsala, ale byla ráda, že ostatním chutná a že mají radost. Bonbóny vždycky zmizely rychle, ale krysa Stelinka se nezajímala o to, kdo je všechny jí nebo jestli je tam někdo větší mlsal než ostatní.
7
Přestože sladké ujídali všichni, po nějakém čase si začala myšička Terezka stěžovat, že ji bolí zoubky. Ostatní ji politovali a ptali se, čímpak by to asi mohlo být. Myška si vymýšlela všelijaké důvody, ale ne a ne se přiznat, že ona je ta největší mlsalka a že pokaždé je to ona, kdo sní nejvíc bonbónů nebo čokolády. Ještě méně měla chuť přiznávat, že ji nebaví čistit zoubky, a tak to někdy večer šidí a chodí spát, aniž by si zuby vyčistila. Jak šel čas, myšce Terezce začaly bolesti zubů opravdu otravovat život a kňourala v kanceláři stále častěji. A jak takové kňourání malé myšky vypadá? No, je to vlastně takové pískání. A vězte, že když někdo v kanceláři piští od rána do večera, je opravdu těžké soustředit se na práci. Náhodou ale v kanceláři zrovna probíhal výzkum, který se týkal zubů. Zabýval se tím, co správně jíst, pít, jak o zoubky pečovat, i o tím, proč se některým kazí méně a některým více. Protože všem v kanceláři bylo už upištěné myšičky Terezky líto a také je z celodenního pískání všechny bolela hlava, rozhodli se, že myšku do výzkumu přihlásí.
8
Myška Terezka se stále styděla přiznat své zlozvyky, ale celá rozbolavěná souhlasila. Věděla totiž, že je výzkum anonymní, to znamená, že se každému pacientovi přiřadí číslo a že se nikdo nedozví, která zvířátka jak dopadla. Myška Terezka dostala číslo 28. Věřila, že díky správné péči budou její zoubky brzo v pořádku a výsledek jí bude moct pomoci. Při výzkumu se potkala s jinými myškami a dalšími zvířátky. Každé zvířátko bylo pečlivě sledováno. Na speciálním přístroji – rentgenu, který dokáže vyfotit všechny kosti v těle a taky zuby – udělali každému zvířátku fotku zubů. Na ní bylo vidět, jestli má zvířátko nějaké kazy nebo má všechny zuby zdravé. Dále je pak prohlédl pan zubař Králík. Také měl každý svůj deníček, kam si psal, co celý den jí a pije, a taky jak se stará o své zuby, a i myšička Terezka psala vše po pravdě. Na konci výzkumu odevzdala do schránky deníček i rentgenové fotky v obálce s číslem 28. Za pár dní, když bylo všechno zapsané a výsledky výzkumu už byly hotové, si šla myška Terezka promluvit s těmi, kteří to všechno
9
zkoumali. Nejdůležitější byl právě pan zubař Králík. Ten vůbec neznal jména zvířátek, která se výzkumu účastnila, znal jen čísla pacientů. Posuzoval rentgeny a výsledky vyšetření a také četl deníčky všech nemocných zvířátek. A tak myšička Terezka, celá rozbolavěná, se za ním vydala, aby se ho zeptala, jak anonymní výzkum dopadl a co by měla zvířátka jíst a pít a na co si dávat pozor. Pak zubař Králík si Terezku z vyšetření už nepamatoval, a tak jí trpělivě vysvětloval výsledky, popisoval správný jídelníček, ale hlavně zdůrazňoval, že si zvířátka musí čistit zoubky každý den ráno a večer. „Mám tady třeba jeden případ, který by tě mohl zajímat,“ řekl pak Králík myšce Terezce. Samozřejmě netušil, že se jedná zrovna o myšičku, která deníček vyplňovala. Na deníčku bylo totiž napsáno jen číslo 28. „Tady to zvířátko popisuje, že rádo mlsá čokoládu a bonbóny, ale je to častěji, než je zdravé. Navíc tady taky přiznává, že si nerado čistí zoubky, a tak to šidí, nebo si je dokonce večer nečistí vůbec. Škoda, že nevím, o koho se jedná. Rád bych mu něco řekl.“
10
„A co byste tomu zvířátku řekl?“ ptala se zvědavě myšička Terezka. „Řekl bych mu, aby začalo dávat pozor na to, co jí, aby jedlo zdravě a taky aby si pořádně čistilo svoje zoubky, protože by o ně mohlo velice brzo přijít. Už teď má spoustu kazů a s takovým lajdáckým přístupem se to bude ještě zhoršovat. Nakonec bych mu já nebo jiný zubař musel začít zoubky trhat. V tuto chvíli mu snad někdo pomůže a zoubky mu spraví.“ Když to myšička Terezka slyšela a na deníčku uviděla číslo 28, hned jí došlo, že pan zubař Králík mluví o ní, a velice se vylekala. Jenomže pan Králík ještě pokračoval: „A nekončí to jen u zubů. Při takové nezdravé stravě by toto zvířátko mohlo často bolet bříško a přidaly by se i další problémy.“ To už bylo na myšičku Terezku moc. Poděkovala spěšně panu zubaři Králíkovi za to, jak jí velmi podrobně povyprávěl o celém výzkumu a o výsledcích, a šla domů. Ještě cestou si zavolala z mobilu a objednala se ke svému zubaři, který jí pak vyvrtal všechny kazy a opravil jí zoubky.
11
Začala si zuby čistit pravidelně ráno a večer a změnila i svůj jídelníček. Jedla více sýru, obilovin, zeleniny a ovoce a najednou už tolik neměla chuť na sladké. A když někdo přinesl do kanceláře bonboniéru, už se kolem ní mlsně nemotala. Vzala si jen občas, aby ostatním nebylo podezřelé, proč najednou u ní nastala taková změna k lepšímu.
12