Snad hned první okamžik, kdy loutkář upadl do spánku, přibyl do společnosti obou spáčů někdo třetí. Dokonce někdo, kdo měl tu moc i vůli mnohé napravit. Ale protože ten někdo byl sám vládce pekelný, Lucifer, bylo jasné, že jeho pomoc nebude jen tak nezištná. Nejprve se trochu porozhlédl po maringotce, do spížky i do truhly nakoukl, jedním okem oslíkovi vystouplá žebra spočítal a když se přesvědčil, že je na tom pravém místě bídy a spokojeně shlédl, že bude asi i hůř, pak jakési zaklínadlo zamumlal a tím se dostal do loutkářova snění, aniž by se tomu mohl ubožák bránit. Pak v loutkářově snu, to už byla pro čertisko parketa mnohokrát vyzkoušená, měl své osvědčené metody, jak zoufalce na cestu, co končívá v pekelném kotli, spolehlivě zlákat. „Nelekej se loutkáři, nepřišel jsem ti škodit,“ chlácholil ho jen co se mu do sna vkradl, „naopak, mám pro tebe nápad, jak bys zase měl sukces, kdekoli by ses se svým divadlem objevil.“ Loutkář nebyl žádný strašpytel, ale že by se mu sám kníže pekelný zjevoval ve snách každou noc a navíc takhle pravdivě a vemlouvavě, to tedy ne. Proto byl trochu na rozpacích a nemohl hned popadnout dech než opáčil otázkou: „Sukces, tady v kraji?“ „Tady i jinde, jak si zamaneš.“ „Víš, nejezdím s loutkami první rok, leccos jsem zažil i viděl, ale nevěřím tomu, že by se publikum dalo získat jinak než po-
2
ctivými spektákly - a ty jsem myslím předváděl a když ani tohle nepomáhá, potom nic a nikdo - ani ty - to nezmění.“ Lucifer zvýšil hlas: „Bídný lidský červe, nic nevíš o moci, kterou mám já nad lidmi a věcmi, tak nesuď předem! Spíš mi odpověz: chceš, abych tě tvé smůly a bídy navždy zbavil? Chceš?! Řekni a já ti navrhnu smlouvu, kterou spolu můžeme stvrdit třeba hned!“ „Smlouvu, jakou smlouvu?“ Rohatý jen luskl prsty a držel ohořelý papír a husí brk pečlivě zbavený všeho chmýří, zato ale zašpičatělý víc než ježčí bodliny a oboje podal loutkáři. Ten polohlasně četl: Já, loutkář Václav, dobrovolně a svobodně žádám mocnost pekelnou o pomoc, která zajistí napříště úspěch mých představení, a to takový, jaký dosud žádné loutkové divadlo nikdy nemělo a mít nebude. Za to se zavazuji přenechat svoji duši peklu navěky ode dne, kdy byť jen jediného platícího diváka odmítnu. A tuto smlouvu podpisem vlastní krví stvrzuji. Loutkář ale nebyl ani po přečtení o mnoho moudřejší a tak se optal přímo: „Jakou pomoc mi vlastně nabízíš?“ „Tvoje loutky budou jako živé, samy budou umět hrát i ty nejkrkolomnější kousky a mluvit budou každá vlastním hlasem. Tak co, plácneme si?“
3
„A za to získáš moji duši?“ „Možná ano, možná ne, záleží jen na Tobě, zda nebo kdy smlouva nabude platnosti.“ Právě tahle věta Václava přesvědčila. Vždyť je to jasné, za nabízenou pomoc nemusí nakonec zaplatit vůbec nic! Cožpak by on, který každého diváka úpěnlivě vyhlíží a láká, někdy nějakého od opony odehnal? To se nemůže nikdy stát. „Ano, plácneme si.“
4