Impulzy k odolnostem

Milan Jirsák

Impulzy

k odolnostem

2.3 SMYSL ŽIVOTA

Na světě nejsme jako jedinci nekonečně dlouho. Někdo tvrdí, že v jiné formě ano, ale důkazy nemáme, tak zůstaneme u ověřeného, že jsme smrtelní.

Poslední výzkumy naznačují, že klíčovým faktorem pro to, abychom si život prodloužili, tedy pro dlouhověkost, je smysl života. Jenže co to je?

Můžeme si položit několik otázek, například: Co to pro mne znamená smysl života? Mám potřebu hledat smysl svého života? Co ve svém životě považuji za smysluplné a důležité? Mám nějaké poslání? Pokud ano, vím jaké? Chci po sobě něco zanechat? Pokud ano, tak co? Chci mít vliv na svět kolem sebe? Pokud ano, jaký vliv, v čem? Chci přispět k dobru ostatních? Pokud ano, jak? Mám nějakou motivaci posouvat se vpřed? Pokud ano, co je tou motivací?

A ještě něco méně vznosného. Mohu najít rovnováhu mezi prací, osobním životem a seberealizací? Mám nějaké silné stránky, které mě mohou posunout dál, a využít je tak k naplnění svých záměrů, cílů? Vím vůbec, které silné stránky mám? A co slabé stránky? Které to jsou? Nebrzdí mě? Mám nějaké cíle? Mám vůbec mít nějaké cíle?

Už dost s otázkami. Lidé, kteří žijí v tzv. modrých zónách, kde se dožívají vysokého věku a chronickými nemocemi trpí jen minimálně, kde zbytečně neztrácejí životní energii a jsou veselí a spokojení, si možná takové otázky vůbec nepokládají a prostě spokojeně žijí. Většinou jsou soběstační, přátelští, aktivní, nikam se neženou, jsou odolní. Například vakcín proti infekčním nemocem bychom se od nich ale nedočkali.

Tady a teď

U sousloví „smysl života“ jsem si vzpomněl na slogan „tady a teď“. To je v posledních letech omíláno pořád dokola. „Žij tady a teď.“ Mezi námi, ono to ani jinak nejde. Ale to ještě neznamená, že se „tady a teď“ nemáme dívat do minulosti a interpretovat ji, abychom se z ní poučili.

Stejně tak je dobré se připravovat na budoucnost, kterou můžeme pro změnu s nějakou pravděpodobností odhadovat a třeba i nějak pozitivně ovlivnit. Některé věci se stanou s velkou pravděpodobností – například

to, že jednou zkrátka zemřeme. Něco ale záleží i na nás – třeba to, jak dlouho budeme žít ve zdraví.

Měli bychom se bát spíše vlastní nepřipravenosti na to, o čem víme, že s velkou pravděpodobností nastane, než samotného faktu, že to nastane. Některé okolnosti je v naší moci včas změnit.

Například víme, že nám ke stáru budou velmi slábnout svaly. Toho bychom se měli bát, protože když nás nohy někam nedonesou, budeme mít problém se třeba i najíst a napít, pokud nás někdo jiný nenakrmí.

Máme ovšem i druhou možnost: že se od mládí budeme hýbat a budeme znát a umět nejrůznější cviky. Nikdy bych v mládí nevěřil, jak se mi později v životě bude hodit, že jsem rok chodil na jógu a naučil jsem se některé cviky, pozice, ásany, jak mám uvolňovat svaly, jak dýchat nebo jak mám jednoduše posilovat.

Jenže nestačí jen vědět jak. Je potřeba se do toho také pustit.

Někteří se například nepřipravují na to, že se jednou budou velmi zadýchávat, že přijdou potíže s pohybem, a klidně si tloustnou. Vůbec nehledí na to, že se jim v důsledku obezity o 40 procent zvyšuje pravděpodobnost výskytu některé ze 30 rakovin. Zkrátka si vědomě tloustnou.

Vždyť přece co na tom? Teď se to všude říká: „Buď svůj. Přijmi se takový, jaký jsi. Miluj své tělo, jaké je. Buď na něj hrdý!“

A tak se mezi námi pohybují neskutečné hroudy tuku, které budou –jak jinak – od ostatních v budoucnu chtít, aby jim s jejich problémy pomohli. Dortíky, sladké limonády, mnoho piv, talíř dokola ozdobený knedlíky, zkrátka lahoda a pohoda. Tady a teď. Co bude později? Nezájem! Nebojí se vlastní nepřipravenosti a slabosti, neodolnosti.

Okno příležitosti

Nejprve jsem si myslel, že by se tato část mohla nazývat „startovací okno“. To je v kosmonautice situace, kdy je poměrně krátký časový interval, kdy může raketa odstartovat tak, aby se kosmické zařízení, jež nese, dostalo tam, kam potřebujeme.

Obecně se tomu říká také „okno příležitosti“. Jde o krátkou dobu, kdy se může něco stát. Kdy je potřeba jednat okamžitě, protože taková příležitost už se nebude opakovat, a pokud ji promarníme, kýženého cíle lze dosáhnout již jen se značnými ztrátami, pokud vůbec.

Mohu to ilustrovat na svém vlastním příkladu. Prodával jsem rodinný dům a potřeboval jsem místo něj koupit byt, abych měl střechu nad hlavou. Náhodou jsem byl upozorněn na to, že se nové byty prodávají v lokalitě, kde jsem opět náhodou v posledním měsíci byl třikrát a která se mi vážně líbila. Večer jsem si elektronicky zaregistroval rezervaci a druhý den už jsem měl podepsanou smlouvu. Byl jsem připraven. Náhodám se musí pomáhat. Využil jsem okno příležitosti. Dnes bych již na takový byt peníze neměl, o tolik jejich cena stoupla.

Okno příležitosti si stručně ukážeme ještě na příkladu mozku, o kterém bude podrobněji pojednáno později. Nyní jen malá ochutnávka:

V prvních letech života se mozek bouřlivě vyvíjí. Do sedmi let věku dítěte je jeho vývoj na devadesáti procentech, v deseti letech má již hmotnost jako mozek dospělého člověka.

Kromě energie a kyslíku potřebuje také stimuly, podněty. Když se mu podnětů nedostává, nemá šanci se správně vytvořit, protože děti se rodí bez následujících tří funkcí: pracovní pamětí, myšlenkové flexibility a seberegulace. Narodí se pouze s jejich potenciálem a ten je potřeba podpořit a rozvinout. Jde o vztahy s ostatními lidmi, o možnosti rozvíjet nejrůznější aktivity v prostorách, kde si hrají.

Proč je to důležité? Existuje totiž proces prořezávání synapsí, též synaptická eliminace, což je klíčová součást vývoje mozku. Co není potřeba, to se zruší, odstraní. Takto se zvyšuje efektivita nervové sítě. První prořezávání nastává již během prvních let života. Synaptická spojení rychle narůstají na základě podnětů, tzv. synaptogeneze. Mozek vytváří více spojení, než kolik bude nakonec potřebovat. Vrchol je mezi druhým a třetím rokem, kdy je mozek nejhustší. Jenže co se nepoužívá, to se začne rušit, prořezávat.

Další fáze prořezávání synapsí nastává v době adolescence, tedy zhruba mezi jedenáctým a dvacátým rokem. Zvláště intenzivně tento proces probíhá v prefrontálním kortexu (část mozku hned za našima očima), v oblasti mozku odpovědné za rozhodování, plánování a sociální chování. V tomto období se mozek přizpůsobuje specifickým požadavkům a zkušenostem, které jedinec zažívá, čímž se zvyšuje účinnost a specializace mozkových funkcí.

Z toho vyplývá, že pokud se děti či adolescenti něco naučí v kritickém období, v okně příležitosti, tedy před synaptickým prořezáváním,

je větší šance, že se z toho stane trvalejší dovednost či znalost, což přispívá k lepšímu výkonu a schopnostem v budoucnu. Například jazykové dovednosti, hudební schopnosti nebo jemná motorika se lépe osvojují v raném věku, kdy je mozek v těchto oblastech obzvláště plastický.

Tyto spoje se mohou stát trvalými, pokud jsou často používány a posilovány opakovaným procvičováním. Je velká pravděpodobnost, že tato spojení nebudou odstraněna. Spoje, které přežijí synaptické prořezávání, jsou obvykle v dalším životě člověka nejefektivnější a nejstabilnější. Pokud dětem či adolescentům „otevřením oken příležitostí“ neumožníme v těchto kritických letech patřičný rozvoj, mají smůlu. Není sice ještě vše ztraceno, ale o to více to bude později „bolet“. Platí, že „co děláme, to se učíme“. Když jsem jeden rok učil informatiku na základní škole, vštěpoval jsem dětem tuto poučku s vysvětlením, že když „zlobí“, učí se zlobit, když počítají, učí se počítat, a když čtou, učí se lépe číst.

3.4.2 Bezmoc, bezmocnost

3.4.2 Bezmoc, bezmocnost

Slovo moc znamená prosadit svou vůli. Moc může mít jednotlivec nebo skupina lidí či stát. Moci lze dosáhnout silou, nátlakem nebo manipulací. A potom zde máme slovo bez (není tím myšlena dřevina šeřík). Je to české slovo pro „nic“. Zkrátka když něco úplně chybí. Z předložky „bez“ se stala i předpona. Spojíme-li obě zmíněná slova, předložku „bez“ a podstatné jméno „moc“, jsme u slova bezmoc. Tedy žádná síla, žádná moc. Když to není úplně nejhorší, je to „nic moc“. V nejhorším případě jsme ve stavu bezmocnosti, bez možnosti.

Proč okolo těchto výrazů tak kroužím? Znamená to být tak vystresovaní, tak zatížení, že jsme úplně na dně. Nemáme možnost nebo schopnost jednat, cokoli ovlivňovat nebo dosahovat svých záměrů a cílů. Situaci nebo stav nemáme pod kontrolou. Jsou to pocity frustrace, bezradnosti, zoufalství. Spadli jsme do prostoru stresu.

Každý člověk má svůj vysvětlovací styl, tzn. v rozmezí od zcela optimistického až po zcela pesimistický. Slova bezmoc či bezmocnost vyjadřují onu pesimistickou hranici, pocit, že se jedinec dostal do situace, z níž pro něj v tu chvíli neexistuje žádné východisko. Pocit, že i kdyby udělal cokoli, není záchrany, úniku z bezvýchodné situace. Člověk je přesvědčený, že je závislý na jiných lidech nebo jiné (vyšší) moci, na nějaké nepříznivé situaci.

Kromě pocitu bezmoci se může stát, že se ji dokonce naučíme nebo jsme jí někým naučeni – potom jde o naučenou bezmocnost. Ta je výsledkem delšího procesu a negativních zkušeností, stává se jakýmsi rysem osobnosti, zatímco pocit bezmoci je spíše aktuální reakcí na aktuální špatnou zkušenost nebo situaci.

Naučená bezmocnost

Naučená bezmocnost je výsledkem delšího procesu a negativních zkušeností. Pojem naučená bezmocnost zavedl v roce 1975 student Martin E. P. Seligman. Později už jako profesor identifikoval tři klíčové znaky naučené bezmocnosti: 1. pasivní postoj k velké zátěži; 2. problém naučit se, že vlastní reakce mohou velkou zátěž dostat pod kontrolu; 3. se zvyšující se zátěží se bezmocnost zvyšuje.

V rámci experimentů bylo podle Seligmana prokázáno, že zhruba

třetina lidí se nikdy bezmocnými nestane: „Zkoumali jsme způsob, jak lidé, které jsme nedokázali přimět k bezmocnosti, interpretují nepříznivé události. Zjistili jsme, že lidé, kteří věří, že příčiny nepříznivých událostí v jejich životě mají dočasný charakter, lze je změnit a týkají se pouze dané situace. Ať musejí vydržet nepříjemný hluk v laboratoři, nebo odmítnutí v lásce, myslí si: Brzy to přejde, mohu s tím něco udělat a je to jen tento jeden případ. Z neblahého zážitku se rychle vzpamatují a nepřenášejí si ho do dalších oblastí svého života. Takovým lidem říkáme optimisté. Naopak lidé, kteří při špatných zážitcích běžně uvažují: ‚Bude to trvat věčně, všechno se kvůli tomu pokazí a není nic, co bych s tím mohl udělat,‘ při laboratorních experimentech snadno upadnou do stavu bezmocnosti. Z porážky se nevzpamatují a partnerské problémy přenášejí do zaměstnání a naopak. Říkáme jim pesimisté.“ Zvýraznění textu jsem provedl já. Toto je totiž přesně návod k získání odolnosti.

Jak k tomu dodává Achor: „Když se lidé cítí bezmocní v jedné z oblastí svého života, nevzdávají se jen v ní. Roztáčí se nekontrolovaně spirála bezmoci a brání nám uspět ve všech oblastech života. Je to přesná definice pesimismu a deprese – případ mapy pouze se slepými uličkami.

Když lidé přestanou věřit, že existuje cesta vzhůru, nemají prakticky jinou možnost než zůstat tam, kde jsou.“ Nechtějí či nemohou se dostat z jámy. Kopou stále dál a dostávají se proto čím dál hlouběji.

Rozhodující pro pesimismus, tedy bezmoc, či optimismus je způsob interpretace nějaké události, nějakého stavu. Dwecková ve svých výzkumech zjistila, že „existují dvě základní nastavení mysli: fixní –přesvědčení o danosti a neměnnosti – a růstové – víra v možnost kultivace, zlepšování.“ Důležité je, že nastavení mysli se dá změnit. Lidé své negativní emoce dovedou oslabit, pokud jsou schopni pocity pojmenovat. Slovní vyjádření nepřiměřené zátěže a bezmoci je základním odrazem ze dna bezmoci.

V následujícím textu si možná všimnete i toho – jak jsem vám na začátku knihy slíbil –, že si některé myšlenky budou dokonce odporovat.

Rozhodnutí, čemu dáte přednost, bude na vás.

Faktory rozvoje naučené bezmocnosti

Některé faktory, které zapříčiňují rozvoj naučené bezmoci:

• deprese: jejím klíčovým faktorem je naučená bezmocnost, která je způsobena nevyhnutelnými předsudky. Navíc depresí existuje více druhů, „abychom si měli z čeho vybírat“;

• chudoba, generační chudoba: získaná například z důvodu chudoby předchozí generace nebo třeba vícečetnými nesmyslnými exekucemi, na kterých se jako hyeny přiživují jiní;

• negativní vliv nějakého člověka: jde o takového člověka, jenž jedince vystavuje silným zátěžovým situacím, které on sám nemůže ovlivnit. Pokud se tak stane, raději před ním utečte, než abyste s ním museli neustále bojovat. Zažil jsem to u jednoho vedoucího. Než k nám nastoupil, jsem se ničeho nebál. Tehdy jsem ale zjistil, že se musím bát lidské hlouposti. Byl to tzv. „učený hlupák“, měl vysokou školu, ale nic nechápal. V kapele mu říkali Magor. Hrál na bicí;

• neúspěšné řešení zátěžových situací: naučená bezmocnost se rozvíjí a upevňuje s opakovanými neúspěšnými a stále stejnými pokusy o samostatné řešení, zejména pokud v jiném samostatném řešení někdo stále brání;

• ochranářská výchova v rodině: přílišná a neadekvátní opatrnost a ochrana dítěte, takže dítě nemá možnost čelit přiměřeným zátěžím. Jde třeba o takové „neočkovače“ a z toho plynoucí vyhýbání se jiným dětem. Když neočkují, našli následující řešení: „Musíme být zodpovědnější než zodpovědní.“ Nebo vysokoškoláci, kteří se nebáli nemoci, ale očkování ano. Na statistiky se nepodívali a důsledky zákeřné nemoci neznali. Ta se ale opět nově objevila;

• změny ve funkci mozku: mohou nastávat při opakování tíživých situací, pokud není možné na ně pozitivně reagovat. I tady platí, že záleží na naší interpretaci, způsobu vysvětlení;

• ztráta kontroly: když člověk zažije událost, která je mimo jeho kontrolu, něco se mu děje: ztráta zaměstnání, nemoc, různé formy závislosti, přírodní katastrofa apod. Může to být i naopak: že se něco neděje. Čekáme dopis o přijetí někam, ale on nepřichází. Nudíme se v zimě ve vánici v koloně, která stojí již několik hodin. Již několik měsíců jsme v pořadníku na výměnu kloubu. Potřebujeme transplantovat nějaký orgán, a dárce stále není.

3.4.2 Pozitivní psychologie

O ní podrobně až v knize

. Bezmoc v praxi

• Bezmoc nastane, když vám někdo ukradne nápad na vtip, a ještě navíc je jeho verze lepší.

• Novodobá bezmoc nastane, když zapomeneme heslo k e-mailu, pracně si ho obnovíme, jenže si ho zapomeneme zapsat, a tak ho znovu nemáme.

• Ještě novodobější bezmoc nastane, když si nastavíme přihlášení do zařízení pomocí otisku prstů, a on se mu ani jeden nezdá, protože máme ruce špinavé. A chce tedy heslo.

• Bez mobilu se již cítíme zcela bezmocní. Jako kdyby nám někdo vzal mozek a řekl: „Tak, a teď si musíš poradit sám/sama.“ Jak se dozvíme později, ony nám ty technologické hračky mozek opravdu berou.

• Když jsem pracoval na počítači, najednou zamrzl. Chvíli jsem si zoufal, ale po chvíli jsem se rozhodl udělat totéž. Zamrzl jsem. K ničemu pozitivnímu to ale nevedlo. Tak jsem provedl restart. To je ono úžasné poznání: Když už nevíš kam dál, udělej „restart“.

• Bezradnost nastane, když dojdeme k automatickým dveřím a ony se neotevřou. Možná si řekneme: „To jsem to dopracoval. Už ani ty dveře mě neberou na vědomí.“

• Když už si myslíme, že hůř být nemůže, některý Murphyho zákon nás ujistí, že vždycky může.

• Jestliže nám někdo řekne: „to zvládneš,“ je to většinou ten, kdo situaci způsobil.

• Bezmocnost je přímo úměrná počtu lidí, kteří se na nás dívají, jak nám něco nejde.