Kam vede duha

Kapitola šestá – Žlutá „Dnes tě ze školky vyzvedne teta Markéta, já půjdu ke kadeřnici.

Vezme tě potom na hřiště, ano?“ oznámila mi ráno maminka. „Super! To si zas povezu kočárek s miminkem,“ těšila jsem se.

Blížily se Velikonoce. S ostatními dětmi a paní učitelkou jsme ve školce zdobili vajíčka a vyráběli kuřátka. Ta jsme dělali tak, že jsme na papír otiskli svou ruku obarvenou žlutou temperou, dolepili jsme peříčka a dokreslili zobáček, očička a nožičky. Bavilo mě stříhat, lepit i malovat. S obrázkem jsem byla moc spokojená. Chtěla jsem si ho vzít domů, ale paní učitelka naše výtvory připne na nástěnku, aby si je mohli prohlédnout všichni rodiče a sourozenci.

Vyfouknuté vajíčko jsme nabarvili a nalepili na něj třpytky.

Nakonec jsme ho dali na špejli a ovázali mašlí. Paní učitelka nám řekla, že tuhle ozdobu si můžeme vzít domů a zapíchnout do květináče. Měla jsem radost. Maminka bude koukat, jak se mi to povedlo.

Po obědě, kdy jsem statečně snědla všechny tři knedlíky se segedínským gulášem, na mě v šatně čekala teta Markéta s miminkem. Tetu jsem obejmula a Anežce jsem na pozdrav nastavila prst a celá její malá ručička mi ho chytla.

Ukázala jsem tetě vajíčko, ta mi ho pochválila a opatrně uložila do tašky kočárku. „Violko, převleč se a půjdeme procházkou na hřiště, kde mají tu velikou skluzavku,“ pobízela mě a podávala mi kalhoty k převlečení. „Dneska tam krásně svítí sluníčko. Budu si moct vézt kočárek?“ zeptala jsem se. „Určitě. Na, ještě bundu. Na shledanou,“ rozloučila se teta s ostatními rodiči v šatně.

2

„Violko, pojď mi, prosím, podržet dveře,“ poprosila mě a vyjížděla s kočárkem opatrně z budovy.

Na chodníku mi Markéta půjčila kočárek a Anežka po chvilce usnula. Byla tak roztomilá! Mám nejkrásnější sestřenici na světě, pomyslela jsem si. Šly jsme podél parku, kde se tyčily břízy a kolem nich pomalu začínaly růst pampelišky. Zašly jsme za roh a v dálce jsem spatřila hřiště. Nejdřív jsem šla na houpačku, už se umím rozhoupat sama. Potom jsem běžela na tu velikou klouzačku. Mezitím se probudila Anežka a teta ji musela na lavičce nakojit. „Půjdu ještě na prolézačku,“ ukázala jsem tetě směr za lavičkou. „Dobře, buď opatrná,“ napomínala mě teta. Šla jsem na prolézačku a hned za ní jsem ji uviděla. Duhu! Nejjasněji svítila žlutá barvička, jako paprsky slunce. Dotkla jsem se jí a v tu chvíli jsem se ocitla v další kouzelné zemi! Ozářilo mě jasně žluté slunce a hřálo mě do tváří.

Byla jsem na louce, kde ze všech stran pobíhala žlutá kuřátka.

Vesele pípala a zobala travičku. Všude kolem rostly pampelišky, stejné jako u nás doma, ale voněly jako růže. Vedle nich stály vysoké slunečnice. Vlály sem a tam, jako kdyby ladně tančily v trávě. Sluneční paprsky je krásně vyhřívaly.

Rostly tu i stromy, ale ne břízy nebo duby, tyhle jsem vůbec neznala. Místo zelených lístků měly žluté, jako u nás na podzim.

Leskly se, protože všude kolem se třpytila rosa. Stromy nebyly o moc vyšší než můj tatínek. A na těch stromech rostly banány!

Hned jsem si jeden utrhla ke svačině, protože z hřiště mi už vyhládlo. Byl ještě sladší než banány, které kupuje maminka v supermarketu. Chutnaly jako namočené v medu.

Najednou se lístky zachvěly a za stromem na mě stydlivě koukala víla. Zářila jako slunce, její žluté vlasy i dlaně se leskly a celá její pleť se třpytila. Byla vysoká jako moje maminka.

3

„Ahoj, mě se bát nemusíš, jsem Violka. Snad nevadí, že jsem si utrhla banán,“ zeptala jsem se. „Vůbec nevadí. Já jsem víla Sluněnka,“ představila se, přidržela si své lehoučké šaty a uklonila se na uvítanou. „Máš krásné šatičky,“ řekla jsem. „Děkuji. Co tu hledáš?“ zeptala se mě a u toho hladila jedno kuřátko, které zvedla z trávy. „Já ani nevím. Dotkla jsem se duhy a jsem tu. Určitě budu mít nějaký důležitý úkol, se kterým vám pomohu,“ odvětila jsem.

Jen co jsem to dořekla, začalo se rychle stmívat. Slunce zamávalo svými paprsky na rozloučenou a schovalo se i s mraky za kopec. Všechna kuřátka se pomalu chystala ke spánku. Najednou byla tma, nikde žádný měsíc, ani hvězdy, nic jsem neviděla!

Naštěstí z trávy začaly vylétat světlušky. „Neboj, my ti posvítíme na cestu,“ ujišťovaly mě. Létaly mezi květinami po celé louce a držely lucerničky, ve kterých byla malá sluníčka. Nic takového jsem ještě neviděla, maminka doma zapaluje jen svíčky. „Za chvíli si zvykneš. U nás se den a noc mění velice rychle.

Světlušky mají na odpočívání málo času,“ vysvětlila mi víla Sluněnka. „Copak vy tu nemáte žádné hvězdy?“ zeptala jsem se. „Už dávno ne. Spadly na zem a vznikly z nich sluneční kameny. Však se podívej, jak lehounce září,“ rozhrnula víla stébla trávy. A opravdu, ležely tam spousty malinkých kamínků, kterých bych si vůbec nevšimla. Vypadalo to, jako kdyby se tam schovávaly. „A to nemáte ani měsíc?“ ptala jsem se dál. „Měsíc trucuje už dlouhou dobu támhle za tím stromem,“ ukázala mi směr Sluněnka. „Jak může trucovat? Proč vám nesvítí na obloze?“ nechápala jsem. „Tak se ho běž zeptat sama,“ pobídla mě víla. Hned jsem šla.

4

5

Měsíc se opíral o strom. Nebyl to obyčejný měsíc, tenhle měl pusu a malé oči. Vypadal smutně. „Měsíčku, nemáš místo odpočívání svítit na nebi?“ „Co bych tam zářil tak docela sám? Bez hvězd, které mě opustily?“ zarmouceně odpověděl měsíc. „Musíš přece vílám a ostatním zvířátkům dělat světlo,“ přemlouvala jsem ho. „Chybí mi hvězdy,“ dál smutně povídal měsíc. „A co kdybych ti je pomohla vrátit na oblohu? Vrátil by ses pak taky?“ „Vrátil. Ale to už těžko půjde, jsou z nich sluneční kameny.

Sluníčko je hřeje svými paprsky. Kameny vyhřívají půdu pro drobná zvířata, jako jsou žížaly, ještěrky, ale na nebe se už těžko vrátí. Sluníčko pluje se svými mraky, ale s kým mám plout já?

Samotný, samotinký? To ne, raději budu s hvězdami tady dole,“ lehl si měsíc na trávu ke slunečním kamínkům.

Vrátila jsem se za vílou Sluněnkou. „Měsíc jsem nepřemluvila, kamínky jako hvězdy na nebe prý nevrátím. I kdyby to šlo, neumím létat. Jak bych je tam asi dala?“ přemýšlela jsem nahlas. „Nezapomeň, že náš svět je kouzelný,“ usmála se Sluněnka. Šla za světluškou, vzala si od ní jednu lucerničku a otevřela ji. „Na, třeba něco vymyslíš s tímhle kouzelným droboučkým sluníčkem,“ řekla víla a podala mi ho. Bylo veliké jako skleněná kulička, které mám u babičky, a cvrnkáme je s Otíkem do hlíny.

Příjemně hřálo.

Začínalo se rozednívat, světlušky šly spát a na obloze vykouklo slunce. Měsíc, který byl opřený o strom, zmizel, a já opět viděla až do dálky. Po trávě se vesele rozeběhla žlutá kuřátka. Dala jsem si sluníčkovou kuličku kapsy. „Budu muset něco vymyslet. Můj tatínek pozoruje hvězdy, je astronom. Od něj vím, že když hvězda spadne, nedá se vrátit zpátky. Ani kdybych se ji pokusila přemluvit,“ povzdychla jsem si.

6

„Musíme najít řešení, vždyť hvězdy jsou tak krásné. Kéž by to šlo tak snadno, jako když je doma maluji na černý papír,“ řekla jsem odhodlaně. „Ty umíš kreslit?“ zeptala se Sluněnka. „Tak trošku, moc mě to baví,“ odpověděla jsem. „Často doma vybarvuji omalovánky. Kreslím taky, nejčastěji sebe, Otíka a mamku s tátou. Pak i louku s kytičkami, nebe a sluníčko.“ „Tak to máme řešení!“ zajásala víla. „Musíme jen chvíli počkat, než se setmí. A pak nám hvězdy namaluješ.“ Než zapadlo slunce, vyprávěla jsem Sluněnce o rodině a o školce. Nejvíce jí zajímala tatínkova práce.

Po chvíli opět přišla tma, s ní smutný měsíc a pomocnice světlušky. „Já bych vám hvězdy namalovala, ale nemám papír, ani pastelky,“ posteskla jsem si. „Ale máš v kapse něco mnohem lepšího,“ připomněla mi víla.

Sáhla jsem si do kapsy a vytáhla malé zářící sluníčko. „A teď s ním maluj,“ pobídla mě víla.

Natáhla jsem své ruce k obloze a kuličkou kreslila čáry sem a tam. Nekreslila jsem pastelkami jako doma, ale jeho sluneční září. Trvalo to dlouho. Vytvořila jsem stovky hvězd! Nebylo to ale těžké, stačilo zkřížit čtyři čáry. „Krásné,“ sledovala mě s úsměvem Sluněnka. „Lítat tě tu nenaučím, ale světlušky ti jistě pomohou, dát hvězdy vysoko na oblohu.“ V tu ránu světlušky odložily lucerničky do trávy. Každá z nich popadla hvězdu a letěla tak vysoko, jak dokázala. Jedna doletěla níž, druhá výš, a tak se na nebi pomalu rozzářily stovky nakreslených hvězd. „Nádhera. To musím jít ukázat měsíčkovi.“ Vrátila jsem kuličku do lucerničky, aby jedné světlušce nechyběla a šla za měsícem. Ten spal v trávě. Lehounce jsem s ním zatřásla. „Měsíčku, dívej! Vrátila jsem na nebe tvé kamarádky hvězdy!“ jásala jsem.

7

„To není možné. Krásné. Nádherné. Jak září! Děkuji. Já tedy hned popluju na nebe za nimi. Není čas, ztrácet čas,“ rozhodl měsíc a pomalu se zvedal na oblohu.

Nyní už na nebi mezi svými zářícími hvězdami svítil i měsíc.

Už nebyla taková tma, obloha se třpytila a já si byla jistá, že tyto hvězdy jen tak nespadnou. Teď už měsíce smutek přejde, nebude sám a může se radovat, že má kolem sebe tolik hvězd kamarádek.

Světlušky měly také radost. Teď, když jim pomáhají svítit hvězdy pro víly a zvířátka, mohou si samy odpočinout.

Víla Sluněnka si sedla do trávy, rukama si opírala bradu, usmívala se a pozorovala blýskavé nebe. „Děkujeme.“ Nic víc dodávat nemusela.

Tak tohle jsem tu měla za úkol, pomyslela jsem si.

Vrátila jsem se k zářivé duze a opatrně na ní sáhla. Zafoukal vítr, já jsem zavřela oči a pomocí paprsku jsem se v cukuletu vrátila za tetou na hřiště. Miminko už se určitě napilo mlíčka a za chvíli by mě hledala.

Přišla jsem akorát, teta stále chovala Anežku na lavičce. Zamávala mi. Pak se zvedla, koukla na hodinky a řekla, že je čas jít za maminkou domů.

8