Knihomolka

M. K. HARDY

LUKE

D

ruhý den ráno jsem v koupelně lehce nadával. Za celou dobu přípravných bojů jsem nikoho nepustil ke svému obličeji. Teď to teprve začne. Zápasy postupně přitvrzují a já budu muset tvrdit, že jsem se někde porval, jen abych to udržel v tajnosti. No nic, co se dá dělat. Sebral jsem věci na programování a rychle dojel na Matějovu adresu. „To snad ne,“ zabouchnu dveře auta a zůstanu stát na příjezdové cestě. Za plotem vidím, jak před sebou Nikol tlačí sekačku. To je vskutku komický pohled. Má na sobě tričko a zřejmě Matějovi basketbalové kraťasy. Tak on nechá u sebe doma sekat trávu svoji holku. To by mě snad ani nenapadlo. „Ahoj Niki.“ Odpíchl jsem se od auta a konečně šel dovnitř. Když si mě všimla, sekačka běžela jen tak naprázdno. Mračila se na mě přes plot a rozhlížela se kolem. „Co tady děláš?“ Konečně jí došlo, že když vypne ten randál, uslyšíme se líp. „Já jdu za Matějem. Je tu?“ Taky jsem se rozhlédl, jenže já jsem se díval, kolik jí toho ještě chybí. „Co se ti stalo?“ kývla na mě a já si uvědomil, že mám kolem levého oka monokl. „Nešťastná nehoda,“ zalhal jsem a vstoupil do brány, kterou mi otevřela. „Spíš nešťastné setkání.“ Její pohled mě odsuzoval a v hlase zněla ironie. „Ty teda vypadáš.“ Měla tendenci se dotknout mého oka, ale na poslední chvíli ruku stáhla. „Měla bys vidět toho druhýho,“ mrknul jsem na ni neporaněným okem a snažil se odlehčit situaci. Ve skutečnosti můj soupeř vypadal opravdu příšerně. Obličej měl celej oteklej a dost modřin bude mít i po těle. „Nepotřebuješ pomoct?“ změnil jsem honem téma. „Ale kdepak, ona si poradí sama. Moc ji to baví, že jo, Niki?“ −2−

KNIHOMOLKA

ozval se ode dveří sarkasmem sršící Matěj. Nikol jen potichu zabručela. „Hej Matěji, něco tady pro tebe mám,“ zavolala na něj a sáhla si do kapsy. Chvíli v ní štrachala a nakonec vytáhla ruku, na níž byl vztyčen prostředníček. To gesto doprovázel výraz, který přímo vykřikoval do světa: „Polib si“. Nevydržel jsem to a musel se začít nahlas smát. To je holka podle mého gusta. Matěj jen protáhl obličej a Nikol se vrátila k sekání. „Čau Luku. Teda ty vypadáš,“ reagoval úplně stejně jako Niki před chvilkou. Zvláštní, když spolu dva chodí, asi začnou používat stejné fráze. „Toho si nevšímej,“ máchl jsem rukou a vyrazil za ním do domu. „Ty ji fakt necháš sekat celou tu zahradu?“ Nic mi do toho není, ale je vážně velká. Proč si kluk pozve domů přítelkyni a nechá ji sekat zahradu, zatímco doučuje? To mi hlava nebere. „No jasný, proč ne?“ pokrčí rameny a vede mě do svého pokoje. „Vy tu bydlíte spolu?“ To by dávalo větší smysl. Starat se o vlastní zahradu, to musí oba dva. „Jo a ještě s našima. Já bydlel rok na koleji, ale teď bydlím zase tady,“ začal jsem se v tom trošku ztrácet. „A ona bydlela kde, když jsi bydlel na koleji?“ snažil jsem se přijít celé té věci na kloub. „No tady, kde jinde.“ Teď už se na mě otočil a zřejmě se snažil pochopit, kam tím mířím. „Ty jsi nechal svoji holku žít s vašima, když jsi bydlel jinde?“ nechápal jsem tu logiku, ale z úvah mě vytrhl jeho prudký záchvat smíchu. „Co je?“ nevěděl jsem, o co jde. Matěj se nepřestával smát a lámal se v pase. „Tak zase dobrý, jo,“ už mě přestávalo bavit být tím, kdo nerozumí, čemu se směje. „Sorry, sorry. Já jen, že jsi mě fakt pobavil,“ snažil se popadnout dech. −3−

M. K. HARDY

„A čím jako?“ pokrčení ramen doprovozené lehce otráveným výrazem ho donutilo zklidnit se. „Niki je moje ségra.“ Nezbylo mi nic jiného než se přesvědčit, že slyším dobře. „Cože?“ potřeboval jsem, aby to zopakoval. „Niki je moje mladší ségra,“ zopakoval mi Matěj a tentokrát jsem to byl já, kdo se začal smát. Tak já si celou dobu myslel, že je to jeho holka, a ona je to jen mladší ségra. Teď už to dává mnohem větší smysl. Už se nedivím, že seká na zahradě a ani proč ji vyzvedl, když jel ze školy domů. Společně jsme se zasmáli a pak přišla na řadu ta horší část dne… učení.

−2−

KNIHOMOLKA

NIKOL

„O

na si poradí. Ji to moc baví. Nemusíš jí pomáhat. Pche, blbec jeden,“ mumlala jsem si pro sebe při sekání. Ten Matěj je někdy opravdový idiot. Má kliku, že ho mám tak ráda, jinak bych se s ním neustále hádala, teď jde jen o naše popichování. Někdo by to mohl chápat špatně, ale tím, že se popichujeme, si vlastně navzájem sdělujeme, že nám na sobě vzájemně záleží. Věděla jsem, že má doučovat Luka programování, ale nenapadlo mě, že budou u nás doma. Myslela jsem, že se sejdou ve škole v knihovně nebo tak nějak. Vypadal docela dobře, až na to oko. Bylo to poprvé, co jsem si ho mohla prohlédnout jen v tričku. Nikdy bych do něj neřekla, že může mít tak vypracované tělo. Asi by měl nosit upnuté oblečení mnohem častěji. Rýsovaly se mu pod ním břišáky a v ramenou to měl hezky natěsno. Taky bych chtěla mít na těle tak malé množství tuku. Nejsem sice žádný tlouštík, ale vždycky je co zdokonalovat. Zajímalo by mě, jestli chodí do posilovny. Určitě jo. Já jsem tam byla snad jednou v životě a ještě jsem většinu času strávila na běžeckém páse. Sportovní aktivita, které se účastním, je pouze běh a ještě jsem si občas ráda zašla na nějaký ten maturitní ples zatančit. Velkou vadou na kráse byl ovšem monokl, který měl kolem levého oka a táhl se až ke spánku. Docela by mě zajímalo od čeho ho má. Vlastně je to docela jasné, prostě dostal někde přes hubu. Co z toho ti chlapi mají, když se perou? Představy ohledně bitky Luka a jiného týpka mě zabavily natolik, že jsem dosekala, ani jsem nemrkla. Sekačku jsem odvezla do garáže a konečně si mohla vzít knížku. Sesunula jsem se na čerstvě posekanou a voňavou trávu pod jabloň. Už jsem se blížila do finiše a rodiče budou celé dopoledne pryč. To se musí využít. „To ještě nemáš dočteno?“ Téměř jsem nadskočila, jak jsem −3−

M. K. HARDY

se toho hlasu lekla. „Už jen jedna kapitola,“ zabručela jsem na Luka, který stál na pěšince k bráně. Zahleděla jsem se zpět do knihy a přestala se mu věnovat. Nevím, jak dlouho jsem četla, ale rozhodně teď nemám v plánu končit. „Copak ty nevíš, jak to skončí?“ Jeho smysl pro humor mě moc nenadchl. „Samozřejmě, že vím, ale chci si to znovu přečíst.“ Většina lidí to prostě nechápe. Ten opojný pocit, když dočtete v klidu knihu. Nikdo vás nemá vyrušovat, obzvlášť když se blížíte k tomu pravému vrcholu celého příběhu. „Kolikrát už jsi to četla?“ Bože, ten kluk je sice hezkej, ale taky je hrozně otravnej. Nebo alespoň ukecanej v tu nejnevhodnější dobu. „Asi pětkrát.“ Od skutečnosti se to liší jen trošku, ale nemusí vědět, že jsem to četla víckrát. „To tě to pořád baví?“ Ach jo. Tentokrát už jsem se ho přestala snažit přehlížet a vzhlédla jsem. Byl tak neodbytný, že jsem se nakonec rozhodla zjistit, proč se mě pořád na něco ptá. „Ještě něco tě zajímá?“ divím se, že se se mnou dál baví po tom tónu. „No jasně. Zajímalo by mě, co vidíš na tom panu Darcym?“ Tak takovou otázku jsem nečekala. Jak se mě na něco takového může ptát? Vždyť pan Darcy je naprosto dokonalý. Ona je fajn, ale on si zaslouží někoho naprosto perfektního. „Jako on by měl být každý muž,“ odpověděla jsem přesně to, co jsem si skutečně myslela. „Bohatý?“ Ten blbec mi to úplně zkazil. „Co? Ne!“ zaprotestovala jsem. „Takže by měl být vysoký, tichý, kecat do vztahu kámošům a umět dobře psát?“ díval se na mě tázavě a já lapala po dechu. „Ne. Je to gentleman…,“ chtěla jsem pokračovat v pochlebování panu Darcymu, jenže on mě umlčel. −4−

KNIHOMOLKA

„Ale prosím tě, těch je v dnešní době spousta,“ uchechtl se a očividně byl spokojený s tím, jak moc mě vykolejil. Než jsem stihla zareagovat, tak došel k bráně a otevřel ji. „Měj se, Niki,“ zavolal na mě a já na něj zůstala zírat s otevřenou pusou. Jak mi to mohl takhle pokazit! Zaklapla jsem knihu a s několika nadávkami došla domů. „Co se stalo?“ zeptal se mě Matěj, když jsem poněkolikáté zopakovala, že je to naprostý idiot. „Ten tvůj kamarád. Bude sem chodit často?“ vyštěkla jsem na něj. Nebyl to on, na koho jsem se zlobila, ale byl zrovna na ráně. „No, občas sem ještě přijde. Proč?“ Trpělivě snášel můj vztek a svým úsměvem ho ještě trochu rozdmýchal. „Protože mi úplně zkazil knihu,“ obořila jsem se na něj a z ničeho nic se začal smát. „Co je na tom tak vtipnýho?“ nepřestávala jsem se mračit. „Jen to, že se o podobný kousek snažím už několik let a on jednou přijde na doučování a povede se mu to. Musím se ho zeptat, jak to udělal.“ To na mě bylo moc. Sebrala jsem ze stolu jablko a hodila ho po něm. Matěj byl dost rychlý na to, aby ho bez problému chytil a zakousl se do něj, ještě než jsem stihla opustit místnost. Teď abych si v knihovně vytáhla jinou knížku. Musím ji jen přečíst dřív, než ho potkám.

−5−