Jiná

JINÁ Barbora Dalekorejová

Příběh Spousty slov, vět a textu, myšlenky a emoce, dobré i špatné ale pořád jsem to já.

Jsem rozepsaný text, který se snažíš přečíst v té nejpřirozenější podobě, a hlavně čistá jako nebe.

Můj život celý na kousku papíru, v několika papírech se šrámy na srdci.

Neboj se, vezmi ho do ruky a listuj, přečetl jsi jen pár řádků, ani ne jeden odstavec, ale je v něm mnohem více.

Až dojdeš na konec, jsi tam i ty.

Ano, ty, a jsi tam správně.

A pak prázdné strany, co čekají na další příběh.

Já se nebojím.

Já se těším.

Vezmi mě s sebou a napišme stránky společně.

Bok po boku svém.

Večer Svit pouličních lamp venku tma a na nebi hvězdy, déšť tiše ševelí, a oni dva.

Sedí vedle sebe, a v objetí pevném, pevnějším než skála, a jemnějším než peří.

Za ruku ji chytil, a pevně ji stiskl.

Podívali se na sebe, do tváře s úsměvem na rtech.

Ty pohledy do očí, tak hluboké jak studna, a krásnější než nejhezčí západ slunce.

Svá srdce otevřeli si, cítím něco víc mezi nimi, jakoby si to chtěli říci.

Ne slovy, ale činy.

Je to jejich večer, spolu nevnímají čas, teď rozloučili se, jen oni dva vědí co bude dále…