PROLOG V kamenné světnici voněl čaj po bylinkách, dřevo v krbu tiše praskalo a déšť venku bubnoval na okenice. Děti seděly na lavicích pokrytých vlněnými dekami, každé s jiným výrazem – strach, zvědavost, touha slyšet něco zakázaného. Kolena přitisknutá k sobě, tváře červené od plamenů ohně z krbu, oči široké a zvědavé, plné očekávání. Na stole měly hliněné hrnky s lipovým čajem a v misce velké kulaté sušenky. Venku už se stmívalo a právě to byl čas, kdy příběhy ožívaly. U stolu, který pamatoval už více zim než kdokoli z přítomných, seděl starý muž se stříbrnými vlasy. Oči měl hluboké, jako by v nich nosil příběhy, které nikdy neříkal nahlas.“ Jeho tvář byla posetá vráskami, ale oči - ty zůstaly stejné. Hluboké, trochu zasněné, jako by teď hleděly do něčeho, co už tu dávno není. Ve vesnici mu už dávno nikdo neřekl jinak než dědo. Děti ho měly rády, toho podivného starce, který chodil o holi, kulhal a málo mluvil. Děda vyprávěl jen málokdy. A když už, vždy to bylo něco, co v sobě nosil dlouho. „Vyprávěj, dědo,“ pobídl ho chlapec, jehož hlas se ztrácel mezi tikáním hodin a bubnováním deště do oken. „Ten příběh, o tom pergamenu...“ Muž se usmál. Naklonil se víc ke stolu a pomalu si přisunul hrnek, z něhož stoupala pára a na chvíli se zamyslel. Jeho prsty se lehce třásly. Ne zimou, ale vzpomínkou, která se po letech vracela. Dnes večer se rozhodl mluvit, protože věděl, že některé věci už v sobě dál nosit nemůže. 2
„Bylo to dávno,“ začal tichým, klidným hlasem. „Tak dávno, že většina už zapomněla. Ale některé věci...se nevytratí. Ne doopravdy.“ Z rohu světnice se ozvalo cinknutí porcelánu. Starší žena s copem prošedivělých vlasů, v nichž se stále držely poslední rezavé pramínky, si zalévala čaj do hliněného hrnku. Neřekla nic, jen se pousmála, když zaznělo slovo pergamen. „Kdysi dávno, byla jedna vesnice,“ pokračoval muž. „Rozprostírala se na kraji lesa, který byl temný a hluboký. Lidé si o něm šeptali, ale nikdo neměl odvahu do něj vstoupit. Mluvili o kouzelníkovi, který zmizel při jednom ze svých nebezpečných pokusů, o muži, kterému začali říkat Temný muž.“ Vesnice tehdy žila strachem. Děti se nesměly přiblížit k lesu a dospělí se tvářili, že nevidí stíny, které se občas mezi stromy mihly. „Byl jednou jeden chlapec. Žil se svým starým otcem v opuštěném domě na samém okraji lesa. Jmenoval se Kael. Nevěděl tehdy nic o magii. Nikdo nevěděl, odkud přesně přišel, a ani on sám si na mnoho věcí nevzpomínal. Až do dne, kdy jeho otec zemřel a on našel něco, co nemělo být nikdy nalezeno, něco co změnilo jeho život.“ Děti se naklonily blíž, aby jim neuniklo ani jedno slovo. V místnosti se na chvíli rozprostřelo nekonečné ticho. Některé z dětí si přitiskly hrnek k hrudi, jako by se chtěly zahřát nejen teplem, ale i příběhem, který poslouchaly. „Byl to starý, zapečetěný pergamen,“ řekl po chvíli muž. „Neobyčejný byl tím, že žil. Reagoval na dotek Kaelových dlaní, jako by v pergamenu proudila magie. A Kael...Kael se tím okamžikem stal součástí něčeho, 3
co přesahovalo jeho vlastní svět. Vše, co dosud znal.“ „A co bylo dál?“ zašeptala dívka s copánky. Muž se nadechl a jeho oči se na chvilku zadívaly ke krbu, kde se od ohně dělaly stíny po stěnách místnosti. Vedle něj na stůl přistála vánočka. Přinesla ji žena, která se posadila na lavici opodál. Mlčela, jen tiše poslouchala a popíjela svůj bylinkový čaj. „To už je jiný příběh,“ pronesl muž tiše. „Příběh o lese, který mluví. O dívce, která znala kouzla. A o lovcích, kteří nikdy nespí.“ Pak se usmál - ne na děti, ale na ženu v koutě. Jeho pohled byl plný vděčnosti a stínů od plamenů z krbu. Žena bez jediného slova, sklopila pohled a jemně přikývla. V místnosti zavládlo chvilkové ticho. Děti se zatajeným dechem sledovaly každý pohyb muže. Žena dopila svůj čaj a pomalu vstala. Její pohyby byly tiché, ale pevné, a oči...oči měla tmavé, hluboké jako les, o kterém mluvil muž. „Některé klíče neotevírají jen dveře,“ řekla žena tiše. „Někdy...někdy odemknou samotnou pravdu. Tentokrát promluvila hlasitěji. V tom tichu se její slova rozezněla místností. Děti se po sobě podívaly. Pak se muž znovu opřel o opěradlo, ruce složil na stole a zadíval se na plamínky v krbu. Ale jen těm, kdo mají odvahu ji unést,“ dodala žena. „Nikdo z nich tehdy netušil, co je čeká. A přesto šli dál. Kvůli tomu pergamenu...kvůli tomu, co skrýval. Pergamen změnil všechno,“ vyprávěl starý muž dál. Jeho hlas na okamžik zhrubl – jako by se mu do něj vplížila lítost. A strach z toho, že se pergamen jednou znovu probudí. 4
Po chvíli se odmlčel a pak – téměř šeptem dodal. „A možná taky kvůli tomu, co v nich teprve mělo být probuzeno. A že ráno, které vypadalo jako každé jiné, změnilo celý jeho život.“ „A co bylo dál?“ špitl hošík. „Chcete slyšet, co se tehdy skutečně stalo?“ pokračoval starý muž. „Povím vám tedy příběh pěkně od začátku. Tak poslouchejte. Protože tohle je víc než legenda. Je to pravda...a pravda někdy čeká, až ji někdo znovu otevře.“
5
Tajemství v černém lese
Vesnice Drawenth a pergamen Na okraji zapomenuté vesnice Drawenth, která byla zahalena do ranní mlhy, stála polorozpadlá chatrč. Byla zarostlá mechem a břečťanem, jako by ji les pomalu pohlcoval. Její střecha se nakláněla na stranu a okna připomínala slepé oči, které kdysi možná sledovaly svět, ale teď jen mlčky shlížely na mokrou zem. Občas se ozvalo zavrzání uvolněných prken, když dovnitř prosvištěl vítr. Každého, kdo šel kolem ovanul zvláštní pocit a hned zrychlil krok, jako by vzduch v její blízkosti byl těžší a chladnější. Nikdo z místních vesničanů tam léta nevkročil, říkalo se, že ji obýval čaroděj, který se ztratil při jednom ze svých experimentů. Od té doby lidé na okraji Temného lesa občas zahlédli stín, který se schovával za stromy a tak mu začali říkat Temný muž - stín v lese. Vesničané věděli, že kouzla vždy přinášela jen potíže. Drawenth býval možná kdysi poklidným místem, ale nyní se stal místem zahaleným tajemstvím. Lidé tu mluvili tiše, skoro se zapomněli smát, jako by se báli, že je i les poslouchá. Mladý chlapec Kael seděl na prahu té podivné chatrče a třásl se zimou. Měl štíhlou postavu, na sobě jednoduchou halenu a hnědý plášť s odřeným lemem, jako by ho provázel už mnoho let. Přes rameno měl přehozenou starou brašnu s velkou kovovou přezkou. Seděl na prahu, rozhlížel se kolem sebe a mezi prsty držel stéblo trávy, zatímco mu hlavou běžely vzpomínky. Když zavřel oči, viděl sám sebe jako malé dítě. V myšlenkách se vracel k době, kdy si s ostatními dětmi hrával venku. Pokaždé kolem té podivné chatrče probíhali co nejrychleji, 6
ale on se vždy na okamžik zastavil a zadíval se do jejích oken, jestli uvnitř někoho nezahlédne. Z nějakého důvodu neměl strach být v její blízkosti, spíš naopak, ta stará polorozpadlá chatrč ho něčím nevysvětlitelným přitahovala, jako by uvnitř bylo něco magického... „Proč a čím ho to místo tak přitahuje?“ zamyslel se. Zadíval se před sebe a na chvíli se zasnil. Kael nikdy moc nezapadal mezi ostatní děti. Občas si s nimi hrával, ale většinou sedával na staré oprýskané lavičce pod starým dubem a kreslil. Kreslil různé propletené tvary, které se mu vracely ve snech. Nerozuměl jim, jen je kreslil. Ale doufal, že mu snad jednou někdo dokáže vysvětlit, co znamenají. Někdy měl pocit, že ho ve snech něco volá, ale nevěděl co. Rozcuchané vlasy větrem padaly Kaelovi do jeho modrozelených očí. V hlavě se mu otevřela vzpomínka na matku. Vzpomínal, jak mu zpívala každý večer vždy před spaním ukolébavku a přitom jej hladila po vlasech. A náhle...jako by ucítil vůni, kterou vždy cítil z jejich rukou. Tu nádhernou vůni po bylinkách. Kael se na chvíli vytrhl ze vzpomínky a zadíval se na své ruce. V jedné držel mezi prsty stéblo trávy a v druhé ruce pevně svíral starý pergamen smotaný v popraskané kůži. Ten, který našel teprve před několika hodinami na půdě domu svého zesnulého otce mezi zaprášenými truhlicemi a starými nástroji. Myšlenky na to místo ho stále neopouštěly. Stále cítil ten chlad a ticho, které tam panovalo a ten zvláštní pocit z toho místa mu znovu projel celým tělem. V hlavě se mu znovu vybavil okamžik, kdy před několika hodinami stál v domě svého otce. Viděl opět sebe, jak pomalu stoupá na půdu, po úzkých dřevěných a vrzajících schodech. Dvířka na půdu 7
otec zamykal hlavně tehdy, když odcházel z domu na delší dobu. Když spěchal nebo byl unavený, zůstal zámek otevřený. Kael věděl, kde otec klíč od půdy schovává. Byl pod uvolněným kamenem u dveří. Klíč se však nikdy neodvážil použít. Až dnes...dnes poprvé. Dnes, když jeho otec náhle zemřel. Vyšel po schodech nahoru. Nahoře byla nízká dvířka, zamčená starým zámkem. Chvíli váhal, ale pak zasunul klíč, otočil jím a zámek tiše cvakl. Vstoupil na půdu. Ucítil zvláštní vůni vzduchu, něco jako dřevo a plíseň zároveň. Také divný chlad, který se držel pod střechou. Půda byla plná truhlic. Některé měly těžké kovové zámky, jiné byly bez nich. Víka popraskaná, panty zničené, nebo jen přiklopené, jako by je někdo vypáčil. Všude po zemi se povalovalo spoustu starých nástrojů. Na policích leželo pár zaprášených knih. Kael už je dříve otevřel, ale nerozuměl ani jediné stránce. Znaky v nich mu připomínaly tvary ze snů – podobné, jaké kreslil pod starým dubem. Tehdy tomu nevěnoval pozornost. Teď ho ale zamrazilo. Možná to nebyly jen sny. Vybavil si vzpomínku, jak pokaždé, když se otec vrátil domů, našel Kaela sedět dole u kamen s nožíkem v ruce a kouskem dřeva ze kterého zkoušel vyřezávat malé tvary. Pomalu se rozhlížel dál kolem dokola, jako by půdu viděl poprvé. Ve vzpomínce si znovu vybavil, že půda byla místem, kam nesměl. Otec mu to odmalička přísně zakazoval. „Na půdu nechoď,“ říkával vždy, když odcházel z domu. Neřekl proč. Jen se v jeho hlase objevila ta zvláštní tvrdost, která se jinak objevovala jen tehdy, když mluvil o matce. A o té většinou mluvit nechtěl. 8
Vzpomněl si, jak se na půdu jako dítě vplížil strachy vždy jen na okamžik... jen tolik, aby otevřel víko truhlice nebo nahlédl do knihy rychle, než se otec vrátí. Nikdy nezůstal na půdě dlouho. Nikdy se neodvážil s ničím pohnout. Uvědomil si, že někde tady bylo místo, kde jako dítě pokaždé zakopával o uvolněné prkno. A o to prkno zakopl i teď. „Tebe teď připevním a už o tebe nikdo nezakopne,“ řekl polohlasem. Sehnul se k prknu, ale když ho uchopil, zůstalo mu celé v rukou. Dřevo bylo tak staré, že povolilo. Když ho pootočil, na spodní straně spatřil vyrytý podivný znak. Kael si byl jistý, že ho nikdy předtím neviděl – a přesto v něm vyvolával zvláštní až známý pocit. Tvarem znak připomínal hvězdu se sedmi rameny. Pod uvolněným prknem, o které Kael už roky zakopával, se skrývalo něco, o čem neměl ani tušení. „Proč mám pocit, že ten tvar znám…?“ pomyslel si. Kael si hvězdu opatrně překreslil křídou na zažloutlý papír, který pečlivě uschoval do brašny. Když se zadíval do díry pod prknem, zahlédl něco, co krátce zazářilo. Jen nepatrný záblesk, který zmizel dřív, než si Kael stačil být jistý, že ho skutečně viděl. „To je zvláštní,“ zašeptal. Rozhlédl se po místnosti. Na zaprášené polici ležela svíčka. Vytáhl z brašny křesadlo, a v tu chvíli mu hlavou proběhla další myšlenka. Otec mu vždy říkal, aby do tmavého lesa nechodil sám. Kael tam ale stejně občas zabloudil, ale jen na začátek lesa. Ne proto, že by chtěl porušovat pravidla, spíš proto, že les byl jediné místo, kde se cítil opravdu doma. Proto měl křesadlo vždy u sebe. Po několika úderech zapálil knot. Plamínek ozářil otvor v podlaze. Kael naklonil svíčku a posvítil hlouběji dovnitř. Na 9
dně ležel balíček zabalený v popraskané kůži a pevně omotaný provazem. Opatrně ho vytáhl, rozvázal provaz a rozevřel kůži. Uvnitř se skrýval smotaný pergamen na kterém nic nebylo napsané. Sedl si na chvíli do starého houpacího křesla, které tu stálo odjakživa, a nechal vzpomínky dál proudit hlavou. Zavřel oči. V myšlenkách se mu vybavily další obrazy z dětství. Pokaždé, když otec odcházel, Kael naslouchal, dokud se jeho kroky úplně neztratily. Když se večer vracel, přinesl vždy kousek chleba a svazek popsaných papírů. Sedával nad nimi dlouho do noci, něco do nich zapisoval a občas zamyšleně hleděl do plamene svíčky. Když se ho však Keal ptával, kde tráví celé dny, vždy jen zavrtěl hlavou a odpovídal: „Jednou Ti to povím, ale až budeš starší, teď ještě ne“. Teď, když otec zemřel, měl času víc než kdy dřív. Prohlížel si jeho staré věci a přitom cítil, že ho k nim táhne něco víc než jen vzpomínky. Pomalu vstal z křesla, sešel po schodech dolů. Myšlenky na tátu a mámu ho provázely, když procházel opuštěným domem. V domě byla malá kuchyňka se dvěma okny, kterými pronikaly dovnitř sluneční paprsky skrze zažloutlé záclony. Jediné, co tu malou místnost zdobilo, byla tmavě zelená kachlová kamna. Na kamnech stál malý litinový hrnec a vedle něj očouzený čajník. Nad kamny visely svazky sušených bylin svázané modrou mašlí, už téměř bez vůně. Vedle kamen leželo staré prkénko s rezavým nožem a na stole stál kameninový hrnek a uvnitř zaschlá stopa po čaji. Kael si všechno důkladně prohlížel, jako by se snažil vybavit každý detail, který tu kdysi 10
znal. Na podlaze těsně u kamen ležela jediná stará kachle. Kdysi ji tam položili, aby na ni mohli odkládat horké nebo těžké věci. Byla prasklá, jako by na ni před lety něco spadlo. Kael si matně vybavil, že otec tu jednou upustil litinový hrnec, když spěchal k nemocné matce. U kamen stála nízká oprýskaná lavice s vlněnou dekou. Matka ji vždy nechávala připravenou, to kdyby nějaký pocestný potřeboval přespat. Lavice byla odřená na místech, kde kdysi sedávali hosté, nebo kde Kael jako dítě usínal u tepla kamen. V rohu místnosti stál dřevěný stůl a kolem něj čtyři židle. „Pro každého, kdo přijde, je jedna navíc“, říkávala matka. Kael si to pamatoval. Otec to nikdy nekomentoval. Židle byly různě opotřebované, jako by každá nesla jiný příběh. Na stole vedle hrnku stála hliněná miska a v ní ztvrdlá kůrka chleba a také malá kovová lucerna. Sklo bylo popraskané a uvnitř zůstal kousek staré svíčky, která už dávno dohořela. Byla to poslední stopa po večerech, kdy tu ještě někdo sedával. V druhém rohu místnosti se Kael zastavil u staré skříně. Pravé madlo bylo ošoupané mnohem víc než levé, protože otec ji otevíral vždy stejnou rukou, když sahal po věcech, které potřeboval kvůli Kaelově matce. Uvnitř byly složené čisté látky na obvazy, několik starých rodinných dokumentů, její šátek, krabička s drobnostmi, které mu ji připomínaly, a dřevěný hřeben s ulomeným zubem. Matka už tehdy byla nemocná. Otec o tom nikdy moc nemluvil. A po její smrti už vůbec ne. Vedle skříně visel na dvou skobách těžký závěs. Jedna skoba držela už jen silou zvyku. Otec ji kdysi chtěl vyměnit, ale nikdy se k tomu 11
nedostal. Za závěsem byly tři postele. V této části domu bylo šero. Jediné malé okno bylo zakryté závěsem, takže sem pronikalo jen minimum světla. Tři postele stály tiše jako připomínka časů, kdy tu žila celá rodina. Nad jednou z postelí ležel na polici zaprášený zápisník. Kael ho poznal a nahlédl do něj. Matka si do něj zapisovala recepty na jídla, která vařila, když ještě byla zdravá. Některé stránky byly zvlněné, jako by je kdysi polila voda. Nikdo se ho nedotkl celé roky. Zápisník opatrně položil zpět na polici nad postel a znovu se rozhlédl po místnosti. Viděl, že dole už nic dalšího nenajde. Kael vzpomínal na otce, na tiché večery, kdy otec sedával u ohně a díval se do plamenů, jako by v nich viděl něco, co Kael neviděl. Otec nikdy nemluvil o minulosti. Neřekl, odkud přišli a proč se usadili právě ve vesnici Drawenth. A neřekl, proč se Kael nesmí přiblížit k lesu po západu slunce. Teď Kael chápal, že všechno mělo důvod. Vzpomínky se pomalu rozplynuly. Seděl na prahu chatrče s balíčkem v ruce – popraskanou kůží, v níž byl pergamen smotaný. Kael přejel prsty po té kůži. V hlavě mu běžely otázky, na které neznal odpovědi. Proč ho otec ukryl pod podlahu? A co znamenal podivný znak vyrytý na prkně? A proč měl zvláštní pocit, že na něj ten pergamen celou dobu čekal? Otázek bylo víc než odpovědí. Opatrně rozmotal kůži a vytáhl z ní pergamen. „Vždyť na něm nic není napsané. Proč by ho otec ukrýval, když je prázdný?“ řekl si sám pro sebe. Pergamen opatrně stočil a uložil zpátky do kůže, omotal provazem a schoval do brašny. Jenže netušil, že tímto okamžikem se jeho život navždy změní. 12
Kael stále seděl na místě, které ho celý život přitahovalo s nalezeným pergamenem, s jediným odkazem, který po sobě jeho otec zanechal. Netušil však, že tajemství ukrytá v pergamenu změní nejen jeho život, ale i celý svět, který znal. A že tam někde venku je někdo, kdo hledá odpovědi stejně jako on. A jednoho dne se jejich kroky setkají, ale ne kvůli pergamenu, ale kvůli tomu, co oba ztratili.
13
Kael, dítě lesa Ten den bylo chladno. Nad lesy se stále držel opar mlhy. Kael stál s brašnou přes rameno u chatrče a občas po brašně přejel prsty, jako by se chtěl ujistit, že pergamen je opravdu uvnitř. Vesnice kolem něj žila svým každodenním životem. Byla stejná jako vždy... tichá, ospalá, s kouřem stoupajícím z komínů. Jen Kael měl pocit, že už se na to všechno dívá jinak. Jako by se s nálezem pergamenu změnil on, ne místo kolem něj. Pergamen v něm něco otevřel, i když ještě nevěděl co. Jen cítil, že od této chvíle už nebude nic stejné. Najednou měl pocit, že se za každým koutem může skrývat tajemství, kterého si dříve nikdy nevšiml. Kael už jako dítě s oblibou utíkal k lesu, ale za hranici Temného lesa nikdy nesměl. Les mu dával klid, který nikde jinde nenašel. Otec říkal, že Kael slyší věci, které ostatní neslyší – šepot mezi stromy, tiché praskání kůry, zvuky, které nebyly větrem. Kael tomu sice zatím nerozuměl, ale věděl, že les ho zvláštně přitahuje. A někdy i děsí. Les byl místem, kam utíkal, když nerozuměl světu, lidem ani sobě. V jeho tichu nacházel odpovědi, které mu otec nikdy nedal. A i když mu otec zakazoval vstoupit do Temného lesa, Kael cítil, že právě tam začíná něco, co se ho týká víc, než si kdy dokázal představit. Les byl pro něj prvním domovem – byly to stromy, které ho vítaly šeptem pokaždé, když se k nim přiblížil. Už jako dítě cítil, že les ho zná. Že ho sleduje. Že ho volá. Otec byl jediný člověk, který Kaela chápal. Byl tichý, přemýšlivý, uzavřený. Nikdy nemluvil o minulosti. Ni14
kdy nemluvil o Kaelově matce. Nikdy nemluvil o tom, proč se bojí Temného lesa. Kael si pamatoval jednu noc. Probudil se a našel otce venku. Stál na prahu domu, díval se do tmy a šeptal nějaká podivná slova. Ráno měl na tváři škrábanec a nechtěl se o tom bavit. Od té noci říkal Kaelovi jediné: „Za hranici Temného lesa nechoď. Ne, kvůli sobě. Kvůli tomu, co tam čeká.“ Kael se neptal. Teď držel pergamen, který byl zřejmě starší než vesnice. Starší než otec. Starší než všechno, co znal. A měl pocit, že to všechno spolu souvisí. Otec. Les. Pergamen. Temný muž, stín v lese, který občas zahlédl mezi stromy. Kael se naučil být sám. Ne, že by chtěl, ale měl pocit, že mu ostatní děti nerozumí a nikdo z nich nedokázal vnímat les tak, jako on. Naučil se nečekat pomoc. Naučil se, že když chce odpovědi, musí je najít sám. A jediné místo, kde začít, byl les. Temný. Tichý. Starý. A pergamen byl první věcí, kterou nalezl, nebo první otázka, která ho konečně začala vést. Kael se zadíval na hranici lesa. Stromy vrhaly stíny…, ale jeden z nich se držel stranou, těsně u kmene, jako by se schovával za stromy. Jako by čekal. „Mám k němu jít?“ pomyslel si. Kael tušil, že právě on je ten, kdo má vejít do lesa. Že tam na něj něco – nebo někdo – čeká. Že se tam možná konečně dozví, to co otec tajil. Kael byl dítě lesa. A les své dítě pozná. A v tu chvíli si uvědomil, že už nemůže zůstat stát. Že jestli chce vědět víc, musí udělat první krok. Ten, který ho dovede k odpovědím, které celý život hledal.
15