Kam se dávné lásky ztrácejí
Láska se neměří vteřinami, ale trpělivostí srdce.
Hana Vobrubová
♡
Christine probudila vůně čerstvě uvařené kávy. Od té noci, kterou s ním poprvé zůstala, trávili většinu víkendů v jeho bytě nad ateliérem. Otevřela oči právě včas, aby zahlédla Stana projít přes ložnici na terasu s tácem v ruce. „Dobré ráno,“ protáhla se. „Kolik je hodin?“ „Dobré ráno,“ sedl si k ní na postel. „Je půl sedmé.“ „Páni, tolik? Máš dnes práci, že?“ „Dneska se otevírá nová mateřská školka tady v Greensboro, požádali mě o pár fotek,“ políbil ji a vstal. „Snídaně je na terase. Jdu si sbalit věci. Jsem tu hned.“ Christine už čekala na terase umytá a oblečená, když se vrátil. „Budeš fotit dětičky? To aby sis vzal ze skříně pár plyšáků,“ usmála se a napila se kávy. „To jsem už udělal,“ přikývl. „Těším se na to. Děti fotím rád.“ Po snídani vyšli z bytu, Stan si vzal tašku s věcmi a zamkl dům. „Uvidíme se večer na zahradě,“ přitáhl si ji jednou rukou a jeho rty se dotkly jejích. „Jasně. Užij si focení,“ Christine ho pohladila po tváři a každý zamířil ke svému autu. Stan si dal tašku na sedadlo spolujezdce a zamával jí, než nasedl a odjel. ♡
Do ateliéru se vrátil kolem třetí odpoledne a přetáhl si fotky do počítače. Usmíval se, když je začal třídit. Focení bylo moc fajn, nezbyl mu ani jeden plyšák. V pět vypnul počítač a chystal se, že pojede domů k rodičům. Vtom zaslechl zvonek. Vstal a v duchu si říkal, kdo to může být takhle pozdě. Pracovní doba ateliéru byla do čtyř.
1
Otevřel dveře a zůstal stát jako opařený. „Ahoj.“ „Ahoj, Leslie. Kde ses tu vzala?“ zíral na ni jako na zjevení. „Našla jsem si na internetu, kde máš teď ateliér,“ pokrčila rameny. „Musím s tebou mluvit, Stane. Máš chvilku?“ „Už jsem byl na odchodu, ale pojď dál,“ vedl ji dovnitř. „Dáš si něco?“ „Jen vodu, jestli máš.“ „Neviděli jsme se dva měsíce. O čem chceš mluvit?“ podal jí láhev minerálky a otevřel jednu pro sebe. „Posaď se,“ ukázal na sedačku vedle zrcadla a sedl si na židli. „Nebudu chodit kolem horké kaše,“ napila se. „Mám problém, Stane, velkej problém... Jsem těhotná.“ „A proč s tím jdeš za mnou?“ prudce vstal, jak mu to došlo. „Chceš říct..., že to je moje?!“ „Proč bych s tím chodila za tebou, kdyby to bylo někoho jiného?“ odpověděla vážně a pozorovala ho. Napil se a odložil láhev na ledničku. Prohrábl si vlasy a otočil se k ní. „Co chceš dělat?“ zeptal se tiše. „Jsi si tím jistá? Už dávno spolu nejsme,“ věděl, že je to chabý pokus, ale zkusil to, jak se v něm všechno sevřelo. „Myslíš, že jsem přišla, abych z tebe tahala peníze?“ zavrtěla hlavou. „To fakt nepotřebuju, Stane.“ „Já vím, ale tohle ti může zničit kariéru,“ poznamenal a těžce polkl. „To je mi jedno. Jedná se o naše dítě,“ řekla pevně a dívala se mu do očí. „Takže... co se teď ode mě očekává?“ přešel po místnosti a zastavil se u fotek na zdi, zády k ní. Měl pocit, že se mu hroutí celý svět, protože dobře věděl, co se od něj očekává. Jen to nechtěl vyslovit nahlas. Ze všeho nejvíc si přál, aby se Leslie nikdy neobjevila na jeho prahu.
2
„Kolik... máme času?“ otočil se. „Dneska začínám třináctý týden, moc ne,“ vstala a pohladila ho po paži. „Vím, že je to pro tebe těžký. Říkal jsi, že se k sobě nehodíme, nechceš se mnou být...,“ sklopila oči. „Nemůžu tě do ničeho nutit.“ Otočila se a vyšla ze dveří. Povzdechl si. „Leslie, počkej.“ Zastavila se. „Dej mi trochu času. Zavolám ti.“ Přikývla, aniž by se na něj podívala a odešla. Skončil na sedačce s hlavou v dlaních. Tak takhle si svůj život nepředstavoval. Vyvstal mu před očima obraz Christine a nejradši by začal řvát. Seděl tam skoro půlhodiny. Když nastupoval do auta, vůbec nevěděl, co dál. ♡
Christine po práci zajela k Dougovi do tiskárny, pak se zastavila v Raleigh u Sibyl a domů dorazila skoro v sedm. „Chris, kde jsi byla tak dlouho? Už jsem si začínala dělat starosti,“ Grace zvedla oči od stolu, na který právě dávala večeři. „Nevěděla jsem, jestli nechceš zůstat u Stana.“ „Ahoj, mami, byla jsem chvíli u Sibyl a vybil se mi telefon,“ Christine ji políbila na tvář. „Promiň, měla jsem dát vědět z jejího. Domluvily jsme se, že se u ní stavím v sobotu a zajdem spolu někam na oběd. Spěchala do práce a já domů. Stan jezdí přes týden taky sem.“ „No jo, hlavně že jsi v pořádku, ale příště dej vědět, ať nemám strach,“ usmála se smířlivě. „Pojď se najíst.“ „Hned jsem tu, jen si umyju ruce,“ odběhla do koupelny. „Jak bylo v práci? Všechno v pohodě?“ zeptala se Grace, když začaly jíst.
3
„Jo, všechno klape. Práce je dost, takže se nenudíme. Odvezla jsem Dougovi dalších deset rukopisů,“ polkla sousto. „A co ty? Jak pokračuješ se psaním?“ „To je dobře. Já? No, pomalu finišuju, do dvou týdnů by to mohlo být hotový,“ pousmála se. „Kdy ty dopíšeš tu svoji druhou knihu?“ „Já na to nějak vůbec nemám čas,“ pokrčila rameny Christine. „Mám jen první dvě kapitoly. Ví bůh, jestli to někdy dokončím.“ „Já myslím, že bys měla. Touha se přece prodávala dobře, je to tak?“ „Je. Uvidíme, třeba se k tomu dostanu.“ Jakmile dojedly, Christine posbírala nádobí a naskládala ho do myčky. Grace spatřila přicházet Stana, vstala a vzala si z lednice láhev minerálky. Všimla si jeho posmutnělého pohledu. „Budu u sebe, Chris. Máš tu Stana,“ řekla a vzdálila se po schodech nahoru. „Dobře,“ Christine zapnula myčku a postavila na kávu. Otočila se a spatřila ho stát ve dveřích. Opíral se ramenem o zárubeň, oči sklopené. „Stane,“ v mžiku byla u něj a položila mu dlaň na tvář. „Co je ti?“ zeptala se, když nezvedl hlavu a zavřel oči. „Udělám kávu a půjdeme si sednout ven.“ Vzala tác s kávou a odnesla ho na verandu. Stan ji následoval. „Tak povídej,“ postavila před něj hrnek, osladila si kávu, přilila trochu mléka a zatímco nápoj míchala, zvedla k němu oči. Při pohledu do těch jeho se jí sevřely útroby. Sálal z nich smutek. „V sobotu odpoledne se u mě v ateliéru objevila Leslie, ta modelka, co jsem s ní žil, než jsem se vrátil sem,“ promluvil konečně pomalu.
4
„Špatné zprávy,“ řekla, aniž by se ptala, a odložila lžičku. „Víc než špatné, Chris,“ odpověděl a zavrtěl hlavou. „Udělal jsem chybu a teď za to zaplatím. Já... nikomu jsem to zatím neřekl. Nakonec to není důvod k radosti…, ale tobě to říct musím, protože ti nechci lhát.“ „Děsíš mě...,“ špitla. „Co ti řekla?“ Jakmile tu otázku vyslovila, napadla ji odpověď. „Řekla mi, že... čeká moje dítě,“ Stanovi selhal hlas. Odkašlal si, než pokračoval. „Chce si to nechat, i když jí to s největší pravděpodobností zničí kariéru.“ „Takže...,“ Christine si zastrčila pramen vlasů za ucho, „... pokud neuvažuje o potratu... Pak by sis ji měl vzít...,“ cítila, jak ji slzy pálí v očích. „Bohužel... Proto nejspíš přišla. Její rodiče jsou tak bohatí, že kdyby chtěla potrat, nemusela by s tím za mnou chodit,“ prohrábl si vlasy. „Neumím si představit, jak žít dál... Jak si ji mám vzít, když k ní nic necítím?“ zvedl k ní oči. „Připadám si jako hroznej hajzl, Chris...“ Vzala ho za ruku a vzápětí ji pustila. Přestože by ho ráda utěšila, byla tak plná vlastní bolesti, že to nedokázala. „Mohl bych jí navrhnout nějaké finanční vyrovnání, alimenty, cokoli... Já chci být s tebou...“ „To bys asi mohl, Stane,“ řekla, jen co našla hlas. Otřela si oči. „Tady spíš jde o to malé, víš? Žádné peníze tomu děcku nenahradí tátu.“ „Já vím.“ „Kdy se to má vlastně narodit?“ „Za šest měsíců, takže asi někdy koncem března.“ Jeho hlas byl neosobní, jako by se ho to v podstatě netýkalo. „Co jsi jí řekl?“ Cítila, jak v ní srdce kamení, jako by kolem něj měla nějakou bariéru, která v tuhle chvíli nepustí žádné city dovnitř, ani ven.
5
„Aby mi dala čas to vstřebat, že jí zavolám. Nedokázal jsem se rozhodnout tak rychle. Všechno, co jsem v tu chvíli cítil, bylo čiré zoufalství. A cítím ho pořád,“ sevřel rty. „Myslíš, že mě naplňuje štěstím představa, že se oženíš s někým jiným?“ vstala a opřela se o dřevěné zábradlí verandy s očima upřenýma do tmy. Nechtěla mu ubližovat, ale měla pocit, že si myslí, že tady jde jen o něj. „Ne, to si nemyslím, Chris. Promiň, já vím, že to bolí.“ Ucitila jeho ruce na ramenou a pevně zavřela oči. „Měli bychom se přestat vídat, Stane,“ řekla poté, co polkla slzy. „Musíš si zvykat, že budeš s ní. A já si musím zvyknout, že tu nebudeš.“ Mlčky spustil ruce. Tak rád by jí řekl, že ji miluje a že ji nechce opustit, ale pochopil, že má pravdu a že cokoli by teď řekl, by znělo sobecky. Chvíli tam stál a vrýval si její obraz do paměti. Srdce ho bolelo, když se pomalu otočil a vracel se přes zahradu domů. U živého plotu se ještě naposledy ohlédl a slíbil si, že už jí nezkříží cestu. Nechtěl jí dál působit bolest, kterou sám cítil. Bylo to k neunesení. Se srdcem zlomeným zašel do domu a zamířil rovnou do svého pokoje. Christine tam stála a zírala před sebe. Neotočila se, ani když ho slyšela odcházet. Nechala slzy stékat po tvářích a cítila, jak bariéra povoluje. Zasténala bolestí a objala si rukama hrudník. Už podruhé se jí vzdálil a tentokrát nenávratně. Rozběhla se do koupelny, pustila vodu, sedla si na vanu a hořce se rozplakala.
6