INSIDE

TEREZA JAROŠOVÁ

#MEMORY3

KŘIK, KTERÝ NIKDO NESLYŠEL

Hodně jsem nad tím přemýšlela. Ale vážně jsem neviděla jiné východisko než odejít. Zklamala jsem sama sebe, když jsem Karla nedokázala vytáhnout z těch pocitů, které měl a kterými si procházel, a chtěla jsem při něm stát alespoň jako anděl strážný. Říkala jsem si, že takhle s ním budu moct být pořád. I přesto, že na mě byl zlý, zakazoval mi vídat se s kýmkoliv jiným a musela jsem za ním jezdit, jsem v něm stále viděla světlo. Zlomek světla, které jsem mohla rozsvítit, ale nepovedlo se mi to. A tak mi nezbývala jiná možnost, než se vzdát a přestat lidem přidělávat starosti. Ségra se odstěhovala k příteli, a i když jsme byly v častém kontaktu, nedokázala jsem si říct o pomoc. S rodiči – respektive s mamkou, protože táta tam většinu času nebyl – jsem se neustále hádala, protože jsem byla furt zbytečně podrážděná. Na první pohled. Když si to vezmeme do hloubky, byla jsem na dně. Byla jsem ztrápená, smutná, vyčerpaná, unavená a v depresi. Procházela jsem si šíleným obdobím, a do toho jsem se snažila všechno zakrýt, aby nikdo nic nepoznal. Nechtěla jsem, aby mi někdo pomohl. Už jsem ani nedoufala, že by to vůbec někdo dokázal. Moje rodina neměla sebemenší šanci si něčeho všimnout. Všechno jsem strategicky skryla a vypadalo to, že jsem jen náladová puberťačka. Zároveň jsem fakt nezvládala do té školy chodit a denně vídat ty obličeje, které se na mě dívaly s opovržením a znechucením ve tváři. Nezvládala jsem poslouchat ty jejich řeči a chodit po chodbách s pocitem, že se na mě všichni dívají a mluví o mně. Zhoršila jsem si známky a měla několik neomluvených hodin. Spálila jsem tehdy spoustu mostů a už to nešlo vrátit. Rozhodla jsem se, že odejdu.

ZTRATIT SE VČAS(E)

Čas. Někdy trvá věčně a někdy zmizí mezi slovy. Někdy se zastaví a někdy proklouzne mezi prsty. Čas na nikoho nečeká, prostě běží jako o život. Snažíme se využít času, jenž máme, anebo jím plýtváme, protože máme pocit, že ho máme dost? Proč se ale zároveň tak bojíme, že nic nestihneme? Proč se ztrácíme a jsme vděční za to, že nás nikdo nezachrání?

Myslela jsem si, že to nejtěžší období mám za sebou. Bohužel jsem ještě netušila, že další těžká zkouška už klepe na dveře. Byl tu přece ještě on. Ten kluk – kamarád, se kterým jsem si psala dopisy, když jsem byla v nemocnici. Tehdy to byl jen hlas na papíře, vzdálený a neškodný. Netušila jsem, že se v následujících měsících stane tím, kdo všechno změní. Kdybych tehdy věděla, jaký příběh o něm budu jednou vyprávět, tak bych možná ten dopis od něj nikdy neotevřela. Netušila jsem, že další pád přijde takhle brzy. A že bude mít jméno Kryštof.

#MEMORY11

TAM, KDE MLČENÍ NEBOLÍ

Strašně jsem plakala. Tak moc to bolelo. Oba jsme to přehnali, ale… Proč se tak zachoval? Proč způsobil, že jsem se zase cítila jako kus hadru? Jako úplně zbytečná nula? A zrovna den před závěrečkami v autoškole. Poslala jsem Viky večer hned za tepla naši konverzaci. Její reakce byla úžasná.

„Mám přijít?“

„Táta teď přijel, musím hrát hodnou holku.“

„Princezno, vím, jak moc tě to teď bolí. Ale teď vypni internet, lehni si do postele, pusť si do sluchátek nějakou komedii a zkus usnout. Zítra máš velký den a musíš se vyspat. Málem tě připravil o maturitu, tak nedovol, aby ti zkazil i řidičák. Zítra přijedu dřív a v naprostém klidu a bez stresu si sedneme do auta, pustíme písničky na plný pecky, zapálíme cigára a budeme myslet na to, jak za dvě hodiny budeme oslavovat tvoje vítězství nad autem, a pak to probereme. Budeme nadávat na chlapy, tak jak to umíme jen my dvě, ano?“

Tu noc jsem spala asi tři hodiny. Ráno mě Viky vezla na zkoušky. Byla jsem nevyspalá, unavená, vynervovaná. Viky se neptala. Rozhodně ne před zkouškami.

KAPITOLA 17

MOŽNÁ TO NEBUDE TAK ZLÉ… NEBO BUDE?

Ve čtvrtek to konečně vyšlo. Přijel. Od sobotního večera, kdy napsal tu srdcervoucí zprávu, jsem stále dumala nad tím, co mu řeknu, až přijede. Pošlu ho do háje a osvobodím se, nebo mu padnu do náruče? Hlavou se mi honilo tisíc myšlenek a pocitů, a když jsem ráno jela do práce, věděla jsem, že už se konečně musím rozhodnout. Že se musím pohnout dopředu.

Celý den jsem se snažila vytvořit si v hlavě seznam pro a proti, ale když jsem šla z práce po lávce, kudy jsem chodila každý den, a zadívala jsem se na sluncem zalitou oblohu, hned jsem věděla, co udělám. Najednou jsem měla strašně zvláštní pocit v břiše. Strach? Štěstí? Možná oboje.

Takže když přijel, začali jsme mluvit o tom, co se stalo. Oba jsme se shodli, že jsme jeden druhého špatně pochopili. Že jsme udělali chybu a reagovali jsme přehnaně. Samozřejmě pro nás oba bylo těžké o tom mluvit, takže jsem to občas zlehčovala vtipem.

Když už jsem měla jít domů, stále jsme neměli dořešenou naši budoucnost. Co s námi bude? Ani jeden neměl odvahu s tím začít.

„Tak to jsi teda dobrá kamarádka.“

„Postav se,“ řekla jsem mu. „Třeba nechci, abychom byli kamarádi.“

A políbila jsem ho.

„A mimochodem – tímhle ti dávám najevo, že to chci zkusit,“ řekla jsem se smíchem.

„To mi došlo, no,“ odpověděl také se smíchem.

„Ale na rovinu, Kryštofe. Ještě jednou odejdeš… Už se pak nevracej.“

„Ale já neodešel –“

„Pst. Odešel jsi z mého života, sice na krátko, ale odešel. To, co jsem prožívala, bylo, jako bych byla na pokraji smrti. A hodně dlouho jsem se rozhodovala, jestli do toho jít, nebo ne. Ale pak mi došlo, že nepoznám, jestli je to chyba, dokud tu chybu neudělám. A já tak moc chci. Chci to zkusit. A chci vědět, jestli to znova zvládneme, nebo ne. Chyběl jsi mi.“

„Dobře. Ty mě taky.“

V tu chvíli jsem měla chuť řvát jak na lesy. V ten moment mě zavalila vlna neskutečného štěstí a krásných pocitů, které se mě držely ještě několik dní, co za mnou Kryštof jezdil.

Myslela jsem si, že jsem se tentokrát rozhodla správně. Měla jsem přece až časem zjistit, zda to byla chyba, nebo ne. Ale v tu chvíli jediné, co mě skutečně zajímalo, bylo naše společné štěstí.

Ta euforie, která prostupovala mým tělem, byla neskutečně silná. Chvíli jsem se dokonce držela toho názoru, že všechno zlé je k něčemu dobré. Že je snad i dobře, že jsem si tenkrát začala

hrát s Karlovým osudem a prošla si tímhle vším, protože díky tomu jsem poznala Kryštofa a byla jsem teď šťastná. Doopravdy šťastná. Říkala jsem si tedy, proč to nemohlo být jednodušší, ale na druhou stranu mě tato trnitá cesta, vedoucí přes šikanu, manipulaci, hospitalizaci v nemocnici a hádky s rodinou, dostala tam, kde jsem teď. Připadala jsem si silnější, obrněnější, chytřejší. Přísahala jsem, že už se sebou nikdy nenechám manipulovat. Že už si se mnou nikdy nebude nikdo zahrávat. Ale hlavně, že už nikdy nebudu ubližovat své rodině tím, že ubližuju sobě. Budu se snažit udělat šťastné pouze ty, kteří dělají šťastnou mě.

KAPITOLA 18

ZŮSTALO JEN PRÁZDNO, KTERÉ BOLÍ VÍC JAK SAMOTA

Bolelo to. Ale měla jsem to čekat.

O dva dny později mi napsal: „Stále nenapíšeš?“

Plakala jsem. Nemohla jsem už dál.

A třetí den napsal: „Fajn, dál se doprošovat nebudu.“

A tak si mě opět zablokoval na všech sociálních sítích. To dělával docela často, když jsme se hádali. Uvědomila jsem si, jak moc toxický vztah to byl. Jak hrozně se ke mně Kryštof choval. Jak byl sobecký. Ale hlavně byl opravdu toxický.

Zároveň jsem si díky tomu uvědomila, že ve vztahu se Sebastianem jsem byla ta toxická já. Až ve mně hrklo, když jsem se nad tím zamyslela.

Samozřejmě tyto dva vztahy nemohu vůbec srovnávat. Vztah se Sebastianem byl naprosto plnohodnotný. Vídali jsme se, trávili spolu víkendy, jezdili na výlety. Vztah s Kryštofem byl vždy krátkodobý, jako na houpačce a v podstatě jsme spolu téměř nebyli. Neuměli jsme spolu mluvit. Neuměli jsme vedle sebe žít a já si ho děsně idealizovala. Zase. Vytvořila jsem si v hlavě umělou představu o tom, jaký je. Ale ve skutečnosti byl úplně jiný a já to jen nechtěla vidět. Byla to hodně nešťastná láska. Měla jsem chuť vytrhnout si srdce z hrudi.

Rozhodla jsem se to v sobě definitivně uzavřít. Snažila jsem se přesvědčit mozek, že už mám tuto kapitolu za sebou. Byl konec srpna, léto ještě dávalo najevo svou sílu, ale já cítila, že už bude brzy konec. Tak jako s Kryštofem. Čekal mě nástup na vysokou školu. A i když to bolelo, doufala jsem v lepší zítřky. V to, že mě čeká lepší život. Život bez Kryštofa. Jenže nic netrvá věčně, že…

#MEMORY15

SLADKÝ JED, CO ZNÁM NAZPAMĚŤ

Přicházel podzim. Listy se začaly zbarvovat, rána začala být chladná. 8. října 2017. Bylo to úplně obyčejné datum, úplně obyčejný den, když mi přišla zpráva.

„Ahoj. Chtěl bych tě vidět a naposled s tebou popít. Mám nabídku na práci, a když to vyjde, už tady nebudu. Jestli s tím souhlasíš, budu rád. Jestli ne, s čímž i počítám, tak bohužel. Ahoj.“

Kryštof.

Byly to skoro dva měsíce, co mi naposledy napsal a pak si mě všude zablokoval. Nemohla jsem tomu uvěřit. Řekla jsem si, že znova už ne. Že už mě znova nedostane. Nemůže. Cítila jsem se kvůli němu jako bezduchá troska. Jako kus hadru, se kterým mohl vytírat, kdykoliv se mu zachtělo. I když jsem měla na jednu stranu chuť mu odpovědět, vydržela jsem a neodepsala. O dva dny později mi napsal znovu.

„Můžeš mi aspoň odepsat? Už tě nikdy nechci vidět nebo tak? Stačí jedna zpráva a dám ti pokoj.“

Stále jsem dělala mrtvého brouka. Tak jsem se bála. Bylo to ještě dost čerstvé, ale nechtěla jsem polevit. Chtěla jsem vydržet. No a o necelý týden později mi napsal na instagram.

„SMS nepřišla? A jestli ano, stačilo přece jen odpovědět. Teď mám čas.“

Wow. Najednou na mě měl čas? Tak to jsem se asi měla ihned zvednout ze židle a cupitat mu k nohám. Nebo jsem mu měla napsat: „Hurá, stýskalo se mi po tom tvém vydírání a manipulaci. Už jsem trochu zahojená, tak mě pojď zase zničit.“

Byla jsem na sebe hrdá, že jsem ho ignorovala. Byla jsem pyšná, že jsem si vybrala sebe a své fyzické i psychické zdraví. Snažila

jsem se přefixovat svůj zájem na akce s holkama a taky na školu.

A nějakou dobu se mi to i dařilo.

Jenže často jsem se cítila dost sama. Měla jsem sice holky, ale uvnitř jsem byla tak zvláštně sama. A často jsem vzpomínala na Sebastiana i na Kryštofa a říkala si, jak mohlo být všechno jinak. Moje vůle vydržela do Silvestra. V ten den jsem Kryštofovi odepsala.