JOSEFÍNA NA ZELENÉM OSTROVĚ
Anna Sobotková
1
Nemocnice je bezva místo Josefína za sebou zavřela těžké dveře od knihovny a rozhlédla se kolem dokola. Byla trošičku v šoku z informace, že její kamarádka je teď sušenka. Potom co málem snědla Mauru, se potřebovala trochu projít. Nechala Oplzlíka s Darcym, kteří evidentně potřebovali být sami, ať kují pikle a radí se o dalším postupu. Ona chtěla trochu dobrodružství. Ráno se probudí zase zpátky ve své posteli a tak by bylo fajn něco nového zažít. Pochopila, že nemocnice je název pro budovu, kde se nacházejí lidé bez moci a kteří se ocitli v jistých potížích jako Maura. Věděla, že není moudré, aby ji tu někdo viděl, proto když za sebou uslyšela neznámý hluk, schovala se co nejrychleji za brnění, které stálo u schodů. Podivný zvuk se rychle přibližoval a Josefíně ze všeho připomínal letícího dravce. Bylo však nepravděpodobné, že by si v noci po nemocnici nechali svištět ptáky. Ať to bylo cokoliv, muselo to být veliké. Za chvíli okolo ní proletěla čarodějnice na koštěti a na sobě měla světe, div se, lékařský plášť. No proč ne, napadlo Josefínu, takové koště jistě urychlí přesun lékaře na pracovišti. Opřela se o brnění a tiše ze svého úkrytu sledovala, co se bude dít dál, byla tak zvědavá, že skoro nedýchala. Čarodějnice lékařka zastavila a zaparkovala koště na stojanu na chodbě, otevřela dveře nemocničního pokoje a Josefína uviděla fialovou chobotnici oblečenou do historického stejnokroje zdravotní sestry, na hlavě čepec zdravotnice, jak stojí u postele spícího pacienta a zaslechla hlas doktorky. Musela uznat, že na čarodějnici měla velice melodický hlas. „Sestro už jsem tady. Co se přihodilo?“ Josefína by ráda poslouchala dál, ale lékařka za sebou zavřela dveře. Jejda, to je ale zajímavá nemocnice, napadalo Josefínu. Tady bych se měla chvíli zdržet. Opatrně vykoukla ze své skrýše a rozhlédla se po rozlehlé chodbě. Nikde nikdo, ale přesto byla opatrná. Věděla, že by nebylo dobré, aby se někdo dozvěděl o její nečekané návštěvě Nesvěta, pak její pohled utkvěl na zaparkovaném košťátku. Jestlipak to může používat každý? Má to nějaký 3
návod nebo motor? Pocítila obrovskou chuť prozkoumat neznámé zařízení. Je noc, nikdo mě neuvidí, nic se nemůže stát. Jen se na chvilku proletím a než se doktorka vrátí, koště bude zase stát u zdi na svém místě jako předtím. Potichu se přiblížila ke dveřím a poslouchala, uvnitř byl stále slyšet hovor. Zdravotní chobotnice mluvila s doktorkou a vypadalo to na delší řešení problému. Pacient byl evidentně ve vážném stavu. Uvnitř slyšela jen útržky vět. Zaslechla, jak lékařka říká „bez moci…. úplně ho vysáli…. kritický stav.“ Josefína opatrně vzala do ruky koště a co nejtišeji se rozběhla chodbou zpět do haly, tam zabočila na tmavou tichou zahradu, kterou předtím viděla z okna. Věděla, že venku bude zima, protože krásná a malebná zahrada byla pokrytá sněhem. Josefínu překvapilo, že tady mají tuhou zimu, přestože kalendář ukazuje teprve říjen. Když vyšla ze dveří, opravdu všude kolem ležel bílý sníh. Myslela, že jí bude v pyžamu venku zima, ale teplota kolem ní byla normální. Přestože kráčela ve sněhu v pantoflích, necítila žádný chlad. A proč ne, napadlo Josefínu, o Nesvětě toho už věděla dost, aby ji nepřekvapilo, že je tu všechno jinak, než u nich doma. Proč by nemohl padat sníh, i když jsou teploty nad nulou? Rozhlédla se zvědavě kolem sebe, zahrada byla tak veliká, že to tu vypadalo jako v zámeckém parku. To musí být nóbl nemocnice, napadlo Josefínu. V Londýně by si mohl dovolit takový luxus jen málokdo. V Nesvětě však finanční problémy nikdo řešit nemusel. Krásná historická budova byla opravdu rozlehlá, měla několik křídel a vypadala jako sídlo šlechtice. Vše tu bylo tak upravené, až to vypadalo jako neživé. Stavba byla lemovaná okrasnými cestičkami, to se Josefíně líbilo a tak se po jedné z nich vydala. Sníh jí příjemně křupal pod nohama a při chůzi zálibně okem zavadila o krásný keř, jenž kvetl u cesty. To je nádhera, pomyslela si, copak to je za zvláštní druh? Ta neuvěřitelná barva, takové květy jsem nikdy neviděla. Moment, zarazila se Josefína, jak to, že květiny kvetou a přitom na zemi leží sníh? V tom jí na nose přistála vločka sněhu. Mezitím co se procházela po zahradě, začalo trochu sněžit, bylo to překrásné a romantické, jak se sníh vznášel ve vzduchu a pomalu padal dolů k zemi. Josefína měla pocit, že se ocitla v nádherném obraze malíře a ne ve skutečné zahradě. Vyplázla jazyk, aby ochutnala trochu sněhu, tohle dělala ráda, vždy ji bavilo chytat vločky na 4
jazyk. Vločky, které jí přistály na nose i na jazyku, však vůbec nechutnaly jako sníh. Tu chuť znala dokonale, byla to cukrová vata. Josefína měla opravdu hlad a tak ochutnávala znovu a znovu. Opravdu, pomyslela si znalecky. Z nebe padá cukrová vata. Sehnula se, nabrala do ruky sníh, co ležel na zemi jako peřinka a zručně z něj vytvořila malou kouli. Když se do ní zakousla, zachrochtala blahem, i to byla cukrová vata. Zatímco baštila jednu pochoutku, už byla zvědavá, jestli jsou v zahradě k jídlu i jiné sladkosti. Přistoupila k neznámé květině a ulomila jeden zelený lísteček, strčila si ho opatrně do úst a byl to marcipán. Tu úžasnou chuť by poznala všude. Byla to nádhera, tolik nových sladkostí. Ještě chvíli běhala po zahradě a snažila se ochutnat vše okolo. Strom byl z nugátu a jeho větve zase z marcipánu. Josefína byla nadšená. Hlad už neměla, ale touha po sladkostech byla veliká. Jako každé dítě milovala sladké a teď si připadala, jako by ji nechali přes noc v opuštěné cukrárně. Tohle bylo jako ten nejbláznivější sen. Pomyslela na to, že tady by se mohla přecpat marcipánem k snídani, nugátem k obědu a cukrovou vatou k večeři. Jedla a ochutnávala, až měla břicho plné. To jsem se najedla, jsem tu jako v pohádce, napadlo Josefínu. Po jídle ji začala zmáhat ospalost, unaveně se rozhlédla. Vzpomněla si na koště, které si přinesla sebou do zahrady, a proč sem vlastně přišla. Spokojeně se usadila na zem do bílého sněhu a zblízka si se zájmem začala prohlížet přesouvací zařízení. Zklamaně musela připustit, že vypadá úplně stejně jako kterékoliv jiné koště, jaké kdy v životě viděla. Žádný motor, žádné ovládání ani volant to nemělo. Možná bych si měla zkusit nasednout, napadlo ji. Jen se třeba trochu proletím a pak ho vrátím zpět. Vstala, nasedla na koště, pokrčila nohy a zaujala postoj, jaký měla doktorka čarodějnice. Koště se ani nehnulo a sotva ho pustila z rukou, ve kterých ho držela, spadlo zpátky do trávy. Hm, přemýšlela si Josefína, tak to se neproletím. Doktorka čarodějnice přece sesedla z koštěte a to zůstalo stát na místě ve vzduchu. Tak to prostě neumím. Možná je to košťátko, které pozná svého majitele a nikoho jiného neposlouchá, dumala a znovu se posadila na zem. Cítila se příjemně najedená sladkostmi, zívla a začala pociťovat ospalost. Co kdybych si na chvíli zdřímla, napadlo ji? Odpočinek jí však nebyl dopřán. 5
„Ty kakáš?“ ozval se za ní skřehotavý hlas. Josefína se překvapeně otočila a uviděla malého trpaslíka, který tu stál na křivých chlupatých nožkách, jež měl obuté v dámských lodičkách tělové barvy, Josefína musela beze slova zírat na jeho tmavé dámské šaty s bílým límečkem, čistou a naškrobenou bílou zástěru, tak typickou pro anglické chůvy. Neznámý trpaslík měl velice ošklivý obličej a malé zapadlé oči, i když se tvářil přátelsky. Šedý plnovous mu neuspořádaně trčel na baculatých tvářích, a aby byl obraz dokonalý, na hlavě mu seděla bílá krajková čepička, jež měla zavazování pod bradou. „No, nekoukej tak na mě, vidím, že kakáš,“ řekl přísně a popošel na vysokých podpatcích k Josefíně. „Já nekakám, sedím jen v trávě,“ řekla důstojně Josefína, jež se cítila dotčená nevhodnou otázkou. Trpaslík se zamyšleně zastavil. „Takže nepotřebuješ přebalit?“ Josefína na malého mužíka vytřeštila oči. „Ne to doopravdy nepotřebuju.“ „Kdybys potřebovala, jen si řekni,“ prohlásil přátelsky trpaslík. „ O děti se starám rád. Jsem nejlepší chůva široko daleko.“ Josefína se pochybovačně podívala na malého mužíka. Možná ten oděv by chůvu připomínal, ale jinak si tedy představovala péči o děti jinak. „A jak se jmenuješ?“ snažila se Josefína odbočit v rozhovoru jiným směrem. Trpaslík v ní stále budil dojem, že ji doopravdy touží přebalit. „Já jsem Raspuša a mám i zásyp, kdybys potřebovala.“ Hbitě sáhnul do brašny, kterou měl přes rameno a vytáhnul dětský pudr. „Ne děkuji,“ odvětila Josefína důstojně a začala přemýšlet, jak by se otravného Raspuši zbavila. „Musím už zpátky, ale jestli chceš, můžeš mě doprovodit,“ navrhla. Vzápětí si však uvědomila, že to neměla říkat. Malý mužík se zakřenil, vytáhl z brašny černý dětský kočárek, popadl Josefínu a s neuvěřitelnou rychlostí ji zabalil do bílé zavinovačky s krajkami. Pak ji uchopil jako nemluvně a strčil do dětského kočárku. Než se nadála, na hlavu ji narazil čepeček a začal houpat a mlátit s kočárkem tak, že to s ní házelo jako na kolotoči. Chtěla něco říci, ale sotva otevřela pusu, už v ní měla narvaný dudlík. Malý Raspuša vesele poskakoval kolem kočárku a zpěvavým hláskem ji informoval. 6
„Jsem nejlepší chůva široko daleko maličká, neboj, povozím tě v kočárku. A kdybys kakala, tak řekni.“ Josefína neměla slov a zoufale zapřemýšlela, jak se z té šlamastyky dostat. Bláznivý trpaslík měl velikou sílu a popruh, kterým ji přivázal do kočárku, byl pevný. Vyplivla dudlík z pusy a vší silou se zapřela v nedobrovolných poutech. Cítila, jak popruh povolil. Kéž bych tu měla koště, s tím bych ho mohla praštit po hlavě, napadlo ji. „Prosím, já chci pryč,“ zašeptala. V tu chvíli se koště pomalu zvedlo ze země a ukázalo Josefíně malý laškovný obličejíček, šibalský úsměv a tmavé oči. „Tvé přání je mi rozkazem,“ řeklo koště a pomalu se přiblížilo ke kočárku. Jakmile bylo blízko, výraz koštěte se změnil. Obličej se zamračil a koště začalo mlátit trpaslíka se vší vervou do zadku. Překvapený Raspušák se lekl, vykřikl a začal utíkat tak rychle, jak jen mu to krátké nožičky obuté v dámských botách dovolovaly. Chvíli to na zahradě vypadalo jako v grotesce. Vzteklý trpaslík v dámských šatech běhal sem tam po zahradě ve snaze zbavit se koštěte za sebou. Nadával, prosil, sliboval, křičel. Koště se však nedalo a mlátilo ho dál hlava nehlava. „Já jsem nejlepší chůva široko daleko a nikdo mi nezabrání starat se o svěřené dítě. Sama řekla, že chce doprovodit. Nech mě vykonávat moji práci,“ vřeštěl trpaslík a snažil se před koštětem schovat pod kočárkem. Když zalezl, koště se přitočilo k Josefíně. „Košťátko, dones mě prosím zpět, kde jsem tě vzala,“ zašeptala Josefína. Koště nechalo trpaslíka trpaslíkem a poslušně se přistavilo vedle kočárku. Josefína se vymotala ze zavinovačky i popruhu a co nejrychleji naskočila na připravený dopravní prostředek. Chtěla být pryč, než se Raspuša zase vzpamatuje. Vznesla se do vzduchu a i s koštětem zamířila k hlavní budově. Dopravní košťátko s ní párkrát zakroužilo nad střechou domu a vlétlo otevřeným oknem do nemocnice. Blížilo se ráno, všechno kolem se začínalo probouzet. Josefína hbitě seskočila z koštěte, které ji za tím účelem zpomalilo, a byla zpět před knihovnou.
7